Protože klíčová rozhodnutí se častokrát dějí na míle daleko od míst, kde je jejich dopad následně nejcitelnější, je určitě třeba věnovat pozornost nejnovějšímu vývoji kolem Kataru. Pokud se totiž elity Zálivu rozhodly zásadním způsobem ke zdi přitlačit jednoho ze svých soukmenovců, jenž se navíc po léta zdál ve své pozici (nejen) sponzora skoro každého, kdo šel kolem, neotřesitelný, může to signalizovat mnohé. Míra zodpovědnosti, pokrytectví či selektivního nahlížení pravdy je přitom možná podobná, jako tomu je, jde-li o přijímání rozhodnutí u tématu druhého; to je oproti potenciální závažnosti toho katarského sice ryze oddechové – pro Čechy ovšem namnoze konkrétnější a s ohledem na budoucnost i zásadnější.
Katar. S velkým zájmem jsem v pondělí ráno četl titulky hlásající, že se země Zálivu a Egypt nazlobily na Katar. Dokonce to zašlo tak daleko, že jej nařkly z podpory terorismu. A je to venku!, řekl jsem si: Tím pádem i Džabhat an-Nusra – resp. Džajš fath aš-Šám (na které se přejmenovala), popřípadě Haj´at tahrír aš-Šám, která je určitou zastřešující salafistickou organizací, přičemž toto vše se nachází v Sýrii a je posledních několik let v průběhu tamního konfliktu sponzorováno právě daným superbohatým poloostrovním státem Zálivu – zřejmě končí. Saúdská Arábie nejspíš vidí, že válka v Jemenu a Sýrii je neudržitelná a spolu s nízkou cenou ropy ruinuje státní kasu, tj. je nutné se z toho vyvlíknout (a pokud možno se i „očistit“), ukázat dobrou vůli a začít znovu a třeba i líp. Saudi nicméně začínají zajímavě, a sice tak, že svým aktuálním postojem naplňují pořekadlo o zloději, který křičí: „Chyťte zloděje!“ (případně o vrahu, který o morálce káže; přičemž, jsme-li u kázání, pak o domu Saúdů v neposlední řadě platí i obdobné rčení o vodě a vínu – čímž jsou lidovou formou zachyceny všechny k němu se vztahující podstatné varianty pokrytectví). O to větší bylo mé překvapení, když jsem četl dál a hle – o Nusře ani slechu! Naproti tomu začala vyskakovat jména jako Hamás či dokonce Hizballáh, přičemž právě dané organizace byly v textu uvedeny jako ty, které měly od Katařanů dostávat podporu. V případě Hamásu, který je sunnitský a v zásadě sleduje linii Muslimského bratrstva, tj. v praktické rovině určitého „soft“-salafismu, by to ještě mohlo dávat smysl, ovšem v případě libanonského šíitského Hizballáhu, který je v podstatě stoprocentním antipodem všeho, do čeho v teroristické investiční sféře Katar poslední roky sype peníze, to zdánlivě nedává smysl. Ten může ale přijít záhy, přičemž už při jednoduchém zamyšlení nad tím, co za celou anabází může stát, člověka napadnou zhruba následující tipy: Hamás a Hizbulláh jsou z pohledu Kataru sice typologicky odlišné entity, spojuje je ale to, že obě jsou noční můrou Izraele; už ale po prostudování byť jen nejelementárnějších online zdrojů, a to ještě na první dobrou, se zde musíme hned ptát jinak – proč měl Izrael s Katarem dlouhou dobu sice ne úplně oficiální, ale velmi dobře existující vazby? Proč aktivity Kataru, existovaly-li skutečně v té formě, v jaké je z nich obviňován, začaly kolegům ze Zálivu a jejich sekundantům vadit až teď – znamená to snad, že se ještě nějak víc utužila (neoficiální) spolupráce daných států Zálivu s Izraelem či na ně Izrael začal mít větší vliv (nezapomínejme, že jedním z členů skupiny, která proti Kataru ostře vystoupila, je i Egypt, který s Izraelem oficiální koordinuje už od konce 70. let)? Má (či může mít) věc nějakou souvislost s nedávnou návštěvou amerického prezidenta? Ten mimochodem dostal příslib obchodů za několik set miliard USD, přičemž nemůžeme vyloučit ani to, že zatímco Saúdi či šajchové z Emirátů mu to klasicky „odklepli“, mohl se právě třeba Thání či někdo v jeho „rodině“ (mimochodem, rodové příjmení, které doslova znamená „druhý“, je v médiích obvykle přepisováno jako „Sání“, přičemž hlavně jeden z jejích členů je v Čechách vyhlášen jako vášnivý obdivovatel nezletilé dívčí krásy) na poslední poslední chvíli postavit proti „amerického dealu“ na zadní. Na to se dá samozřejmě namítnout, že scénář toho, jak rychle a koordinovaně se parta států proti Kataru vymezila, musel být dáván dohromady přinejmenším určitou delší dobu (a zřejmě to tedy bylo aspoň do nějaké míry připravené), na druhé straně je třeba mít na paměti, že úvahy o tom, co s penězi, jsou pro šajchy ze Zálivu tak nějak až na prvním místě, tj. Trump při samotné návštěvě Zálivu pochopitelně nic nedohodl – on se tam „jen“ zachoval à la normální, konformistický havlovský zelinář a podepsal, co pro něj a místní hodnostáře bylo připravené ostatními. Tj. pověst skvělého obchodníka mu sice zůstala či ještě možná zesílila, nicméně kdo nad tím trochu přemýšlí, tak vidí, že spíš tam, kde by jinak hrozila zbytečná finanční či jiná ztráta, navlékl kabát úřadu a „neprudí“ tam, kde to vyloženě není třeba. Jako (ne)poslední efekt má daná roztržka to, že začala lehce růst cena ropy; nedá se říct, že by celá šaráda byla podnikána kvůli tomu, na druhé straně i jako vedlejší důsledek to může být pro většinu zúčastněných pozitivní, tj. pokud se to osvědčí, možná budou danou hru hrát co nejdéle. A pokud se časem dohodnou, a to i s tím, že by se vše mělo zklidnit tak, že Katar se svou podporou těm entitám, které „obtěžují (jinak samozřejmě sionistický, protipalestinský, protiarabský atp.) Izrael“ přestane, bude mít Dawha o to víc (či aspoň stále dost) peněz na to, aby dál podporovala své hlavní salafistické hýčkance v Sýrii (o kterých – kupodivu? – ze strany jeho oponentů nepadlo ani slovo), tj. bývalou Nusru. Proti tomu Rijád, Manáma či Abú Dhabí jistě nic namítat nebudou – přičemž pokud by Katar či kterýkoli jiný „alianční stát“ měl kdykoli v budoucnu zaječí úmysly ve smyslu podpory nejen „hodných“, ale i „zlých“ teroristů, pak dost možná bude opět stačit ono osvědčené: „Chyťte zloděje!“ (komentář: Ondřej Krátký)
Kurz. V neděli proběhla vzrušená a následně solidně medializovaná debata ohledně toho, zda lze se současným kurzem koruny přistoupit k euru, nebo zda by bylo lepší, kdyby se kurz ještě snížil (tj. aby euro zlevnilo) a přistoupilo se až „potom.“ Je určitě hodně lidí, kteří mají o věci nepochybné jasno, a to i přes to, že navzájem jsou jejich názory zcela protichůdné či přinejmenším dost odlišné. Já osobně se přiznám, že jasno zdaleka nemám – jenom bych možná navrhoval v celé té související diskusi vždy důsledně oddělovat zbožná přání od toho, jaký je stav a skutečný potenciál ekonomiky. Proto mám hlavně otázky, a to zhruba v následujícím duchu: Není současný kurz takový i proto, že si (možná umělé, možná ne) podhodnocení koruny nechali lidé líbit, případně vnutit politiky, kterým dali možnost vládnout a v rámci toho si všemi možnými způsoby zajištovat hlavně pohodlný klid spočívající na garantovaném odbytu laciného zboží, spíš než aby vytvářeli dynamické prostředí motivovanosti, konkurenceschopnosti, kvality, jedinečnosti a efektivity? A jestli je to tak, nesvědčí už ta manipulovatelnost národa o tom, že na jakýkoli vyšší standard prostě nemáme, protože ten nepřichází shůry, ale především se aktivně vybojovává tím, že se lidé zajímají, snaží a nejsou pasivní? I když připustíme, že „podhodnocení“ na 27 Kč bylo „umělé“ (ale byly tady už i hodnoty kolem 35 Kč a tehdy to, zde se, nikomu nevadilo – proč?), bude případná změna na 23 či případně až 20 Kč za 1 euro zcela přirozená, anebo taky (aspoň z nějaké části) založená na spekulaci? Nebyl ostatně už tlak na posilování koruny v druhé polovině či aspoň třetí třetině intervencí aspoň z části spekulativní, anebo jen doopravdy „poctivě“ odrážel dobrou kondici naší ekonomiky a její skutečnou „výkonnost a sílu“? Ovšem pokud byl spekulativní, nedají se minimálně právě ty poslední fáze umělého oslabování koruny spíš než za intervenci považovat za nutnost ústící ve snahu o vyvážení tohoto spekulativního tlaku? Dál: Z jakého titulu nebo vůbec proč by se měla koruna dostat až ke dvaceti korunám za euro? K tomu možná malá poznámka: ačkoli se to může zdát, tak pokud se podíváme na komplexnější kombinace kurzů, pak koruna po skončení intervencí v podstatě (izolovaně, tj. tak, že by se to teoreticky dalo přiřknout exitu) neposiluje – posilují totiž v zásadě všechny původní středoevropské měny (HUF, PLN), anebo ještě jinak: spíš bych dokonce řekl, že obecně oslabuje USD, GBP a EUR, tj. vzniká zdání, že posiluje koruna (forint, zlotý, případně i rubl atp.), je to ale mylné zdání. Nemohou být bankovní rezervy naakumulované díky intervencím i rizikem, spíš než ryzím kladem, resp. jaká je jejich povaha, kam a jak budou pouštěny, budou-li vůbec, co se s nimi děje a jak s nimi bude naloženo (k tomu mimochodem velmi dobrou analýzu poskytuje Vladimír Kolman zde)? V neposlední řadě, pokud jde o ekonomiku „jako takovou“: je skutečně připravena na to, aby obstála i v případě až 25% podražení výrobků (dobrá, když si výrobci sleví na maržích, tak třeba 15 – 20%)? Je skutečně natolik postavená na unikátnosti, tradici, jménu (například Bohemia – třeba zrovna to bylo marketingově velmi dobré, ale momentálně je svázané jen se sklem, které nás nespasí; nebo spíš Czechia? Zde pochybuji – jde o otřesné, nepěkné, neesteticky vypadající i znějící, zcela nemarketingové, odpudivé slovo), řemeslu, vyhlášené přesnosti, marketingovém umu, citu pro věc a celkové řemeslné nezastupitelnosti, že se tím vyšší cena bez problémů obhájí? I kdyby k tomu posílení došlo – jsou tu pro dlouhodobě udržitelný silný kurz opravdu vytvořené podmínky a pokud nejsou, je nějaká garance či vůle k tomu, aby se na takový kurz ekonomika adaptovala? Tj. skutečně začnou najednou vznikat tvrdě disciplinované provozy, které budou chrlit jedinečné zboží švýcarské kvality i tradice (kde se ta tradice a globální renomé ale např. za dva roky vezme?), po němž se zbytek světa utluče ať se cena zvýší jakkoli? V neposlední řadě – jsou na takovou změnu připraveni sami lidé, resp. může to fungovat tak, že z nich stát sázkou na pohyb kurzu učiní zas o trochu víc soběstačné Evropany? Nebo k tomu spíš dochází tak, že si tohle všechno lidi uvědomí, vyargumentují a vybudují sami, odspoda? Upřímně řečeno, nejde tady podle mě ani tak o otázku ryze ekonomickou, jako i kulturní a psychologickou – své hraje také to, že měna (nepočítáme-li reformu v padesátých letech) vlastně od války ani jednou nepadla, tj. v kolektivní paměti je jak nostalgie po halířích, láce je obecně přijímaná jako spíš klad než zápor, v neposlední řadě má stokoruna (v době, kdy už by při kurzu, jaký je, mít dávno neměla) alespoň nějakou kupní sílu a pro generaci nad 40 ještě i určitou symbolickou „zelenou“ hodnotu, podobně jako je nutné dodat, že kurz kolem 25 – 40 (čehokoli) vůči 1 USD (či jiné tvrdé měně) je snad úplně to nejhorší vymezení, jaké může být – člověk, který v něm existuje, nezažije v běžném životě nikdy, co je to skutečně tvrdá měna, kdy jednotky (resp. mince) hrají roli, zároveň si nikdy nepřičichne ke středomořské mnohanulové inflační bezstarostnosti, která končí stejně vždy buď škrtem nul a restartem, nebo přechodem na tvrdou měnu či jejím paralelním užíváním. Nejhorší je pak to, co se stalo právě v Čechách – vytvoření zcela paralelního světa, kdy kvůli nesmyslně nastavenému kurzu u měny, která nikdy nepadla, ale vždy, když měla tendenci se kurzově zmátořit, byla tak nějak sražena na nohy, vznikl dojem toho, že když platíme za (ať je to srozumitelné) porci svíčkové v restauraci stovku, je to hodně (protože dřív jsme platili třeba jen jednotky nebo desítky), zatímco když stovku na hodinu bereme, je už to taky docela dost; ani v jednom případně nás to totiž nenutilo hledět mimo českou realitu, protože i když to bylo deset, nebo padesát či případně i sto, ještě to nic výjimečného nesignalizovalo – stále to za tu svíčkovou nebyly statisíce (to už by asi něco nebylo v pořádku), a dát si svíčkovou za jednotku jen jednu, to by snad ani nikoho nenapadlo (ačkoli třeba v Kuvajtu, Lotyšsku třeba nebo svého času na Maltě – kdyby tam svíčkovou prodávali – by to šlo), stále to zároveň vypadalo, že všechny ostatní vztahy a poměru cen jsou v zásadě „normální.“ Ony tedy v rámci takové té (tak trochu dodnes trvající) sebematoucí paralelní ekonomické reality (ovšem absolutizované na celé území našeho státu) v podstatě normální byly – ale jen do té doby, než se někdo rozhodl vyměnit koruny na valuty a vyrazit do zahraničí. Jak už jsem řekl, odpovědi nemám – budu proto rád aspoň za to, když mi to nějakým rozumným způsobem nakonec zodpoví čas, respektive další vývoj (komentář: Ondřej Krátký).
