Zvolením amerického prezidentského kandidáta Josepha Aouna, následným pověřením podobně prozápadního premiéra Nawáfa Saláma sestavením vlády a konečně masová ceremonie u příležitosti pohřbení ostatků Sajjida Hasana Nasralláha v Libanonu symbolicky odstartovaly novou, poválečnou éru.

• Po období označitelném jako „provýchodní“ (proíránské, prosyrské apod.) a trvajícím zhruba od roku 2006, nastává dle všeho obrat opačným směrem
• Společensky bude země hledat novou tvář pod dle všeho bedlivým dozorem USA a částečně zřejmě i Izraele, naopak s výrazně omezenou až nulovou rolí Íránu
• Dlužno podotknout, že ekonomika se bez ohledu na politickou situaci, nastavení či orientaci začala vzpamatovávat nejen od skončení covidu, ale především od chvíle, kdy byly umožněny platby v USD, tj. již cca od roku 2022

Dějinné paralely většinou pokulhávají, přesto si jednu nedopustím. Stále víc se totiž zdá, že genocida muslimů probíhá paralelně s tím, jak sami muslimové začínají upevňovat svou pozici v jiných než původních teritoriích. Tímto víc, než cokoli jiného připomínají proces, který před stoletím absolvovali židé.

Celkem běžně zažitá představa, že židé dostali tzv. Izrael „za odměnu“, resp. jako kompenzaci za vytrpěná příkoří apod. je v něčem pravdivá, časově ale zavádějící. Alespoň po několik let paralelně totiž probíhaly minimálně tři procesy souběžně: židovská emigrace do Palestiny, židovská emigrace do USA (popř. jinam do zahraničí) a represe vůči židům ze strany nacistického Německa. Poslední proces byl kratšího trvání, první dva jmenované byly (od příchodu obrozeneckých myšlenek i do zejména evropské židovské komunity) víceméně souběžné. Možná o něco intenzivnější byla nejprve, popř. v období před a během 2. světové války, emigrace do USA, po válce pak naopak do Izraele.

Během 2. světové války – což je stav do určité míry odpovídající chaosu dneška či posledních let – probíhaly nicméně všechny 3 procesy zároveň. Přestože bylo do popředí vysunuto strádání celé židovské komunity (později známé pod pojmem „šoa“, popř. „holokaust“), docházelo paralelně s tím k obrovskému posilování jejího globálního vlivu – ať už v USA, nebo v Palestině. Tam již od dvacátých let 20. století směřovalo veškeré hlavní úsilí nových imigrantů, olim, k vytvoření vlastního státu. To samé se týká poválečné Evropy. V některých jejích částech (v zásadě bez ohledu na kapitalismus nebo socialismus) byl odkaz holokaustu povýšen prakticky na roveň náboženství – minimálně co do jeho nedotknutelnosti a společensky si naordinované potřeby kolem něj našlapovat po špičkách.

Momentálně podle mě dochází k podobné situaci. Na jedné straně jsou latentně genocidální eliminace muslimského obyvatelstva na Blízkém Východě (či MENA) v posledních cca 20 letech téměř denní rutinou. Paralelně ovšem roste celosvětový vliv muslimů – ne-li v hlavní opěrné baště židovské komunity, tj. v USA, pak alespoň v některých globálních organizacích typu Spojených národů, jejich pod-divizí apod. Zároveň však i v jejich dle všeho novém domově – „staré“, tj. v první řadě západní Evropě.

I zde jsme tak svědky minimálně dvou souběžných procesů – na jedné straně nám masové násilné eliminace muslimských populací v podvědomí vytvářejí jejich obraz coby novodobých mučedníků, na straně druhé ovšem ta samá komunita začíná ve vybraných částech Západu ovládat veřejný diskurs. Tedy i právo na to, o čem se bude smět diskutovat a jak, popř. co bude tabu.

Společnosti jako je ta britská nebo německá si tak se zvláštním, sebemrskačským zalíbením na sebe ušily další bič orwellovského kodexu, na jehož dodržování i vymáhání jsou dle všeho už celí natěšení. Jak se věci vyvinou po přijetí migračního paktu u nás, je ve hvězdách.

Skutečností nicméně zůstává, že neschopnost vidět přes mediální fokus širší souvislosti a hlavně – stejně jako jakákoli jiná kulturní komunita, a to včetně židovské a muslimské – myslet v první řadě na sebe, na vlastní civilizační okruh, může vést k chybám, jejichž náprava bude rozhodně složitější než vstup do situace jimi způsobené. Pokud je nicméně kořennou příčinou takového stavu blahobyt a pohodlnost, které vedly ke zhloupnutí a ochabnutí instinktů západního člověka, není se vlastně ani co divit tomu, bude-li cesta z tohoto stavu ven o poznání trnitější – a to samozřejmě jen za předpokladu, bude-li někdy v budoucnu taková cesta ještě vůbec možná.

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a CEO obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

S velkou radostí nabízíme další díl povídání s afrikanistou Janem Záhoříkem, tentokrát na téma československých představ, snah i uskutečněných snů, pokud jde o stopu, kterou republika na černém kontinentě zanechala. Ač se jistě ne všechno podařilo tak, jak bylo plánováno, případně ne se vším musíme v dnešním odstupu nutně souhlasit, může pro nás být aktivita nejen předválečné, ale i poválečné, socialistické republiky příkladem a inspirací dodnes – a to nejen jde-li o více či méně izolovanou, státem jen selektivně podporovanou činnost soukromých firem, ale především co se týče dlouhodobých, cílených a strategicky chápaných aktivit státu, zejména pokud jde o vzdělání či podobné, na delší horizont rozložené, sociálně-intelektuální investice. Právě takové jsou tím, co může již za jednu či dvě generace přinést plody v podobě již dříve zmíněných Česku nakloněných elit, s jejichž pomocí se bude naše jméno v Africe vyjímat ve stále větších, výraznějších a hlavně pevnějších obrysech.

Československo vzniklo v roce 1918 a tím pádem nemělo šanci usednout k jednomu stolu s koloniálními velmocemi. Přesto se ovšem bezprostředně po válce objevila myšlenka, že by Čechoslováci přeci jen měli mít svoji koloniální državu v Africe. Měla tato myšlenka reálný základ nebo šlo jen o výplod bujné fantazie skupinky romantiků?

Novinář a světoběžník Jan Havlasa napsal v roce 1919 útlou knížečku nazvanou České kolonie zámořské, v níž podpořil myšlenku, že Československo by mělo v rámci poválečného uspořádání mít nárok na některou z německých kolonií, přičemž přicházelo v úvahu Togo coby nejmenší kolonie imperiálního Německa. K tomu ovšem, jak víme, nedošlo. Nebylo to nijak překvapivé vzhledem k tomu, že Československo bylo nově narozeným státem, jemuž mocenské rozložení tehdejšího světa v tomto ohledu příliš nenahrávalo. Na jedné straně lze říct, že šlo o sen několika romantiků, ale na základě archivních výzkumů jsem zjistil, že v roce 1927 byla založena Československá kolonizační společnost, v jejímž čele bylo několik agronomů a která měla za cíl získat v Etiopii půdu, na níž by mohla provozovat zemědělskou kolonizaci. Velmi o to usiloval například legendární Vilém Němec. Etiopie byla v té době de facto jedinou nezávislou africkou zemí. Veškeré plány ale překazila italská invaze v roce 1935. Čechoslováci tak nakonec k žádné zemědělské kolonizaci nepřistoupili.

Čechoslováci se nicméně v Africe přesto angažovali již v meziválečném období, nebo ne?

Určitě. Je mnoho dokumentů prokazujících, že množství Čechoslováků působilo v Africe. Zejména tedy v Etiopii, kde dlouhodobě žilo zhruba padesát Čechoslováků, kteří se tam věnovali rozmanité činnosti, mimo jiné šlo o řezníky, zemědělce, řemeslníky či inženýry. Další mířili do jižní Afriky a samostatnou kapitolou je Baťovo impérium. Pokud bych měl vyzdvihnout jedno jméno, byl by to Adolf Parlesák, což byl původně takový dobrodruh, který procestoval řadu zemí Blízkého východu a Afriky. Parlesák se v první polovině 30. let usadil v Etiopii, stal se hlavním vojenským poradcem císaře Haile Selassieho a zanechal po sobě slavnou knihu Habešská odyssea, ve které popisuje velmi detailně a zajímavě průběh italské invaze do Etiopie, respektive Habeše, jak se tehdy říkalo. O významu této knihy svědčí, že byla v roce 2011 přeložena do amharštiny a kolegové z etiopských univerzit mi neustále připomínají, že jde od té doby o nejpopulárnější historickou literaturu o Etiopii v Etiopii. Jistě bych vzpomenul československou podporu Etiopii během italské invaze, kdy nejen Klement Gottwald hovořil v parlamentu o „bosých Habešanech“, ale i prezident Edvard Beneš ve svých pamětech napsal, že druhá světová válka nezačala německým napadením Polska v září 1939, ale již italskou invazí do Etiopie v roce 1935. V Etiopii samozřejmě nepůsobil jenom Adolf Parlesák, nicméně další byli historií víceméně zapomenuti. To hlavní se ale začalo dít až po druhé světové válce. V roce 1947 se vydávají na cestu po Africe Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem. Během své cesty, která trvala zhruba rok, projeli země od Maroka přes celou severní Afriku po Egypt, dále do Súdánu, Etiopie, východní Afriky až na jih. Některé západoafrické, zejména frankofonní země byly vynechány, protože samozřejmě nešlo objet úplně vše. Hanzelka se Zikmundem měli možnost poznat ještě fungující koloniální systém. Vzpomenul bych jejich tvrzení, že nejhorší kvalita silnic byla právě v Etiopii. Vybavuji si fotky ze série knih Afrika snů a skutečnosti, na nichž neustále něco opravují a je vidět stav tamních silnic, respektive spíše kamenitých cest.

Jak se na československo-afrických vztazích projevil komunistický převrat?

Zpočátku nijak výrazně, ale od poloviny padesátých let nastává první vlna orientace na Afriku. Tamní státy postupně vznikaly, respektive byly zde případy typu nezávislé Libye v roce 1951 či nastolení nacionalistického režimu v Egyptě v roce 1952, nicméně výraznější orientace komunistického Československa tímto směrem přišla až po Stalinově smrti. Prvním skutečně razantním průnikem na africkou půdu byly masivní dodávky zbraní a dalšího materiálu Násirovu Egyptu v roce 1955. Sovětský svaz, nechtěje provokovat západní země, egyptskou žádost o zbraně raději stočil na Československo. To je tedy první opravdu výrazná československá stopa v Africe, na níž se záhy navázalo. Od roku 1956 dochází k námluvám s Etiopií, je ustaveno naše zastupitelství a v roce 1959 přijíždí etiopský císař Haile Selassie do Československa. Původně to nebylo v plánu, Haile Selassie měl namířeno do Moskvy, ale jako takový vedlejší diplomatický produkt se podařilo domluvit návštěvu Prahy, která byla nakonec velice úspěšná. Byla podepsána celá řada dohod, které se velmi rychle promítly ve vzájemné spolupráci materializované například v otevření společné farmy na území Etiopie mezi městy Kombolcha a Dessié a v celé řadě dalších projektů. Z archivních pramenů víme dokonce velmi pozoruhodnou věc, že už v roce 1956 císař Haile Selassie požádal Československo o pomoc při budování etiopských tajných služeb. Etiopie přitom byla v poválečném období hlavním americkým spojencem v regionu, Američané byli garanty bezpečnosti země, dodávali jí zbraně a zřídili na severu Etiopie vojenskou radiokomunikační stanici. Tohle jasně ukazuje různé paradoxy studené války.

Jak československá strana ospravedlňovala spolupráci s císařským, feudálním režimem?

Ukazuje to přesně mnohovrstevnatost studené války. Máme tendence chápat studenou válku pouze ideologickým prismatem, což je značně zavádějící. Jak tzv. kapitalistické, tak tzv. socialistické země potřebovaly na jedné straně nerostné suroviny a na straně druhé si získat „srdce a mysli“ lidí v tzv. třetím světě, v nově se rodících zemích, v atmosféře měnícího se světového řádu. Z pramenů víme, že i českoslovenští komunisté, kteří si byli vědomi povahy etiopského – pracující lid zotročujícího, abych použil dobový slovník – režimu, tak Haile Selassieho respektovali a svým způsobem k němu vzhlíželi. Nakonec také nebylo s kým jiným jednat.

Zde se nabízí určitá paralela s íránským šáhem Mohammadem Rezou Pahlavím…

To je velmi dobrá paralela. Haile Selassie, přestože byl americkým spojencem – podobně jako íránský šáh – tak nechtěl dopustit, aby Etiopie byla závislá na „jednom zdroji“, takže byl otevřený a komunikoval s kým mohl. Navíc v 50. a 60. letech asi nenajdeme v Africe nikoho, kdo by měl takové renomé na mezinárodní scéně. I proto byla Organizace africké jednoty založena v Addis Abebě. Jednak proto že Etiopie těžila ze své nezávislosti, ale velkou věc hrálo i diplomatické renomé a schopnosti Haile Selassieho. Navíc v té době Etiopie zahrnovala i Eritreu, čili to byla mnohem větší země, která měla přístup k moři, tedy země mimořádného strategického významu.

Haile Selassieho za svého de facto mesiáše považovalo jamajské hnutí rastafariánů. Pokud můžeme krátce odbočit, co byste k tomuto fenoménu řekl?

Legendy praví, že když Haile Selassie přiletěl na Jamajku, tak přestalo pršet, rozjasnilo se nebe a začalo svítit slunce. Rastafariánské hnutí, jeř svůj název bere z císařova oficiálního titulu a jména – má dlouhou historii. Od počátku 20. století představovala pro lidi jako Marcus Garvey, kteří zakládali hnutí stavějící na myšlence „návratu do Afriky“, Etiopie africkou nezávislou, „čistou“ zemi (na rozdíl od Libérie, která byla chápána jako takový v podstatě umělý produkt). Navíc Etiopie díky své šalamounské dynastii odkazovala na tři tisíce let dějin, jakkoliv dnes víme, že mnoho z toho jsou mýty. Takže se tam kloubil element mystéria s elementem čistoty „pravé Afriky“. Lidé jako William Du Bois, Marcus Garvey a další se vyjadřovali o Etiopii přesně v tomto duchu, takže rastafariánské hnutí přichází jako pokračování tohoto trendu. A následně, když vznikl jeho kult, Haile Selassie udělil právo na osídlení určité části Etiopie rastafariánům přicházejícím nejprve z Jamajky a později i z jiných částí světa. Dodnes ve městě Shashemane jižně od Addis Abeby existuje rastafariánská komunita, kterou ovšem místní lidé nemají příliš v lásce, neboť se město stalo terčem turistů z řad různých „rasta guys“ a hippies, zejména ze západního světa. Obecně kouření – natož kouření marihuany, jež se s rastafariánstvím nedílně pojí – není vlastní etiopské kultuře. Takže pochopitelně, když na místo proudí tisíce turistů, kteří se chtějí vyfotit v některé z rastafariánských vesniček, nevzbuzuje to v místních zcela příznivé dojmy.

Zpátky k tématu, jakým způsobem komunistické Československo prakticky pronikalo do Afriky?

Co se týče Etiopie, která má klima vhodné pro intenzivní zemědělskou činnost. Byla v ní vybudována farma nazvaná Ciaffa, která byla bohužel v roce 1966 zavřena, protože neprodukovala takové množství surovin, které měla a byly problémy se splátkami. Na přelomu 50. a 60. let dochází k zásadnímu zlomu, protože vzniká celá řada nových nezávislých států. Primárně bych zmínil Guineu coby průkopníka, jejíž nezávislost prosadil Amadou Sékou Touré. Guinea po odchodu Francouzů potřebovala zaplnit politické a ekonomické vakuum, aniž bychom mohli říct, že byl Sékou Touré marxistou-leninistou. Dále zde máme Mali s nezávislostí od roku 1960, přičemž tamní lídr Modibo Keïta naopak byl zapáleným marxistou-leninistou. Jak Guinejci, ta Malijci hojně létali do Prahy a žádali zbraně a další věci, nicméně jednoduše řešeno, chtěli to zadarmo.

Jak na takový přístup reagovalo Československo?

V první polovině 60. let končí éra „naivního“ československého angažmá v Africe. Do té doby se myslelo upřímně, že budeme budovat socialismus v nově vznikajících zemích skrze průmysl, lékařství, školství a další výdobytky. Pak se ale ukázalo, že ta reálná, každodenní politika je mnohovrstevnatá, a že každý z aktérů má svůj vlastní pragmatický přístup. Původně idylické vztahy se zeměmi jako Guinea či Mali se začínají kazit. Příkladem může být případ jednoho českého lékaře, který byl v roce 1970 unesen v Guiney, byl vězněn po dobu 5 let, a přestože československá vláda dělala, co mohla, aby na svých guinejských partnerech vymohla spravedlnost, tak se jeho osvobození podařilo až po dlouhých 5 letech. V roce 1977 potom, pokud se nemýlím, daný lékař zemřel, patrně na tom měly podíl i špatné podmínky, ve kterých byl držen. V období československé normalizace převládal ryzí pragmatismus a myšlenka výměny průmyslových produktů za nerostné suroviny. Tím se dostáváme k něčemu, co mě dlouhodobě trápí. Jako Češi máme tendenci pohlížet na všechno, co se stalo před rokem 1989, jako na automaticky špatné, ale to není úplně pravda. V té době se formovaly podniky zahraničního obchodu (PZO), tzv. pézetky, různé Motokovy, Strojexporty, Pragoexporty apod., které měly monopol na vývoz a dovoz určitých produktů, ale zároveň byly schopny dodávat různé celky, třeba továrny na výrobu pneumatik nebo kulek do samopalů a podobně. Tohle přes veškeré těžkosti tehdejší doby relativně fungovalo. A neslo to sebou vybudování sítě expertů, kteří byli vysíláni do Afriky, různí inženýři, poradci, lékaři, geodeti a další, kteří se vlastně účastnili tohoto systému. Znamenalo to, že ten pobyt v Africe jim umožnil vybudovat si síť klientů, s nimiž byly uzavírány dohody, aby se mohla postavit tu rafinerie, tu hydroelektrárna, továrna na cokoliv a za to byly požadovány nerostné suroviny nebo nějaké jiné zboží banány počínaje a nevím čím konče. Tohle byla alfa a omega československého působení v Africe, které najednou končí v roce 1989.

Složitou otázkou jsou vztahy s africkými spojenci. Řada tzv. spojeneckých režimů například ve své politické praxi tvrdě potlačovala komunisty…

Principiálně z pohledu Československa byly země „třetího světa“ jasně kategorizovány. Prioritní kategorií byly země, které se hlásily k marxismu-leninismu či alespoň nějaké formě socialismu. Druhou kategorií byly země „ne zcela vyhraněné“, tzn. nehlásily se ani k socialismu, ale zároveň nebyly ani loutkami kupříkladu Paříže. Klasicky můžeme uvést na zdroje velmi bohaté Kongo Mobutu Sese Seka, které bylo sice západním spojencem, ale nebránilo mu to jezdit do Číny nebo Severní Koreji a obchodovat s Československem. A pak byly třetí země, tedy ryzí loutky někdejších koloniálních metropolí, kam patří zejména frankofonní země typu Gabon, Senegal a další. Pokud vezmeme prioritní země typu Súdán za Dža‘fara an-Numajrího, Egypt za Džamála Abd an-Násira, Alžírsko, Kaddáfího Libyi a jiné, tak ty se definovaly jako socialistické země, zároveň všechny z nich ve větší či menší míře potlačovaly domácí komunisty. Ve východním bloku se vytvořilo takové jakoby rovnítko mezi socialismem a marxismem-leninismem, tudíž se automaticky předpokládalo, že když se nějaký režim definuje jako socialistický, nebude mít žádný problém s marxismem-leninismem. Jenže ono to tak nebylo. Podle mého soudu má socialismus v arabském i africkém světě poněkud jiný význam, než jak jej chápeme u nás.  Arabská společnost i společnosti subsaharské Afriky jsou svým způsobem „socialistické“ v tom smyslu, že před příchodem kolonialismu nemohla být řeč o soukromém vlastnictví půdy a veškerá půda patřila nějakému kolektivu, přičemž z ní žily celé obce.  „Socialisticky“ laděná mentalita daleko více konvenovala arabskému a africkému světu než kdekoliv v Evropě. Nicméně komunismus je něco jiného. Arabové a Afričané si uvědomovali, jakým způsobem fungoval komunismus sovětského typu, co to znamenalo, obrovské represe v dnes těžko představitelných proporcích zejména v Sovětském svaze. Toto nechtěli importovat.  Zásadní faktor byl také náboženský. Bylo od našich komunistů naivní se domnívat, že přijedou do silně religiózních zemí a lusknutím prstu tam implantují to, co fungovalo v Československu. Specifické byly země typu Angola, Mosambik, tzn. hlavní portugalské kolonie, které si musely skutečně vybojovat nezávislost v dlouhé a krvavé válce, v níž SSSR, celý východní blok a Kuba sehrály podstatnou roli a kde byl marxismus-leninismus adaptován, ať už prostřednictvím toho, že různé kádry byly vychovávány v Moskvě či v tom viděli jediné východisko, jak se postavit fašistickému, salazarovskému Portugalsku. Co se týče vlády Dergu v Etiopii, jak říká jeden tamní kolega historik, lidé, kteří včera neuměli číst a psát, začali najednou citovat všelijaké marxistické úderné slogany a poučky. To byla země, která chtěla změnu, chtěla změnu z toho feudálního císařského systému.

Interní spory v rámci jednotlivých zemí či napříč etniky musely být pro Evropany také složitým oříškem. Snažili se do tohoto boje vstupovat?

Když začala Eritrea bojovat za svoji nezávislost, tak se Eritrejská osvobozenecká fronta definovala jako marxisticko-leninská, a když byl v roce 1974 v Etiopii ustaven režim Dergu, který se tak také definoval, tak byli sovětští i českoslovenští komunisté velmi zmatení z toho, jak je možné, že jedni komunisti bojují proti druhým. Stejně tak Somálci pod vládou Siada Barrého. Ten hojně přijímal sovětskou pomoc a nechal Sověty vybudovat námořní základnu na území dnes mezinárodně neuznaného Somalilandu. V momentě, kdy byl v Etiopii ustaven režim Dergu, který se definoval coby marxistický, naši soudruzi nebyli schopni jakékoliv nuance pochopit.

Takže Afričané komunistickým ideálům nevěřili?

Marxismus mnohdy sloužil jen jako de facto nálepka pro získání pomoci z východního bloku. Kupříkladu v případě Somálska, kterému Sověti během 70. let pomohli vybudovat mocnou armádu, šlo reálně o pansomálský nacionalismus pouze zabalený do komunistických hesel. Kolonialismus rozdělil Somálce do pěti území, přičemž mnoho z nich žilo v etiopském regionu Ogaden. Somálský prezident Siad Barre považoval za svoji povinnost – podpořeno tím, že jeho matka se narodila na území Etiopie – vzít si tato území zpátky. Proto došlo ke konfliktu s formálně komunistickou Etiopií. Navzdory tomu ale určitě byly snahy implantovat některé výdobytky reálného socialismu. Siad Barre nechal zakládat v ryze pastevecké somálské společnosti kolektivní farmy, které pak z různých společensko-ekonomických, přírodních a dalších důvodů zkrachovaly. Byly zde ovšem také země, které razily svoji vlastní ideologickou cestu, jako například Tanzanie Juliuse Nyerereho, který přišel s myšlenkou ujamaa, jakýmsi ideálem soběstačnosti. Lidé měli v rámci zemědělských kolektivů pracovat bez nároku na mzdu. I díky tomu se Tanzanie stala v roce 1984 oficiálně nejchudší zemí světa. Přístup k marxismu-leninismu či obecněji socialismu se tedy velmi lišil a osobně bych v tom viděl spíše v mnoha ohledech velmi pragmatický přístup. V takovém Kongo-Brazzaville se velice rychle měnily režimy, jeden více provýchodní, další více prozápadní. Záleželo i na osobních vazbách, kupříkladu kdo kde studoval. Pokud studoval v Moskvě nebo naopak třeba ve Stockholmu, mohlo to hrát zásadní roli v zahraničně politické orientaci země. Je třeba si uvědomit, že elity v jednotlivých afrických státech byly zpravidla velmi úzké, lidově řečeno každý znal každého. A lidí, kteří získali prestižní vzdělání někde ve světě, nebyly zase takové zástupy. To, čemu se anglicky říká agency, neboli osobní vklad ať už do socialismu, resp. marxismu nebo naopak do kapitalismu, resp. prozápadního či provýchodního smýšlení, hrálo klíčovou roli.

V Československu v rámci rozvojových programů studovala řada afrických studentů. Co byste řekl k tomuto fenoménu?

Významná součást studenoválečného konfliktu se odehrávala ve sféře vzdělávání. Země „prvního světa“ a „druhého světa“ spolu soupeřily o „třetí svět“, mimo jiné i formou vzdělávání, takže mnoho států nabízelo různá stipendia, případně byla nabízena skrze multilaterální instituce typu OSN. Československo v tomto hrálo velmi významnou úlohu, protože jím prošly tisíce studentů z „třetího světa“, přičemž značnou část z nich tvořili studenti z afrických zemí. Nešlo přitom pouze o státy, kde bychom to očekávali, tedy typicky Etiopie, Angola, Mosambik či Guinea, ale i země typu Čad, Niger, Côte d’Ivoire, Senegal, ony bašty frankofonie, které neměly se socialismem nic společného. V podstatě velmi logickou myšlenkou bylo – a dnes to praktikuje zejména Čína – vychovat si budoucí klientelu v potřebných oborech, šlo o všelijaké inženýrské obory, matematiku, fyziku, důlní technologie. Když studenti přijeli, tak se první rok museli učit česky, případně slovensky, podle toho, kam byli umístěni a pak šli studovat společně s našimi i dalšími mezinárodními studenty. Já i další kolegové z filozofické fakulty UK jsme zjistili, že transfer myšlenek marxismu-leninismu v tomto ohledu příliš nefungoval. Studenti si odváželi oborové znalosti a intelektuální výbavu, ale komunistickou ideologii brali většinou jako nadbytečný balast. Jako konkrétní příklad v tomto ohledu mohu uvést doktora Kifle, který v současnosti působí coby hlavní etiopský epidemiolog. Většina bývalých studentů, se kterými jsem měl možnost hovořit, vzpomíná na studium v Československu pozitivně, jakkoliv se někteří z nich setkali – pokud ne přímo s otevřeným rasismem – s tím, co bychom dnes nazvali mikroagresí. Svojí vizáží se vymykali a pokud byli v nesprávný okamžik na nesprávném místě, mohli se dostat do nepříjemných situací.

Můžeme dnes pozorovat výsledky tohoto vzdělávacího úsilí?

Československem prošly menší tisíce afrických a arabských studentů, ale vize, že budeme těžit z nadstandardních vazeb s těmito lidmi, se nenaplnila. Po roce 1989 přestala být z pohledu naší zahraniční politiky Afrika prioritou. Orientace na Západ byla po desetiletích komunistického režimu logickou záležitostí, nicméně zpřetrhání veškerých vazeb zejména s Afrikou považuji za naprostou chybu. Je to důsledek našeho přístupu, v jehož rámci se snažíme být „papežštější než papež“, což se projevovalo už během komunismu, kdy jsme v porovnání s Poláky, Maďary či Bulhary byli mnohem horlivější. Po sametové revoluci tak zanikly podniky zahraničního obchodu a s nimi i rozhozené sítě v různých afrických a arabských zemích. Řada velmi schopných lidí – kteří do komunistické strany vstoupili často zcela formálně – byla zapomenuta a stát nijak nevyužil jejich znalosti a schopnosti.

Co byste doporučil případným zájemcům o podnikání v Africe?

Dělat byznys v Africe je něco jiného než dělat byznys v Německu nebo Skandinávii. Představa některých ať už politiků nebo byznysmenů, že stačí s někým udělat videohovor, domluvit se na tom či onom a pak si poslat faktury, když to hodně zjednoduším, tak takhle to rozhodně nefunguje. Člověk musí být v Africe přítomen, musí si vytvořit nějaké zázemí, nějaký svůj networking, získat si důvěru. Důvěra se v Africe nezískává tím, že člověk někam pošle email. Všechno si žádá čas a tím pádem i finance, které se ale mohou mnohonásobně vrátit. Afričané a Arabové bývají zpravidla velmi loajální, když už se něco podaří a člověk se stane – a teď nechci znít pateticky – součástí jejich života. Pokud chcete podnikat v Africe, je nezbytné do ní často jezdit či lépe tam několik let žít a budovat své obchodní impérium. Představa, že něco vybudujete na dálku, je nereálná. Přijet a potřást si rukou je jen prvním z mnoha nutných kroků. Stejné je to i v akademickém sektoru koneckonců.

Co by podle Vás měl udělat český stát, aby naše podnikatele podpořil a přijal v celé věci racionální přístup?

Byznys v Africe chce promyšlenou strategii, zdroje a ideálně podporu státu. Tím nemyslím tzv. humanitární pomoc, ale spíše státní garance a jasnou podporu. Česká republika je proexportní země, která stále vyrábí relativně leccos, ale většina z těch produktů dnes není konkurenceschopná. Stavěli jsme továrny, nemocnice a další velké celky, ale to je ovšem věc minulosti. Politika vůči Africe byla nekoncepční a chaotická, příkladem může být zavírání a zase otevírání zastupitelství v různých zemích. Afričané přitom maximálně cení upřímnost a stabilitu. Česká politika tak v nich celkem oprávněně nebudí velkou důvěru.

Již v minulém rozhovoru jste uváděl příklad Číny a její africké strategie. Je možné něčeho takového dosáhnout v rámci svobodného a demokratickém zřízení?

Naprostá nekoncepčnost české zahraniční politiky vůči Africe mě velmi trápí. Naštěstí nejsem politikem a věci sleduji zvenčí, ale dle mého soudu by v rámci demokratického systému mělo být několik klíčových sektorů, na nichž by měla být shoda napříč politickým spektrem, konkrétně jde o školství, zdravotnictví a s ním související důchodovou reformu, a právě zahraniční politiku. To jsou věci, které by neměly být předmětem nějakých momentálních nálad, což se bohužel v ČR děje každé 4 roky, případně méně, pokud jsou předčasné volby. Současná vláda naštěstí pod tlakem okolností přišla se strategií pro Afriku a poprvé v dějinách samostatné republiky byl přijat v tomto směru nějaký programový dokument. V Africe už ovšem, co se týče exportu, nejsme schopni konkurovat Číňanům, Turkům či Indům, protože ti jsou schopni dodat všechno levněji. Smysl mají investice, k tomu je ale potřeba vůle, odbornost a promyšlená strategie. Afrika potřebuje industrializaci a tzv. capacity building, což by Češi mohli umět, respektive to minimálně v minulosti uměli. Navíc je to i v našem zájmu. Pokud svým drobným dílem přispějeme k tomu, aby mladí Afričané neviděli svoji budoucnost mimo kontinent, můžeme pomoci k řešení problému s migrací. Když česká firma postaví třeba v Nigérii řekněme pivovar, tak to vytvoří několik desítek pracovních míst. Když vytvoří továrnu kupříkladu na zpracování pneumatik, zase to vytvoří několik desítek pracovních míst. A tak dále. Jsou to malé střípky, ale čím víc střípků, tak je větší šance, že ti lidé nebudou mít důvod z Afriky odcházet. Samozřejmě musíme být realističtí vzhledem ke svému potenciálu, nesmíme si o sobě myslet, že spasíme svět, ale pro mě je promyšlená investiční politika daleko smysluplnější než jen přeprodávat zboží přes Německo, aby pak skončilo někde v Kamerunu, ale my neměli přímý styk s koncovým příjemcem daného zboží, materiálu či technologie.

Děkujeme za rozhovor!

Jan Záhořík je afrikanista, působící jako docent na katedře blízkovýchodních studií FF ZČU v Plzni, zároveň pracuje jako business konzultant pro firmy, zajímající se o Afriku, a také jako senior advisor for Africa v think tanku Czech-Slovak Institute of Oriental Studies. Od roku 2023 je také externím spolupracovníkem MFDnes v Africe. Od roku 2006 pobýval nesčetněkrát v Etiopii, ale také v Nigérii, Keni, Súdánu, Senegalu a řadě dalších zemí Afriky. Je autorem více jak deseti knih a mnoha desítek odborných i popularizačních článků a studií. V lednu 2023 obdržel na ZČU historicky první Cenu rektora za posilování dobrého jména v zahraničí.

V rozporu s některými očekáváními skončil k 31. červenci s koncem svého šestého funkčního období dosavadní guvernér libanonské centrální banky (BDL) Rijád Saláma. Jeho dočasným nástupcem se stal jeden z jeho zástupců, Wasím Mansúrí.

• Jmenování šíity Mansúrího je do určité míry průlomové, funkce vždy byla tradiční doménou křesťanů
• Saláma, který se po finančním bankrotu země stal kontroverzní osobností, strávil ve své funkci 30 let
• Je otázkou, nakolik je Mansúrího role dočasná, stejně jako nakolik si Saláma nadále uchovává svůj vliv

Turecko je na jedné straně členem NATO, na druhé vyvíjí svou vlastní turkickou agendu v zemích střední Asie, v neposlední řadě je ovšem i nadále jedním z nejpodstatnějších hráčů na blízkovýchodní scéně. Kromě posilování vlastní prestiže a ideologicky-ekonomické expanze si právě přes vybrané zahraniční kontakty řeší některé z nejpalčivějších problémů doma, zejména v bezpečnostní oblasti.

• Zejména v první polovině Erdoğanovy vlády se Turecko vyprofilovalo jako podporovatel muslimskobratrské ideologie, čímž se na poli politického islámu vymezilo proti (dlouhodobě striktně wahhábovské) Saúdské Arábii
• Pragmatické jsou kontakty Turecka jak s arabskými státy, tak s Izraelem i Íránem, ryze svébytný je pak vztah Ankary k Moskvě, tím spíš během posledního roku a neustále trvajícího ukrajinského konfliktu
• Naopak sérií diplomatických, vojenských i ekonomických opatření se Turecko snaží neutralizovat hrozby ze strany kurdského hnutí PKK; právě tento sdílený zájem je může přivést k jednacímu stolu se Sýrií

Dění v Iráku a Libanonu se v posledních týdnech vyvíjí jako přes kopírák. Demonstrující opozice v obou zemích ztotožňuje politické elity v Bagdádu i Bejrútu s „režimem“, který dle nich musí „padnout“. To logicky znamená požadavek na konec daných elit, a to včetně jejich společenského vlivu, majetků i moci. 

Zatímco v Iráku už jsou mrtví, Libanon se takovému scénáři snaží za každou cenu vyhnout. V Paříží Východu panuje mezi bezpečnostními složkami a demonstranty určité porozumění, kdy každá strana zatím ví, kam může zajít. První krev by tu znamenala narušení tohoto ekvilibria, zároveň prudkou diskreditaci vlády na mezinárodním poli (rozuměj především u „mezinárodního společenství“, resp. na „Západě“, což samozřejmě není málo…). V Iráku si všichni na smrt zvykli, tj. při adekvátním kulturním překladu tu, jakkoli je to cynické říct, jsou události zhruba stejně vyhrocené jako v Libanonu, resp. ani zde se za určitou mez zatím nejde.

Určitou mezí mám přitom na mysli taková (násilná) opatření proti demonstrujícím, která by významná (s největší pravděpodobností zahraniční) síla považovala za nutná aplikovat pro to, aby stávající politické systémy udržela v chodu za každou cenu, tedy i naproti vůli lidu, resp. „ulice“. USA či Západ by libanonskou a/či iráckou vládu byly proti demonstrujícím ochotny podpořit pouze v případě, že by přes ně měly rozehránu natolik sofistikovanou strategickou partii, že by ji jejich pád(y) zásadním způsobem ohrozil(y). Nic takového ale USA ani Evropa nemají – stran daných dvou teritorií mají pouze série strategicky nenavazujících nekoncepčností, případně (nanejvýš) řemeslně propracované taktiky k rozvrtání stávajících pořádků; nikoli však ucelené postupy k budování či aspoň nabízení alternativ. Izrael by mohl mít zájem na chaosu i pádu obou vlád, protože přes ně v obou zemích svůj vliv zručně uplatňují entity loajální Teheránu. Důvody, páky či prostředky k tomu, aby obě vlády držel, naopak nemá. Izraelské, západní a americké zájmy tak stojí spíš na straně protestujících.

Jde-li o KSA, pak ta může mít zájem na udržení se (libanonského premiéra) Harírího, nebude za ním ale stát bezvýhradně. Tvrdě bude obhajovat výhradu premiérského postu pro sunnitu (v Libanonu), přičemž bude doufat, že se na něj podaří prosadit někoho, kdo bude Království nakloněn. Tak či onak bude ale nadále prosazovat „své“ koně, tj. v Libanonu především Samíra Džadža, v Iráku pak sunnitské vlivové skupiny. KSA není primárně proti obměně libanonské (a zejména irácké!) vlády ve prospěch svých chráněnců, chce si ale celý proces maximálně pojistit. V žádném případě nemá zájem na chaosu, pokud by z něj měla vzejít „nepřehledná“ demokracie, případně – Alláh zapověz! – podobně „nepovedený“ sunnitský premiér jako (dřívější, prodamašský) Nadžíb Míqátí.

O Rusku se v případě obou teritorií nedá mluvit; situace pro něj představuje maximálně soubor proměnných, které se později pokusí zúročit vlivově, obchodně a strategicky, zatím ale nenazrál čas. Průběžně sice probíhají jednání (zejména na úrovni vojenských expertů plánujících přípravu cesty k tomu, aby jednoho dne bylo možné zemi cedrů dodat kompletní leteckou obranu i stíhací letectvo, které – na přání Izraele a v důsledku toho i v důsledku „zákazu“ ze strany USA – dodnes nemá;  pochopiteně s tím, že taková dodávka bude zcela v gesci Moskvy). Podobně v Iráku, přestože tam jsou stávající závazky ze strany Moskvy v rámci možností plněny. Obecně lze ale říci, že Rusko se k současné situaci v Libanonu a Iráku staví zhruba tak, jako Čína k Blízkému východu posledních deseti let jako celku – zatím vyčkává.

Vylučovací metodou docházíme k tomu, že jediným hráčem, který by mohl mít (v pokročilejší fázi protestů) zájem na jejich eliminaci za „každou cenu“, je Teherán, resp. íránský revoluční klérus. Ten je nicméně nyní ve fázi, kdy jednak a) velmi důsledně zvažuje každý další krok (protože pokazit násilím se toho dá skutečně hodně, velmi rychle, nenávratně a hlavně zbytečně), zároveň b) horečnatě hledá „náhradní řešení“.

V jeho rámci tu jsou dvě hlavní složky: důsledné a) oddělování obou témat (tj. řešení Libanonu i Iráku striktně separátně a dle specifik i potřeb obou zemí, a to i přes to, že Teherán a Revoluční gardy mají tendenci vnímat nepokoje v obou zemích jako provázané činnosti, namířené primárně na destabilizaci role Íránu v Iráku a v sousedství Izraele); dále b) čas a forma (za co nejméně drastických okamžitých opatření proti demonstrujícím je potřeba získat co nejvíce času pro to, aby bylo nalezeno záložní řešení; příjemným vedlejším produktem může být opotřebování davu, únava a další objektivní faktory – nutnost živit rodinu, dennodenní fungování apod.).

Kýženým výstupem pro jednu z alternativ, s níž „teheránští“ stále více počítají jako s jednou z reálně „stále pravděpodobnějších“ (tj. vystříhání se násilí a nahrazení mocenských struktur v přinejmenším jedné /Libanon/ či obou zemích) je pochopitelně „předání moci“ do co nejprověřenějších rukou tak, aby maximum existujících, resp. složitě vytvořených vazeb zůstalo zachováno; ba co víc – bylo tak ještě lépe kryto. To znamená najít natolik důvěryhodné a zároveň nezdiskreditované tváře, které budou svěřenou roli plnit tak dlouho, jak to jen bude možné. Pokud se totiž na věc podíváme realisticky, pak současný stav opravdu není dlouhodobě udržitelný. Lidé v obou zemích mají za desítiletí „okoukaných“ politických tváří prostě dost, a to do takové míry, že odmítají „občansky spolupracovat“ už i tím nejelementárnějším způsobem. A byl byl hloupý ten, kdo by to nechápal, přičemž teheránští analytici hloupí nejsou.

Podobně ale ani ostatní, tudíž „bylo by velmi pošetilé“ myslet si, že takto uvažují pouze oni sami. Jde spíš jen o to, že íránské vlivové síly jsou momentálně nejexponovanější entitou v tom smyslu, že se od nich čeká a) tvrdý zásah, v důsledku kterého pak přijde b) oprávněná mezinárodní kritika, a tedy i c) jejich finální diskreditace, ideálně ještě d) opravňující k jakékoli „protiakci“ vůči Teheránu. Nicméně opět: tak hloupí, aby jim nedošlo toto, íránští analytici také nejsou. V „hlavním štábu“ Revolučních gard tak aktuálně probíhají vzrušené debaty mezi „jestřáby“ a revolučně-exportními „holubičkami“ (!) o tom, s jakou mírou (buď) násilí, nebo rafinovanosti postupovat, stále víc to ale vypadá, že poslední slovo bude mít – i zde – řešení šalamounské.

Na druhé straně je to vlastně jednoduché a známe to i sami: nejdřív máme a) revoluci znamenající příchod nových společenských pořádků; pak ukáže, že to bylo „jen“ b) předání; a v momentě, kdy i toto vyčpí a na povrch se vyvalí něco, co ani radši nechceme vědět, přichází nutně nějaká obdoba schování (moci či čehokoli jiného) do c) svěřenských fondů (= resp. po Pohádce o Spravedlnosti následuje ta o Královně Koloběžce).

Takže nyní jde vlastně jen o to, aby jejich pravou formu našly v co nejbližší době (ideálně) všechny relevantní síly v Iráku i Libanonu – a to pokud možno co nejhladčeji.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.

Na počátku libanonských protestů se střetly dva jasné principy – požadavky lidu a zatuhlost stávajícího politického establishmentu. Přestože daný establishment sám není jednolitý a jeho obě hlavní soutěžící frakce se každá postavily k probíhajícím protestům vlastním pragmatickým způsobem, libanonskou ulici si nezískala ani jedna z nich. Protože neschopností využít demonstrující ve svůj prospěch ani jedna z částí establishmentu nezískala konkurenční výhodu nad svým protivníkem, nezbývá oběma frakcím než pokračovat v manželství z rozumu a tímto dočasným pragmatickým spojenectvím čelit libanonské ulici společně – jen možná rafinovaněji a bez případných tragických následků, které by s sebou nesl jakýkoli jiný postup.

Měli-li bychom současnou situaci prakticky shrnout, lze říci, že od začátku protestů se operuje se třemi základními variantami:

1) vláda padne, resp. odstoupí a nastane „vakuum“. Vakuum by nemuselo být úplné, pakliže by taková „revoluce“ měla své zřetelné hlavní lídry. Zatím se ale dle všeho dá hovořit maximálně o „výraznějších postavách“ jako jsou Usáma Saad, Šarbel Nahhás či Nadžáh Wakím. Výhodou daných postav je, že jsou vnímány jako nezkorumpované a nepostižené skandály či nevalnou pověstí hlavní politické garnitury, nevýhodou v zásadě to samé – v kritických momentech dělby politické moci (včetně vypjatějších a násilnějších zvratů) byly většinou nevyhraněné, a jsou tedy vnímány jako relativně slabí či nevýrazní hráči s malou (reálně mocenskou/silovou) základnou. Kvůli jejich především levicové a sekulární orientaci je také otázkou, nakolik skutečně reprezentují zájmy všech protestujících, a jsou-li tedy schopni stát se přesvědčivými zaštiťujícícmi „tvářemi“, které celou (potenciální) revoluci důvěryhodnou a jistou rukou převedou i do nového úředního, adminstrativního a společenského pořádku.

2) některé postavy či strany z Aliance 14. března „ukradnou“ revoluci, resp. se na ní „svezou“ jako „hlas lidu“. Takto („společně“ s lidem) zvítězí nad establishmentem (z něhož se okamžik předtím „vymanily“ svým odchodem z vlády), reálně tedy nad zbývajícími vládními elementy, které jsou – jakoby „náhodou“ – shodné s jejich úhlavními politickými i společenskými rivaly, tj. Aliancí 8. března. Některé tváře 14. března (konkrétně především Samír Džadža z Libanonských sil) zde mohly počítat se dvěma hlavními riziky: a) lid jej mezi sebe nepřijme, a jim se tak nepodaří stát se „jedním z nich“; b) pokud by šlo do tuhého, může se za 8. březen postavit kdokoli od Berrího milicí přes Hizballáh až případně (v určité, pokročilejší fázi) finální stabilizátor situace v podobě vybraných jednotek syrských vojsk (které minimálně jednomu z členů 8. března výrazně dluží za několikaletou „brigádní“ výpomoc při potírání syrských protivládních elementů). Mučednický i akční rozměr Džadžovy osobnosti si nicméně ohledně lákavého fetiše v podobě druhé varianty může nechat zajít – hlava Libanonských sil byla totiž hned po své demonstrativní rezignaci libanonskou ulicí odmítnuta coby jednoznačná součást zkorumpované elity, vůči které protesty v ulicích běží.

3) hlavní zájmové skupiny (tj. v Libanonu vzájemně soutěžící Aliance 8. a 14. března, ze zahraničních patronů obou těchto frakcí pak a) Sýrie, Írán, částečně Rusko; dále b) KSA, Francie, Spojené království, USA a částečně i EU) překonají své rozdíly (potažmo pokušení na vítězství nad svými rivaly „za využití energie vygenerované lidem, ulicí apod.“) a „společně“ najdou řešení, jak udržet své (sice různorodé, stále ale dlouhodobě budované a z pragmatického hlediska i nadále výhodné) pozice „vůli lidu navzdory“.

Zatmco lid se drží první varianty, začíná být stále jasnější, že ta nenabízí ani řešení, ani přesvědčivé a jednoznačné garanty procesu jeho hledání. Lid zároveň odmítl jak ty, kteří v rámci teatrální a oportunistické „solidarity“ s ním odstoupili z vlády na počátku protestů (tj. zejména již uvedené Libanonské síly v čele se Samírem Džadžou), nadále ale odmítá i zbytek vlády, který zůstal (ve většině tedy prosyrský/proíránský blok 8. března – Svobodné vlastenecké hnutí (FPM), Hizballáh, Amal). Nejen proto si možná dosavadní hlavní političtí rivalové uvědomili, že jsou opět „na jedné lodi“ – zatímco 14. březen byl demonstranty odmítnut a je bez reálné zahraniční pomoci, nechce být 8. březen v žádném případě donucen sáhnout k násilí; nikoli tedy proto, že má rád lidi, ale proto, aby nebyl za despotu a politicky se tak navěky nezdiskreditoval. Do toho mohou být obě hlavní frakce pod stále větším tlakem svých zahraničních sponzorů – od Saúdské Arábie, Francie a Západu (v případě Libanonských sil, ale i Harírího sunnitského Mustaqbalu) až po Írán či latentně Rusko a Sýrii (v případě Hizballáhu a „Awnova“ FPM). Všechny tyto zahraniční síly přeci investovaly obrovské množství času, peněz a sil do toho, aby si své pozice vybudovaly a obhájily ve stávajícím pořádku – a ne aby vše začaly budovat znovu v jakémsi „demokratickém bordelu“.

Hlavní rivalové se tak s největší pravděpdobností budou nuceni dříve či později dohodnout efektivě mezi sebou, překonat (iluzorní) momentální pokušení k využití zdánlivé výhody oproti protivníkovi – a (opět) zaujmout společný postoj proti lidu. Samozřejmě tak, aby byl výsledek co nejpřirozenější a co nejméně násilný. A možná se to už děje – vláda totiž, jak se zdá, vůči demonstrantům aktuálně zaujala taktiku zakomponování „vnějšího“, resp. „objektivního“ faktoru, tj. nutnosti zprovoznit cesty proto, aby bylo zachováno „právo na volný pohyb“. Což je moudrá orwellovština, protože na takovém základě už se dá rozumně nasadit armáda, přičemž nikoli proti demonstrantům, ale pro hájení základních práv občanů. Pak už je jen otázkou, za jak dlouho začne revoluce „požírat“ své vlastní děti, resp. za jak dlouho se proti nim postaví ti samí, za které se demonstrati berou – tedy obyčejní lidé, kteří chtějí jet do práce, do lékárny, na nákup či (až je otevřou) do škol nebo bank.

Armáda tak bude moci asertivně – a zároveň s ospravedlňující spoluúčastí lidí ochotných pokračovat v dosavadním životě – začít postupně (a legálně, zároveň bez dohledatelného autorství té či oné politické strany) rozmělňovat původní silný revoluční náboj až do toho stádia, kdy mu dojde energie úpkně. Nejrealističtějším scénářem dalšího vývoje tak momentálně je aplikace salámové metody či „vyhnití“. Což mimo jiné ukazuje, že co se zdá být typicky českým know-how, může dost dobře fungovat i jinde.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Protože se zdá, že revoluce s a) požadavkem odvolání vlády, ovšem bez b) nabídky alternativy se stávají normou nejen v ČR, žádá si aktuální situace v Libanonu alespoň průběžný komentář. Ten bude zatím velmi stručný a v zásadě ho v něčem nakousl už tento muž. Nejsem si ovšem jist, jestli to, co říká, je rozumné a proveditelné, resp. jestli má onen ctihodný pán ve svém líbivém bonmotu nutně pravdu.

Faktem totiž je, že:

1. Za současnou libanonskou politckou elitu – ať je jakkoli prohnilá, zkorumpovaná, otravná, obnošená a okoukaná – není (okamžitá, rychlá, pohotová) funkční alternativa. Ať už proto, že takovou alternativu nebyli demonstrující schopni (a to svým způsobem již v loňských volbách!) přesvědčivě vystavit, nebo proto, že současný establishment prostoupil vším natolik, že jeho odstranění z „těla“ Libanonu může na životě ohrozit i pacienta samotného.

2. Dokud nebude fungovat Sýrie, nebude fungovat ani Libanon. Protestující si mohou nalhávat cokoli a chtít svrhnout kohokoli, ovšem staletími je prověřené, že jednou ze základních os, na níž Levanta funguje, je vektor a) (chudší, prostější a „přízemnější“, díky tomu ale i spořivější, „zodpovědnější“, centrálněji plánující, v minulosti libanonská pole a statky ovládající, dominantní atp.) Damašek „řídí“, resp. uplatňuje nějakou formu svého vlivu na b) (sice bohatší, kosmopolitnější, ale méně zodpovědný, roztříštěný a „nedisciplinovaný“ a latentně nestabilní „Džabal Lubnán“ s hlavním městem Bejrútem). To je tvrzení sice podobně brutální, jako kdybych řekl, že Čechy fungují jen proto, že nás po celou dobu od 1989 nadále (z velké části) ovládá Moskva či bývalí estébáci (kteří sice mají své intelektuální, civilizační i kulturní limity, ale nadevše adorují „pořádek“, resp. „klid na práci“, protože s tím stojí a padá i jejich legitimita, příjmy a moc apod.), nicméně ať si tady každý přebere, do jaké míry to je, nebo není pravda.

Otázkou tak spíš je, jestli i zde není lepší evoluce, než revoluce. Na druhé straně Libanon není Sýrie, v níž stát důsledně, žárlivě až patologicky eliminuje jakéhokoli konkurenta (protože stát mj. definuje to, že je tou entitou, která má v daném teritoriu monopol na moc a vynucování práva; to platí i u nás, jen to není /na rozdíl třeba od aktuálního Španělska, resp. Katalánska, případně Hong Kongu/„cítit“; tudíž syrský /či kterýkoli jiný „normální“/ stát neprosazuje svou vůli a moc ilegálně – jen naplňuje to, nač má jako stát právo). Libanonský stát ovšem úplně normální není. Hlavně tím, že má konkurenci v těch samých osobách, které už 30 let zastávají jeho čelné funkce. Tj. představitelích oněch cca 5 – 7 hlavních konfesně-politických frakcí – které tak svou heterogenitu projektují na něčem, co by mělo fungovat homogenně.

Na druhé straně ale ruku na srdce – pokud totiž obyvatelstvo Libanonu tvoří (namísto „občanů“) z velké části především „příslušníci konfesí“ (což je, zjednodušeně řečeno, podobné, jako kdyby ho tvořili z nějakých 70 – 80% například fanoušci fotbalových klubů, tj. s tím, že „fanouškovství“ je jejich hlavní identitou, určitě nadřazenou „občanství“), nevelí pak přeci jen stát zvláštním způsboem sám sobě? Řečeno jinak: nedosáhli lidé stejně tak maxima toho, co je reálně dosažitelné? Protože stejně tak, jako se jen my sami můžeme vinit za to, že ČSSR nebylo schopno vytvořit pojistky, které by několika kariéristům zabránily v tom, aby pozvali vojska Varšavské smlouvy, nemohou ani Libanonci vinit z toho, že umožnili bývalým válečným baronům prakticky neomezený přístup k moci, nikoho jiného než sama sebe.

Pokud je tomu tak, je pak už jediným logickým návazným krokem zamyslet se snad jen nad tím, „kdo jsem“ a „kde jsem se narodil“ – a případně se pokusit změnit to. Pakliže uznáme, že by taková snaha byla pošetilá, může nám dojít, že je podobným nesmyslem chtít změnit něco, co je přímým důsledkem toho, jaké jsou reálné dispozice, lidské zdroje a limity místa, v němž se v daném čase (či historickém období) zrovna nacházíme.

I v tomto ohledu jsou současné protesty jistě zcela pochopitelnou reakcí na ekonomický a společenský marasmus, v němž se země cedrů poslední roky nachází. Bohužel i zde přichází bez návodu co a jak udělat pro to, aby se současná neslavná situace nějakým způsobem zlepšila.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group