Část libanonské veřejnosti má po výbuchu v bejrútském přístavu tendenci přičítat vše špatné vládě. Ano, vinit systém či poválečný establishment by bylo na místě, současná vláda je ve věci ale nevinně. Bohužel kritické okamžiky nutí lidem určité symbolické zkratky; jakkoli ty samé zkratky dovedou posloužit jako hybatelé historické změny, mohou se – právě kvůli své povrchnosti a leckdy až davové primitivnosti jejich podstat – obrátit proti těm, kterým na počátku zdánlivě sloužily. Třeba jako revoluční změny, která ve finále požerou své děti.

Výbuch v přístavu takovou zkratku nabízí: doposud dělalo vedení země vše špatně – svrhněme vedení země jednou provždy a vyberme si lepší. Jinými slovy: za pomoci Západu (Francie, USA), případně Zálivu odstraňme současnou vládu, a „nastolme“ skutečnou „demokracii“. Zní to dobře – v Libanonu se spojí politická opozice s ulicí a společně odvrhnou stávající vládu, kterou do té doby stihnou označit za „poslední gardu starého establishmentu“. Noví, „nezkorumpovaní“ zástupci země si pak nechají vyplatit od (stále stejných) zahraničních sponzorů (IMF, CEDRE, Kuwajt, SAE apod.) půjčky a pojede se dál.

Řečeno jinak: místo toho, aby se země spolehla na sebe, zůstane vše při starém, jen se vymění hlavní beneficienti olbřímích zahraničních půjček. Taková „změna systému“ by jistě znamenala odchod některých vrcholových politiků (resp. bývalých warlordů z dob občanské války) a na ně napojených podnikatelů a dalších profitérů ze stávajícího systému. Je určitou otázkou, nakolik by taková změna postihla bankovní sektor (zejména centrální banku a jejího guvernéra, resp. čelný management). Bankovní sektor byl sice jediným „ziskovým“ ekonomickým oborem v Libanonu, z toho samého důvodu ale i příčinou pokřivení ekonomiky země, stejně jako i prostorem pro četné machinace v řádech desítek miliard USD – to vše nejen v návaznosti na půjčky ze zahraničí a jejich povahu, ale i díky nerealisticky štědrému úročení, které mělo v celkové „produktivitě“ neporovnatelný náskok před jakýmkoli dalším ekonomickým oborem. Ovšem s tím, že jako systém bylo dříve či později odsouzené k zániku, neboť fungovalo v podstatě jako Ponziho schéma – hrazení dřívějších závazků penězi novějších střadatelů bylo nejen běžnou praxí, ale dle všeho samou podstatou fungování daného sektoru.

I pokud bude bankovnictví a politická elita reformována (a starý systém tedy odvržen), přetrvá při zachování systému půjček ze zahraničí hlavní příčina toho, proč je Libanon dlouhodobě chycen ve spirále neproduktivity a zadluženosti: minimální vývozní potenciál ekonomiky, vlastní nesoběstačnost, a z toho plynoucí návyk vše importovat /či v horším případě rovnou dostávat, zdarma či na dluh/ ze zahraničí.

Zde se dostáváme k tomu, proč se odpůrci současné vlády mýlí, když ji ve svém vzteku a (oprávněném) rozhořčení (které nicméně nutně vedou k povrchnosti), označují za neschopnou a vinnou za vše špatné – samozřejmě včetně úterního výbuchu skladiště s nitrátem. Pomineme-li to, že podobných kostlivců ve skříni převzala poměrně stále čerstvá vláda Hasana Dijába možná až desítky (!), nelze ji vinit z toho, že danou věc (která mj. „spala“ za většího či menšího obecného povědomí již cca 6 let) neřešila či nechtěla řešit, a to proto, že zde byly jiné priority (koronavirus, ekonomická krize apod.).

Stejně tak není fér současnou vládu obviňovat z toho, že by nechtěla provést ekonomické reformy – maximálně tak z toho, že jí navrhovanými reformami mohla někomu stoupnout na kuří oko. Hasan Dijáb například velmi ostře zaútočil na všeobecně předpokládaného hlavního viníka libanonského bankovního „schématu“, guvernéra centrální banky Rijáda Salámu, byl však postupně „zklidněn“ některými politickými silami (o nichž se tvrdí, že právy ony zaručily jeho nástup na premiérské křeslo, nicméně jsou zároveň beneficienty daného bankovního schématu). Dijábovi se nicméně podařilo předjednat pro centrální banku audit, a to za využití hned několika nezávislých externích firem; dopad i realizace daného auditu, k nimž zatím nedošlo, budou však pravděpodobně zastíněny právě důsledky exploze v přístavu – podobně jako víc věcí, které byly na pořadu dne či byly aspoň plánovány coby aktivní (a tedy i prokazatelné, po desetiletích absolutní rigidity, korupce a prorostlosti zájmů poválečného establishmentu ovšem i značně obtížné) tažení současné vlády proti ekonomicky i společensky negativním jevům.

Stejně tak nelze vládě a na ni navázaným entitám upřít snahu o nastoupení cesty eliminace závislosti Libanonu na zahraničních půjčkách. Současná vláda a její poradci (mj. Šarbel Qurdáhí – náš rozhovor s ním např. zde) si velmi dobře uvědomují, že při (téměř) nulové ekonomické soběstačnosti, neřku-li téměř nulové exportní povaze domácí ekonomiky představuje neustálé půjčování si cestu do pekel. Dijáb a lidé kolem něj tak sice nemuseli nutně souhlasit s Nasralláhovou pobídkou ve smyslu „let’s go East“, mohli si však klást konkrétní otázky v podobném duchu: jak nabídnout validní záruky čínských investorům? Jak propojit naše ekonomické dispozice se syrskými a v rozumné míře obě (potenciálně velmi silně komplementární) ekonomiky co nejlépe (re-)integrovat? Jak přistupovat k regionu (Irák, Jordánsko, Írán, Egypt, Záliv)? Jak k Rusku?

A tak dále. Je pochopitelné, že ani toto se četným libanonským „zapadnikům“ (rozuměj: těm, co si raději /třeba zrovna od Francií garantované donorské konference CEDRE/ půjčí, aby mohli „pít francouzské víno“ /na úkor libanonského/, a to aniž se ptají, jestli budou mít na úhradu splátek za něj) nemuselo líbit. Nelze tak vyloučit, že právě exploze přístavního skladu ve svém důsledku vyvolá natolik iracionální a emocemi řízenou společenskou náladu, která, stimulována jakýmsi na demokratčino narychlo nabarveným (prozápadním) „demoblokem“, nejenže potopí veškeré cenné, progresivní a potenciálně slibné myšlenky současné vlády, ale právě příslibem rychlých „reforem“ uvrhne zemi zpět do zajetí půjček a vlastní nesamostatnosti. Namísto (ano, podstatě drsnější) cesty k soběstačnosti a odhození berličky zavazujících milodarů, tak bude Libanon pokračovat v jen zdánlivě jiné (ve skutečnosti ale stále stejně) cestě vedoucí k závislosti a dovozech na ekonomický (i ideologický a geopolitický) dluh.

V takovém případě bude jen otázkou času, kdy se opět objeví (početný) zástup těch, kdo na takový systém doplácí, protože vítězi permanentního zadlužení jednoduše nemohou být všichni.

Rozhodnou-li se však Libanonci těmto rychlým lákadlům odolat a vydají-li se na cestu restrukturalizace své země především vlastními silami, mohou se přes aktuálně velmi tvrdé období relativně brzy dočkat prvních výsledků. Ač je to po událostech tohoto týdne extrémně těžké, je v takovém případě nutné přistupovat k věci s chladnou hlavou a nechat současnou vládu, resp. premiéra Dijába, dokončit práci, kterou začal.

Svodů, resp. falešných proroků nabízejících rychlá řešení, je však každopádně příliš mnoho na to, aby bylo jednoznačně predikovatelné, jakým směrem se vývoj (již třeba během několika málo) následujících dní bude vlastně ubírat.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Nedlouho poté, co na podzim minulého roku vypukly v Libanonu pouliční protesty proti zakonzervovanému poválečnému režimu, došlo v zemi k prvním problémům s dostupností dolarové hotovosti. Ty následoval pokles kurzu libanonské liry, jež byla do té doby pevně navázána na dolar hodnotou 1:1500. Postupný propad až k současným více než 6000 LLP za 1 USD na volném trhu je velmi pravděpodobně pouze špičkou ledovce, s nímž se zdánlivě nepotopitelné hospodářství někdejší „Perly Orientu“ v důsledku více příčin střetlo. O komplexnějších souvislostech, možnostech změny a výhledových způsobech řešení situace jsme prostřednictvím našeho blízkovýchodního zpravodaje Karíma al-Árifa hovořili s finančním a ekonomickým odborníkem hnutí Občané státu Karímem Hajdarem:

RS: Jaké hlavní faktory podle vás přispěly k současnému dramatickému propadu libanonské liry?

KH: Devalvace liry je pouhým odrazem rozpadajícího se poválečného politického systému a ním spojeného ekonomického modelu. Když chceme hodnotit pád liry, musíme brát na zřetel politiku směnného kurzu a mechanismy, které ji v uplynulých třiadvaceti letech podporovaly. V devadesátých letech se naše politická elita mylně domnívala, že Libanon snadno obnoví svůj předválečný status finančního ráje. Nebrala přitom v potaz důvody, které vedly k občanské válce, ani jedinečné okolnosti, které pomáhaly předválečné ekonomice přitahovat finanční prostředky ze sousedních zemí. Cílem poválečné obnovy a navazující státní politiky bylo znovu přilákat kapitál ze zahraničí, čemuž napomáhala konvertibilita liry vůči dolaru na základě pevného kurzu. Ten sehrál klíčovou roli pro přítok kapitálu od libanonské diaspory, která uprchla během války, neboť minimalizoval měnové riziko. A současně tento přítok kapitálu umožňoval udržovat pevný kurz. Byl to tedy začarovaný kruh. Zachovávat pevný kurz bylo stále nákladnější a finance z diaspory na druhé straně nebyly neomezené. Celý systém se tak ukázal jako neudržitelný. Chybná státní politika deformovala libanonskou společnost a ekonomiku, už tak poškozené občanskou válkou. Ekonomika vykazovala příznaky „holandské nemoci“ a Libanon začal přežívat na tom, že „exportoval“ svoji střední třídu a mladé absolventy, kteří do země posílali část ze svých v zahraničí vydělaných peněz (remitence). Z tohoto pohledu byl pevný kurz naprostou iluzí a byl extrémně náchylný k ovlivnění vnějšími událostmi mimo jakoukoliv libanonskou kontrolu. Je to evidentní z řady konferencí pořádaných pro záchranu libanonského ekonomického systému zasaženého regionálním děním. Poválečný konfesionální konsenzus vytvořil spotřební ekonomický model závislý na přílivu financí ze zahraničí, čímž se země stala zranitelnou ve vztahu k jakémukoliv vývoji v regionu. V roce 2015 vedl trvalý propad cen ropy ke snížení remitencí ze zemí Zálivu, kde se usídlila většina z libanonské poválečné diaspory. To znamenalo „náhlou stopku“ přísunu kapitálu, pro což Libanonská banka nalezla přechodné řešení v podobě nákladných operací známých jako „finanční inženýrství“. Současná krize v zemi byla nevyhnutelná, politikům se ji pouze podařilo oddálit, za což společnost a ekonomika draze zaplatily.

RS: Domníváte se, že by někdo – ať již konkrétní politici, strany, frakce nebo třeba bankéři – mohl ze současného „ekonomického chaosu“ profitovat a případně jak?

KH: Slovo chaos je pro popis aktuální situace zcela přiléhavé. Dobře známým principem v teorii chaosu je citlivá závislost neboli tzv. efekt motýlích křídel, což je myšlenka, že sebemenší změna počátečních proměnných v deterministických nelineárních systémech vede k podstatně odlišným výsledkům. Částečně se to dá aplikovat na Libanon. Čeho jsme svědky, není nic menšího, než přechodné období od politicko-ekonomického systému, v němž politici a banky hráli jasně definované role, k novému dosud nejasnému systému, který se bude utvářet na úkor všech zúčastněných stran. To, co lze chápat jako krátkodobé zisky, je velmi nejisté vzhledem k rapidně se zhoršující ekonomické situaci a regionálnímu vývoji. Libanonská krize je problémem kolektivní akce, kdy se všichni zúčastnění, banky a politici, snaží zachovat svoji moc a bezděčně přitom škodí celému systému. Občanská válka je toho zářným příkladem. Většina ze stran, které byly u jejího začátku, se nedočkala jejího konce.

RS: Co považujete za nejlepší možný krok, který by vedl k zastavení pokračujícího propadu libanonské národní měny? Generální tajemník hnutí Občané státu Šarbel Nahhás ve svém poslední interview pro LBC tvrdě kritizoval vládní plán na použití rezerv Libanonské centrální banky s cílem srazit cenu dolaru, který označil za „trik pro získání času“.

KH: Měnová politika je součástí širšího souboru politických nástrojů pro realizaci společenského a ekonomického projektu. Rapidně padající směnný kurz představuje brutální šok pro libanonské občany a residenty a jejich kupní sílu. Vládní plán jsme kritizovali, protože to je marná snaha, která povede ke krátkodobému snížení směnného kurzu za obrovskou cenu. Laicky řečeno chce vláda použít omezené rezervy, aby bránila směnný kurz proti takřka neomezené poptávce jmenovitě v domácí spotřebě. Nejhorší na tom je, že vláda plánuje použít jedno z mála zbývajících libanonských hmotných aktiv, aby zachovala k zániku odsouzený poválečný politicko-ekonomický řád a potlačila oprávněný hněv veřejnosti. Místo toho bychom se měli soustředit na přijetí nového společenského a hospodářského projektu, který by zajistil základní blahobyt pro libanonské občany a residenty.

RS: Guvernér Libanonské centrální banky Rijád Saláma řekl 17. června, že dolarové rezervy banky nejsou v ohrožení. Co si o tom myslíte? Hovoří pravdu?

KH: Saláma se vyjadřoval k vytvoření elektronické platformy směnného systému Forex. Tvrdí, že Libanonská banka jím nebude převádět dolary a svoje rezervy tak nevyčerpá.

RS: Co se týká budoucnosti libanonské ekonomiky, jsou zvažovány a analyzovány nejrůznější scénáře, včetně těch nejdivočejších, jako je navýšení úrokových sazeb pro sdružení s ručením omezením (LLP) na 20%, odstranění dolaru a zavedení čínského jüanu, iráckého dináru či dokonce vytvoření společné nové měny se Sýrií. Jaký je váš názor?

KH: Pokud by se změna měla týkat pouze měnové politiky, nevyřeší to problémy, v nichž se Libanon utápí. Pád liry je důsledkem ekonomické krize a ve svém základu zvláště absence občanského akceschopného státu a rozumné mezikonfesionální politiky. V každém případě je ovšem nutné zdůraznit, že zotavení Libanonu je provázáno se situací v Sýrii. Syrská občanská válka a libanonská krize vážně narušily stav obou zemí a podtrhly krátkozrakost jejich vládnoucích elit. Libanonská vláda se vzhledem ke konfesionálním tenzím rozhodla nezasahovat do války v Sýrii, přestože zde byly jednoznačné dopady na naši společnost. Zároveň naši politici věřili, že syrský konflikt nebude mít dlouhého trvání a následkem toho nevytvořili jasný akční plán pro zvládnutí přílivu Syřanů do Libanonu. Po získání nezávislosti na francouzském mandátu a pozdějším zrušení měnové unie se obě země vydaly odlišným směrem, což vedlo k třenicím a k následné politické a vojenské dominanci Sýrie nad Libanonem. To zastínilo potřebu blízké ekonomické spolupráce. Jakýkoliv ozdravný plán pro Libanon či úsilí o obnovu Sýrie musí zahrnovat řešení rozporů mezi oběma státy a uznávat potřebu větší synergie mezi jejich ekonomikami.

Karím Hajdar je členem finančního výboru hnutí Občané státu.

Finanční krize se při pohledu zpět obvykle jeví jako předurčené, leč zřídka nabízejí jasnější přehled ohledně směřování dějin. Rozhodně to platí v dnešním Libanonu, kde předvídatelná krize vmetla zemi do stavu hluboké nejistoty.

Od konce dlouhé občanské války (1975-1990) podepírají libanonskou ekonomiku a politický systém externí půjčky, nevyhnutelně ústící v neudržitelné hladiny veřejného dluhu. V určitém okamžiku musely kapitálové přílivy ustat; onen moment nadešel koncem roku 2019, po sérii negativních šoků.

Po tomto „náhlém ustrnutí“ se země ocitá ve trojí krizi drásavé závažnosti. První potíží je platební bilance. Libanonský deficit běžného účtu dosahuje obřích 25 % HDP a vývozní základna země je příliš malá i na uhrazení nepostradatelného dovozu. Druhý problém je fiskální. Úhrnný veřejný dluh Libanonu aktuálně přesahuje 150 % HDP. Vládní příjmy se hroutí pod vahou recese a rozpočtový schodek – už dříve značný, v roce 2019 na úrovni 10 % HDP – rychle bobtná.

Nadto ještě Libanon zažívá krizi bankovního sektoru. Přední banky, hlavní příjemci kapitálových přílivů ze zahraničí, investovaly rozsáhle do libanonského suverénního dluhu (který tvoří v průměru 50 % jejich portfolií) a teď jsou v zásadě insolventní.

Společně tyto krize uvrhly ekonomiku do propasti. Firmy strádající propadem úvěrů a dovozu začaly propouštět nebo rovnou ukončují provoz. Současná recese má charakter velké hospodářské krize Libanonu.

Primárním zdrojem kapitálu pro rentiérskou politickou ekonomiku Libanonu nebyla ropa, jako jinde v regionu, nýbrž investice z řad diaspory, již vábily vysoké úrokové sazby a pevný směnný kurz ukotvený k dolaru. Není divu, že jsou všude vidět známky „holandské nemoci“: vklady vzrostly na zhruba 400 % HDP a vyvolaly efekt bohatství, který snížil národní míru úspor na nepravděpodobná -3 % HDP. Nerovnost je vysoká a stoupá. Obchodovatelné sektory oslabilo reálné (inflačně očištěné) zhodnocování měnového kurzu, v letech 2000-2015 dosáhnuvší asi 50 %. Za absence exportního zboží a služeb Libanon masivně ztrácí vzdělané mladé lidi.

Co je však ještě podstatnější, rozsáhlé kapitálové přílivy umožnily sektářské elitě opevnit se u moci skrze protekci, nikoli díky podanému výkonu. Elity ždímaly veřejný i soukromý sektor, aby utvořily zbytnělou vládnoucí kliku kamarádíčků. Toto uspořádání sice zajistilo v jinak chaotickém regionu určitou politickou stabilitu, ale nedokázalo uspokojit základní potřeby. I zajištění elektřiny je nestálé a nespolehlivé, zatímco širší těžkosti, s nimiž se potýká makroekonomika, zůstaly zcela neřešeny.

Finanční krize vyvolala politickou vzpouru. Lidové revoluční hnutí vyšlo do ulic, aby odmítlo sektářství a požadovalo skoncování s korupcí. Nicméně reakce režimu na libanonské ekonomické problémy zatím drtivě upřednostňuje elity, což naznačuje, že „řešení“ krize by nakonec mohli na svých bedrech nést chudí a střední třída, a to způsobem, který dál upevňuje sektářskou politiku.

Stát například odmítl zavést regulaci kapitálu a ponechal na jednotlivých bankách, k jejichž předním akcionářům patří vládnoucí politici, aby se rozhodly, jak omezí hotovostní výběry. To v praxi elitám umožnilo přesunout svůj kapitál do zahraničí, zatímco obyčejní občané mají potíže se ke svým vkladům dostat.

Centrální banka navíc u depozit snížila úrokové sazby, ale u veřejného dluhu zatím ne, čímž posiluje zisky bank. Navzdory tenčícím se mezinárodním rezervám také pokračuje s dluhovou službou u svého zahraničního dluhu, který má převážně vůči domácím bankám. Konečně objevují se náznaky, že by subjektům napojeným na elity mohla začít za hubičku vyprodávat státní aktiva.

Oficiální směnný kurz přitom zůstává beze změn, což elitám umožňuje přístup k laciným dolarům, zatímco obyčejní občané čelí realitě strmě padajícího kurzu na volném trhu, který je aktuálně na 40% skontu. Tato devalvace ještě zrychlí, až stát začne tisknout liry, aby pokryl platy zaměstnanců veřejného sektoru. Ostatně centrální banka už používá liru ke splátkám úroků u dolarových vkladů (které tvoří přes 80 % všech depozit), čímž připravuje půdu pro inflační umazávání veřejného dluhu. Budou-li náklady na snížení dluhu přesunuty na vkladatele tím, že se jejich fondy „lirizují“, vlastní kapitál bank by mohl být z velké části ušetřen.

Jestliže se tento scénář uskuteční, libanonskou střední třídu zdecimují nízké reálné mzdy a penze a likvidace jejích úspor. Emigrace kvalifikovaných mladých lidí ještě zrychlí, a poškozeny budou dokonce finanční zájmy diaspory, o niž se systém opírá. Kdyby sektářský režim za těchto podmínek přežil, vládl by zbídačenému obyvatelstvu, jejž by bylo možné ovládat čím dál lacinější protekcí. Libanon by se ocitl v situaci připomínající Venezuelu.

Nová republika prosazovaná revolucionáři by naproti tomu zvolila radikálně odlišný přístup. Revolucionáři nechtějí Libanon opustit, ale pozvednout. Jsou přesvědčeni, že jeho výkonnost dalece zaostává za potenciálem a že korupci, kamarádšofty a nerovnost by měly nahradit úspěchy, meritokracie a sociální spravedlnost. Chtějí vytvořit živá odvětví moderních technologií, zajistit vyšší environmentální udržitelnost zemědělství, dát zemi postavení kulturní mocnosti a budovat víc synergií s diasporou.

K dosažení těchto cílů chce reformní hnutí uskutečnit řádné snížení veřejného dluhu, který by se zaručil vlastním jměním bank, a uvalit sestřih na 1 % vkladatelů, na něž připadá víc než 50 % všech depozit. Podporují umírněnou měnovou devalvaci a radikální zlepšení podnikatelské atmosféry s cílem posílit exportní konkurenční schopnost. Uskutečnili by rovněž hlubokou fiskální restrukturalizaci, s důrazem na vytěsnění korupčních praktik a vyšší výdaje na sociální programy a infrastrukturu. Nevyhnutelnou recesi by zmírnila podpora mezinárodního společenství, včetně Mezinárodního měnového fondu.

Dnešní rvačka o složení příštího kabinetu země je součástí širší bitvy o nové politické uspořádání. Finanční krize představuje pro zemi smrtelné nebezpečí, ale přináší také příležitost k politické změně. Budoucnost Libanonu visí na vlásku.

Převzato z české verze project-syndicate.org a původně publikováno zde.

Dění v Iráku a Libanonu se v posledních týdnech vyvíjí jako přes kopírák. Demonstrující opozice v obou zemích ztotožňuje politické elity v Bagdádu i Bejrútu s „režimem“, který dle nich musí „padnout“. To logicky znamená požadavek na konec daných elit, a to včetně jejich společenského vlivu, majetků i moci. 

Zatímco v Iráku už jsou mrtví, Libanon se takovému scénáři snaží za každou cenu vyhnout. V Paříží Východu panuje mezi bezpečnostními složkami a demonstranty určité porozumění, kdy každá strana zatím ví, kam může zajít. První krev by tu znamenala narušení tohoto ekvilibria, zároveň prudkou diskreditaci vlády na mezinárodním poli (rozuměj především u „mezinárodního společenství“, resp. na „Západě“, což samozřejmě není málo…). V Iráku si všichni na smrt zvykli, tj. při adekvátním kulturním překladu tu, jakkoli je to cynické říct, jsou události zhruba stejně vyhrocené jako v Libanonu, resp. ani zde se za určitou mez zatím nejde.

Určitou mezí mám přitom na mysli taková (násilná) opatření proti demonstrujícím, která by významná (s největší pravděpodobností zahraniční) síla považovala za nutná aplikovat pro to, aby stávající politické systémy udržela v chodu za každou cenu, tedy i naproti vůli lidu, resp. „ulice“. USA či Západ by libanonskou a/či iráckou vládu byly proti demonstrujícím ochotny podpořit pouze v případě, že by přes ně měly rozehránu natolik sofistikovanou strategickou partii, že by ji jejich pád(y) zásadním způsobem ohrozil(y). Nic takového ale USA ani Evropa nemají – stran daných dvou teritorií mají pouze série strategicky nenavazujících nekoncepčností, případně (nanejvýš) řemeslně propracované taktiky k rozvrtání stávajících pořádků; nikoli však ucelené postupy k budování či aspoň nabízení alternativ. Izrael by mohl mít zájem na chaosu i pádu obou vlád, protože přes ně v obou zemích svůj vliv zručně uplatňují entity loajální Teheránu. Důvody, páky či prostředky k tomu, aby obě vlády držel, naopak nemá. Izraelské, západní a americké zájmy tak stojí spíš na straně protestujících.

Jde-li o KSA, pak ta může mít zájem na udržení se (libanonského premiéra) Harírího, nebude za ním ale stát bezvýhradně. Tvrdě bude obhajovat výhradu premiérského postu pro sunnitu (v Libanonu), přičemž bude doufat, že se na něj podaří prosadit někoho, kdo bude Království nakloněn. Tak či onak bude ale nadále prosazovat „své“ koně, tj. v Libanonu především Samíra Džadža, v Iráku pak sunnitské vlivové skupiny. KSA není primárně proti obměně libanonské (a zejména irácké!) vlády ve prospěch svých chráněnců, chce si ale celý proces maximálně pojistit. V žádném případě nemá zájem na chaosu, pokud by z něj měla vzejít „nepřehledná“ demokracie, případně – Alláh zapověz! – podobně „nepovedený“ sunnitský premiér jako (dřívější, prodamašský) Nadžíb Míqátí.

O Rusku se v případě obou teritorií nedá mluvit; situace pro něj představuje maximálně soubor proměnných, které se později pokusí zúročit vlivově, obchodně a strategicky, zatím ale nenazrál čas. Průběžně sice probíhají jednání (zejména na úrovni vojenských expertů plánujících přípravu cesty k tomu, aby jednoho dne bylo možné zemi cedrů dodat kompletní leteckou obranu i stíhací letectvo, které – na přání Izraele a v důsledku toho i v důsledku „zákazu“ ze strany USA – dodnes nemá;  pochopiteně s tím, že taková dodávka bude zcela v gesci Moskvy). Podobně v Iráku, přestože tam jsou stávající závazky ze strany Moskvy v rámci možností plněny. Obecně lze ale říci, že Rusko se k současné situaci v Libanonu a Iráku staví zhruba tak, jako Čína k Blízkému východu posledních deseti let jako celku – zatím vyčkává.

Vylučovací metodou docházíme k tomu, že jediným hráčem, který by mohl mít (v pokročilejší fázi protestů) zájem na jejich eliminaci za „každou cenu“, je Teherán, resp. íránský revoluční klérus. Ten je nicméně nyní ve fázi, kdy jednak a) velmi důsledně zvažuje každý další krok (protože pokazit násilím se toho dá skutečně hodně, velmi rychle, nenávratně a hlavně zbytečně), zároveň b) horečnatě hledá „náhradní řešení“.

V jeho rámci tu jsou dvě hlavní složky: důsledné a) oddělování obou témat (tj. řešení Libanonu i Iráku striktně separátně a dle specifik i potřeb obou zemí, a to i přes to, že Teherán a Revoluční gardy mají tendenci vnímat nepokoje v obou zemích jako provázané činnosti, namířené primárně na destabilizaci role Íránu v Iráku a v sousedství Izraele); dále b) čas a forma (za co nejméně drastických okamžitých opatření proti demonstrujícím je potřeba získat co nejvíce času pro to, aby bylo nalezeno záložní řešení; příjemným vedlejším produktem může být opotřebování davu, únava a další objektivní faktory – nutnost živit rodinu, dennodenní fungování apod.).

Kýženým výstupem pro jednu z alternativ, s níž „teheránští“ stále více počítají jako s jednou z reálně „stále pravděpodobnějších“ (tj. vystříhání se násilí a nahrazení mocenských struktur v přinejmenším jedné /Libanon/ či obou zemích) je pochopitelně „předání moci“ do co nejprověřenějších rukou tak, aby maximum existujících, resp. složitě vytvořených vazeb zůstalo zachováno; ba co víc – bylo tak ještě lépe kryto. To znamená najít natolik důvěryhodné a zároveň nezdiskreditované tváře, které budou svěřenou roli plnit tak dlouho, jak to jen bude možné. Pokud se totiž na věc podíváme realisticky, pak současný stav opravdu není dlouhodobě udržitelný. Lidé v obou zemích mají za desítiletí „okoukaných“ politických tváří prostě dost, a to do takové míry, že odmítají „občansky spolupracovat“ už i tím nejelementárnějším způsobem. A byl byl hloupý ten, kdo by to nechápal, přičemž teheránští analytici hloupí nejsou.

Podobně ale ani ostatní, tudíž „bylo by velmi pošetilé“ myslet si, že takto uvažují pouze oni sami. Jde spíš jen o to, že íránské vlivové síly jsou momentálně nejexponovanější entitou v tom smyslu, že se od nich čeká a) tvrdý zásah, v důsledku kterého pak přijde b) oprávněná mezinárodní kritika, a tedy i c) jejich finální diskreditace, ideálně ještě d) opravňující k jakékoli „protiakci“ vůči Teheránu. Nicméně opět: tak hloupí, aby jim nedošlo toto, íránští analytici také nejsou. V „hlavním štábu“ Revolučních gard tak aktuálně probíhají vzrušené debaty mezi „jestřáby“ a revolučně-exportními „holubičkami“ (!) o tom, s jakou mírou (buď) násilí, nebo rafinovanosti postupovat, stále víc to ale vypadá, že poslední slovo bude mít – i zde – řešení šalamounské.

Na druhé straně je to vlastně jednoduché a známe to i sami: nejdřív máme a) revoluci znamenající příchod nových společenských pořádků; pak ukáže, že to bylo „jen“ b) předání; a v momentě, kdy i toto vyčpí a na povrch se vyvalí něco, co ani radši nechceme vědět, přichází nutně nějaká obdoba schování (moci či čehokoli jiného) do c) svěřenských fondů (= resp. po Pohádce o Spravedlnosti následuje ta o Královně Koloběžce).

Takže nyní jde vlastně jen o to, aby jejich pravou formu našly v co nejbližší době (ideálně) všechny relevantní síly v Iráku i Libanonu – a to pokud možno co nejhladčeji.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.

Na počátku libanonských protestů se střetly dva jasné principy – požadavky lidu a zatuhlost stávajícího politického establishmentu. Přestože daný establishment sám není jednolitý a jeho obě hlavní soutěžící frakce se každá postavily k probíhajícím protestům vlastním pragmatickým způsobem, libanonskou ulici si nezískala ani jedna z nich. Protože neschopností využít demonstrující ve svůj prospěch ani jedna z částí establishmentu nezískala konkurenční výhodu nad svým protivníkem, nezbývá oběma frakcím než pokračovat v manželství z rozumu a tímto dočasným pragmatickým spojenectvím čelit libanonské ulici společně – jen možná rafinovaněji a bez případných tragických následků, které by s sebou nesl jakýkoli jiný postup.

Měli-li bychom současnou situaci prakticky shrnout, lze říci, že od začátku protestů se operuje se třemi základními variantami:

1) vláda padne, resp. odstoupí a nastane „vakuum“. Vakuum by nemuselo být úplné, pakliže by taková „revoluce“ měla své zřetelné hlavní lídry. Zatím se ale dle všeho dá hovořit maximálně o „výraznějších postavách“ jako jsou Usáma Saad, Šarbel Nahhás či Nadžáh Wakím. Výhodou daných postav je, že jsou vnímány jako nezkorumpované a nepostižené skandály či nevalnou pověstí hlavní politické garnitury, nevýhodou v zásadě to samé – v kritických momentech dělby politické moci (včetně vypjatějších a násilnějších zvratů) byly většinou nevyhraněné, a jsou tedy vnímány jako relativně slabí či nevýrazní hráči s malou (reálně mocenskou/silovou) základnou. Kvůli jejich především levicové a sekulární orientaci je také otázkou, nakolik skutečně reprezentují zájmy všech protestujících, a jsou-li tedy schopni stát se přesvědčivými zaštiťujícícmi „tvářemi“, které celou (potenciální) revoluci důvěryhodnou a jistou rukou převedou i do nového úředního, adminstrativního a společenského pořádku.

2) některé postavy či strany z Aliance 14. března „ukradnou“ revoluci, resp. se na ní „svezou“ jako „hlas lidu“. Takto („společně“ s lidem) zvítězí nad establishmentem (z něhož se okamžik předtím „vymanily“ svým odchodem z vlády), reálně tedy nad zbývajícími vládními elementy, které jsou – jakoby „náhodou“ – shodné s jejich úhlavními politickými i společenskými rivaly, tj. Aliancí 8. března. Některé tváře 14. března (konkrétně především Samír Džadža z Libanonských sil) zde mohly počítat se dvěma hlavními riziky: a) lid jej mezi sebe nepřijme, a jim se tak nepodaří stát se „jedním z nich“; b) pokud by šlo do tuhého, může se za 8. březen postavit kdokoli od Berrího milicí přes Hizballáh až případně (v určité, pokročilejší fázi) finální stabilizátor situace v podobě vybraných jednotek syrských vojsk (které minimálně jednomu z členů 8. března výrazně dluží za několikaletou „brigádní“ výpomoc při potírání syrských protivládních elementů). Mučednický i akční rozměr Džadžovy osobnosti si nicméně ohledně lákavého fetiše v podobě druhé varianty může nechat zajít – hlava Libanonských sil byla totiž hned po své demonstrativní rezignaci libanonskou ulicí odmítnuta coby jednoznačná součást zkorumpované elity, vůči které protesty v ulicích běží.

3) hlavní zájmové skupiny (tj. v Libanonu vzájemně soutěžící Aliance 8. a 14. března, ze zahraničních patronů obou těchto frakcí pak a) Sýrie, Írán, částečně Rusko; dále b) KSA, Francie, Spojené království, USA a částečně i EU) překonají své rozdíly (potažmo pokušení na vítězství nad svými rivaly „za využití energie vygenerované lidem, ulicí apod.“) a „společně“ najdou řešení, jak udržet své (sice různorodé, stále ale dlouhodobě budované a z pragmatického hlediska i nadále výhodné) pozice „vůli lidu navzdory“.

Zatmco lid se drží první varianty, začíná být stále jasnější, že ta nenabízí ani řešení, ani přesvědčivé a jednoznačné garanty procesu jeho hledání. Lid zároveň odmítl jak ty, kteří v rámci teatrální a oportunistické „solidarity“ s ním odstoupili z vlády na počátku protestů (tj. zejména již uvedené Libanonské síly v čele se Samírem Džadžou), nadále ale odmítá i zbytek vlády, který zůstal (ve většině tedy prosyrský/proíránský blok 8. března – Svobodné vlastenecké hnutí (FPM), Hizballáh, Amal). Nejen proto si možná dosavadní hlavní političtí rivalové uvědomili, že jsou opět „na jedné lodi“ – zatímco 14. březen byl demonstranty odmítnut a je bez reálné zahraniční pomoci, nechce být 8. březen v žádném případě donucen sáhnout k násilí; nikoli tedy proto, že má rád lidi, ale proto, aby nebyl za despotu a politicky se tak navěky nezdiskreditoval. Do toho mohou být obě hlavní frakce pod stále větším tlakem svých zahraničních sponzorů – od Saúdské Arábie, Francie a Západu (v případě Libanonských sil, ale i Harírího sunnitského Mustaqbalu) až po Írán či latentně Rusko a Sýrii (v případě Hizballáhu a „Awnova“ FPM). Všechny tyto zahraniční síly přeci investovaly obrovské množství času, peněz a sil do toho, aby si své pozice vybudovaly a obhájily ve stávajícím pořádku – a ne aby vše začaly budovat znovu v jakémsi „demokratickém bordelu“.

Hlavní rivalové se tak s největší pravděpdobností budou nuceni dříve či později dohodnout efektivě mezi sebou, překonat (iluzorní) momentální pokušení k využití zdánlivé výhody oproti protivníkovi – a (opět) zaujmout společný postoj proti lidu. Samozřejmě tak, aby byl výsledek co nejpřirozenější a co nejméně násilný. A možná se to už děje – vláda totiž, jak se zdá, vůči demonstrantům aktuálně zaujala taktiku zakomponování „vnějšího“, resp. „objektivního“ faktoru, tj. nutnosti zprovoznit cesty proto, aby bylo zachováno „právo na volný pohyb“. Což je moudrá orwellovština, protože na takovém základě už se dá rozumně nasadit armáda, přičemž nikoli proti demonstrantům, ale pro hájení základních práv občanů. Pak už je jen otázkou, za jak dlouho začne revoluce „požírat“ své vlastní děti, resp. za jak dlouho se proti nim postaví ti samí, za které se demonstrati berou – tedy obyčejní lidé, kteří chtějí jet do práce, do lékárny, na nákup či (až je otevřou) do škol nebo bank.

Armáda tak bude moci asertivně – a zároveň s ospravedlňující spoluúčastí lidí ochotných pokračovat v dosavadním životě – začít postupně (a legálně, zároveň bez dohledatelného autorství té či oné politické strany) rozmělňovat původní silný revoluční náboj až do toho stádia, kdy mu dojde energie úpkně. Nejrealističtějším scénářem dalšího vývoje tak momentálně je aplikace salámové metody či „vyhnití“. Což mimo jiné ukazuje, že co se zdá být typicky českým know-how, může dost dobře fungovat i jinde.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Nepokoje v Íránu se zdají být logickým důsledkem dvou působení, která mohou i nemusí být do určité míry provázaná. Jednak jde o vnitřní vývoj v podobě poklesu životní úrovně (ať už je způsobený jakoukoli kombinací ukazatelů či se projevuje jakkoli), tím i morálky, důvěry v systém, v případě mládeže ztráty vizí, nadějí apod. Dále jde dost pravděpodobně o důsledek vývoje vnějšího, kdy z určitých důvodů (v regionu i mezinárodně) existují obavy z nekontrolovatelného šíření záměrů a vlivu části ideologicko-mocenské složky íránského klerikálně-revolučního establishmentu.

Zjednodušeně se to dá říct i takhle – porevoluční Írán od roku 1979 bojuje za ty, které z pohledu své interpretace islámu označuje jako utiskované, a tedy i proti těm, koho chápe jako utiskovatele. Utiskovaní jsou povětšinou šíité regionu a Palestinci, utiskovateli jsou Spojené státy, Izrael a sunnitské státy Zálivu, zejména Saúdská Arábie. Svůj boj Írán realizuje a hlavně financuje různě – zatímco prvních skoro deset let po islámské revoluci (1979) měl co dělat, aby obhájil své pozice ve válce s Irákem a dalších deset let procházel rekonvalescencí, nabyly revolučně exportní snahy větší intenzity po roce 2000. Írán se jednak technologicky osamostatnil, jednak začal pracovat na tom, aby byl rehabilitován i mezinárodně. Tato snaha s sebou mimo jiné nesla příslib většího přílivu peněz do ekonomiky, „rozmražení“ zadržovaných miliard ze západních bank a hlavně nové finanční prostředky za volný prodej ropy a jejích derivátů na světových trzích.

Dané mety bylo dosaženo roku 2015, kdy se podařilo uzavřít dohodu o íránském jaderném programu. Ta začala zemi uvolňovat ruce ekonomicky i politicky. Zároveň se dařilo na vojenských frontách – zejména v Sýrii a částečně i v Zálivu, postupným tempem v Iráku, dále přes Hizballáh i v Libanonu. V posledních měsících začal Írán dokonce intenzivněji komunikovat i s (majoritně sunnitským) Hamásem nacházejícím se na území Izraele / Palestiny. Ke štěstí Teheránu se v dané době (2015 – 2016) v určitém chaosu nacházely všechny hlavní mocnosti, které by jinak oponovaly – USA měly před volbami, KSA procházela dlouhodobou krizí identity, dále ani irácké, libanonské či další regionální síly nebyly s to tomu, co eventuálně spatřovaly jako negativní íránský vliv, efektivně vzdorovat. Na poplach tak bil v podstatě jen Izrael, jemuž ovšem z tehdejší západní sestavy (EU – Mogheriniová, USA – Obama, Kerry apod.) nikdo nenaslouchal. Írán tudíž snadno získal pocit, že jede na vlně úspěchu a nic už mu nebude stát v cestě.

Věci se ale poměrně rychle změnily – Trump (zvolen na konci roku 2016) si své politické přežití bezesporu zajistil i tím, že ho americká sionistická lobby (hlavně tedy AIPAC) získala pro tvrdý odpor právě proti Teheránu (zajímavé přitom je, že například vůči Sýrii, šíitským entitám v regionu – tedy s výjimkou milic a zejména Hizballáhu – zdaleka tak ostrý není). Trump zpočátku v dané věci tápal, nicméně směr, jakým se záhy vůči Íránu rétoricky a argumentačně vymezil, začal rychle nabývat konkrétnější obrysy. Dá se přitom říct, že v daném ohledu je americký prezident plně konzistentní dodnes.

Situace se dál vytříbila i v Saúdské Arábii (KSA), byly dokonce přiznány jakési polooficiální vztahy KSA (případně další arabské „sunnitské“ státy) – Izrael. Mimo pozornost Izraele (kromě jiného právě coby společný protivník vůči expanzi Íránu v regionu) přitom nestojí ani syrští a iráčtí Kurdi. Vezmeme-li dál v úvahu to, že USA má ve východní Sýrii nastavěn slušný počet (z hlediska mezinárodního práva zcela ilegálních) vojenských základen obhospodařovaných majoritně opět zejména kurdským etnikem, že je zde výše uvedená určitá koordinace mezi izraelskými operativci a Kurdy, že funguje výše uvedená koordinace mezi Izraelem a KSA či dalšími sunnitskými státy (hlavně Zálivu), jakož i to, že pokračuje spolupráce mezi státy Zálivu a arabskými kmeny v Sýrii a Iráku (hlavně al-Džazíra a provincie Anbár), případně to, že v Iráku je dlouhodobá tendence omezit vliv Teheránu loajálních klerikálně-revolučních elementů (zejména Lidové mobilizační jednotky, jejich „patron“ bývalý premiér Núrí Málikí apod.), lze konstatovat, že minimálně k nějaké (více či méně konsolidované) aktivitě v regionu dochází. Není se přitom těžké dopátrat toho, vůči komu je namířena.

Íránu v takové situaci dál nepomáhá i to, že se během své expanze dopustil několika chyb: tou první bylo, že včas nezačal být pokorný, skromný a hlavně zticha – do poslední chvíle se z jeho mocenského lůna ozývaly hlasy v tom smyslu, že je třeba „zničit Izrael“, „dobýt Jeruzalém“ apod. Ať si o tom myslíme cokoli, pokud a) toto někdo vykřikuje někomu v bezprostřední blízkosti (navíc s tím, že se stále víc přibližuje), nemůže se divit, že ten někdo bude ze strachu konat; dále b) už ze své podstaty je to strategicky naprosto špatně. Írán měl místo toho spíš potichu budovat sítě, podhoubí či předmostí a pak třeba celý Izrael rozleptat přirozenou (demografickou, politickou, sociální apod.) erozí, ovšem pokud má někdo v hlavě jurodivé scénáře à la Karbalá, tak v takových strategických dimenzích těžko myslí. To byla první chyba.

Další chybou byla Íránem zaštítěná megalomanská šíitská vojenská angažovanost v Sýrii. Syřané v daný moment správně vycítili, že pro Írán je teritorium jejich země nepostradatelné, a jako správní obchodníci zachovali pokerovou tvář. Írán nasmlouval tisíce bojovníků od Libanonu až po Pákistán, všechny platil, mnohým nasliboval či zajistil občanství, spousta jich padla a skoro nic z toho (ekonomicky, vlivově, geopoliticky apod.) nebylo. Dobrá, něco možná ano, především ale obrovská finanční zátěž, stovky zklamaných rodin, které přišly o syny, chaos a nepříjemný pocit toho, že a) íránským cílem není jen čelení sunnitským radikálům, či b) pomoc Sýrii, Jemenu či jakékoli další „bratrské“ zemi, ale c) opět hlavně bezohledná snaha špiček klerikálně-revolučního establishmentu prosadit si svůj karbalsko – mesianistický sen: dobytí Jeruzaléma a vymazání Izraele z mapy, stůj co stůj. Nic proti, ale porovnáme-li „syrské racio“ Ruska (= minimální náklady a ztráty, maximální zisky a fenomenální upevnění vlivu, ze kterého jsou v regionu ještě všichni v zásadě nadšeni) a Íránu (= spousta obětí za spoustu peněz ústící v pocit, že lidi jsou kanónenfutr a obrovské pozdvižení v celém regionu), je to bída. Írán navíc trpí jedním chronickým neduhem – „neumí“ normální situace, tj. nemá vůbec plán pro normální život lidí za mírových podmínek; nanejvýš o tom jen mluví. Toto, stejně jako i určitá fanatická zaslepenost, se staly určitou „píár pastí“ ve chvíli, kdy Íránem vedené pozemní síly porazily sunnitské extremisty: do chvíle, kdy je likvidovaly, sice jak USA, tak Izrael i sunnitské státy skřípěly zuby, ale mlčely a nechaly Hizbulláh, Revoluční gardy a další milice krvácet a obětovat se (= proč by jim v tom ostatně bránily?); v momentě, kdy zvítězily, byly zde opět ty samé velmoci – ovšem namísto poděkování (které by si jistě šíitské síly, vojska a milice zasloužily, od nikoho se ho jim zatím ale nedostalo) s okamžitou rétorickou kritikou a diplomaticko-politickou protiakcí. Írán se tak jednak ukázal jako šíleně naivní, jeho silové složky jako brutálně manipulovatelné, jakož i svým způsobem obětavé, ale ve finále hloupé (samozřejmě možná také zoufalé, protože rekrutování probíhá stále víc ze sociálně vyloučenějších lokalit – normální šíita do umírání na frontě prostě nepůjde, to je fakt). Dál se v plné nahotě ukázalo, že Írán zkrátka neumí zvládat dobu po skončení konfliktu a nastolení míru, tj. nemá normální sociální plán, který by byl atraktivní, nekřečovitý, nenucený a celkově normální.

Tím jsme u třetí chyby, a tou byly íránské (lze snad říct i „režimní“) priority a způsob jejich financování. Zde je nutné základní konstatování – i přes jaderný deal a obrovské zisky z ropy íránská ekonomika nikdy nefungovala tak, jak měla, respektive jak mohla. Íránská vláda si tak na projekty regionálního exportu revoluce brala peníze dlouhodobě od lidí, resp. „na jejich úkor“. To jest: ty peníze, které mohly rotovat v ekonomice nebo sloužit pro tvorbu pracovních míst, končily kdesi v soukromých kapsách, na účtech bonjádů či ve finále na bitevních polích v cizině. Kromě toho byl v samotném Íránu stále přesvědčivěji nastolován plný kapitalismus, možná tak trochu čínského typu – věrchuška má stále svou nedotknutelnou ideologii, ovšem obyčejný člověk se musí již orientovat v široké spleti tržních souvislostí, a to ale v prostředí prosáklém korupcí, konzervativním myšlením, odporem k inovacím a všudypřítomným jánabráchismem. Ideály islámské revoluce, chomejníovského vzdoru proti opresi ze strany mocných, věrnost odkazu všem rebelům Mosaddeqem počínaje a veterány irácko-íránské války konče nic nezměnila na tom, že v zemi je přítomna velmi silná masa zbohatlíků, kteří, přestože leckdy ve vlivných pozicích či funkcích, žijí zcela v rozporu s islámskými zásadami hlásanými oficiální ideologií, přičemž jejich peníze by opět jinde fungovaly účelněji. Zatímco jejich děti si užívají luxusních party, drahých vozů, alkoholu a veškerého rozmařilého luxusu, jako protiklad tomuto „teheránskému“ způsobu života na íránském venkově postupně vznikla generace jejich vrstevníků, kteří jsou na tom podobně jako například mladí Severoafričané či mládež některých jiných arabských států – nuda, frustrace, nulová budoucnost, vykořeněnost, vztek a postupně možná i ztráta jakýchkoli zábran.

Není pak s podivem, sáhne-li po takové „přirozeně vzniklé“ páté koloně cizí síla, a to ať už v jakékoli formě – přes sociální sítě, financováním, dlouhodobým působením apod. Nejde tu asi souhlasit s izraelským premiérem v tom smyslu, že by „téma izraelského podílu na nepokojích bylo směšné“ (co ostatně o utajených operacích premiér může, resp. musí vědět?), a to i proto, že Netanjahu se zachoval zcela nezodpovědně, když do médií s velkou pompou označil íránské demonstrující za „hrdiny“. Kdo se ho o to prosil? Nebo on pak bude místo nich sedět na služebně či kdesi v podzemí, až jim tam budou basídžové při výslechu tento jeho kompliment připomínat? Tak či onak podle mě na 90% není sporu o tom, že nějaký zahraniční vliv v současných nepokojích bude – je spíš jen otázka v jaké intenzitě či „přímosti působení“ na dané demonstranty (tj. zda došlo k jejich mobilizaci například přes sociální média, zda existovalo přímé financování protestních aktivit, případně zda byli jako operativci například naverbováni někteří z účastníků demonstrací, kteří dál řídili vlastní skupinky apod.). Ono navíc „zahraniční vliv“ v globalizovaném světě plně propojeném komunikačními technologiemi… to je taky tak trochu anachronismus, ne-li oxymóron.

Neméně stejně intenzivně jako Netanjahu by si měly do svědomí sáhnout i íránské (mocenské, vlivové, politické) elity. Co čekaly, pokud po léta odkláněly nejen peníze, ale celou ekonomiku někam, kde to lidi nezajímalo? Co čekaly, pokud si pro vlastní selektivní zájmy vybudují nepřítele přímo uvnitř vlastního národa? Co čekaly, pokud se ve finále staly stejnými pokrytci odtrženými od lidí podobně, jako byl Rezá Pahlaví i se svojí šáhbanú Farah?

Íránské činění má pro mě víc otazníků než jasných odpovědí. Osobně se domnívám, že země je obrovský konglomerát tendencí, kultur, zájmů a ambic, které lze udržet pospolu jedině tak, že se jim všem ve vhodné proporci, dávkování a s patřičnou „úctou“ dá odpovídající chléb i hry. Jakákoli pokrytecká fraška o askezi, dennodenně omílaná zástupci kléru na pozadí stále ostentativněji rozmařilého života vybrané části společnosti, případně jakékoli pronásledování chimér v cizích krajích namísto léčení potřeb vlastních občanů nemůže dlouhodobě vést k ničemu dobrému. A pokud i Saúdové pochopili, že s úsměvem, vlídností a „po dobrém“ se toho dosáhne víc než s vytřeštěným výrazem, fanatickým přístupem a nekoncepční upjatostí na cíl za souběžného ignorování překážek a hlavně zájmů ostatních, je pro příslovečné (novoroční, vánoční) „zastavení se, popřemýšlení si a zvolnění“ dost možná řada právě na íránském revolučním kléru.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group