Po metalové smršti z minulého týdne jsme dostali několik podnětů, abychom napsali i něco o „normální“ hudbě. No, je vidět, že závoj předsudků se nám zatím úplně rozplést nepodařilo, přání nicméně rádi vycházíme vstříc – oslovili jsme hobojistu a hudebního teoretika Rudolfa Krulu. Ten má za sebou mimo jiné zkušenost přímo z blízkovýchodního symfonického orchestru a jako takový má k tématu mnohé co sdělit.
O Sýrii, hlavně Damašku se ví, jak pestrou gastronomii a poezii má. Méně známý je fakt, že Sýrie byla jedním z hlavních center v uměleckém potažmo hudebním inovátorství. Každá oblast v Sýrii má svá hudební specifika. Primárně můžeme syrskou hudbu kategorizovat podle městských, venkovských a beduínských oblastí (východ a jih Sýrie), přičemž kulturní zvyklosti beduínuů jsou si do značné míry podobné po celém arabském světě. Už od vzniku raného křesťanství, konkrétně z 2. století, je dochována kniha žalmů, která položila základ k takzvanému „Syrskému chorálu“. Následně se na území Levanty objevily ve 4. století n. l. první ortodoxní žalmy, které vytvořil Ephram syrský (306 – 373). Část žalmů se v liturgii používá stále dodnes.
Ve Středověku byla hudební tradice podporována hlavně chalífy. Již od 7. století Umajjovští chalífové sídlící v Damašku podporovali zpěv a zvali si zpěváky do svých paláců. Hudbě byl nakloněn zejména Jazíd I. (vládl 680 – 683), Abd al-Malik (vládl 685 – 705) a Jazíd II. (vládl 720 – 724). Jedním z prvních zpěváků, kteří přišli na ummajovský dvůr, byl „osvobozený černý otrok“ Ibn Misdžah (z. asi 715), který byl ovšem některými konzervativci v Mekce údajně nařčen, že svádí věřící svým profánním uměním. Jeho žák Ibn Muhriz (z. asi 715) byl spojován s řadou hudebních inovací. Velkému věhlasu se těšil zejména zpěvák Júnus al-Kátib (z. 765). Napsal několik pojednání o hudebním životě v Medíně, o slavných zpěvačkách a jejich životech, zaznamenal texty písní předchozích a současných autorů i své vlastní písně. Ačkoliv se jeho spisy nedochovaly, jsou k dispozici četné citace v dílech důležitých historiků 9. a 10. století al-Mawsilího a al-Isfaháního.
Mezi nejvýznamnější teoretiky hudby tohoto období patří filozof, logik a hráč na loutnu, Abú Nasr al-Fárábí (asi 870 – 950), autor osmi hudebních spisů, z nichž jen čtyři se dochovaly. Jedním z vůbec nejzásadnějších hudebních děl psaných arabsky je jeho „Kitáb al-músíqá al-kabír“ (Velká kniha o hudbě), ve které popisuje hudební realitu své doby, podrobně se zabývá rytmem, intervaly, stupnicemi a systémy ladění. Byl prvním, kdo sestavil systém klasifikace hudebních nástrojů, a to tak, že nástroje seřadil hierarchicky podle zvuků, které se nejvíce podobají lidskému hlasu – ten považoval za nejdokonalejší nástroj. Dalšími hudebními díly al-Fárábího jsou Kniha o rytmech a Kniha o počítání rytmů.
Po roce 1258 následuje nadvláda Mongolů, které vystřídali osmanští Turci (1516) a úpadek arabsko-islámského světa byl pak dovršen evropskou koloniální expanzí. Toto období bývá spojováno se všeobecným úpadkem a stagnací arabského tvůrčího myšlení. Navzdory snahám o potlačení arabské kultury a jazyka, role hudby neztratila svůj sociální ani náboženský význam. Hudba vzkvétala na mamlúckém dvoře (Mamlúci byli původně vojenští otroci tureckého či čerkeského původu), v súfijských řádech, které se nacházely po celé Osmanské říši, i v běžném životě lidí doprovázející náboženské muslimské slavnosti. V souvislosti s rostoucím arabským národním uvědoměním, které pak v 19. století reagovalo na postupující evropský kolonialismus a vyčerpávající nadvládu Osmanů, se objevila řada reformátorů, vědců, umělců, spisovatelů, básníků a dalších vlastenců, kteří usilovali o obrodu arabského jazyka, kultury a myšlení vůbec. Mezi nimi i významné osobnosti zhudební oblasti jako Abd al-Hamúlí (1841 – 1901), Muhammad Uthmán (1855 – 1900), Saláma Hidžází (1852 – 1917), Michá´il Mišáqa (1800 – 1889), Rahmalláh Šiltágh (asi 1799 – 1871) a Ahmad Zajdán (1833 – 1912).
Ve druhé polovině 19. století a v první polovině 20. století se většina syrských umělců přemisťovala za svou kariérou do Egypta jakožto mediálního centra arabské kultury té doby, které zaručovalo zpěvákům, hercům, skladatelům a jiným umělcům otevřenější a uvolněnější prostředí pro jejich tvorbu a představení, větší finanční možnosti a proslavení po celém arabském světě. Hudební představení v 19. století byla koncipována z osoby zpěváka doprovázené menším hudebním souborem , který zahrnoval nástroje jako loutnu (ʽúd), citeru (qánún), druh flétny (náj), housle (import 19. století, kterému předcházel smyčcový nástroj stejného názvu, kamándža) a ruční bubínek (riqq). Zpěvák mohl mít po boku i tří až čtyřčlenný sbor. Talentovaní zpěváci vystupovali se svými soubory v kavárnách na vyvýšeném pódiu či na schodišti a byli placeni posluchači podle jejich vlastního uvážení.
Po zániku Osmanské říše v roce 1918 a po nástupu evropských koloniálních mocností na Blízký východ se arabská hudba dostala do bezprostředního kontaktu s hudbou evropskou a arabský hudební život se ve svém obsahu podstatně změnil. Tento proces byl ještě umocněn vznikem komerčních nahrávek, zejména po rozšíření gramofonové desky začátkem 20. století, která vyžadovala krátké a ustálené skladby namísto dlouhých, improvizovaných a interaktivních živých vystoupení. Ve 30. letech 20. století se k těmto změnám připojila arabská filmová píseň, kterou poprvé uvedl Egypt (1932).
Častý odchod umělců do Egypta však neznamenal, že by se v oblasti Sýrie nevedl a nepodporoval kulturní a umělecký život. Ba naopak, Sýrie byla rovněž navštěvována egyptskými velikány, kteří zde hledali nové talenty a představovali svou tvorbu. Navíc mnozí syrští umělci se vraceli zpátky do své vlasti. Umělecký život se v této době pěstoval zejména v kavárnách, divadlech, kabaretech a hudebních klubech dvou největších měst, Damašku a Aleppu. Mezi těmito místy vynikaly na počátku 20. století v Damašku hlavně divadlo al-Quwwatlí v ulici Hammám an-Násirí, kavárna Bismár ve čtvrti as-Sálihíja, kde vystupovala mimo jiné Nádžíja aš-Šámíja a zpěvačka libanonského původu Márí Džubrán (asi 1911 – 1956), divadlo al-Manšíja a kavárna Šahrazád na břehu řeky Baradá, ve kterých působil Saláma Hidžází (1852 – 1917) či divadlo az-Zahrá na náměstí Mardža. V Aleppu se v téže době nacházela kavárna an-Nasr, ve které rovněž působil Saláma Hidžází.
Po nezávislosti v roce 1946 začal vysílat syrský státní rozhlas a v Damašku vzniklo Vojenské divadlo, které přispělo k oživení lidového umění a Divadlo mezinárodního damašského veletrhu, ve kterém účinkovali umělci z celého světa a zejména libanonská zpěvačka Fajrúz. V roce 1947 založil syrský hudebník, politik a guvernér Damašku Fachrí al-Bárúdí (1885 – 1965) první oficiální institut pro hudbu.
Nelze zde jmenovat všechny osobnosti syrského hudebního života ve 20. a 21. století, ale snad bude za všechny stačit alespoň několik z nich: Rafíq Šukrí (1923 – 1969), Nadžíb as-Sirádž (1923 – 2003), Sabáh Fachrí (n. 1933), Muhammad Chajrí, Fahd Ballán (1933 – 1997), Muhammad Muhsin (1922 – 2007), Abd al-Fatáh Sukkar (1927 – 2008), al-Karawán (vlastním jménem Džamíla Nusúr (1932 – 2001), Fá´iza Ahmad (1934 – 1981), Muhammad Abd al-Karím (1905 – 1989), zpěvačka libanonského původu Samíra Tawfíq (n. 1935), Džúrdž Wassúf (n. 1961), Šádí Džamíl, Nihád Nadždžár, Iljás Karam, Asála Nasrí (n. 1969), Alí ad-Dík, Wafíq Habíb, Walíd Sarkís, Wá´il Džassár, Rabí´ al-Asmar. Na místě je zmínit i další úspěšné zpěváky současnosti pocházející jak ze Sýrie, tak Libanonu: Fahd Ballán, Sabáh Fachrí či Muʽín Šaríf (za Sýrii), dále Fáris Karam, Ássí al-Hallání, Wá´il Kfúrí, Nadžwa Karam, Mádžida ar-Rúmí (za Libanon):
Z klasických hvězd arabského hudebního nebe jsou i v Sýrii dodnes natolik oblíbené (libanonská) Fajrúz či (egyptská) Umm Kalthúm, že pro kompletní představu o syrském hudebním vkusu a preferencích je nelze neuvést:
Bohatá je i současná oficiální kulturní scéna. V roce 1993 byl v Sýrii založen Symfonický orchestr, který pravidelně odehrává svá představení spolu s dalšími arabskými i zahraničními soubory zejména v budově Dár al-Asad li l-thaqáfati wa al-funún (Asadův dům pro kulturu a umění), druhým názvem Dár al-Opera (Dům opery), slavnostně otevřené v roce 2004. Kromě stálých představení v různých kulturních střediscích se v Sýrii se tradičně konaly sezónní festivaly zaměřené na různé umělecké aktivity (jako například Festival syrské písně v Aleppu).
Neméně bohatá je také hudební scéna zaměřena na klasickou okcidentální větev, zvláště pak hudba symfonická / orchestrální. Asi nejvýznamnějším tělesem evropského typu klasické hudby je Syrský národní symfonický orchestr (SNSO), který byl založen roku 1993 dirigentem a rovněž zakladatelem Sulhí-al Wádí. Orchestr provedl řadu světových děl významných autorů jako P. I. Čajkovského, G. Bizeta, M. Musorgského, D. Poppera a dalších. SNSO koncertoval v celé řadě zemí, kromě domovské Sýrie na Blízkém východě, tak v USA. V roce 1998 koncertoval např. V Orange county performing art center ve Spojených státech amerických. Těleso má stálé sídlo v operním domě v Damašku, kde také vystupuje. Orchestr je složen z fundovaných profesionálů, kteří studovali v Evropě, či USA a vystupovali např. s dirigentem Danielem Barenboimem a jeho West-Eastern-divan orchestra v originálním souboru, který sdružuje hudebníky všech blízkovýchodních národností (Izrael, Libanon, Jordánsko, Sýrie aj.) za účelem společného mezinárodní mírové multikulturní hudební spolupráce.
SNSO rovněž hostil řadu světových solistů, mezi nejznámější patří mezinárodně uznávaný klarinetista Kinʽán ʽAzma, kytarový soubor Orontes quitar quartet, či mezzosopranistka Susan Haddad. Též významná je spolupráce s americkým dirigentem Carl St. Clair a jeho provedení Čajkovského 6. symfonie.
Druhým tělesem orchrestrálního typu je Syrský národní orchestr pro arabskou hudbu, který je znám více pod zkratkou Syrský orientální orchestr. Vzhledem k složité situaci v zemi se těleso neudrželo a většina členů odcestovala na neurčito do Evropy či Spojených států. Nyní se však orchestr znovu spojil, aby vystoupil na koncertní šňůře v Anglii a v Evropě. Orchestr zahrál při uvedení glastonburského hudebního festivalu a skvělý úspěch měl na představení, které proběhlo 25. června v Londýně ve spolupráci se skupinou Gorillaz. Tato událost byla prvním společným koncertem od roku 2011, kdy orchestr prakticky přestal existovat. Pod vedením dirigenta a zakladatele Issáma Ráfiʽi hráči předvedli klasickou syrskou hudbu, stejně jako doprovod k písním skupiny Gorillaz, jejichž lídr Damon Albarn je se Sýrií a Levantskou oblastí silně spjat.
„Hudba je dnes tlumič bolesti“, říká Raním Barakát, členka damašského vokálního sboru, který spolupracuje s SNSO. „V této pohnuté době má smysl jakýkoliv kulturní počin nebo akce.“ I to svědčí o tom, že hudba je v Sýrii ukotvena hluboko v lidech a tradicích, které se uchovaly po dlouhé generace.
Rudolf Krula vystudoval Pražskou Konzervatoř a Janáčkovu akademii múzických umění (JAMU). Dlouhodobě působil v Bejrútu v Libanonském symfonickém orchestru, s nímž se kromě pravidelných akcí orchestru účastnil festivalů v Baalbeku, Byblosu a Bajt ad-Dínu, přičemž paralelně působil jako učitel na místní konzervatoři. V současné době je soukromým učitelem hudby na Prague British school a muzikantem na volné noze.
