Kolem ruské invaze na Ukrajinu se děje dost zajímavých věcí, mnohé z nich ovšem leží mimo hlavní pozornost. Z antropologického hlediska by se dala například vyzdvihnout určitá „očistná“ povaha celé věci, cosi ve stylu potlachu (resp. potlače), případně nakupování nových šatů po významných svátcích či sežehnutí Fénixe pro to, aby znovu povstal.
Nemluvím tím přitom jen o tom, co psychologové (na dálku) interpretují téměř jako Putinovu „kolektivní“ sebevraždu (v zásadě à la Olga Hepnarová), ale i o terapeutické funkci středoevropského zanadávání si na něj, případně davové psychóze, během níž se ještě včerejší majitelé modré knížky hlásí nejen do záloh, ale snad i na dobrovolnou smrt kdesi v první linii u Kachovky.
Politici říkají, že se „dřívější protivníci semkli proti společnému nepříteli“; reálně to spíš vypadá, že kdokoli ještě neztratil hlas, s chutí se do Ruska či Putina opře. Bezdomovci se prý vyznačují tím, že časem pozbydou naučené sociální návyky, a řeší tedy jen to nejnutnější. Dnes to na mě malinko působí, jako by něco ve smyslu „smrt Putinovi“ nejraději volali i oni.
Řekl bych, že tu přitom nejde ani tak o upřímný vztek na to, co se děje v cizí zemi nějakých 1500 km daleko (a za bezpečnostně absolutně neprostupnými hranicemi NATO), jako spíš o situaci nabízející ideální příležitost pro ventilaci dlouhodobých frustrací, vzteků a splínu naprosto nesouvisejících s Ruskem, Ukrajinou či Putinem.
Podobně jako např. Kubík se Slonkovou svými reportážemi nešli po Babišovi primárně „proto, že je zlý“, ale především v rámci boje za zájmy své ideologické třídy, popř. „natruc Babišovým stoupencům“, namnoze tedy „obyčejným“ (byť uznávám, poněkud závislým a snadněji manipulovatelným) lidem, nejdou všichni ti najednou odkudsi se vzavší řváči proti Moskvě proti Rusku jako takovému – ale především se vyřvávají ze své bezmoci, ze svých denních strastí, které se za těch několik desítiletí „svobody“ tak nějak nakupily.
Samozřejmě ne všichni, a čest výjimkám. I ty výjimky by si ale měly uvědomit, nakolik je vzniklý konflikt skutečně jednostranný, resp. nakolik se právě oni svým hlasem „odporu“ mohou stát užitečnými idioty vyšší hry (oboustranného) bubnování k válce.
Angažovaný podpůrný výkřik nejčastěji vzniká náhlým silným zahořením již zapálených či snadno manipulovatelných hlav. Předpokladem pro takové zahoření (ale i jeho průvodním rysem) je absence ptaní se po příčinách toho či onoho jevu, tedy i konfliktu. Tedy nevůle či nemožnost naslouchat nejen své vlastní, ale i dalším stranám, absorbovat a analyzovat vždy více verzí. Pomineme-li stávající – ale dřívější, dlouhodobou – nechuť k hlubší analýzám ruských pohledů, motivů, strachů i, uznávám, patologických či paranoidních forem uvažování předcházejících operaci na Ukrajině, můžeme konstatovat, že pro další prohloubení absence podnětů k takovým analýzám se tu momentálně formuje ideální prostředí: veřejný i soukromý sektor se předhánějí v hujerství, s nímž zakazují téměř vše, co má co do činění s Ruskem – a to takovým stylem, že by i páter Koniáš záviděl.
Zintenzivňující se výhrůžky kriminalizací (úřední osvalenci typu Stříže, Bradáčové, zástupců policie apod.), resp. určitá „pohotovost“, „připravenost“ k nim mohou mít kromě tradičně servilní české povahy i jiný důvod – nejde o poslední záškub demokracie před přechodem na jiný režim, ale jedno z prvních opatření válečného stavu. Ostatně zmínil-li jsem onu „rychlost“ či „pohotovost“, s jakou jsou daná opatření zaváděna, je fér dodat i příklad z druhé strany barikády: již 28. února proběhlo v Bělorusku „referendum“ o ukončení „nenukleárního“ statusu země; jinými slovy – vytvoření právního rámce pro případné rozmístění ruských jaderných hlavic. I zde si tak můžeme položit jednoduchou otázku: jak dlouho trvá příprava referenda (i v takové „demokracii“ jako je Bělorusko)? (Pro pořádek dodávám, že invaze začala dva dny před ním).
Dalším velkým enigmatem pro mě zůstává věc, kterou považuji za buď klíčovou strategickou chybu Kremlu, nebo trumf, který má Moskva připravený na (další) vhodnou chvíli. Tím je řádné, logické a věrohodné obhájení nutnosti invaze, či aspoň přesvědčivé a důkazy podložené vysvětlení rozhodnutí danou operaci provést. Čím později takové (jednoznačné) vysvětlení přijde (přijde-li vůbec), tím víc Moskva ztrácí i u těch, kteří by byli ještě ochotni za ni jakkoli orodovat.
Zatímco tu tak máme tisíc možných důvodů (tamní dějiny se vším všudy, vliv NATO na Ukrajině, Kremlem mantricky opakovanou denacifikaci či možnost, že si Ukrajinci díky přetrvávajícím schopnostem znovu vyrobí jadernou zbraň apod.), není tu žádné takové vysvětlení, které by – co do formy, v jaké ho Moskva podá – „čnělo“ aspoň tak zřetelně jako jiné vznešené důvody pro jiné dějinné invaze, napadení či dokonce dlouhodobé okupace svrchovaných teritorií cizími mocnostmi či pomocí mezinárodně organizovaných sociálně-demografických strategií – ať již mluvíme o nároku „vyvoleného národa“ k návratu na Sion (důvod k založení Izraele na arabských územích), (neexistujících) iráckých zbraních hromadného ničení (napadení Iráku v roce 2003) či Kaddáfího „zlé a nekamarádské povaze“ (či co byl ten důvod pro francouzské a britské napadení Libye v roce 2011?). A šlo by pokračovat dál.
Dlouhodobě jistě šlo s Ruskem jednat (lépe), tj. skutečně jeho (i)racionálním strachům naslouchat a současné situaci tak předejít. A platí-li ukrajinské pořekadlo, že „chocholáč (tj. Ukrajinec) pozná chocholáče zdálky“, můžeme pak možná věřit Miloši Zemanovi, vidí-li Putina jako šílence. I se šílencem je však možné komunikovat, případně vyvinout veškeré preventivní úsilí k tomu, aby, s pocitem, že je zahnán do kouta, nedal boji se svými nočními můrami (či přeludy) průchod.
Jakmile však jednou celou společností prostoupí ona sladce vzrušená atmosféra, během níž každý druhý blázen, životní smolař či mediální slávy chtivý sociopat bubnuje pro válku, zatímco ostatní radostně nastavují uši k tomu, aby jim do nich cenzor nalil (protikremelský) vosk, vypadá to na empatický rozhovor s případným terapeutickým a deeskalačním účinkem opravdu jen velmi stěží.
Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.
