Sýrie, podobně jako další země, které jsou buď postižené americkými sankcemi, nebo pociťují jiná negativa spojená s nutností spoléhat se při finančních transakcích na americký dolar či další „tvrdé“ měny, plánuje formulaci cestovní mapy, podle níž se tuto závislost podaří co nejefektivněji minimalizovat.

• Daný plán přichází jak v rámci posilující spolupráce s Íránem, tak v důsledku objektivních potřeb země
• Novinkou je, že barter je v daném případě zvažován jen částečně, podstatou je přijímání plateb v národních měnách
• Podobná témata řeší i desítky dalších zemí „nezápadního“ světa, a to nejen, jde-li o dolar, ale i další západní měny včetně jenu

Libanonská lira se na sklonku roku 2019 vymanila ze sevření fixního dolarového kurzu, v němž spočívala posledních bezmála 30 let. Příčinou byla déle již neskrývatelná politická nestabilita v zemi, stejně jako odliv vitálního zahraničního, zejména saúdského kapitálu. Nesporným kladem je pak ekonomický realismus a typicky „středomořská“, průběžná a lehká depreciace měny.

• Z původních hodnot 1500 LLP za 1 USD hodnota libanonské měny během posledních 3 let klesla až na aktuálních cca 47000 LLP za 1 USD
• Jde o hodnotu za nákup / prodej na volném (tzv. „černém“) trhu, státem / centrální bankou držený kurz tzv. “Sajrafy” je na zhruba 75% této hodnoty
• Ač je propad hodnoty velmi nepříjemný pro obyvatele zvyklé na stabilitu, odráží stav i potřeby místní ekonomiky podstatně realističtěji

Po turbulentním období vykazuje libanonská lira období relativní stability, a to na kurzu oscilujícím kolem 29 tisíc LLP za 1 USD. Z původní hodnoty 1500 LLP za  USD udržované po téměř 30 let se lira dočasně a krátce propadla až na hodnoty blížící se 40 tisíců LLP za 1 americký dolar.

• Hlavní roli ve stabilizaci daného kurzu hraje BDL, operativně využívající platformu Sayrafa

• Aktuální kurzový systém je kombinací volného trhu a prostředí částečné kontroly kapitálu

• Zájemcům rádi objasníme fungování celého principu, stejně jako nabídneme související výhledy

Libanonská lira (LBP) si v posledních dvou letech prošla určitou depreciací, resp. poklesem směnného kurzu (nejen) vůči hlavním zahraničním měnám. Média o širším kontextu tohoto procesu ráda referují jako o největší ekonomické krizi 21. století (či od roku 1850 apod.). Pomineme-li to, že z 21. století zatím uplynula ani ne čtvrtina, musíme si položit jednu zásadní otázku: je dosud proběhlá depreciace LBP skutečně tak vážná, resp. jak se její charakter jeví v dlouhodobém kontextu? Co vypovídá o stavu libanonské ekonomiky, resp. je skutečně vizitkou „nezodpovědnosti“ jejích správců či monetárních plánovačů (centrální banky)? Je daná depreciace dalším důkazem příslušnosti Libanonu do „lajdáckého“ pásu Středomoří či coming-outem venkoncem „orientálního“ charakteru jeho ekonomiky? Nebo je vše – jako obvykle – trochu složitější, a jako takové nezbytné k posouzení v trochu širších souvislostech?

Směnná hodnota libanonské liry se od roku 1964 až do konce roku 1978 (tj. třetího roku v roce 1975 vypuknuvší občanské války) pohybovala „stabilně“ kolem hodnot 3 LBP za 1 USD. Hranici 4 LBP za 1 USD překonala v dubnu 1981, hranici 5 LBP za 1 USD pak v červnu 1982). V období do října roku 1983 (kdy se LBP prodávala v kurzu 5,15 LBP za 1 USD) došlo k regresi pod touto úroveň a následné oscilaci pod ní, a to v rozmezí cca 4–5 LBP za 1 USD. K dalšímu výraznějšímu oslabování hodnoty pak došlo od června 1984, kdy kurzový propad měny překonává hranici 6 LBP za 1 USD.

V lednu 1985 se lira dostává na hodnotu přes 11 LBP za 1 USD (přesně 11,72 LBP za 1 USD), načež následuje určitý akcelerovaný propad, a to již v řádu desítek LBP – oslabení je vůči posledně jmenovanému základu je během roku dvojnásobné (na 24,25 LBP za 1 USD); v dubnu 1987 je pak překročena hranice 100 LBP (přesně 112,75 LBP za 1 USD).

V srpnu toho samého roku klesá směnný kurz liry na hodnotu 289,5 LBP za 1 USD, další měsíc se „skokově“ propadá na 500 LBP za 1 USD. Ke konci roku 1987 se směnný kurz měny vrací pod tuto úroveň, aby až zhruba do března 1990 osciloval v (poměrně širokém) pásmu s minimech v cca 350 LBP za 1 USD a maximech v cca 550 LBP za 1 USD.

V únoru 1992 libanonská lira překonává hranici 1000 LBP za USD; tím jakoby naznačí i trend dalšího vývoje: na jedné straně „vystoupání“ až k úplnému maximu v hodnotě 2420 LBP za 1 USD v září 1992 a následné „(z)krocení“ v hodnotách postupně sestupujících z 1900 LBP směrem k 1500 LBP v letech následujících.

Toto „zkrocení“ předchází následnému

• pevnému navázání (resp. obchodování s pevným cílem v rozmezí 1500–1600 LBP za 1 USD) stanovenému roku 1996, resp.
• pozdějšímu příklonu k „neměnnému“ kurzu ve výši 1507,5 LBP za 1 USD od září 1999, v podobě
• „závazku“ k tomuto kurzu směřovat obchodování libanonské centrální banky (Banque du Liban, BDL).

Daný „závazek“ se podařilo naplňovat po dalších dvacet let, a to

• přes masivní stažení „investorských“ peněz ze země (určených do značné míry na ovlivňování jejího politického prostředí zejména státy Zálivu v čele se Saúdskou Arábií), a to až
• do období následujícího libanonskou „říjnovou revoluci“ roku 2019 s pokračováním dodnes (kdy se počet tlaků na hlavně importní a spotřebitelskou libanonskou ekonomiku natolik nakupil, že další čistě obchodní obhajování pevného dolarového „pegu“ bylo nadále neudržitelné).

Graficky vypadá vývoj od 60. let do počátku aktuální depreciace takto:

Po stažení investorů a návazný propad ekonomické aktivity, jež získávala valutu především ze služeb, turismu, dovozního obchodu (resp. domácí spotřeby) a jen minimálně na základě místní výroby a následného vývozu, bylo jen otázkou času, kdy opětovný propad liry započne a jaký bude mít průběh.

Indikátory výhledové depreciace však „visely ve vzduchu“ již dříve – nejpozději roku 2017, tedy těsně po stažení (zejména) saúdských peněz a výrazném (stejně jako ostentativním až ponižujícím) omezení podpory premiéra Saada Harírího ze strany Rijádu. Odrazem této nálady byly drobné všednodenní projevy, z nichž mnohé jsou plně docenitelné až ve zpětném pohledu: dodnes si například pamatuji, jak mě (původem syrský sunnitský) trhovec Abed ve stánku, kde jsem občas kupoval zeleninu či ovoce, žádal, abych dle možností ty ze svých amerických dolarů, které byly nepopsané, neorazítkované či jinak „po arabsku“ neupravené, směnil (tehdy ještě pevným kurzem) za jeho LBP. Teprve s odstupem času mi došlo, že tento můj bodrý (a při prodeji nejrůznějších výpěstků častokrát i rozšafně velkorysý) známý již tenkrát musel tušit, že s největší pravděpodobností nastane problém a připravoval se na něj.

Slepota panující kolem a dávají pocit, že blahobyt „Paříže východu“ nikdy neskončí však byla zřejmě větší než ekonomický mrak, který nad zemí visel: jedině tak si vysvětluji, že mi ještě ve stejném roce jeden zahraniční diplomatický pracovník nadšeně sděloval: Ty zde vyplácené úroky z peněz na účtu jsou něco nepochopitelného – představ si, že já měl na účtu průběžně kolem 5000 USD, a za rok mi dali 300 dolarů „jen tak“. (Daná platba skutečně odpovídá přinejmenším výši spořícího úroku, který byl pro USD dlouhodobě kolem 5 %, pro LBP pak kolem 6 %. Datumově jde o historku cca z roku 2016, tj. již z let, kdy v EU a většině západního světa bylo kromě tehdy již běžných nulových úroků zvažováno i úročení záporné).

I přes tyto (a mnohé další) indikátory byl ještě téměř do konce roku 2019 „pevný“ kurz urputně držen – a to i přes to, že BDL musela mít dost informací na to, aby věděla, že se blíží horší časy. Spočívající mimo jiné v tom, že zákaznické banky nebudou s to vydávat fyzicky zahraniční měnu (kterou si buď zahraniční investoři „odvezli“ či někteří místní „vyvedli“), ale podobné výzvě bude čelit i sama BDL: ať již v naléhavé fyzické absenci deviz, nebo v nutnosti koordinovat se státem ve věci stále narůstajícího zahraničního dluhu, který je – nicméně „pouze“ ve vztahu k HDP – jedním z nejvyšších na světě.[1]

V důsledku faktického zmražení zákaznických (spořitelských) peněz tak (podoben trhovci Abedovi, snad jen s určitým zpožděním)

• začal („skutečný“, tj. spontánní, živelný, černý apod.) trh reagovat a (v nevyhnutelné reakci) si
• (v souladu se zákonem poptávky a nabídky) začal vytvářet vlastní, „paralelní“ dolarový (resp. devizový) kurz.

Ten reflektoval skokově zvýšenou poptávku po (bankami „ze dne na den“ nevyplácených) USD (nejen coby zachovatele hodnoty v kontextu depreciace domácí měny, a tedy i obrany proti nevyhnutelně nastoupivší inflaci, ale i jako prostředek směny obchodníků–dovozců, zdroj získávání provozního kapitálu pro výrobce, poskytovatele služeb apod.).

Směnný kurz libanonské liry tak (již) od poslední třetiny roku 2019 postupně klesal z „fixovaného“ základu ve výši 1507,5 LBP za 1 USD na hodnotu kolem 1600 LBP za 1 USD v září 2019, s následujícím poklesem k hodnotám blízkým (či překračujícím hranici) 2000 LBP těsně po říjnových nepokojích („revoluci“) roku 2019.  V lednu – únoru roku 2020 byla (podle různých indikátorů) „pokořena“ hranice 2500 LBP za 1 USD, do konce roku 2020 pak libanonská lira sestoupila až ke směnné hodnotě 8500 LBP za 1 USD. Mezi únorem a březnem 2021 dochází k dramatickému propadu z hodnot stále ještě (těsně) pod 10000 LBP za 1 USD (až) na (maximální) hodnotu 15000 LBP za 1 USD (reálně, resp. v průměru však cca kolem 11–12 tisíc LBP za 1 USD).[2] Po určité stagnaci, resp. postupném sestupu o hodnotách kolem 14 000–18000 LBP za 1 USD (období cca od dubna 2021 do září stejného roku) libanonská lira „s příchodem“ podzimu 2021 překročila hranici 20000 LBP za 1 USD, aby se postupně dostala až na svá dočasná maxima o výši 26000 LBP na přelomu listopadu a prosince 2021. Ten byl následován drobným poklesem (na cca 22500–23000 LBP za 1 USD) na počátku druhého týdne v prosinci roku 2021, s návazným propadem na současných cca 28000–30000 LBP za 1 USD poté, co v prosinci 2021 BDL banka oznámila, že po 20 letech snižuji (oficiální) směnný kurz libanonské liry vůči americkému dolaru ze (bankovně stále ještě vykazovaných) 1507,5 LBP za 1 USD na (současných oficiálních) 3900 LBP.

Graficky vypadá průběh aktuální depreciace takto:

V případě prvního grafu je vidět, že (občanská) válka (resp. série ozbrojených nepokojů s předpokládaným destabilizačním efektem pro celou zemi a její ekonomiku) neměla na pokles měnového kurzu (depreciaci měny) až takový (popř. jediný, výlučný apod.) vliv. Na datech vidíme, že první válečné roky sice docházelo k oslabování hodnoty měny, toto oslabování se ale ne vždy nutně shodovalo s určitými „milníky“ konfliktu.[3] Za opětovné připomenutí zároveň stojí fakt, že přinejmenším do poloviny 80. let klesala hodnota sousední syrské liry, podobně jako i (později hodnotu dynamičtěji pozbývající) turecké liry křivkově (ale i nominálně!) víceméně stejně.

Například první roky občanských střetů byl pokles hodnoty libanonské liry v zásadě „pozvolný“ – oproti určitému „dlouhodobějšímu“ základu z šedesátých let (kdy panoval „stálý“ směnný kurz 3 LBP / 1 USD) šlo konkrétně do roku 1978 vůči tomuto základu o pokles na …%, (na začátku roku 78 byla lira za tři dolary a na konci opět za tři dolary, přičemž výkyvy byly minimální 2,90 – 3,03 LBP / 1 USD) do dubna 1981 pak na 73,71 %, do června 1982 na 58,37 %, a do června 1984 na 49,83 % původní hodnoty. Převedeno na současný základ (stabilních cca 1500 LBP z let 1996/99–2019) by tak adekvátní přepočet znamenal propad na maximální hodnoty 6000–8000 LBP / 1 USD. Na tyto hodnoty se dostává mezi lednem a únorem 1985, kdy padá z 11,72 na 16 LBP/USD.

Situace se nicméně začíná vyvíjet o něco dynamičtěji v letech následujících, tj. de facto závěrečných letech vnitrostátního občanského konfliktu (konkrétně tedy 1985–1990). V tomto období je propadem hodnoty daný rozdíl patrný již

• nejen vůči původnímu „základu“ (tj. vůči 3 LBP za 1 USD z let cca 1964–1978; tj. již několikrát uváděné 3 LBP za 1 USD),
• ale i vůči určitému „posunutému“ základu (z let řekněme 1985 či 1986; kdy hovoříme o hodnotách 11–22 LBP / 1 USD).

Oproti hodnotám z těchto let (1985 a 1986) realizuje depreciace v posledních letech libanonské občanské války skokovou ztrátu cca 700–750 % (prosinec 1986 vs. prosinec1987), resp. cca 5000 % (únor 1985 vs. prosinec 1987). Vůči původnímu základu (tj. „trvalé“ hodnotě cca 3 LBP za 1 USD z let 1964–1978,) jde při ceně 455 LBP / 1 USD (konec roku 1987) o propad zhruba o 15000 %.

Pokud naproti tomu vyjdeme ze základu, vůči němuž devalvuje LBP v aktuálním „krizovém“ období od roku 2019 do současnosti – tj. z cca 1500 LBP za 1 USD na cca 30000 LBP za 1 USD (konec / přelom roku 2021)[4] – odpovídajícímu depreciaci kolem 2000 % během zhruba 2 let, hovoříme pak o více než 7krát menšímu znehodnocení (realizovanému zatím nicméně „jen“ v průběhu 2 let). Pokud naopak vezmeme jednotlivá 2–letá období, pak se ve srovnání s nimi dostáváme k poněkud jiným výsledkům / závěrům; počátek je v takovém případě slabší, podobný letům 1985–1987; s tím, že následně (tj. ke konci 80. let 20. století) dochází k podstatně intenzivnějšímu, rapidnějšímu propadu kurzu LBP – a to opět jak ke vždy „dočasně“ ustanovenému základu, tak (v logické návaznosti) i vůči původní, výchozí hodnotě (základě 3 LBP / 1 USD).

Graficky vypadají vybrané klíčové etapy daného období takto:

Kvůli specifické poloze Libanonu (v určité východně-středomořské „kapse“), geopolitické provázanosti / vzájemné podmíněnosti, ekonomickým souvislostem (dovoz, pohyb, syrská obchodně-vlivová přítomnost v zemi, přítomnost syrských investorů, firem, peněz apod.) se dynamika pohybů libanonské liry realizuje i v určité návaznosti na vývoj „kurzových hodnot“ syrské měny. Jinými slovy (zejména aktuálně) dynamika jejího propadu – který

započal o poznání dříve než propad hodnoty liry libanonské (syrské lira začala výrazněji ztrácet na hodnotě až cca s koncem prvního roku syrské krize), jednak – přes určité formální (nominální, „povrchní“ apod.) podobnosti vykazuje jiné rysy než aktuální depreciace libanonské liry.

Podívejme se proto stručně na vývoj kurzu syrské měny (SYP). V průběhu let 1960–1985 její hodnota poklesla z původního dlouhodobého „základu“ 3 SYP za 1 USD na „dílčí výsledný“ kurz 11 za 1 USD. Zde si nelze nevšimnout, že vývoj kurzu „mírové“ syrské liry byl ve stejném časovém období de facto identický jako „propad“ (minimálně v letech 1975 až na konci tohoto období, tj. v roce 1985 stále ještě) „válečné“ liry libanonské.

V letech 1990–1999 byl v rámci lehce liberalizačního trendu závěrečného období vlády Háfize Asada kurz držen na hodnotách oscilujících kolem 50 SYP za 1 USD, v němž také přešel do období vlády Háfizova syna (a současného syrského prezidenta) Baššára Asada.[5]

Po nástupu Baššára Asada a plném „rozpuku“ liberalizace se mezi lety 2000–2010 kurz skutečně „pohodlně zabydlel“ na hodnotách mezi 45–55 SYP za 1 USD.[6] Liberalizační politika Baššára Asada se bohužel odrazila i na odklonu od určité bezpečnostní bdělosti jeho otce a („staré“) důstojnické „gardy“ kolem něj. Jedním z důsledků byla tím snazší infiltrace země (islamistickou) diverzí, jež roku 2011 přerostla v hybridní okupační válku (především mediálně) vydávanou za čistě občanský konflikt. První rok syrské krize reagovala SYP poměrně odolně, kurz poklesl pouze nevýznamně. S příchodem roku 2012 začal postupný pokles směnné hodnoty syrské liry, a to přes hodnoty odpovídající stovkám syrských lir za 1 USD během prvních 8,5 let konfliktu s tím, že (teprve) ke konci roku 2019 byla překročena hranice 1000 SYP za 1 USD. To při uvážení původní hodnoty znamená během daného časového období (tj. necelých 9 let) pokles „pouze“ o 2000 %. Přestože po implementaci tvrdých ekonomických sankcí v podobě tzv. Caesarova zákona došlo během dvou posledních let k novému výraznému poklesu až po současných 3500 SYP za 1 USD na černém trhu,[7] nejde o pokles (vůči základu 1000 SYP za 1 USD) až tak dramatický. Na místě je možná zároveň poznamenat, že na rozdíl od BDL upravuje syrská CBS oficiální kurz „operativněji“, a ten se tak od „paralelního“ (černého) trhu liší v rozpětí „pouze“ cca 50–20%.

Procentuálně vyjádřený absolutní pokles kurzu (směnné hodnoty apod.) syrské liry je tak během více než 10 let krize, válečného stavu a (především) ekonomických sankcí stále relativně nízký (cca 4000 % dnes oproti základu 50 SYP / 1 USD; přičemž z toho cca prvních 1000–1500 % během několika počátečních, tj. co do válečné situace nejtěžších roků krize). Z tohoto pohledu nadělaly z pohledu Syrské centrální banky (Syrian Central Bank, CBS) střety (zejména) s islamisty a kurdskými separatisty (tj. zhruba první polovina konfliktu) méně škod než americké a evropské sankce (zejména posledních cca 5 let konfliktu). Tyto škody přitom neubližují až tolik státu, jako především obyvatelstvu – v zásadě bez ohledu na to, na jaké straně konfliktu stojí. Zároveň ovšem i zde platí, že

• peníze se v prostředí trvalé (resp. „předvídatelné“) depreciace v ekonomickém cyklu hýbou (paradoxně) rychleji,
• v nepoměrně vyšších objemech (než za normálního stavu) pak ale především zejména přes schopnější ruce.

Je to mu především proto, že

• nikdo s elementárním ekonomickým uvažováním a zároveň možnostmi v takovém prostředí (resp. za takového stavu) nevidí důvod „střádat“ (odkládat si apod.), a
• případný výdělek (finanční kapitál či jakýkoli jiný typ hotovosti) je záhodno rychleji než kdykoli jindy přetvořit na investice (/re/investice, rozšiřování podnikání, nákup do zásob, na sklad, předplacení /resp. nezřídka zotročení, feudalizace apod./ pracovní síly apod.); přičemž
• maximálně až po určité etapě realizace série („protočení“) takových podnikatelských záměrů může být vlastníkem profitu realizován určitý návrat do bezpečného přístavu (jako například skup většího objemu USD, nákup pozemků /pokud jejich cena poklesla či nabízí potenciál zhodnocení/, popř. nákup jakékoli jiné komodity či statku, který slibuje přinejmenším zachování ceny.

Graficky vypadal vývoj kurzu SYP vůči USD v průběhu syrského konfliktu takto:

Vidíme, že ani zde není válka sama o sobě (hlavní, resp. jedinou apod.) příčinou. (Nedá se ostatně říci, že by např. evropské, resp. „západní“ měny /zejména/ během 2. světové války výrazněji depreciovaly). Pravé důvody tkví spíš v nějakém typu reakce na válečný stav, resp. na ekonomické výkyvy přicházející po něm, v jeho důsledku (včetně okamžiků, kdy přestává masová výroba související se zbrojením, padá zaměstnanost, kupní síla apod.), případně kdy  zemi opouštějí investoři (Libanon po roce 2017), dochází k její dezintegraci ze světových struktur (například vyloučení Íránu z platebního systému SWIFT[8] roku 2012), dochází k vyčleňování ze strany silnějších (sankce proti Sýrii, popř. nepřímé sankce proti Libanonu), nedostatku deviz apod.

Je ale i za současného stavu (monetární) situace nejen v Sýrii, ale především Libanonu skutečně natolik zlá? Abychom měli srovnání, podívejme se nejprve na některé jiné, markantní případy z globální historie (válečných i „mírových“) propadů měn:

Patrně nejznámějším příkladem je depreciačně–inflační „klasika“ v podobě ekonomiky „Weimarské“ (tj. čerstvě poválečné Německé) republiky: především v důsledku výpadku části hospodářských zdrojů (oslabení ekonomiky, vlivu, ztráta Alsaska apod.) registrovala tehdejší německá marka kontinuální, nicméně stále ještě ne překotný pokles již od roku 1918 do konce roku 1919. Přes krátkou stabilizaci cca na desetině až dvacetině hodnoty oproti základu mezi lednem 1920 až květnem 1921 následoval propad v tvarově podobné křivce jako mezi lety 1918 a 1919, ovšem oproti sníženému základu a s poněkud vyšší dynamikou. Tento pokles trval cca od léta 1921 do konce roku 1922, kdy měna oproti základu oscilujícímu kolem dvacetiny původní hodnoty z roku 1918, na němž se pohybovala mezi lednem 1920 a květnem 1921, poměrně prudce oslabila o 3 řády, tj. na cca tisícinu hodnoty z let 1920–1921, resp. cca desetitisícinu původního základu z let 1918–(počátek)1919. Rok 1923, nesoucí se ve znamení neschopnosti platit válečné reparace (resp. tzv. Rúrské krize), pak byl poznamenán katastrofálním depreciačně–inflačním pádem měny, jejíž hodnota se v průběhu daného roku zmenšila k jeho konci oproti jeho počátku o víc než 10 milionů %; vůči původnímu základu (z počátku roku 1918) pak stotrilionkrát (resp. o cca 1 biliardu, tj. 10¹⁵ %)

Podobný průběh, pouze snad zbavený pomalé „ouvertury“ následující „post-konfliktní“ stav, měla depreciace jugoslávského dináru mezi lety 1992 a 1994. Měna tehdy ve vytrvalém, beznadějně se vyvíjejícím a relativně rychlém sledu oslabila o více než 100 bilionů %, což ji vedle výmarské marky učinilo dalším významným „depreciačním rekordmanem“ 20. století.

Naproti tomu velmi pozvolný, do několika desítiletí rozložený, zároveň však chronický propad zažívala mezi lety 1960 a 2005 „stará“ turecká lira. Ta se z původní směnné hodnoty 9 TL za 1 USD na počátku šedesátých let 20. století postupně propadla až na závěrečných 1,350.000 TL za 1 USD v roce 2005, kdy byla nahrazena lirou „novou“ (YTL). Při sledování vývoje kurzu této měny přitom není bez zajímavosti to, že v období shodujícím se s libanonskou občasnou válkou depreciovala turecká lira vůči americkému dolaru nejen procentuálně, ale i nominálně (!) téměř identicky jako lira libanonská – a to z hodnot 14,40 TL / 1 USD v roce 1975 přes 80 TL za 1 USD v roce 1980 a TL 500 za 1 USD v roce 1985 až k 2500 TL za 1 USD v roce 1990.

Není dále bez zajímavosti, resp. při srovnávání dalších měn podobného (tj, středomořsky–latinskoamerického) kulturně-ekonomického pásu si nelze nevšimnout, že podobným (tj. sice depreciačním, ne však „fatálním“, resp. hyper-inflačním) způsobem ztrácely v daném období i další „typologicky podobné“ měny – kromě italské liry, řecké drachmy a v menší míře i portugalského escuda a španělské pesety (všechny kolem roku 1990 na směnných hodnotách mezi nižšími a vyššími stovkami jednotek vůči 1 USD /či 1 DEM apod./) či i například brazilský real (kolem 380 realů za 1 USD) či argentinské peso (kolem 100 pesos za 1 USD); všechny přitom s výhledem spíš na kurzový propad v letech následujících.

Vývoj kurzu turecké liry vůči USD vypadal za posledních 60 let takto:

Příběh argentinského pesa by přitom měl co do své „technické“ podobnosti alespoň v některých rysech odpovídat příběhu libanonské liry – přinejmenším proto, že i ono bylo stejně jako ona po určité období (a to od roku 1991 do roku 2002)[9] „pevně“ napojeno na USD. I pevnost kurzu argentinského pesa byla přitom kontrolována „přirozeně“, tj. „obchodováním“, resp. zčásti devizovými, zčásti domácími rezervami, dluhopisy / obligacemi apod. Alespoň určitá podobnost s libanonskou lirou (z let 1996 až 2019) zde tedy je; základní odlišností ovšem zůstává, že na rozdíl od Libanonu se Argentina těšila v zásadě kontinuální podpoře jak USA, tak západního světa (resp. „mezinárodního společenství“), zároveň byla exportní ekonomikou, z ekonomicky migračního hlediska historicky spíš recipientskou než zdrojovou zemí. K „vymanění se“ argentinské měny z pevného dolarového sevření (resp. kolaps záměru vytrvání dolarového „pegu“), k němuž došlo roku 2002, tak došlo spíš v důsledku určité logické „rigidity“ (resp. ztráty „pružnosti“ apod.), vzniklé právě daným „preskriptivním“ zakonzervováním směnného kurzu měny, jejíž přirozeností – resp. naturelem prostředí, v němž byla využívána coby prostředek směny – naopak bylo „konstruktivně“ devalvovat, než být „tvrdou“ devizou (tj. podobně jako /stará i nová/ turecká lira, popř. jihoevropské, v rigidní euroslupce ovšem již dvacet let „skryté“ měny „národních ekonomických povah“ Španělska, Itálie či Řecka).

Jiný byl naopak osud měn nově vzniklých post-sovětských národů, kdy například ruský rubl prošel několika fázemi s různou měrou (zejména) depreciační dynamiky:

• vrcholící perestrojkou / glasností shodující se ve své pozdní fázi s rozpadem východního bloku a charakterizovaným bujícím černým trhem stále zřetelněji se oddělujícím od (stále víc) hypotetického směnného kurzu (resp. zbožného přání) v hodnotě 1 (sovětského) ruble (SUR) za 1 USD;
• rozpad SSSR, resp. pozdní sovětské a následující „jelcinovské“ období (roky 1990–1991, dále pak zhruba do poloviny 90. let);
• první roky po nástupu Putina, tj. roky 2000 až cca 2005 (kdy další – poslední velké – oslabení měny; z kurzu tehdy zhruba odpovídajícímu francouzskému franku /cca 6,50 – 7,50 FRF za 1 USD na současné hodnoty /tj. vyšší desítky RUB za 1 USD/); následně

období toho, co je

• Kremlem vnímání jako konsolidace post-sovětského Ruska a co je naopak
• Západem interpretované jako ruská (re)expanzivita – tj. v případné fázi následující cca po roce 2005, ještě intenzivněji, resp. „otevřeněji“, „přiznaněji“ pak v časovém úseku cca od 2011 (resp. od záboru Krymu roku 2014) dodnes (kurzově více méně stabilní, nicméně s propady a tendencí spíš klesat).[10]

Máme-li téma nějak uzavřít, lze si všimnout několika zajímavých rysů jako je:

• fakt, že depreciace měn vůči monetární politice „zodpovědných“, „středoevropsky“ přistupujících ekonomik (centrálních bank apod.), se nemusí naplno projevit během „férového“ vojenského konfliktu (tj. ve válce, kdy má ta či ona země možnost volně obchodovat, brát si půjčky, zapojit průmysl, strojírenství apod.; hlavní účastníci 2. světové války), ale spíš po skončení takového konfliktu, v období určitého „hladového“ míru (poválečné Německo);
• daný „hladový“ mír se může projevit i ve formě nátlaku šikanujících, selektivně slepých a „útočných“ sankcí (zatímco nějakou formu porušování lidských práv, apartheidu či agrese vůči ostatním státům praktikující státy zůstávají bez postihu /mj. Saúdská Arábie, Bahrajn, Izrael/, jsou sankce uvaleny na státy jiné (Sýrie, Libanon, Írán apod.);
• přes geografickou i geopolitickou příslušnost ke Středomoří praktikuje jak libanonská centrální banka (BDL), tak syrská CBS spíš konzervativní, „německou“ (resp. „středoevropskou“) monetární politiku (přístup, strategii apod.);
• v důsledku výše popsaných, objektivních okolností (tlaků, působení, unilaterální či mezinárodní šikany apod.) je výstupem sice dočasná (a za daných okolností spíš kontinuální) kurzová ztráta, nicméně neustále následovaná snahou daný propad dostat pod kontrolu, „podchytit“

I toto tak svědčí spíš ve prospěch přístupu nejen libanonských, ale i syrských centrálních bankéřů – alespoň pokud jde o zde řešenou monetární politiku a přístup, resp. určitý „étos“ či „dlouhodobé směřování“ (představu, vizi apod.) jak ji pojímat.

Zatímco z jiných teritorií známe příběhy, kdy ve výjimečnějších situacích bývají dlužníci chráněni, jak v případě Libanonu, tak Sýrii jde o teritoria, kde je každý dluh nahlížen velmi striktně. Jedním z důsledků tohoto přístupu bylo velmi rychlé osekání jakýchkoli „dodatečných“ bankovních produktů a služeb velmi rychle po vypuknutí syrské krize. Osobně jsem byl v tomto případě svědkem příběhu „šťastlivce“, který si půjčku na byt v příměstské čtvrti Džaramána vyběhal doslova „na poslední chvíli“ a zhruba rok na to přesídlil do Rakouska (kde dokončil studia, brzy potom začal pracovat a vydělávat). Jeho dnešní splátky hypotéky (kterou mezitím samozřejmě doplatil), by se u bytu, jehož pořizovací hodnota byla v roce 2011 cca 2,2 milionu SYP (při kurzu 50 SYP za 1 USD), nyní pohybovaly kolem 5 EUR měsíčně za základ splátky. Zatímco tento základ by byl pořád stejný, rostla maximálně procentní sazba (ale z té se daný člověk pochopitelně splacením celé zbylé částky jednou provždy vyvázal). Hodnota bytu tak z tehdejších cca 45 tisíc USD v roce 2011 klesla na zhruba 1000 USD při současném kurzu; tento pokles byl ovšem rozložených do časového období 10 let a samozřejmě s tím, že ceny nemovitostí propad směnného kurzu domácí měny samozřejmě (aspoň do určité, odhadem 60 až 80% míry, dle lokality, atraktivity, výhledového zhodnocení, místy i „iracionálních“ prvků jako osobní vztah, rodinná tradice apod.) reflektují, „kompenzují“. I proto je příběh daného známého názornou ukázkou vyloženého „štěstí v neštěstí“.

V podrobnějším kontextuálním přehledu je tak vidět, že i přes určitou mediální dramatizaci na tom ani Sýrie, ani Libanon nejsou monetárně vyloženě tragicky, na druhé straně je fakt, že aktuální kontext nestandardní dynamiky vývoje směnných hodnot obou měn ještě není ukončen. Jak současný, tak dosavadní vývoj nicméně ukázal, že (opět: nejen syrská, ale i) libanonská centrální banka vždy zastávaly spíš konzervativní, „středo/severoevropské“ resp. „německé“ bankovní politice podobnou strategii. I proto je cítit, do jaké míry znehodnocování měny (a s ní svázaná nutnost „tisknout“ nové peníze) jejich představitele netěší (až „frustruje“). Ač se při povrchním pohledu mohou jevit výsledky za poslední roky podobně, není zde tak v žádném případě situace podobná jako v jiných státech, jejichž centrální banky hlavně v druhé polovině 20. století na depreciační trendy jednoduše „rezignovaly“ a spíš, než aby se snažily je léčit, integrovaly fakt klesající směnné hodnoty do ekonomického cyklu, zejména tedy úroku (ceny peněz). Díky tomu tak například v Brazílii nebyly v letech cca 1996 až 2004 výjimkou dlouhodobé úrokové sazby 25–13 %,[11] jiné podklady udávají hodnoty ještě nepoměrně vyšší;[12] to samé v Turecku i jinde, resp. v „obdobně fungujících“, jaksi „přirozeně depreciačních“ ekonomikách. (S tím, že nezastírám, že někdy jako by takový stav vytvářel dojem, že zodpovědné osoby na svou roli tak trochu rezignovaly s tím, že „trh si stejně poradí“…).

Přes současný stav, kdy vzácnost a nedostupnost prakticky „všeho“ (tj. od „prostých“ deviz až po bankovní produkty a normální fungování ekonomiky) jsou tak nejen Sýrie, ale i Libanon daleky stavu, kdy by se jejich centrální banky pokoušely například „umořovat dluhy“ průběžným znehodnocováním měny (tj. na úkor věřitele), popř. měnu devalvovaly cíleně za účelem udržení konkurenceschopnosti vývozních artiklů. Něco takového samozřejmě není na první pohled vidět, protože měna znehodnocuje tak či onak, je ale určitě dobré na to upozornit a čtenářům takto osvětlit rozdíly mezi například jižním křídlem Evropy a východním Středomořím (které jsou díky přítomnosti zemí jako ES, IT či GR v eurozóně také „neviditelné“), případně celým článkem pomoci osvětlit to, že ačkoli jak syrská, tak libanonská měna devalvují, proč se tak děje v relativně „malých“ poklesech, resp. vzájemných poměrech.

Je samozřejmě otázkou, kdy a v jaké formě skončí hlavní rámec problému v Libanonu (jímž je izraelsko–íránský konflikt, do něhož je navíc zaangažována většina hlavních globálních hráčů). Další, subtilnější otázkou je, kdy (či vůbec zda) dojde v obou zemích ke stabilizaci (současného stavu) tamních financí, jak (či vůbec zda) budou vypořádáni střadatelé a další ekonomické jednotky, stejně jako kdo ponese náklady za případné ztráty.

Jako poslední v sérii těchto neznámých pak – poněkud nenápadně a jako by stranou – „postává“ dotaz po tom, jaká vlastně bude další „etika“ (kultura, strategie, „mindset“ apod.) monetárního přístupu nejen v Libanonu, ale dost pravděpodobně i v sousední Sýrii. Jinými slovy, zda Libanon i Sýrie najedou „zpět“ na “německý” přístup – anebo se nechají „přirozeně“ stáhnout do kulturně (zdánlivě) bližšího Středozemí, tj. cca k monetárnímu přístupu Itálie, Řecka, Španělska před EUR / EU; resp. Turecka (jak minulosti, tak dneška).

Ve srovnání s těmito výše uvedenými „nejpalčivějšími“ aktuálními otázkami se tento posledně uvedený dotaz může určitě jevit jako neznámá zbytné důležitosti, resp. otázka (zdánlivě) nepodstatná. Nicméně jen proto, že dotazy předešlé jsou vzhledem k určité „horečnatosti“, vyhrocenosti či alespoň nestandardnosti aktuální ekonomické situace ve východním Středomoří momentálně „naléhavější“, nemělo by se na její (dle mého názoru v dlouhém horizontu zcela zásadní) důležitost zapomínat.

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

Mgr. Jan Kondrys, Ph.D.: podnikatel a specialista na region Blízkého východu. Je autorem řady odborných studií. Mimo jiné se věnuje též publicistice, pravidelně přispívá svými texty v deníku Právo.

Martin Manoušek: absolvent oboru počítačových věd na Dublin Institute of Technology. V posledních letech se specializuje především na správu počítačových systémů a podporu analytických serverů Tableau. Je držitelem certifikátu Tableau Server Certificate Associate. Amatérsky se zabývá novodobou historií, náboženstvím, kulturou a reáliemi Íránu.

[1] Viz mj. https://worldpopulationreview.com/countries/countries-by-national-debt, popř. https://www.bbc.com/news/world-middle-east-50183895,  https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_external_debt

[2] Srov. mj. https://blog.blominvestbank.com/41472/the-fluctuation-of-lebanese-lira-against-the-us-dollar-in-the-parallel-market/

[3] Komentář přímých účastníků: Před rokem 1984 byl směnný kurz liry prakticky stabilní (kolem 3 LBP za 1 USD). Během izraelské invaze a zvolení Bašíra Džamajjila kurz liry klesl (= posílil vůči USD) na přibližně 2 a půl liry za 1 USD. Míra růstu liry (= pokles vůči USD) začala po roce 1984, během kterého Amín Džamajjil odčerpal většinu rezerv BDL na nákup zbraní. Směnný kurz LBP neustále narůstal až do roku 1992, kdy směnný kurz dosáhl 3000 LBP za 1 USD. Bylo to v době, kdy byla svržena vláda Omara Karámy a vládu převzal Rafík Harírí. Rafík Harírí snížil směnný kurz liry na 1500 LBP za 1 USD s pomocí saúdských vkladů a politiky vysokých úroků. Po všechna výše uvedená období banky nikdy nepřestaly fungovat a existoval jeden kurz, který určovaly banky spolu s BDL, (= tržní kurz). Je také pozoruhodné, že během 80. let existoval černý trh (umístěný v Hamře), ale jeho míra ekonomicky neovlivnila Libanon tak, jak je tomu dnes.

[4] Po intervenci libanonské centrální banky, BDL, resp. jedněch z posledních finančních prostředků rychle ubývajících ve státní pokladně na pokrytí dolarových pohledávek klientů bank došlo k posílení směnného kurzu na volném trhu na současných cca 20–21 tisíc LBP za 1 USD.

[5] Komentář přímých účastníků: V roce 1991 byl oficiální směnný kurz 48 SYP za 1 USD, v roce 1995 to bylo 52 SYP za 1 USD, v roce 2000 pak 50 SYP za 1 USD. První legitimizace vlastnictví tvrdé měny pro každého byla oficiální zákonem č. 6 v roce 2000. Černý trh fungoval v letech 1991 až 2000 poměrně „nízkoprofilově“, a to kvůli prvnímu investičnímu zákonu č. 10 v roce 1991 a proto, že k němu byl stát shovívavý.

[6] Srov. mj. https://www.ceicdata.com/en/indicator/syria/exchange-rate-against-usd.

[7] Srov. např. https://sp-today.com/en/currency/us_dollar.

[8] https://www.congress.gov/112/plaws/publ158/PLAW-112publ158.pdf.

[9] https://www.frbsf.org/economic-research/publications/economic-letter/2002/august/argentina-currency-crisis-lessons-for-asia/.

[10] Pro přehled kurzových vývojů sovětského ruble viz např.: https://en.wikipedia.org/wiki/Soviet_ruble.

[11] Srov. např. www.ceicdata.com/en/indicator/brazil/long-term-interest-rate.

[12] Srov. např. https://data.worldbank.org/indicator/FR.INR.RINR?locations=BR či obdobná data jako Světová banka naznačující odkaz https://tradingeconomics.com/brazil/interest-rate.

Nedlouho poté, co na podzim minulého roku vypukly v Libanonu pouliční protesty proti zakonzervovanému poválečnému režimu, došlo v zemi k prvním problémům s dostupností dolarové hotovosti. Ty následoval pokles kurzu libanonské liry, jež byla do té doby pevně navázána na dolar hodnotou 1:1500. Postupný propad až k současným více než 6000 LLP za 1 USD na volném trhu je velmi pravděpodobně pouze špičkou ledovce, s nímž se zdánlivě nepotopitelné hospodářství někdejší „Perly Orientu“ v důsledku více příčin střetlo. O komplexnějších souvislostech, možnostech změny a výhledových způsobech řešení situace jsme prostřednictvím našeho blízkovýchodního zpravodaje Karíma al-Árifa hovořili s finančním a ekonomickým odborníkem hnutí Občané státu Karímem Hajdarem:

RS: Jaké hlavní faktory podle vás přispěly k současnému dramatickému propadu libanonské liry?

KH: Devalvace liry je pouhým odrazem rozpadajícího se poválečného politického systému a ním spojeného ekonomického modelu. Když chceme hodnotit pád liry, musíme brát na zřetel politiku směnného kurzu a mechanismy, které ji v uplynulých třiadvaceti letech podporovaly. V devadesátých letech se naše politická elita mylně domnívala, že Libanon snadno obnoví svůj předválečný status finančního ráje. Nebrala přitom v potaz důvody, které vedly k občanské válce, ani jedinečné okolnosti, které pomáhaly předválečné ekonomice přitahovat finanční prostředky ze sousedních zemí. Cílem poválečné obnovy a navazující státní politiky bylo znovu přilákat kapitál ze zahraničí, čemuž napomáhala konvertibilita liry vůči dolaru na základě pevného kurzu. Ten sehrál klíčovou roli pro přítok kapitálu od libanonské diaspory, která uprchla během války, neboť minimalizoval měnové riziko. A současně tento přítok kapitálu umožňoval udržovat pevný kurz. Byl to tedy začarovaný kruh. Zachovávat pevný kurz bylo stále nákladnější a finance z diaspory na druhé straně nebyly neomezené. Celý systém se tak ukázal jako neudržitelný. Chybná státní politika deformovala libanonskou společnost a ekonomiku, už tak poškozené občanskou válkou. Ekonomika vykazovala příznaky „holandské nemoci“ a Libanon začal přežívat na tom, že „exportoval“ svoji střední třídu a mladé absolventy, kteří do země posílali část ze svých v zahraničí vydělaných peněz (remitence). Z tohoto pohledu byl pevný kurz naprostou iluzí a byl extrémně náchylný k ovlivnění vnějšími událostmi mimo jakoukoliv libanonskou kontrolu. Je to evidentní z řady konferencí pořádaných pro záchranu libanonského ekonomického systému zasaženého regionálním děním. Poválečný konfesionální konsenzus vytvořil spotřební ekonomický model závislý na přílivu financí ze zahraničí, čímž se země stala zranitelnou ve vztahu k jakémukoliv vývoji v regionu. V roce 2015 vedl trvalý propad cen ropy ke snížení remitencí ze zemí Zálivu, kde se usídlila většina z libanonské poválečné diaspory. To znamenalo „náhlou stopku“ přísunu kapitálu, pro což Libanonská banka nalezla přechodné řešení v podobě nákladných operací známých jako „finanční inženýrství“. Současná krize v zemi byla nevyhnutelná, politikům se ji pouze podařilo oddálit, za což společnost a ekonomika draze zaplatily.

RS: Domníváte se, že by někdo – ať již konkrétní politici, strany, frakce nebo třeba bankéři – mohl ze současného „ekonomického chaosu“ profitovat a případně jak?

KH: Slovo chaos je pro popis aktuální situace zcela přiléhavé. Dobře známým principem v teorii chaosu je citlivá závislost neboli tzv. efekt motýlích křídel, což je myšlenka, že sebemenší změna počátečních proměnných v deterministických nelineárních systémech vede k podstatně odlišným výsledkům. Částečně se to dá aplikovat na Libanon. Čeho jsme svědky, není nic menšího, než přechodné období od politicko-ekonomického systému, v němž politici a banky hráli jasně definované role, k novému dosud nejasnému systému, který se bude utvářet na úkor všech zúčastněných stran. To, co lze chápat jako krátkodobé zisky, je velmi nejisté vzhledem k rapidně se zhoršující ekonomické situaci a regionálnímu vývoji. Libanonská krize je problémem kolektivní akce, kdy se všichni zúčastnění, banky a politici, snaží zachovat svoji moc a bezděčně přitom škodí celému systému. Občanská válka je toho zářným příkladem. Většina ze stran, které byly u jejího začátku, se nedočkala jejího konce.

RS: Co považujete za nejlepší možný krok, který by vedl k zastavení pokračujícího propadu libanonské národní měny? Generální tajemník hnutí Občané státu Šarbel Nahhás ve svém poslední interview pro LBC tvrdě kritizoval vládní plán na použití rezerv Libanonské centrální banky s cílem srazit cenu dolaru, který označil za „trik pro získání času“.

KH: Měnová politika je součástí širšího souboru politických nástrojů pro realizaci společenského a ekonomického projektu. Rapidně padající směnný kurz představuje brutální šok pro libanonské občany a residenty a jejich kupní sílu. Vládní plán jsme kritizovali, protože to je marná snaha, která povede ke krátkodobému snížení směnného kurzu za obrovskou cenu. Laicky řečeno chce vláda použít omezené rezervy, aby bránila směnný kurz proti takřka neomezené poptávce jmenovitě v domácí spotřebě. Nejhorší na tom je, že vláda plánuje použít jedno z mála zbývajících libanonských hmotných aktiv, aby zachovala k zániku odsouzený poválečný politicko-ekonomický řád a potlačila oprávněný hněv veřejnosti. Místo toho bychom se měli soustředit na přijetí nového společenského a hospodářského projektu, který by zajistil základní blahobyt pro libanonské občany a residenty.

RS: Guvernér Libanonské centrální banky Rijád Saláma řekl 17. června, že dolarové rezervy banky nejsou v ohrožení. Co si o tom myslíte? Hovoří pravdu?

KH: Saláma se vyjadřoval k vytvoření elektronické platformy směnného systému Forex. Tvrdí, že Libanonská banka jím nebude převádět dolary a svoje rezervy tak nevyčerpá.

RS: Co se týká budoucnosti libanonské ekonomiky, jsou zvažovány a analyzovány nejrůznější scénáře, včetně těch nejdivočejších, jako je navýšení úrokových sazeb pro sdružení s ručením omezením (LLP) na 20%, odstranění dolaru a zavedení čínského jüanu, iráckého dináru či dokonce vytvoření společné nové měny se Sýrií. Jaký je váš názor?

KH: Pokud by se změna měla týkat pouze měnové politiky, nevyřeší to problémy, v nichž se Libanon utápí. Pád liry je důsledkem ekonomické krize a ve svém základu zvláště absence občanského akceschopného státu a rozumné mezikonfesionální politiky. V každém případě je ovšem nutné zdůraznit, že zotavení Libanonu je provázáno se situací v Sýrii. Syrská občanská válka a libanonská krize vážně narušily stav obou zemí a podtrhly krátkozrakost jejich vládnoucích elit. Libanonská vláda se vzhledem ke konfesionálním tenzím rozhodla nezasahovat do války v Sýrii, přestože zde byly jednoznačné dopady na naši společnost. Zároveň naši politici věřili, že syrský konflikt nebude mít dlouhého trvání a následkem toho nevytvořili jasný akční plán pro zvládnutí přílivu Syřanů do Libanonu. Po získání nezávislosti na francouzském mandátu a pozdějším zrušení měnové unie se obě země vydaly odlišným směrem, což vedlo k třenicím a k následné politické a vojenské dominanci Sýrie nad Libanonem. To zastínilo potřebu blízké ekonomické spolupráce. Jakýkoliv ozdravný plán pro Libanon či úsilí o obnovu Sýrie musí zahrnovat řešení rozporů mezi oběma státy a uznávat potřebu větší synergie mezi jejich ekonomikami.

Karím Hajdar je členem finančního výboru hnutí Občané státu.