Pokud na ilustrační fotografii irácký prezident Abadí cosi důvěrně špitá „rebelskému“ šíitskému kazateli a svůdci davů Muqtadu Sadrovi, může to signalizovat mnohé. Zda je to tím, že se Sadr „umírnil“ (či naopak Abadí najel na bohémskou notu?), jaký to může mít vztah k íránským prezidentským volbám či jaký dopad mohou mít dané volby na další vývoj v samotném Íránu, podobně jako širší souvislosti ad Rusko a Čína – to vše komentujeme v našem dnešním Výběru.
Írán. Zatímco v Sýrii a Iráku postupně graduje ofenziva proti Islámského státu, schyluje se v Íránu k prezidentským volbám. Pokud v nich vyhraje kandidát napojený na revoluční klérus (tj. jeden z tzv. „konzervativců“ – nejpravděpodobněji Raísí), budou mít duchovní dědici odkazu Islámské revoluce co slavit. V Mosulu totiž drtí sunnitské extremisty převážně šíitská armáda s částečnou účastí polovojenských či dobrovolnických jednotek rovněž šíitské provenience, klíčové pozemní protiteroristické síly na území Sýrie jsou buď alavitské (alavité jsou šíité dvanácti díky fatwě Músy Sadra vydané roku 1975 v libanonském Tripoli), nebo tvořené příslušníky íránských Revolučních Gard a jejich (šíitskými) sympatizanty z Libanonu (Hizbulláh), Iráku, Afghánistánu či Pákistánu. Existují spekulace o tom, že bývalým iráckým premiérem Núrím Málikím spoluorganizované šíitské polovojenské „Jednotky lidové mobilizace“ čekají na to, aby pomohly zajistit pozemní „most“ mezi Irákem a Sýrií, který poslouží jako jeden z klíčových úseků souvislého „šíitského půlměsíce“, jenž se má rozprostírat z Íránu až ke Středozemnímu moři (Tartús, Latákija, případně Libanon). Takový „půlměsíc“ by znamenal definitivní tečku za jakýmikoli sunnitskými plány jak na „sunnizaci“ Sýrie, tak rozšíření vlivu států Zálivu i Turecka v zemích Levanty včetně snah o odstranění jakéhokoli „rušivého“ elementu v podobě vlivové konstelace tvořené právě „šíitskými“ státy. Ty by naopak osou Teherán – Tartús / Bejrút vytvořily neprostupnou geograficko – geopolitickou zábranu pro jakékoli další šíření sunnitského vlivu v této části území bývalé Osmanské říše, potažmo jinak „tradičních“ zájmových teritorií případného (ekonomicky či jinak) obnoveného „chalífátu“. Protože současný „vůdce revoluce“ Alí Chameneí je jak s Málikím, tak se v Sýrii přítomnými šíitskými bojovníky i libanonským Hizbulláhem jedna ruka, byl by příchod konzervativce do íránského prezidentského úřadu nejen vítaným posílením jím zaštiťovaných snah, ale i symbolickým zadostiučiněním vůči době vlády Rúháního. Během ní se revoluční klérus musel jak snažit podporovat své sympatizanty v regionu, tak posilovat svou pozici uvnitř Íránu – a to právě přes Rúháního snahy a urovnání vztahů se Západem, ztělesněné nukleárním dealem. Nicméně ani Rúhánímu se vše nepovedlo na sto procent – běžní Íránci z dealu v podstatě nijak (rozuměj: konzumně) neprofitovali, zároveň klérus postupně uspěl ve všem, na co sáhl – od aktivit v regionu (zejména Sýrii), až po obsazení klíčových pozic doma. Jediné, co ho může eventuálně zneklidňovat, je a) pořád určitá šance Rúháního na vítězství, b) určitý příklon iráckého šíitského „enfant terrible“ Muqtadá Sadra k „umírněnému“ prezidentu Abadímu, a tedy latentně opět k rúháníovskému „reformismu“. Je-li totiž Írán mozkem šíitského internacionalismu, je Irák jeho srdcem i historickou domovinou šíy, tudíž procesy, které v něm probíhají, je nutné brát vážně. V souladu s uvedenou metaforou navíc velmi pravděpodobně platí, že právě podle toho, v jakém rozpoložení se bude mozek nacházet po prezidentských volbách, se bude odvíjet i další tep regionálního vývoje (komentář: Ondřej Krátký).
Rusko. Západní elity měly poslední měsíce celkem rušné období, až se trochu zapomnělo na obvyklý sport spočívající v tom, kdo se víc naveze do Ruska. Sýrie i Ukrajina „pokračují“ s takovou mírou netknutosti, až to začíná být podezřelé. Možná se to ale po neúspěchu Le Penové změní, protože s Macronem určitě nepřijde centrismus, resp. pokud přijde, pak to bude spíš takový (kon)centrismus elitářství, které se kolem něho obalí, a jeho pečlivě budované image „revolucionáře“, s nímž přijde změna, náležitě využije jako ideální krytí pro vplutí do nové éry své existence. Až si skoro říkám, jestli ta „nová existence elit“ nebyla inaugurována už určitým testem „nových forem spolupráce“ v podobě určité win-win PR dohody mezi Ruttem a Erdoğanem. Ono totiž pokud si ještě vzpomeneme na „skandál“ s holandským zákazem tureckého lobbingu ve prospěch referenda k posílení tureckých prezidentských pravomocí (který shodou okolností těsně předcházel i volbám v Nizozemí) a zeptáme-li se cui bono?, pak překvapivě zjišťujeme, že odmítnutí daného lobbingu pomohlo nejen Ruttemu, ale i Erdoğanovi – oběma se v obou hlasováních podařilo prosadit to, oč jim šlo. Myslím, že nebude trvat dlouho, a s takovým přístupem budou všichni co nevidět zas přátelé. Jen se obávám, že jakmile k tomu znovu dojde, bude to jednak a) signálem, že je tu doba, kdy se staré elity plně stabilizovaly ve svých nových pozicích, stejně jako b) dost pravděpodobně začátkem řádně (kon)centrovaného, každopádně však „patřičně evropského“ obnoveného ideologického tažení proti Rusku (komentář: Ondřej Krátký).
Čína. Přetiskli jsme několik analýz k projektu Nové Hedvábné stezky. Pokud se podaří, může daný projekt po letech absence opravdového ekonomického stimulu (následující po vyčerpání ekonomicky dynamizačního potenciálu IT technologií, „zasíťování“, internetu apod.) představovat skutečné nové vzepětí „Kondratěvovy vlny“ přinášející příliv rovnoměrněji distribuovaných peněz do (v zásadě globální, byť primárně asijské) ekonomiky. Má to jen několik ale: nejisté garance ve vztahu dlužník – věřitel; promyšlenost, resp. skutečná míra realizovatelnosti jednotlivých kroků; fenomén korupce; úroveň profesionality a disponování potřebnými odbornostmi; ekonomická (ne)homogenita dopadišť jednotlivých investic v poměru k síle přesvědčivosti leitmotivu, který je drží pohromadě; případně (z pohledu Číny jako hlavního investora) fakt, že „Východ“ (již dávno, byl-li vůbec někdy) není Afrika a není to ani postkoloniální svět, naopak: je to místo vysoce ambiciózních lidí, kteří chtějí vše, nicméně je na diskusi, nakolik jsou připraveni vždy beze zbytku spolupracovat a nakolik si navzájem „opravdu věří“. Uvidíme proto, jak a kolik se toho ve finále skutečně realizuje, nicméně kdyby se zadařilo, bylo by to pro ekonomiku jistě pozitivní. Západ by měl každopádně trochu zbystřit, pokud jde o název projektu – dochází zde totiž k tomu, že ti, kteří svůj novodobý růst začali okopírováním snad všeho, co na Západě okopírovat šlo, pojmenovali svůj nejambicióznější počin po staré stezce, která má ve svém názvu odkaz na unikát, o nějž je na úsvitu společných dějin rafinovanou lstí připravili dva západní misionáři. Je tak na zamyšlení, jestli je daný projekt skutečně jen snahou dynamizovat ekonomiku, anebo má smysl v něm hledat i hlubší zakódované poselství sdělující, že Čína se na „finální revanš“ za pár bourců nacpaných do poutnické hole již konečně cítí dost silná – a jestli ano, pak dlužno konstatovat, že to své „co jsme si, to jsme si“ (ve stylu „pomsty exportem čehokoli po nově vystavených kolejích až k vám do domu“) pojímá skutečně velkoryse a náležitě si to užívá (komentář: Ondřej Krátký).
