Dějinné paralely většinou pokulhávají, přesto si jednu nedopustím. Stále víc se totiž zdá, že genocida muslimů probíhá paralelně s tím, jak sami muslimové začínají upevňovat svou pozici v jiných než původních teritoriích. Tímto víc, než cokoli jiného připomínají proces, který před stoletím absolvovali židé.

Celkem běžně zažitá představa, že židé dostali tzv. Izrael „za odměnu“, resp. jako kompenzaci za vytrpěná příkoří apod. je v něčem pravdivá, časově ale zavádějící. Alespoň po několik let paralelně totiž probíhaly minimálně tři procesy souběžně: židovská emigrace do Palestiny, židovská emigrace do USA (popř. jinam do zahraničí) a represe vůči židům ze strany nacistického Německa. Poslední proces byl kratšího trvání, první dva jmenované byly (od příchodu obrozeneckých myšlenek i do zejména evropské židovské komunity) víceméně souběžné. Možná o něco intenzivnější byla nejprve, popř. v období před a během 2. světové války, emigrace do USA, po válce pak naopak do Izraele.

Během 2. světové války – což je stav do určité míry odpovídající chaosu dneška či posledních let – probíhaly nicméně všechny 3 procesy zároveň. Přestože bylo do popředí vysunuto strádání celé židovské komunity (později známé pod pojmem „šoa“, popř. „holokaust“), docházelo paralelně s tím k obrovskému posilování jejího globálního vlivu – ať už v USA, nebo v Palestině. Tam již od dvacátých let 20. století směřovalo veškeré hlavní úsilí nových imigrantů, olim, k vytvoření vlastního státu. To samé se týká poválečné Evropy. V některých jejích částech (v zásadě bez ohledu na kapitalismus nebo socialismus) byl odkaz holokaustu povýšen prakticky na roveň náboženství – minimálně co do jeho nedotknutelnosti a společensky si naordinované potřeby kolem něj našlapovat po špičkách.

Momentálně podle mě dochází k podobné situaci. Na jedné straně jsou latentně genocidální eliminace muslimského obyvatelstva na Blízkém Východě (či MENA) v posledních cca 20 letech téměř denní rutinou. Paralelně ovšem roste celosvětový vliv muslimů – ne-li v hlavní opěrné baště židovské komunity, tj. v USA, pak alespoň v některých globálních organizacích typu Spojených národů, jejich pod-divizí apod. Zároveň však i v jejich dle všeho novém domově – „staré“, tj. v první řadě západní Evropě.

I zde jsme tak svědky minimálně dvou souběžných procesů – na jedné straně nám masové násilné eliminace muslimských populací v podvědomí vytvářejí jejich obraz coby novodobých mučedníků, na straně druhé ovšem ta samá komunita začíná ve vybraných částech Západu ovládat veřejný diskurs. Tedy i právo na to, o čem se bude smět diskutovat a jak, popř. co bude tabu.

Společnosti jako je ta britská nebo německá si tak se zvláštním, sebemrskačským zalíbením na sebe ušily další bič orwellovského kodexu, na jehož dodržování i vymáhání jsou dle všeho už celí natěšení. Jak se věci vyvinou po přijetí migračního paktu u nás, je ve hvězdách.

Skutečností nicméně zůstává, že neschopnost vidět přes mediální fokus širší souvislosti a hlavně – stejně jako jakákoli jiná kulturní komunita, a to včetně židovské a muslimské – myslet v první řadě na sebe, na vlastní civilizační okruh, může vést k chybám, jejichž náprava bude rozhodně složitější než vstup do situace jimi způsobené. Pokud je nicméně kořennou příčinou takového stavu blahobyt a pohodlnost, které vedly ke zhloupnutí a ochabnutí instinktů západního člověka, není se vlastně ani co divit tomu, bude-li cesta z tohoto stavu ven o poznání trnitější – a to samozřejmě jen za předpokladu, bude-li někdy v budoucnu taková cesta ještě vůbec možná.

Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel a CEO obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.

V souvislosti s izraelsko-palestinským konfliktem se velmi často hovoří o problému palestinských uprchlíků. Ve větší míře to bylo naposledy v srpnu loňského roku, když administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa v rámci série svých „protipalestinských“ kroků oznámila, že ukončuje veškerou finanční pomoc v řádu stovek milionů dolarů pro organizaci UNRWA (celým názvem Úřad Organizace spojených národů pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě), která poskytuje pomoc Palestincům v Libanonu, Sýrii, Jordánsku, ale také na Západním břehu a v Pásmu Gazy. Mezi českými „proizraelskými“ komentáři k tomuto kroku se objevily kromě jiného také poukazy na skutečnost, že Palestinci nejsou jedinými, kdo na Blízkém východě ve 20. století nedobrovolně opustil své domovy. Naopak je zde kauza exodu srovnatelného počtu Židů z arabských a muslimských zemí, jejichž osud OSN dle daných komentářů ve svém protiizraelském zaujetí zcela ignoruje. Dané srovnání zaznívá v našem mediálním prostoru opakovaně, nicméně je do značné míry zavádějící a z více důvodů jej nelze pokládat za adekvátní.

Předně je však nutné zdůraznit, že část standardních argumentů „proizraelských“ komentátorů na toto téma nelze jednoduše shodit ze stolu coby nepatřičné. Exodus Židů z arabských a muslimských zemí je kauza, která je v obecném měřítku vcelku opomíjená a nepochybně by zasluhovala historicky korektní a apriori nezaujatou diskuzi. Ostatně jako celé kontroverzní téma osudu Židů ve „světě islámu“, v jehož případě má česká veřejná debata mimo ryze odborné kruhy tendenci často sklouzávat do extrémů. Zastánci teze o „tolerantním islámu“ zhusta ignorují skutečnost, že byli Židé pod nadvládou tohoto náboženství po většinu historie v nerovném postavení a legálně byli (tak jako jiné náboženské menšiny) diskriminováni a v některých dobách dokonce (často spolu s dalšími náboženskými menšinami) i pronásledováni. Stoupenci teze o „netolerantním islámu“ oproti tomu útisk Židů pod muslimskou nadvládou neúměrně zveličují, opomíjejí fakt, že až na určité dobově a územně podmíněné výjimky se po většinu středověku i (raného) novověku žilo Židům podstatně lépe v muslimských zemích než v křesťanské Evropě, že jejich zákonem dané postavení a z něj vyplývající práva byly zpravidla dodržovány, míra diskriminace byla v porovnání s „křesťanským světem“ celkově snesitelnější a otevřené pronásledování bylo spíše ojedinělé. Nakonec není od věci podotknout, že mnohé antisemitské motivy, které se v moderní době v islámském (zvláště arabském) světě rozšířily (obvinění z rituální vraždy, idea židovské světovlády apod.) jsou až novodobým západním importem.

Další skutečností, již lze jen těžko rozporovat, je, že se na mezinárodním poli problému palestinských uprchlíků dlouhodobě dostávalo nepoměrně větší pozornosti (jakkoliv převážně ve verbální rovině) oproti uprchlíkům jiných národností. Zatímco všichni ostatní uprchlíci spadají pod agendu UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky), Palestinci jako jediní mají ve Spojených národech vyčleněnu vlastní organizaci. S tím souvisí i unikátní definice projmu uprchlík, která se v případě Palestinců vztahuje nejen na lidi, kteří opustili své domovy v průběhu let 1948 – 1949 (více než 700 tisíc) a 1967 (cca 300 tisíc), ale také na jejich potomky. V současnosti je tak registrováno více než 5 milionů palestinských uprchlíků, jejichž „právo na návrat“ je často ze strany stoupenců Izraele logicky zpochybňováno (jistým paradoxem zde nicméně je fakt, že základní ideou a nárokem sionismu je „právo na návrat“ po nesrovnatelně delším období stráveném „v exilu“).  Součástí této argumentace je i poukaz na to, že zatímco Izrael židovské příchozí z arabských a muslimských zemí, přijal a integroval, palestinští uprchlíci v žádném z arabských států s výjimkou Jordánska nezískali občanství a pro tamní vládce představují především kartu zneužívanou v politické hře. Smutnou pravdou je, že arabské země – v přístupu jednotlivých států jsou nicméně rozdíly – reálně pro palestinské uprchlíky učinily minimum. Slovy jednoho izraelského Araba (či izraelského Palestince, Palestince bez přívlastku, Araba 48, vnitřního Araba, izraelského muslima nebo některého z dalších možných označení svědčících o nesmírně komplikované identitě arabských občanů Izraele), která přes svoji zkratkovitost do určité míry odrážejí tristní realitu: „Arabové milují Palestinu, ale nesnášejí Palestince“.

Pravdou také je, že návrat všech 5 milionů palestinských uprchlíků by ve svém důsledku velmi pravděpodobně znamenal konec Izraele v té podobě, v jaké jej známe dnes. S touto alternativou ovšem ve skutečnosti nikdo střízlivě uvažující nepočítá. Palestinské vedení se oficiálně požadavku na „právo na návrat“ z taktických důvodu nemůže před uzavřením „finální dohody“ zříci, je však zřejmé, že nakonec by tento požadavek představoval kartu, které by se Palestinci vzdali výměnou za vstřícné kroky v otázce Jeruzaléma, hranic z roku 1967 a dalších klíčových sporných bodů, a spokojili se pouze se „spravedlivým řešením“ uprchlického problému. Na území dnešního Izraele se až na možná symbolická gesta v řádech tisíců Palestinci vracet nebudou, tolik lze konstatovat prakticky s jistotou.

Vše výše zmíněné je možné akceptovat, aniž by přitom byla jakkoliv umenšována tragédie palestinských uprchlíků a bezpráví, jehož se na nich nejprve sionisté a po vzniku státu Izraelci dopustili. Oficiální izraelská propaganda dlouhou dobu vykládala palestinský exodus jako ve své podstatě dobrovolný odchod na výzvy arabských vůdců odhodlaných silou tanků zničit novorozený židovský stát a jeho obyvatele „zahnat do moře“. V tomto podání nenese Izrael na osudu palestinských uprchlíků jakoukoliv morální vinu. Drtivá většina ideologicky nezatížených pozorovatelů tento narativ ovšem nepřijala a v Izraeli samém začal být v průběhu dalších desetiletí postupně revidován a ani mainstreamovými izraelskými historiky již není plně akceptován. Mnohých českých proizraelských komentátorů se nicméně dodnes drží takříkajíc „pevněji než židovská víra“. Jejich příklon k tradiční izraelské propagandě může být demonstrován mimo jiné i v pečlivém výběru slov, kdy jsou Židé, kteří opustili arabské a muslimské země plošně a důsledně označování za uprchlíky, zatímco v souvislosti s Palestinci je neméně důsledně používán termín odchod.

Palestinský exodus odehrávající se v několika vlnách v průběhu let 1948 – 1949 byl přímou reakcí na realizaci sionistického projektu na území historické Palestiny. V praktické rovině v něm hrálo roli několik hlavních faktorů: přímé vyhánění prováděné sionistickými ozbrojenými skupinami a později nově zformovanou oficiální armádou (Izraelské obranné jednotky), útěk před bezprostřední či potenciální hrozbou masakru, odchod části bohatých vrstev z obavy před nejistou budoucností a již zmíněný odchod v reakci na „výzvy arabských vůdců“. Poslední dva zmíněné faktory se týkaly jen menšiny z celkového počtu palestinských exulantů. Počet majetných Palestinců, kteří se přes protesty palestinského politického vedení uchýlili v prvních měsících krize do okolních států, se pohybuje v řádu několika tisíců. Evakuace některých vesnic a přesuny palestinských obyvatel v rámci arabské vojenské kampaně (tedy ony „výzvy arabských vůdců“) se dohromady týkaly až několika desítek tisíc lidí, většinou však šlo o přesuny odehrávající se v rámci budoucího území Izraele.

Většina historiků – včetně řady izraelských – považuje vznik palestinského uprchlického problému za důsledek etnické čistky. Velkou kontroverzi nicméně dlouhodobě budí otázka, zda byla tato etnická čistka dopředu promyšlenou a systematicky sledovanou sionistickou strategií, či se jednalo pouze o průvodní jev vojenského konfliktu s Araby, který, jakkoliv sionistům/Izraelcům „hrál do karet“, nebyl předem plánován. O nutnosti odsunutí podstatné části arabských obyvatel Palestiny se někteří sionističtí představitelé zmiňovali již ve třicátých letech, především je pak ovšem v této souvislosti zmiňován tzv. Plán D (tochnit dalet) z jara 1948, jehož cílem bylo dostat Palestinci obývané oblasti pod sionistickou kontrolu. O přesné povaze Plánu D se dodnes vedou spory. Zatímco někteří jej považují za explicitní plán protipalestinské čistky, jiní jej označují za legitimní vojenskou či dokonce čistě obrannou strategii. Sionisté v každém případě v průběhu konfliktu arabský exodus podporovali – z části oblastí byli jejich obyvatelé prokazatelně vyhnáni na přímý rozkaz vedoucích sionistických představitelů (David Ben Gurion, Jicchak Rabin), v jiných případech sionističtí propagandisté dokonce sami záměrně navyšovali počty obětí z řad Palestinců (masakr v Dár al-Jásín), aby mezi nimi vyvolali paniku a donutili je k odchodu.

Během let 1948 – 1949 odešlo z území, na němž byl ustaven Stát Izrael, přes 80 % arabské populace. Bez jejího odchodu by podoba nově vzniklého státu byla diametrálně odlišná. Izrael po ukončení první války navzdory Rezoluci Valného shromáždění OSN č. 194 požadující návrat palestinských uprchlíků do jejich domovů, učinil praktické kroky, aby jejich návratu zabránil, včetně konfiskace jejich majetků. Mezi českými komentátory oblíbený narativ o palestinském uprchlictví coby přímém a morálně zcela ospravedlnitelném důsledku „genocidní invaze“ arabských armád po vyhlášení izraelského státu 14. května 1948 mimo jiné zcela opomíjí skutečnost, že téměř 300 tisíc Palestinců (tedy více než třetina celkového počtu exulantů) opustila své domovy v období předcházejícím tomuto datu.

Exodus přibližně 900 tisíc Židů z arabských a muslimských zemí v průběhu 20. století je v porovnání s problémem palestinských uprchlíků výrazně komplexnějším fenoménem, neboť se odehrál v podstatně delším časovém úseku, probíhal z celé řady států a hrála v něm roli mnohem širší škála různých faktorů. Do Izraele zamířily zhruba dvě třetiny z tohoto počtu, většina ostatních odešla do Francie a v menší míře také do Spojených států. Kdysi početné židovské komunity v arabských zemích v současnosti dosahují pouhých několika tisíců (především v Maroku a Tunisku), v širším islámském světě potom dodnes žijí desítky tisíc Židů (především v Turecku, Íránu a Ázerbájdžánu). Ti ze sfaradim (Židé z jihovýchodní Evropy a severní Afriky) a mizrachim (orientální/asijští Židé), kteří přišli do Izraele, byli přes určité problémy postupně integrováni do izraelské společnosti a výrazně se spolupodíleli na utváření její současné podoby. Právě integrace sefardských a orientálních Židů je – jak bylo zmíněno výše – jedním z častých argumentů zastánců Izraele, kteří tuto integraci srovnávají s přístupem arabských států vůči palestinským uprchlíkům. V tomto ohledu se nicméně sluší doplnit, že příchod těchto Židů do Izraele – ať již byli k imigraci donuceni, či imigrovali dobrovolně – byl plně v souladu s oficiální sionistickou ideologií, ba se jednalo o naplnění „sionistického snu“. Židovská agentura pro Izrael coby neoficiální politický reprezentant Židů v Britském mandátu Palestina již ve třicátých letech podněcovala Židy v arabských zemích, aby imigrovali.

Důvody odchodu Židů z arabských a muslimských zemí se velmi lišily v závislosti na politických a společenských podmínkách v jednotlivých zemích, a i v rámci jednotlivých zemí se měnily v průběhu času. V některých případech byli Židé skutečně vyháněni či odcházeli z obav před násilím nebo kvůli různé míře a různým podobám diskriminace. Někteří odcházeli – spolu s dalšími – v obdobích politické nestability, jiné vedly spíše ekonomické důvody, ať již odcházeli ze skutečně nuzných poměrů, nebo nestrádali, nicméně přesto je hnala touha „jít za lepším“. Nezanedbatelné procento sefardských a orientálních Židů pak také k příchodu do Izraele vedly důvody ideologické, jakkoliv přinejmenším zpočátku byla u těchto skupin výrazně nižší afinita k sionismu oproti Židům aškenázským (středo/východoevropským). Příčiny odchodu z různých států jsou předmětem pro případové studie. Jako příklad zvláště tvrdé perzekuce bývá uváděna situace irácké – až dva a půl tisíce let do historie sahající – židovské komunity, zvláště v souvislosti s masakrem téměř dvoustovek jejích příslušníků rozvášněnou lůzou v roce 1941. I příběh iráckých Židů je ovšem mnohem členitější.

Izraelská oficiální propaganda v padesátých a šedesátých letech neinklinovala k portrétování sefardských a orientálních imigrantů v podobě nebohých uprchlíků, neboť to nekorespondovalo se snahami o propagaci kultu „hrdého sionismu“ a „nového hebrejského člověka“ budujícího židovský národní stát v intencích specifické formy izraelského „socialistického realismu“ (stejný důvod sehrál určitou roli i v relativním upozaďování tématu holocaustu a památky jeho obětí v téže době). Množství těchto imigrantů a jejich potomků se v podobném duchu dodnes odmítá pokládat za uprchlíky a celkově toto téma – s výjimkou některých oficiálních kampaní vedených spíše směrem do zahraničí – příliš v izraelské společnosti nerezonuje. Na mezinárodní scéně otázku uznání práv židovských uprchlíků z arabských zemí prosazují především americké proizraelské lobbystické skupiny.

Summa summarum sice část Židů z arabských a muslimských zemí byla nepochybně uprchlíky, rámovat exodus Židů z těchto oblastí v průběhu celého 20. století jednotným uprchlickým narativem je nicméně velmi zavádějící. Posouvání moderního příběhu sefardských a orientálních Židů en bloc do podoby „židovské nakby“, tedy obdoby příběhu palestinských uprchlíků, je z historického hlediska nejen nepřesné, ale z velké části za ním navíc stojí negativní motivace v podobě snah o delegitimizaci a popření jakýchkoliv politických i morálních nároků obětí palestinské národní tragédie.

Časopis !Argument je nezávislý, český a slovenský analytický a komentátorský web. Každý den nabízí aktuální analýzy a eseje ke geopolitickému, společenskému i kulturnímu dění v České Republice i zahraničí.