Nerealizovaná ruská vojenská smlouva s Libanonem je jedním z mála obchodně-vlivových projektů Moskvy, které v potenciálně zájmových oblastech severní Afriky a vybraných státech Asie nevyšly. Jestli prozatím, nebo definitivně, to ukáže čas. V daný moment lze přinejmenším říct, že souvislosti, proč se tak stalo, jsou jasnější, než byly doposud. Než je přiblížíme ještě víc, připomeňme si ve stručnosti anamnézu celého projektu:
Vše začalo ve větším rozměru v září roku 2017, kdy při návštěvě premiéra Harírího v Moskvě padl návrh na oživení myšlenky ruské vojenské asistence Libanonu. Oživení proto, že obdobné návrhy zde byly už v minulosti, naposledy řádově 10 let předtím (zvažovaná nabídka dodávky ruských stíhaček z roku 2008). Myšlenka se ujala, čímž se Rusko v zásadě chopilo šance vyplnit vakuum, které vzniklo poté, co roku 2016 Saúdská Arábie pozastavila Bejrútu finanční pomoc na nákup vojenského materiálu. Ovšem již dva měsíce po své návštěvě v Moskvě (tj. v listopadu 2017) byl Harírí v saúdskoarabském Rijádu „zajat“ – čímž se naplno rozjelo celé jedno nové dějství propleteného a nekonečného blízkovýchodního dramatu, úzce navázané na obsáhlejší a komplexnější proces, jenž lze snad charakterizovat pod souhrnným pojmem „zásadní kvalitativní proměna KSA“.
Na rozdíl od saúdských finančních es typu Walída bin Talála či zkorumpovaných úředníků královského i poddanského původu, které „reformující se“ rijádská mocenská elita jednoduše přitlačena ke zdi (aby pustila chlup či aspoň vyjádřila novým změnám loajalitu), byla se Saadem Harírím zřejmě rozehrána separátní partie. Jejím cílem bylo vrátit Libanon zpět do „tradiční“ sféry vlivu – přičemž „tradiční“ se zde vztahuje jak na vliv Západu, tak i Království (= kdy, zjednodušeně řečeno, Západ v Libanonu realizuje své dodávky – včetně vojenských –, zatímco Království toto bude platit).
Saad Harírí (posledními roky významně zchudlý syn bývalého libanonského premiéra Rafíqa Harírího, který sám k rodinnému bohatství přišel díky Rijádu) zřejmě bez větších problémů na plán přistoupil. Další vývoj je jak ze světa orientálních pohádek Jana Wericha: ze zajetí se postupně stalo přátelství mezi Harírím a saúdským korunním princem bin Salmánem, jež vyztužení doma poněkud oslabeného libanonského premiéra výrazně usnadnilo. Postupně se do spolku nově etablovaného libanonsko – saúdského přátelství přidal i francouzský švihák Macron, kterému dané partnerství nabídlo vyhlídku na možnou restituci vlivu, jenž jeho domovina po staletí na Blízkém Východě měla (a o který v posledních desítiletích v zásadě kompletně přišla). Netrvalo dlouho a pozadu za (na pohled) atraktivní trojicí nezůstali ani takoví „matadoři“ jako Donald Trump či Benjamin Netanjahu. Ten se sice s Harírím zatím jakkoli otevřeně přátelit nemůže, nicméně „Bibiho“ námluvy se suitou kolem bin Salmána už probíhají. Jako fénix tak z popela povstal nejen libanonský premiér, ale i „nové“ KSA; stejně tak čerstvou (koloniální?) energií oplývající Francie, rozhodná Amerika i stébla se chytající Izrael.
Ruská nabídka se však od samého počátku (tj. na konci roku 2017) uchytila velmi silným kořenem. Lze jen spekulovat o tom, jestli Rusové kalkulovali, že tehdejší antiharíríovské sentimenty v Libanonu ještě posílí (a přestože premiér smlouvu na počátku obhájí, ta se časem dostane do rukou někomu ještě spolehlivějšímu); Rusové totiž Harírího dost pravděpodobně mohli vyhodnocovat jako nedůvěryhodného – případně mohli (a dost možná oprávněně) zvažovat i variantu, že Harírí bude zájem o smlouvu předstírat právě z toho důvodu, aby vyvolal žárlivost, obavy a nakonec i (proti)akci svých tradičních sponzorů, tedy KSA. Takovou možnost ale Moskva zřejmě nakonec vyloučila, o čemž svědčí to, že rozpracování smlouvy poměrně značně pokročilo, a ruská strana tedy dealu (a zřejmě tedy i opravdovosti Harírího zájmu) s největší pravděpodobností věřila.
S výhledem na výrazné zlepšení svých pozic v Libanonu, a tím i na jednom ze zásadních strategických bodů Blízkého Východu, tak byl Kreml připraven nabídnout skutečně štědré podmínky; dle zjištění deníku ad-Diyar měl 1-miliardový (v USD) „balíček“ ruské pomoci Libanonu obnášet následující: 24 kusů bombardérů MIG 29 (zdarma); 400 tanků T 72 (po 50.000 USD / ks místo obvyklých 1.5 mln USD / ks); 300 děl ráže 133 mm a životností 300.000 výstřelů (za 40.000 USD / dělo místo obvyklých cca 0,5 mln USD / ks); 600 vojenských obrněnců, které by umožnily přesun až 6.000 vojákům kamkoli na území Libanonu do 2 hodin; zhruba 10 helikoptér Mi 12 (tj. modernější generaci než Mi 8) schopných vystřelit 36 střel s laserovým naváděním zaručujícím vysokou přesnost zásahu (za 250.000 USD / ks místo obvyklých 8 mln USD / ks); 150 tisíc moderních kalašnikovů (r.v. 2016) s životností 25 mln výstřelů. Významnou změnu v rozložení sil a výhodu v oblasti východního Středomoří by Rusku přineslo i poskytnutí 6 bojových lodí o délce 80 metrů vybavených raketami a artilérií a schopných detekovat ponorky – to vše samozřejmě opět s výcvikem a vojenskými asistenčními programy. Dohoda by dále umožnila Rusku užívání libanonských přístavů a letišť, Rusové by se zhostili tréninku libanonského personálu i důstojnictva, byla by pořádána společná vojenská cvičení.
Kromě celkově velmi vstřícných podmínek měla dohoda nabídnout i velkorysou splatnost: platba měla být rozvržena na 15 let s nulovým úrokem a bez požadavku první splátky; všechnu výzbroj by Rusko do Libanonu doručilo loďmi svého námořnictva ve lhůtě nejdéle 6 měsíců. Do Libanonu měli být posláni ruští důstojníci, aby zabezpečili vyškolení personálu na novou výzbroj. Rusko také přislíbilo školení letců, které by z nich za dobu 1,5 roku učinilo profesionální piloty Mig 29. Dle odborníků měla smlouva podstatně zvýšit sílu libanonské armády, resp. by ji prakticky postavila naroveň armádě syrské nebo jordánské, případně by jejich úroveň ještě převyšovala.
Paralelně s tím, jak probíhalo další upřesňování dohody a podmínek jejího plnění, ovšem a) posilovalo porozumění Harírího (a prozápadních, resp. prosaúdských libanonských politických a vlivových frakcí) s „nově objevenými“ saúdskými partnery. Stejně tak docházelo k b) opětovné konsolidaci hlavních západních sil (zejména Francie, částečně Spojeného království), podobně jako k dalšímu c) sjednocování názorů USA (tj. Donalda Trumpa, resp. postupně se kolem něj shlukujících jestřábů) s Izraelem. V rámci daných svazků a provázaností začalo probleskovat i delší dobu připravované sbližování Izraele a Saúdské Arábie, dané víc než čím jiným společným odporem (a v případě Izraele i pocitem bezprostředního ohrožení) vůči Íránu. Svérázný druh sympatií zřejmě vznikl i mezi výše uvedenými vrcholnými představiteli Francie (prezident Macron) a Saúdské Arábie (korunní princ Muhammad bin Salmán).
Libanonská scéna tuto re-konsolidaci tradičních vlivových (a silových) vektorů bezpochyby vnímala a „ruský deal“ tak minimálně posledních několik týdnů musel prožívat svou vlastní verzi kroniky ohlášené smrti. Přesto ještě na konci března 2018 ujišťoval prezident Awn veřejnost o tom, že „vše proběhne“ a diskuse o dohodě prokazatelně byla na programu jednání libanonské vlády. Už tehdy ale muselo být jasné, jakou podobu nabírá jiný „(new) deal“ – tj. ten, který budou mít výše uvedené „tradiční“ vlivové skupiny eminentní snahu prosadit. Ve zkratce tak pod ním šlo (resp.: stále lze) očekávat v zásadě následující: a) výrazné posílení (či: obnovení) všech výše uvedených zájmových vazeb – v první řadě saúdského vlivu v Libanonu, na nějž je b) organicky navázán vliv západní; toto pod pláštíkem c) libanonské snahy o neutralitu, respektive nezúčastněnost vůči lokálním konfliktům. Ta dále v neposlední řadě d) umožní prozápadním (proizraelským) a prosaúdským elementům výrazně snížit vliv Íránu (resp. zahájit protitah vůči Hizbulláhu) – nebo aspoň vytvoří takové prostředí, že bude možné se o to aspoň „legitimně“ moci pokusit.
Konkrétní výraz našla tato změna kurzu v příhodně (nebo náhodně?) načasované „donátorské akci“ CEDRE, jež spočívá v zásadě v přelití miliard eur od západních „sponzorů“ do skomírajícího libanonského ekonomického oběhu. O to, aby obraz libanonské ekonomiky byl dostatečně tristní (a pořádání takové donorské akce bylo aspoň nějak ospravedlnitelné), se postarala jednak realita sama (ekonomická aktivita v zemi skutečně není růžová), jednak série častokrát nejednoznačných a místy si i protiřečících prohlášení mnoha odborníků a více či méně povolaných osobností (od ekonomických analytiků přes politiky až po guvernéra libanonské centrální banky Rijáda Salámu). To podstatné – z pohledu prozápadní a prosaúdské části libanonských zájmových skupin – se nakonec podařilo; do CEDRE totiž přijížděli všichni zhruba s následujícími pocity: Libanon je na pokraji zhroucení; pokud něco neuděláme, země buď a) padne, nebo b) ji pod svá křídla získá Írán, případně c) jí na nohy pomůže Rusko. Tak či onak máme poslední šanci jak tuto naši (malou strategickou) „výspičku“ (zase na chvíli?) získat zpět.
„Libanon“ (dá-li se to říci takhle obecně) by přitom nutně (logicky) nemusel být ani proti ruskému dealu, ani proti penězům od sponzorů. Jedno nicméně do značné míry vylučuje druhé, přičemž dilemata, která se v důsledku toho kolem daného rozhodování nevyhnutelně vyskytla, stála zhruba v rovině: Pokud přijmeme ruskou nabídku, dost pravděpodobně se – hlavně ve světle v sousedství probíhajícího syrského konfliktu s jasně danými stranami – vyhraníme, tj. buď tím porušíme svou deklarovanou linii neutrality, nebo z toho přinejmenším budeme Západem a KSA (kteří by takovým naším krokem definitivně přišli o svou tradiční sféru vlivu) záhy obviněni. Na druhé straně si ale musíme být vědomi toho, že „neutralita“ (která ovšem v realitě znamená jen nákup toho, co nám Západ a KSA dovolí, resp. zaplatí) s sebou nese daň v tom smyslu, že vybavenost naší armády nikdy nebude na takové úrovni, abychom byli schopni efektivně a nezávisle čelit Izraeli. A omezeni v takových strategických akvizicích budeme tím spíš, jestli je s Izraelem momentálně zadobře nejen Francie a USA, resp. Západ jako takový, ale stále víc i hlavní sponzor takové naší případné „neutrality“, totiž saúdské Království. Pozitivní na celé věci je na druhé straně to, že dominují-li Izraeli elity, které jsou alespoň zčásti hnány podobnými silami či ideologickými nebo zájmovými proudy jako „my“ (zde rozuměj: Saúdskou Arábií a/či Francií vyztužený Harírí – samozřejmě nikoli prezident Míšál Awn či předseda parlamentu Nabíh Birrí), je zde určitá garance, že ty samé síly a proudy nedovolí, aby se k nim náležející elity pobíjely navzájem. Nicméně všem nám je zároveň jasné, že je to i garance poněkud nejistá – už jen proto, jaká je situace například mezi členy NATO Tureckem a Řeckem, případně Tureckem a zbytkem NATO; zatímco garance jsou vždy abstraktní, konflikt je pokaždé skutečný…
Zvažování tedy nebylo jednoduché a ve finále, zdá se, převážilo klasické – „fénické, obchodnické“, chce se říci – položení pro a proti na misky vah. Aktuálním výstupem je tak tak zhruba to, že a) Libanon dostane sponzorské peníze a b) zachová si (tzv.) „neutralitu“. Tím tedy bude c) vojenský deal s Moskvou (minimálně na čas) postaven k ledu, přičemž d) Rusko se bude co do „vlivu v Libanonu“ muset prozatím spokojit s – pozor, vůbec ne zanedbatelným! – podílem na jednom z nově otevřených úseků těžby středomořského zemního plynu a ropy nedaleko libanonských břehů. To zas tak málo není, nicméně pořád je to „jen“ řádně vysoutěžený obchodní projekt – zatímco vojenský deal by byl svým způsobem geopolitickou výhrou v loterii. Tím spíš v současné situaci, kdy se – s potenciálně eskalujícím syrským konfliktem – každá vyjednávací páka hodí. A jen kvůli tomu, že se deal nerealizuje, nemohlo plně vyplynout, jak velkou páka (především jako ne/přímý tlak na Izrael) by taková smlouva potenciálně představovala.
Konference CEDRE a daný „deal nedeal“ se tak v neposlední řadě staly i určitými indikátory či dělícími liniemi toho, jak se za poslední měsíce proměnila libanonská politická krajina; tím spíš, že zemi čekají za necelý měsíc všeobecné volby. Tradiční dělení na „14. březen“ (zjednodušeně: stoupenci Západu a KSA) a „8. březen“ (zjednodušeně: stoupenci Damašku a částečně i Teheránu a Moskvy) je už dávno minulostí, momentální determinanty politických afiliací jsou – i úměrně vývoji v regionu, Sýrii i mezinárodní geopolitické scéně – zase trochu jinde. Pokud jde o tento jeden z mála ruských obchodně-vlivových projektů, které se „nepovedly“, nebylo to tedy v tomto případě kvůli jakýmkoli objektivním nedostatkům, které by obsahoval. Spíš k tomu došlo jak kvůli eminentní důležitosti Libanonu (resp. potřebě zachování vlivu části jeho politického spektra) pro Západ a KSA – stejně jako díky tomu, že jak na Západě, tak v KSA došlo v potřebnou dobu k potřebné míře a) konsolidace a následně i b) koordinace.
Je totiž nutné nezapomínat, že z pohledu Západu (a stále víc i saúdského Království) je Libanon co do své pozice něco jako „malý“ Izrael; jen s tím rozdílem, že Izrael je z pohledu Západu plně (zde míněno kulturně, civilizačně apod.) „jeho“ (a naopak). Naproti tomu v Libanonu si ty frakce, které se Západem (a tedy i / případně KSA) vykazují určitou větší kompatibilitu, musí permanentně a svízelně probíjet cestu v dennodenním vlivovém, mocenském a ekonomickém zápasu – daném jinak zcela demokratickým, pluralitním, a tedy i svobodné soutěži (s působením různých vlivů – včetně tradičních, finančních a konfesních, jakož i právě zahraničně-politických) podléhajícím, zcela otevřeným a vysoce konkurenčním prostředím.
Ondřej Krátký, redakce a dopisovatalé, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
