Po delší době je na místě věnovat trochu pozornosti americkému prezidentovi. Podle mého názoru vykonal už dost akcí na to, aby šlo jeho chování posuzovat ve větší ucelenosti, tudíž zde nabízím svou verzi. Jako tematický opak (tj. v podobě aktuality) se ohlížím za poměrně překvapivým vyřešením incidentu s detekčními zařízeními v Jeruzalémě, tj. proč možná Palestinci do poslední chvíle tlačili, úřady a bezpečnostní složky jim nakonec ustoupily, a co to může signalizovat.
Předvídatelnost. Skoro kamkoli Trump v poslední době přijel, tam byl scénář podobný – poté, co několik týdnů nebo aspoň dnů na svůj protějšek dštil v médiích síru, až všichni (asi i včetně protějšku) čekali, že dojde ke konfrontaci, opak byl většinou pravdou. Těsně před či nejpozději během setkání Trump protějšek vychválil, zároveň mu řekl většinu z toho, co si myslel, že by daný protějšek chtěl slyšet, většinou tedy lichotky, sliby, pokyvování a tak. Po setkání se většinou tvářil jako mílius a říkal, že na celém světě není lepší člověk, než právě daný XY. Tím jako by Trumpovo chování ztrácelo váhu, aspoň tak to vidí většina komentátorů, kteří to shrnují například tak, že americký prezident je nekonzistentní a nepředvídatelný. Naposledy to takhle probíhalo s libanonským premiérem Harírím, kdy Trump údajně odsoudil Asada, jakožto i přislíbil, že Asad se bude zpovídat ze všeho, co natropil atp. Do toho (resp. doslova během setkání s Harírím) ovšem táhla syrská armáda společně s Hizballáhem (tj. Harírího arcitrny v patě) a libanonským vojskem proti zbytkům Nusry a IS vegetujícím na planinách kolem náhorní pohraniční obce Arsal; jen krátce před daným setkáním Trump (v podstatě na žádost Ruska) zastavil dodávky pomoci syrským rebelům (za které sám Harírí nejednou orodoval). Jestli ono to tedy není jinak: jestli ten Trump to o tom Asadovi neřekl hlavně proto, že mu poradci poradili, že by to Saad možná chtěl slyšet. Někdo Trumpovu „diplomacii“ charakterizuje zas tak, že Trump podle nich („po obchodnicku“) vytvoří ekonomickou či obdobnou (nátlakovou) situaci, která si pak vyžádá politické řešení. Dobrá, jestli vzešel Trump z obchodnického světa a zároveň prosazuje ekonomickou diplomacii, pak to, že říká věci, které chce druhý slyšet, dává smysl. Stejně jako i to, že před tím vytvoří atmosféru obav či aspoň nejistoty z toho, co od něj má ten druhý očekávat. Pak sice příjemně překvapí, čímž si tak trochu pohraje s reakcí na nenaplněná očekávání, a to mu opět asi dá určitý náskok. Ve finále pak zřejmě protějšek potěší právě tím, že výstup je velmi pozitivní. Tedy – jen ten z daného jednání, a to hlavně ve formě osobního dojmu z Trumpa, který pro daný protějšek pak „vlastně vůbec není zlý“. Tudíž se mu pak možná i snáz odpustí, že si ve finále stejně udělá, co chce – což je většinou něco zcela jiného, než při jednání přislíbí. Se svou show „Vlk se nažere a koza zůstane celá“ tak zatím Donald úspěšně procestoval Čínu, Rusko, Evropu, Saúdskou Arábii, stejně jako v duchu daného hesla přijal několik dalších státníků. Zdá se, že svůj přístup bere za samozřejmý nejen on, žádný problém s ním evidentně nemají ani cílové země či osoby, se kterými jedná – jediný, komu to zatím ve větší míře nedochází, jsou novináři. Přitom stačí vidět, že prakticky všechny scénáře jsou ve svých pečlivě nadávkovaných sekvencích relativně stejné, nebo aspoň vystavené tak, aby plnily stejný účel. Tímto Trump sice dodal pojmu „(ekonomická) diplomacie“ (v kombinaci s realpolitikou) nový rozměr, nutno mu ale přiznat, že právě v něm, tj. v určité situačně „pravidelné nepředvídatelnosti“, je velmi konzistentní a, co naplat – ve finále tak vlastně i velmi předvídatelný (komentář: Ondřej Krátký).
Přátelé. Po anabázi na Chrámové hoře a ústupu Izraele se na jedné straně ukazuje, že Arabové, respektive Palestinci, jsou principiální vyjednavači, kteří, když cítí slabost protivníka, tak nepoleví (a už vůbec se nezastaví tam, kde by se zastavili ostatní). Může to být ale i tím, že mají přístup k i informacím, které mají více méně z první ruky, tj. vědí, co ostatní možná zatím jen tuší – Izrael dost pravděpodobně nemá v současné době moc opravdových kamarádů. Proč je důvod si to myslet? V zájmu stručnosti série důvodů: a) každý si myslí, že Izrael „to má pojištěné“ s někým dalším, nejčastěji třeba s USA, případně s Francií, Británií, Německem či celou EU, případně, kdyby šlo do nejhoršího, tak s Ruskem. No, pokud jde o USA, tak AIPAC se možná snaží, ale Kushner, který může být jakožto příslušník „vyvoleného národa“ potenciálním adeptem na prosazování zájmů obdobně vyvolených, má svých starostí dost. Podobně je to i s ostatními velmocemi – Macron se ještě vybarví a má jiné priority, zároveň jestli Židé prchají z Francie do Izraele, tak je na tom Izrael stále asi ještě líp než Francie, tj. Francie se skutečně bude starat hlavně o sebe; Británie, ta má plno práce s exitem, nicméně lze možná předpokládat, že v její „partě“ těch cca 20 – 30 odhadovatelných entit, se kterými po vystoupení z EU uzavře skutečně klíčové smlouvy, bude Izrael v nějaké podobě figurovat. U Německa je problém, že je vnímáno jako falešné, tj. vše tematicky související tak trochu obsahuje pachuť té škrobené, neupřímné a vypjaté podpory Izraele, která spíš než opravdovou náklonností zavání prvoplánovou snahou morálně se vyvinit ze zločinů druhé světové války; o dalších příkladech pošetilosti německého establishmentu ani nemluvě. Celá EU – bez komentáře. Jde-li o Rusko, pak ruští občané, kteří by z nějakého důvodu mohli cítit osobní kulturní vazby na Izrael a kteří to někam dotáhli, jsou většinou maximálně loajální svému státu (například jako Židé íránští), tj. primárně kopou za něj. Rusko je ve své zahraniční politice dál roztříštěné mezi Írán, Sýrii, další arabské státy + právě Izrael, tj. má co dělat, aby balancovalo a naplňovalo hlavně roli mediátora (kterou si v podstatě samo naordinovalo), ovšem nikoli samaritána. Ono víc přidat ať tam, nebo tam mu ve finále může uškodit. Dál tu máme b) objektivně se měnící vládnoucí garnituru na Západě, respektive celkovou nedůvěru k politickým elitám, která si dříve či později vynutí změnu některých ideologických konstant, a to možná včetně vztahu k Izraeli; pak je zde c) stále ještě nejednoznačný přístup k Íránu i syrské krizi ze strany Západu, kdy se už ale v žádném případě nedá mluvit o jednoznačném odsouzení typu „Assad must go“ atp. V neposlední řadě zde máme d) neustávající západní kritiku izraelské politiky vůči Palestincům (o tom si každý může myslet, co chce, podle mě se k nim Izraelci chovají v zásadě stejně jako okolní státy, jen Palestinci v okolních státech buď nedělají takové problémy, nebo jsou umlčeni jinak – hlavně tedy muslimskobratrská frakce, tj. Hamásovci); dále e) vlastní (tj. izraelské) vnitropolitické problémy včetně narůstajícího demografického nepoměru Arabové / Hebrejci, případně f) stále větší a prakticky dost pravděpodobně probíhající integraci či vzájemné kontakty arabské a hebrejské (hlavně vzdělané) mládeže – to má mimochodem zřejmě největší potenciál odsunout veškeré „sionizační“ tendence na vedlejší kolej. I proto lze pochopit, že se Izrael snaží (nepozorovaně, ale jistě) zabezpečit si půdu hlavně lokálně – narovnal vztahy s Tureckem poškozené incidentem (tedy: odprásknutím lidí) s humanitární (tedy: provokativně vyslanou) lodí; žehlí vztahy s Jordánskem i Egyptem; v poslední době se hodně mluví o možnosti navázání vztahů dokonce i s Královstvím (i když to je samo v solidních problémech, a má tak možná potenciál nejen zpřístupnit Izraeli „celý“ Záliv, ale i ho do těch – a možná ještě větších – problémů stáhnout s sebou). Vzhledem k řečenému je až příznačné, s jakým spěchem, mediální propagandou a možná i obavami dokončili Izraelci letos svůj 3-vrstvý (tj. nyní „kompletní“) systém protivzdušné obrany (Železný dóm, Davidův prak, rakety Šíp apod.). Dost možná to v takovém stylu proběhlo právě na základě vědomí si toho, že nikdo z ciziny (a dost možná už ani vojáci z domova) za „Eretz“ bezhlavě umírat nebude – a hlavní prevencí je tudíž nikoli útok, ale skutečně hlavně obrana. Vlastně se tak dá říct, že nejlepší kamarádi tu přece jen jsou – spíš než zahraniční spojenci jimi ovšem jsou právě jednotlivé „vrstvy“ domácí PVO. (komentář: Ondřej Krátký).
