S Bárzáním, který už v úterý jásal, že referendum se jasně vyslovilo pro nezávislost severoiráckého Kurdistánu, začínají všichni postupně jednat jako s někým, kdo vyvedl řádnou klukovinu. Čerstvě to vypadá, že dojde k zákazu používání letiště v Irbílu a nad oblastí se postupně začne stahovat smyčka „vyhladovění“.

Nehledě na to, že právo jít svou cestou má každý, kdo na to má zralost a věk (a to severoiráčtí Kurdi i přes současnou klukovinu mají), si všelidové hlasování v jakékoli formě a kdekoli na světě takhle vyhrocenou reakci nezaslouží. Jediný, kdo to pochopil, je podle mě Sýrie, ostatní státy se chovají zbytečně machisticky.

Ano, Kurdové svoje požadavky možná nastavili na maximum a taky trochu vyhrotili, protože asi předpokládali, že pak půjde ve vyjednávání líp ustupovat. Navíc v posledních dnech před referendem přišli s kouzelnou formulkou typu „ono je to vlastně jen informativní hlasování“, ale „tak či onak to naši pozici vůči Bagdádu vylepší“. To je hloupost, protože hloubková informace z toho zní: „Víme, že na obhájení tvrdé samostatnosti nemáme, ale aspoň kalíme vodu a doufáme že z toho něco bude“, nebo takhle to přinejmenším četly vlády v Bagdádu, Ankaře i Teheránu.

Úměrně tomu přišly reakce, které byly zas zhruba ve stylu: „Začali jste nejtvrději, jak jste mohli – my tedy přitlačíme o to víc. Mimo jiné proto, že víme, že se za vás nikdo nepostaví – a protože i vy víte, že my to víme.“ Nicméně to nebyl ten úplně nejlepší (resp. jediný možný) krok, protože důsledky oboustranné zatvrzelosti mohou z Kurdů – kteří jsou dnes co do vztahů k jednotlivým státům v regionu (tj. hlavně Íránu, Turecku a Iráku) každý pes, jiná ves – časem vytvořit pořádně semknutou bojovou kohortu. Nutnost případné rezistence vůči iráckému, íránskému a tureckému sevření tak může relativně moderní bárzáníovce vrátit „zpět“ na pozice „horských partyzánů“ typu PKK či syrských YPG – a zároveň tím oběma uvedeným „partyzánským“ oddílům pomoci (lepší know-how, technika, zbraně atp.). Taková „PKKizace“ všech, kdo dnes po Irbílu, Duhúku či Sulajmáníji jezdí v nablýskaných autech, posílají děti do škol a zabývají se byznysem pak ovšem neproběhne jen směrem k jednomu státu (např. vůči Iráku), ale vůči všem zúčastněným, potažmo regionu jako takovému; případně se přenese i do území obývaných expaty (a všichni víme, že jen u házení odřezků z kebabu na stánek tureckého kolegy někde v Dortmundu rozhodně nezůstane).

Jako další výstup bude mít tato jistě „do důsledků promyšlená protiakce těch nejlepších strategických mozků“ z Ankary či Bagdádu i urychlenou konsolidaci regionálních Kurdů na politické rovině – přičemž jakákoli jiná taktika ze strany centrálních vlád by rozkol mezi nim naopak prohlubovala. To jen tak mimochodem. Ale jsme v prostředí, kde čest, tvář a svaly hrají větší roli než rozum, tj. jestli semknutí se všech regionálních Kurdů bylo tím, co Turci či Iráčané chtěli, pak jsou vytvářením tlaku na Irbíl na nejlepší cestě, aby ho i dosáhli.

Kurdské požadavky nicméně byly z velké většiny logické, ne-li legitimní. Dost možná ale (vědomě) přestřelili v jedné věci, a to je Kirkúk. Zároveň si byli vědomi toho, že obecně požadují víc, než nutně potřebují, jakož i toho, že za sebou mají podporou „kamarádů“, které nikdo v oblasti nemá rád: Izraele a (s výhradami ze strany americké administrativy) svým způsobem i USA. To nejsou dobré vstupy pro jakoukoli akci v situaci, kdy kromě nervózních sousedů nemáme ani moře, ani pozemní koridory a zároveň víme, že sousedé mají v plné moci náš vzdušný prostor. Stejně tak, když víme, že všechny podstatné mocnosti náš pokus (a klidně i společně s námi) raději zadusí v zárodku, než aby rozložily něco, co se – a neříkám že upřímně či altruisticky, ale aspoň úměrně tomu namáhavě poslední roky budovalo. A měl-li bych být opravdu cynický, pak třetí světová válka bude mít stejně jaksi „blýskavější“ začátek v Severní Koreji, než kdesi v dědinách zapadlých kurdských vlastenců. Kurdům (v ní?) tak opravdu víc bude slušet role dalších globálních partyzánů – jakéhosi nechtěného komplementu k IS. Protože realisticky – pokud je opravdu všichni nechají na holičkách –, nic jiného než asymetrická odpověď v těch nejkreativnějších formách jim stejně nezbude. A střelení (i ostřílení) jsou na to dost.

Zároveň vědí, že minimálně v první fázi se mají na koho spolehnout – pomoc pešmergům už údajně přislíbili syrští YPG, přičemž íránští soudruzi měli také vyslat (konkrétně ve směru Kirkúk) jakési jednotky. Bez zajímavosti není připomenout, že když to před časem vypadalo bledě s Kurdy v Sýrii, slíbil pomoc zase Bárzání jim; přičemž tu samozřejmě mluvíme o vzájemné pomoci dvou vojenských větví („pešmergové“ – – – YPG / YPJ), které kopírují dvě „mateřské“ politické linie (PYD – – – KDP) – jež se ovšem (v době „klidu“) navzájem víc než nemusí. I přesto byly ale schopny dohody, když šlo skutečně do tuhého. Na základě podobné logiky se snadno dá předpokládat, jak se asi při lámání chleba zachovají kurdští členové současné („proamerické“) SDF („Syrské demokratické síly“). Ta jako jakási obdoba FSA (Svobodné syrské armády, tj. hlavních opozičních „umírněnců“) působí na východě Sýrie (hlavně oblast al-Džazíra), ovšem hlavně v posledních týdnech působí tak trochu bezprizorním dojmem.

Írán a Irák byly v době konání referenda v zásadě stabilizované a s perspektivou dalšího posilování v rámci regionu. Turecko, které bylo Bárzáního největším „zahraničním“ spojencem, mělo/má přes všechny své mouchy ambice ještě větší. Jejich podrážděnost kurdskou „nekooperativností“ je proto v zásadě pochopitelná – zatímco v případě Iráku je z pohledu premiéra Abadího k naštvání, že minutu před „triumfem“ tu máme „tohle“ (a z pohledu Málikího dané „tohle“ zase komplikuje jeho koordinace s Íránem a zbytkem regionu), Turecko a Írán se logicky obávají podobných referend či souvisejících projevů kurdského separatismu doma.

V Sýrii nicméně ještě dovařeno není – aspoň v Dajr az-Zawru, jeho ropných polích, stejně jako (prakticky celé) al-Džazíře. I to možná motivovalo Syřany k přístupu vůči („vlastním“) Kurdům v jiném, než ryze mocenském či silovém stylu. Tj. jestli v Iráku a Íránu vlády počítají s tím, že „veřejné mínění“ může teoreticky semknout celý „národ“ proti Kurdům (tzn. nejen různá íránská etnika, ale hlavně „uvědomělé“ irácké občany šíitského či sunnitského vyznání – jde přeci hlavně o ropu a „náš“ Kirkúk), v Sýrii je třeba s nimi stále počítat. Jednak představují skutečně účinnou bojovou sílu, jednak je část z nich s USA (!), případně lze operovat i s latentní podporou Ruska, kterou mohou stále v určitých zbytcích mít; a pořád je lze ještě – minimálně zeměpisně – vnímat jako nárazník proti Turecku.

Úplně „v neposlední“ řadě je tu i širší praktický problém, kterému syrská vláda a vojsko čelí – nejenže Američané s Kurdy vytváří koalice; oni jsou na jejich teritoriích především přítomni fyzicky, ba co hůř – jako o závod (doslova?) na nich staví vlastní vojenské základny, letiště a další instalace. Otázky v Damašku tedy dost pravděpodobně v těchto dnech zní: „Jak jen na ty ďábly zatrolené, abychom s jejich pomocí vyhráli nad IS i opozicí, měli je na své straně a ještě neutralizovali to, co tu „společně“ s Američany vybudovali (a v případě budov, nových ranvejí atp. to ideálně ještě získali pro sebe nezničené), zároveň ale abychom bez většího střetu s USA získali zpět Džazíru (tj. Hasaka, Kámišlí atp.)?“ Je to jistě zapeklité, ovšem u zapeklitých úloh platí základní pravidlo: Nic neuspěchat a pokud možno získat čas. I přes takovou lupu lze číst vzkaz, který Kurdům v těchto dnech Damašek vyslal, to jest: O autonomii jednat lze, nejdřív ale musíme dokončit práci, kterou („společně“) máme.

Damašek přitom jediný podle mě pochopil, že Arabové a Kurdové nejsou navzájem nepřátelé, ale potřebují se. Pokud je Arabové odmítnou, zaujmou jejich místo okamžitě Izraelci či Američané. Pokud si Arabové Kurdy znepřátelí, uvolní Kurdi místo Západu, přičemž zde v širokém slova smyslu, tj. včetně třeba Japonska nebo Austrálie. Pokud s nimi budou Arabové válčit, nikdy nezvítězí docela, jistě se ale vyčerpají, zdiskreditují a zničí si všechny své funkční struktury včetně těch vnitrostátních.

Z tohoto hlediska udělal Damašek – opět, a jako už poněkolikáté – zralý, rozvážný a na tu relativní rychlost, s níž si okolnosti vynutily nějakou odpověď, i dobře promyšlený krok. Přičemž ani ten nemění nic na skutečnosti, že americká přítomnost na Východě a Severovýchodě země je svévolná, ilegální a potenciálně destabilizační – a to nejen pro Sýrii a či Kurdy, ale i pro region a v dlouhodobém horizontu i Američany samotné. Co je dnes „komparativní výhodou“, může se zítra změnit ve smrtelnou past. Tím spíš postaví-li se postupně všichni proti tomu, kdo se do podobné pasti sám uvrtal.

To samozřejmě neplatí jen pro Američany na kurdských územích, ale stále s větší dramatičnosti a naléhavostí právě pro Kurdy ve svém vlastním regionu.

Dovedu pochopit, že pondělní referendum mělo být jistou „kulminací očekávání“ či zhmotněním určitých nadějí – zatím je z něj ovšem spíš entrée ke slušnému průšvihu. To musel Bárzání už nějakou dobu před ním vědět, přesto jeho konání nezabránil. Samozřejmě – hrozila mu ztráta tváře, což bylo asi kombinováno i s určitou hrdinsko-dětinskou neústupností, v podobných shame culture končinách nikoli výjimečnou. Jestli ale odsoudíme jeho, je třeba stejně kriticky pohlížet i na ostatní zúčastněné, tj. hlavně okolní státy.

Pokud totiž Bárzání předvedl (dílčím způsobem, ale bohužel v docela podstatné věci) nedospělost (či naopak počínající senilitu), předvádějí to samé i ony prostřednictvím svých protiakcí. A to v situaci, která může mít zcela fatální důsledky – přičemž místo hrocení by v ní určitý řízený, „sofistikovaný nezájem“ dost možná posloužil stokrát líp.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Na 25. září je naplánováno referendum o nezávislosti severoiráckého Kurdistánu, v přibližně stejném období (a dál až do přelomu roku) pak série voleb v kurdských oblastech Sýrie. Jsou-li tyto akce nyní považovány za kontroverzní, je dobré se na věc podívat i z hlediska organizační náročnosti – od vyhlášení do konání jakýchkoli hlasování je totiž vždy určitá časová prodleva. Je proto možné, že zatímco počátky myšlenky tkví ještě v době regionálního chaosu, vyšlo konání na moment, kdy se situace zásadním způsobem normalizovala. Co teď ale s tím a jak věc vyřešit co nejrozumněji?

Je zřejmé, že všechna čtyři kurdská teritoria v oblasti (tj. v Íránu, Iráku, Turecku a Sýrii) se nacházejí ve stavu, který Kurdům dlouhodobě dává pocit, že jediná smysluplná cesta vpřed vede směrem ke stále větší samostatnosti. Z jejich pohledu se jim samostatnost historicky průběžně nabízí, ještě urputněji a svévolněji je jim ale odpírána. Kurdi v Sýrii i Iráku v tomto smyslu rozehráli bizarní hru, u níž není moc jasné, do jaké míry byla mezi skupinami v obou zemích vzájemně koordinována – podobně jako to, jak dopadne.

Jak Sýrie, tak Irák se ještě před nějakým časem zdály notně oslabené, což v Kurdech mohlo vzbudit dojem, že tentokrát by to mohlo vyjít. Co na tom, že je mnozí varovali, aby se jen neopakovala historie a oni zase nenaletěli na starý trik velmocí – dokud vás potřebujeme, budeme vás podporovat; jakmile vás potřebovat přestaneme, tak vás odkopneme. Ostatně, sami taky svatí nejste, což třeba Arabové z Anbáru potvrdí (a když bude potřeba, najdeme i další!).

Obzvlášť skeptická varování zaznívala stran vytváření aliancí s Američany, a je asi jasné, že pochybovači se našli i v samotných kurdských řadách. Přesto nakonec zvítězila kombinace nutnosti, ideologie i peněz – přičemž USA nabídlo patronaci nade vším: vybavilo Kurdy pro boj s IS, dalo jim jakési přísliby pro post-konfliktní dobu, zajistilo bojovníkům žold. Řeč je samozřejmě hlavně o (majoritně kurdských) Syrských demokratických silách (SDF) – pod „vedením“ (technicky vzato mluvčího, mimochodem etnického Turkmena) Talála Sila – coby hlavní úderné síle využité ke zlomení páteře IS (oblast Raqqy a okolí, potenciálně i oblast al-Džazíry).

Jde-li o Stranu demokratické jednoty (PYD; pod vedením Sáliha Muslima), pracovali s nimi Rusové podobně, na rozdíl od Američanů ale nezapomněli na své dlouhodobé priority i zadní vrátka – konkrétně tedy syrskou centrální vládu a Turecko, stejně jako korektní vztahy s dalšími dvěma hlavními regionálními státy, na jejichž území Kurdové žijí, tj. Irák a Írán. Proto jednak Kurdům a) nikdy nic neslíbili, ani nedlužili, včas se b) z jakýchkoli „větších akcí“ stáhli, tudíž se c) vyvarovali nebezpečí toho, že je Kurdové svými fatalistickými aspiracemi dostanou buď do slepé uličky, anebo že oni sami budou riskovat ztrátu tváře tím, že z dané uličky včas vycouvají a Kurdy nechají ve štychu. Před takovou prekérní volbou ostatně právě teď stojí na východě Sýrie Američané (jde-li o jejich angažmá pro tam v zásadě do pasti chycené SDF).

Opticky vše ale dlouhodobě vypadalo skvěle, tj. tak, že USA podporují SDF a Rusové zas Muslimovo PYD, přičemž podobně to vnímali i sami místní Kurdi. Aby nezůstal pozadu, nemohl proto se svou „trochou do krámu“ nepřijít i Mas^cúd Bárzání v iráckém Kurdistánu. Při zdi se nedržel – naopak jako správný furiant zpříma bouchl do stolu, a to rovnou s referendem o nezávislosti. Načasoval to přitom skvěle – datum hlasování se v podstatě shoduje jak s první ze sérií „lokálních“ voleb v syrské „Rožavě“, tak s kontroverzním referendem v Katalánsku. Netřeba dodávat, že úměrně tomu jsou z něj také všichni „nadšeni“; jediný, kdo (tedy ne referendum, ale rovnou samostatnost) podporuje, je Izrael. To je ovšem pro popularitu čehokoli v regionu v podstatě polibkem smrti.

Tím spíš, že referendum přichází v době, kdy – možná naproti původním očekáváním – se a) jak Irák, tak Sýrie re-konsolidují; dále se b) hlavní Bárzáního spojenec (jakož i potenciálně největší kurdofob, tedy jde-li o kurdskou nezávislost), Turecko, shodlo snad se všemi, s kým se shodnout mohlo, na tom, že teritoriální celistvost je žádoucí jak pro Sýrii, tak pro Irák. V neposlední řadě mají c) přibližně všechny centrální vlády regionu, kterých se téma přímo týká, na kurdskou nezávislost stejný (tj. negativní) názor, stejně jako d) jsou přesvědčeny o tom, že jakékoli kurdské ambice, které budou vnímat jako nelegitimní nebo přehnané, jsou s to efektivně (a to jakýmkoli způsobem) potlačit.

K tomu všemu je regionální ovzduší prodchnuto dojmem (hraničícím s jistotou), že ze strany velmocí se v tomto bohulibém záměru příslušným centrálním vládám dostane když ne podpory, tak alespoň volné ruky k protiakci – či aspoň takové velmoci z jakýchkoli svých angažmá majících cokoli do činění s Kurdy zavčas vycouvají.

Je zároveň nepravděpodobné, že by nyní, když jsou věci „v plném chodu“, chtěl kterýkoli kurdský předák centrálním vládám jakkoli ustupovat. Případné „právní“ tahy ze strany vlád (nejaktuálněji pokus o delegitimizaci konání referenda ze strany Bagdádu) tak spíš posílí očekávání, která jsou do daných hlasování vkládána – nehledě na to, že v tradičním prostředí cti by v podobně vygradované atmosféře byl jakýkoli „kompromis“ ze strany iniciátorů jejich stoupenci automaticky vnímán jako ztráta tváře.

Dá se tak říct, že historie se zatím v mnohém opravdu opakuje – Kurdi splnili to, co se od nich očekávalo (uvěření slibům, následně role kanonenfutru v boji proti hlavnímu nepříteli, plnění víceúčelové role pěšáka na šachovnici v rámci nátlaku na účelově designované či „dočasné“ renegáty /Sýrii, Turecko, další/ atp.), přičemž před samým koncem „bitvy“ (resp. „úsvitem“ míru) je zde tendence jejich rozlet zastavit. Jak to dopadne, momentálně nelze s jistotou říct – na dotaz, nakolik je v tomto smyslu možné historii (do detailu, resp. donekonečna) opakovat, nám ale zřejmě dají odpověď už nejbližší dny.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Britské volby vnesly do ostrovního dramatu nový prvek, a to alianci Toryů s částí severoirské politické scény. To zní samo o sobě zajímavě a může mít další implikace – přičemž co má implikace v rámci Spojeného království, má je stále ještě do určité míry i globálně. Neopomínáme dál sledovat vývoj kolem Kataru, podobně si neodpouštíme slovo k (zatím mediálně nepříliš pokrytému) tématu referenda o osamostatnění se Kurdistánu od Iráku.

Británie. Carl Gustav Jung osvětlil psychologický význam archetypů, na což svým způsobem navázal etolog Konrád Lorenz, když na příkladech ze zvířecí říše popsal tzv. „vtiskování“ (imprinting). Zjednodušeně řečeno jde o to, že nějaký výrazný tvar, který mládě v tzv. kritickém období (critical period) vidí, se mu natolik pevně vtiskne do podvědomí, že ho v určitém ohledu celoživotně ovlivní. Lorenz v rámci experimentu pózoval za sklem inkubátoru čerstvě vylíhnutým housatům – ta ho pak následovala i přes to, že vedle stála jejich biologická matka. Podobně možná fungují i politické preference a motivace voličů – tím spíš připustíme-li, že odhadem nějakých 80% lidí dá na dojem (resp. halo efekt, sílu „archetypu“), 15% ho možná překoná a aspoň se snaží přemýšlet nad obsahem bez ohledu na to, že toho kterého kandidáta nemohou „lidsky“ ani vystát, přičemž tak 5% si možná dá tu práci, přečte si program a skutečně bere volební proces jako smysluplný a přistupuje k němu s důvěrou, racionálně a zodpovědně, tj. bez ohledu na to, jak na něj ten který kandidát působí. Podle mě Mayová podcenila právě tenhle rozměr, tj. tu určitou „podprahovost“ a nevyzpytatelné zákruty lidského myšlení. Nemyslím si proto, že by čas, který uplynul mezi jejím „delegováním“ do funkce a volbami, které si sama naordinovala, promarnila až tolik tím, že (v zásadě férově a poctivě, byť asi nepříjemně, „po kalouskovsku“) řekla, co plánuje udělat, jako spíš tím, že při tom voličům (v „critical period“ již podobnému výjevu vystaveným) začala připomínat baronku Thatcherovou. Některé z nich to přimělo jako housata batolit se za ní, jiné archetypální reminiscence naopak spolehlivě vyplašila. Pokud tuhle logiku připustíme a připomíná-li Mayová veřejnosti podvědomě Thatcherovou, pak Corbyn možná probouzí vzpomínku na (dobráckého a osudem zkoušeného) Čáryfuka; zvlášť doporučuji sociálně interpretovatelný podtext úvodní znělky zde, konkrétně pasáž 00:05 – 00:20). Když se však na vůdce Labouristů podíváme všetečněji, zjistíme, že při některých grimasách připomíná i Steva Coogana. A to hlavně v jeho (bohužel trochu nedoceněné) seriálové roli Tommyho Saxondala, rozvedeného deratizátora, který kromě jiného navštěvuje kurzy zvládání vzteku. Vezmeme-li dál Corbynovy sliby versus realitu (rozumím lecčemus – ale jak chce proboha prosadit například zestátnění železnice?!?), vůbec bych se nedivil, kdyby za (hypotetického předpokladu) jeho vládnutí (a v metaforickém vztažení dané scénky na celou UK) došlo třeba i na tento výjev. Na závěr (a když už jsme u těch „podprahových“ záležitostí) nejde odolat pokušení poznamenat, že aliance (irské „protestantské“) DUP s toryovskými konzervativci může dát vzpomenout na „tradiční“ podúrovňovou polarizaci ve smyslu (ryzí) Britové (s „puritány“) versus „Keltové“ (s katolíky), která se nejžhavěji může projevit právě v Severním Irsku. Skoti jsou totiž jednak kulturně homogennější, jednak co do možné eskalace určitě rozumnější, už jen proto, že nemají za sebou bohatou historii antisystémového ozbrojeného boje (včetně napojení na podobně smýšlející organizace v dalších částech planety); což v případě přímých konkurentů irských DUP, jimiž jsou Sinn Féin (politické křídlo IRA), už zcela s jistotou tvrdit nejde. Zcela jistě tak k Británii lze momentálně říct jen jedno – s Mayovou za Torye, Sturgenovou za Skoty, Fosterovou za DUP a O´Neillovou za Sinn Féin v Severním Irsku je genderový aspekt ve vedení hlavních politických stran nyní zřejmě jedinou disciplínou, v níž se Anglie nesune kupředu husím krokem (komentář: Ondřej Krátký).

Záliv. Na katarské krizi je možná nejzajímavější to, že vůči Dawha sice dští síru víc zainteresovaných stran, žádná ale neřekla naplno, co přesně jim vadí. Zatím se mluví o velmi nesourodé změti „Katarem“ (nebo: z Kataru?) údajně sponzorovaných entit, přesvědčivého společného jmenovatele ale protikatarská iniciativa při bližším pohledu jaksi postrádá. Může jím totiž jednak být Írán a jeho vztah vůči nejbližšímu regionu (státy GCC, případně Irák a Jemen), podobně jako Hizbulláhu (Libanon, Sýrie; se zvláštní důležitostí pak Izrael) či dalším organizacím, jednak i averze vůči Muslimskému bratrstvu (MB), tj. jak Hamásu (zde jde sice politicky o Izrael, ideologicky ovšem o MB), tak – napříč více státy – MB jako takovému (zejména pokud jde o Egypt, latentně ale i další státy). Velmi opatrně, asi jako když císař přišel předvést nové šaty, se sem tam mluví o Nusře, případně al-Qá´idě. Dobrá, vezmeme-li po jedno po druhém, pak: Írán má v regionu objektivně nejpochopitelnější ambice v Bahrajnu – tam se sice jezdí Formule 1, ale také tam zástupci většinových šíitů v mnoha případech sedí ve vězení, neboť zemi vládně sunnitská menšina, úzce napojená na Saúdskou Arábii. Dál může jít o íránské snahy o podporu „svých“ v Iráku (kde se to v poslední době nějak snaží balancovat prezident Abadí), případně tu máme Húthie v Jemenu. Pak je zde Hizbulláh, u kterého je ovšem otázka, do jaké míry je jeho sponzoring z Kataru (či, opravdu, „Katarem“?!?) prokázáný či vůbec existující. Jako další máme Hamás – ten je sice „muslimskobratrský“, hlavním problémem je ale dost možná to, že vadí Izraeli. Dále jsou to Muslimští bratři jako takoví – ti nejsou ideologicky zas tak daleko od wahhábismu, resp. jinak (abych zde „Bratrům“ vyloženě nekřivdil): může-li být wahhábismus kompatibiliní s moderní dobou a může-li normálně fungovat například ve vztazích s USA či Západem, pak není důvod, aby MB komukoli ideologicky vadili. A o to právě jde – oni totiž monarchiím Zálivu vůbec nevadí z hlediska „morálky“ či „etiky“, ale především jako potencionální nejpřímější mocenští konkurenti (= viz opět Egypt a patálie bývalého prezidenta Mursího). Právě proto jsou ve většině států, kde buď vládne ještě větší nábožensko-ideologická demagogie, nebo kde by většina lidí proti vládě MB přinejmenším nebyla, zakázáni. Jako poslední (nikoli však významem) tu máme globální teroristické organizace, z nichž většina je zároveň přítomna ve vybraných oblastech Sýrie či Iráku. Tady ovšem zřejmě došlo ke stávce dýdžejů, neboť – správně – jen ticho se valí z repráků; aspoň těch saúdských, emirátských, bahrajnských, malijských a kdoví kterých ještě. Zbývá už se možná jen ptát, kdy se – podobně jako když se hlasuje o rezolucích ve prospěch Izraele – k protikatarské koalici přidá ještě Nauru, Fidži a ta třetí díra kdesi v Mikronésii, která si, podobně jako předchozí dvě, šekely nasypanými za zvednutou ruku v OSN pak vyzáplatuje státní rozpočet. Ano, vyšel jakýsi seznam, z něhož více méně jasně vyplývá, že sankcionáři jdou vyloženě po Íránu a Egyptské opozici vůči Sísímu (přičemž jedna vlaštovka v podobě kontroverzního saúdského kazatele Muhajsiního, toho času údajně ve službách Nusry, určitě jaro nedělá. Tomu zařazení do sankčního seznamu mezi ostatními „dělníky salafismu“ v konečném efektu v zásadě jen pomůže). Do toho tu máme přístup USA: americký ministr zahraničí Rex Tillerson sice řekl, že by bylo dobré na Katar tolik netlačit, kupodivu ale nebyl opět moc konkrétní v tom, co se dělá špatně (případně kterým teroristickým uskupením, s nimiž měly USA operativní plány, by stop financování mohl uškodit?). Trump pro změnu tweetnul, že vše ohledně „Radikální Ideologie“ (proč to píše s velkými písmeny?) ukazuje na Katar – ale ani on nebyl konkrétní, které z těch ideologií má na mysli jako radikální, přičemž vymlouvat se na to, že Twitter dovoluje jen 140 znaků by bylo pošetilé; on se ten limit zas někdy naopak může hodit – zejména když je potřeba říct věci jen s určitou dávkou (ne)jednoznačnosti. Jestli to tedy spíš není tak, že tu je (či dlouhodobě byla) určitá tichá dohoda, kdy vlastně všichni věděli, že a) Katar je jen takový teroristický investiční „hub“ (vždyť nejrůznějších „hubů“ je v Perském zálivu stejně jak hub po dešti), kde b) si na své přišel každý, kdo chtěl (a to možná i za tichého souhlasu všech těch, kteří dnes sankcionují jako o život), přičemž c) když už to bylo neúnosné tak si (přes až smluvně licoměrnou) kritiku Dawhy každý aspoň bude posouvat svou vlastní agendu. Jedni se tak opřou do Íránu (a tedy i Hizbulláhu, bahrajnské opozice, Húthiů, Lidových mobilizačních jednotek a dalších), další se zaměří na MB, ostatní na Hamás atp. Sankční seznam má tedy zdánlivě univerzálně protiteroristický, jinak ale dost selektivní a pragmatický zásah, přičemž o nějakou spravedlnost tu rozhodně nejde. Společným jmenovatelem tedy není ani tak snaha eliminovat teror, jako spíš pod záminkou odstřižení extremistů od zdrojů financování zlikvidovat všechny potenciální mocenské či vlivové konkurenty, a to možná dokonce včetně Kataru samotného (!) Vše se zdá skvěle promyšlené, perfektní a spravedlivé – ovšem má to jednu chybu: stranou pozornosti stále zůstává ta Nusra (resp. Džajš fath aš-Šám). I proto si myslím, že teprve to, zda sankce se odrazí i ve stopce právě jejího financování, nebo ne, bude skutečným indikátorem toho, jestli a) tlak na Katar všechny strany myslely opravdu objektivně a neměřily dvojím metrem – stejně jako toho, jestli b) daný proces také dotáhly až do skutečného konce (komentář: Ondřej Krátký).

Kurdi. Kurdský prezident Barzání ukazuje, že na českém rčení „´myslet dobře´ ještě nutně neznamená ´dobře myslet´“ něco je. Konkrétně tedy myslet si, že v situaci, která aktuálně panuje na Blízkém Východě, nadešel čas uspořádat referendum o nezávislosti severoiráckého Kurdistánu. Přípravné kroky k takové akci lze sice vysledovat minimálně pár měsíců zpět, v současném kontextu ale Barzáního prohlášení nabírají i jiný vzkaz: Všichni ostatní kolem nás jsou buď oslabeni, mají jiné starosti nebo pozornost upřenou jinam, tudíž jestli bude někdy vhodná chvíle, pak nastává teď. To se ale trochu přepočítal, protože velmi promptně naznačili ostrý nesouhlas všechny hlavní státy, které do toho prvořadě mají co mluvit, tj. Irák, Turecko a Írán. Iráku se přitom (kromě praktického „detailu“ v tom smyslu, že Bagdád je pro Severní Irák stále hlavním městem!) mohlo nejvíc dotknout, že Barzání ho svým prohlášením implicitně považuje za odepsaný a impotentní; Ankara, jakkoli dobře s Barzáního „režimem“ vychází (a jakkoli Barzání odsuzuje a nesnáší PKK), tam přeci jen vidí z pohledu Turecka nebezpečný precedens kurdské samostatnosti. Íránu, v jehož „Kurdistánu“ je politicky dominantní hlavně levicové smýšlení a latentně jsou temní Kurdi tedy bližší PKK, se daný případný precedens nelíbí proto, že by velmi pravděpodobně vyvolal snahy íránských Kurdů o to, aby dostali aspoň takovou míru autonomie, jakou má v současnosti právě Severní Irák. Je otázka, jak se k věci postaví Sýrie – na jednu stranu má i ona svou vlastní kurdskou menšinu (zaštítěnou hlavně politickou stranou PYD), na druhé straně současný předák PYD Sálih Muslim se „severoiráckým“ Barzáním vyloženě nevychází; vznik samostatného Kurdistánu by tak na jednu stranu byl podnětem pro větší snahy syrských Kurdů o autonomii (pro Sýrii negativní), na druhé straně ale určitou možnou zvýšenou prevencí před Tureckem (pro Sýrii pozitivní). Sýrie tak možná bude k věci prostě jen mlčet (čemuž napovídá i to, že měla-li by potřebu hlasitě promluvit, už by tak zřejmě učinila). Bagdád, Ankaru i Teherán v postoji proti kurdskému separatismu přitom nejspíš podpoří i další regionální vlády; ty by případné oddělení Irbílu možná podpořily v mírových časech a za přehledných okolností, ovšem na pozadí aktuální situace ho však velmi pravděpodobně mají tendenci vidět spíš negativně, resp. až jako určitou tvrdohlavou „klukovinu“, která může vyvolat obecné zdání, že „stát“ se na Blízkém Východě rozpadá a ztrácí autoritu. Kurdské referendum by tak zároveň vnímaly jako nebezpečný návod pro případné další separatisty (kteří by, na rozdíl od Kurdů, za svými cíli nemuseli jít natolik korektně jako Barzáního skvadra). Z tohoto pohledu se může zdát, že horší načasování si Barzání nemohl vybrat. Na druhé straně ale – kdo ví? Třeba šlo naopak o geniální tah, stavící na tom, že momentálně začali i ostatní v regionu dělat tak trochu zvláštní kroky: státy GCC zatlačily Katar do rohu; Turecko chce dokonce do Kataru poslat armádu (!?); Írán a Saúdská Arábie již pár let pěstují jakýsi zvláštní druh pouštního wrestlingu; v neposlední řadě čím víc se USA snaží působit, že do věcí na BV umí mluvit, tím víc jen dokazuje, jak moc tam vliv nemá; Rusko vše zřejmě nechává být a buď potichu všem stranám prodává vojenskou techniku, anebo prostě očekává, že se celá klenba současné BV politiky a vzájemných vztahů zhroutí tak nějak sama (u čehož možná být nemusí a ani nechce). Na jednu stranu mohl Barzání určitě počkat, až se vše trochu uklidní, tj. že avízem referenda ještě víc nerozjitří pocit četných blízkovýchodních vlád, že už s nimi nepočítá; na tu druhou možná hraje vabank vědom si jedné věci: animosit je na současném BV tolik, že válka zde bude a) buď totální (a pak se nějaký Kurdistán stejně ztratí, resp. to bude jedno, protože v takovém případě se budou hranice přepisovat kompletně) – anebo b) nebude vůbec, protože se prostě nikdo s nikým nedohodne tak, aby vytvořil dvě jasné antagonistické strany (a zápasit ve 3 či více prostě dlouhodobě nejde). I tak se ale iráčtí Kurdové budou muset připravit na to, že a) zadarmo to nebude, stejně jako na to, že b) sousední státy se důsledně postarají o to, aby Irbílu jeho případné sladké vítězství co nejřádněji zhořklo (komentář: Ondřej Krátký).