Volební výsledek v Čechách nepřinesl zas až taková překvapení, nabízelo se tedy nedělní dopoledne trávit četbou zpráv jiného druhu. Ač se mohlo zdát, že neděle ve světě přinesla spíš jen zbytky z pěny dní, vyskytly se některé novinky, které si minimálně stručný komentář zasloužily.
Raqqa. Pokud Trump řekl, že dobytí Raqqy je klíčovou ranou pro IS (či jakýmsi předělem v boji s danou organizací), je to podobný nesmysl, jako když Obama slavil likvidaci Usámy bin Ládina. Ládin byl v době svého zabití už v teroristickém důchodu – podobně jako Raqqa posledních několik měsíců. Trump tím tak říká hlavně jiné věci: a) lidé se v tom neorientují, tudíž si to mohu dovolit tvrdit, b) US se (minimálně na Blízkém Východě) nedaří tak, jak by mělo, c) jsem pod vlivem okolí, které mi dost možná vysvětlilo, že jde o nebetyčný úspěch, anebo že to aspoň chtějí slyšet lidi. Spíš by se ale měl zamyslet nad tím, že a) IS není vázáno na jedno místo a chudinka Raqqa se „hlavním městem“ IS stala především proto, že nabízela ideální poměr zanedbanosti / nehlídanosti a zranitelnosti / zároveň ovšem přístupnosti ke všem dalším důležitým destinacím, vůči nimž byla i křižovatkou; jen těžko to bylo kvůli tomu, že ji měl jako svůj „letní byt“ tuším Hárún ar-Rašíd, respektive že dočasně tvořila sídlo chalífátu poté, co se někdy v 8. století přesunul z Damašku do Bagdádu, a tedy že by teoreticky mohla mít tento „symbolický“ rozměr. Dál je možná na místě řešit to, b) zda momentálně neposílí některá z dalších extremistických složek, například al-Qá´ida či bývalá Nusra, případně c) jak se vyvrbí již celkem zvučně chrastící kostlivec ve skříni v podobě etnicky namixovaných sil Syrské demokratické armády (hlavně Kurdové + Arabové), které údajně Raqqu dobyly. V neposlední řadě by bylo dobré nezapomínat na to, že celý pobyt USA je v Sýrii ilegální, tj. z pohledu Damašku (Ruska, Íránu, Turecka, místních…) v podstatě zloděj vypráskal lupiče. To jen tak na okraj, každopádně by to šlo říct i jinak: Když autor srdceryvných existencionalistických dopisů ze začátku osmdesátých let a pozdější americký prezident Obama prohlašoval, že eliminace Usámy je milníkem v boji s terorismem, byla to pravda? (komentář: Ondřej Krátký)
Džungle. Ke Katalánsku jsem se programově nechtěl vyjadřovat, nicméně dnes dobře katalanista Pešek uvedl, že ve vzduchu visí nevyřčená otázka, zda jsou Katalánci ochotni za nezávislost umírat. Tím ani tak neprokázal, že je specialistou na Katalánsko (což ovšem nerozporuji a o čemž nepochybuji), jako spíš velmi záslužně pojmenoval něco velmi obecného. Věc s Katalánskem totiž odkazuje nejen na limity demokracie, EU, dialogu, diplomacie či různých právních výkladů smluv, ale jednoduše na to, že nic není zadarmo a leckdy teprve až krev prověří, nakolik si za čím stojíme. Zní to sice dramaticky, ale uvědomme si, že boj či válka je – bohužel – vždy ultimativní forma vyjednávání. Džungle v interakcích či člověku samotném může být preventivně a pracně překrývána a tlumena sadou pověr, zákonů, dohod, sociálních návyků apod., ovšem jakmile se komukoli cokoli nelíbí, přičemž druhý nepřestává, je dřív nebo později fyzický konflikt nevyhnutelný. A pokud nemáme kuráž studenta z Náměstí nebeského klidu, tak se s tankem domlouvá špatně. Osobně tomu říkám „(absolutní) liberalismus dějů“, což jinými slovy znamená jednoduché: Můžeme si tisíckrát říkat, že moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého, ovšem v reálu platí spíš to, že kdokoli může zkusit, cokoli chce – a každý další taky. (komentář: Ondřej Krátký)
Umění. Hodně mě zaujala diskuse pod článkem s obrazem korejského umělce, na kterém daný člověk zachytil žábu, jak sedí na ozubeném převodu v sousedství dalších obdobných technických elementů, přičemž daný obraz vyvedl hyperrealisticky, tj. tak, že našel přesně ten limit smyslového vnímání, kde se u většiny populace stírá schopnost rozeznat, zda jde o obraz, nebo fotku. Lidi se v diskusi rozdělili v zásadě na ty, kdo tvrdili, že to je spíš dovednost, než umění, a ty, kdo naopak hájili, že jde o umění. Na první pohled lákavější argumenty uváděli většinou ti, kdo se klonili na stranu toho, že jde o dovednost (já osobně bych spíš řekl „řemeslo dovedené k dokonalosti“) – ovšem tak rychle se s tím vypořádat nejde. Řemeslný aspekt věci se tu totiž vztahuje „jen“ na schopnost nakládat s barvami a rukou, jenž to dílo má i jiné dimenze, jakkoli bizarní, banální či komické se můžou zdát. Kromě toho je tam bravurně zvládnutá kompozice, kontrast barev a je to i poměrně vkusné a zábavné. Ono totiž už z logiky věci pokud něco stvoříme (hyper)realisticky, tak to ještě nějakou „přidanou hodnotu“ mít prostě musí – nesmysl by bylo v době fotoaparátu hyperrealisticky malovat například portrét nebo krajinku, ačkoli i tam se dá předvést jistá bravura a v limitovaném objemu i vyspělost jiná, než čistě řemeslná. Na rozdíl od zátiší nebo zvěčněníchtivé dámy se navíc žába na šroub tak, aby tam vydržela aspoň týden, dostává poměrně těžko. Měl-li bych tedy z nějakého důvodu zapotřebí vozit se po – obdivu hodném – masochistovi, který v době technologické vyspělosti tráví nekonečné hodiny tvořením dokonalého zrakového klamu, ptal možná jinak: Jaký má hyperrealismus smysl v době, kdy se dá cokoli nasimulovat ve photoshopu? (komentář: Ondřej Krátký)
