Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Zelený úděl – Kondraťjevova vlna „shora“?

Zelený úděl – Kondraťjevova vlna „shora“?

V ekonomické teorii (a historii) se za „Kondraťjevovy vlny“ označují cykly ekonomického vzepjetí, které se zformovaly kolem hlavních tržních hybatelů. V časovém sledu posledních cca 200 let jsou zobrazeny na doplňujícím obrázku z Wikipedie.

Kromě dynamizace trhu, kterou díky atraktivitě svých stěžejních artiklů vyvolávaly, je pro ně charakteristické především to, že vznikaly spontánně, většinou jako kombinace objektivně prospěšných vstupů na jedné a přirozené poptávky po nich na druhé straně.

Aktuální bruselský plán uhlíkové neutrality a finanční toky s ním spojené, které by měly na dalších 30 let postupně prostoupit skrz naskrz celou společností, ambice takové vlny určitě mají. Povrchní rysy nepochybně také. V čem je však rozdíl, je míra spontánnosti – zatímco dosavadní vlny byly díky objevnosti a přelomovosti technologií a tržních taháků, které je vyvolávaly, výsledkem přirozeného plebiscitu celé společnosti, je „nulová uhlíková stopa“ ryze od stolu naordinovanou ekonomickou terapií. Tedy spíš pokusem o ni, na který spíš než by kdo mohl dobrovolně přistoupit, je do něj více či méně vmanipulováván a tlačen. Nehledě na to, že je to poprvé, co si takovou terapii (k tomu navíc neatraktivním artiklem) naordinovala jedna část světa (tj. Evropa) sama, zatímco ty ostatní si mohou svobodně volit, jestli či nakolik se zúčastní, nebo budou (kolem celé Země stejně rotující) kyslík a další elementy znečišťovat dál.

Plán na „uhlíkovou neutralitu“ (mimochodem: kdo tohle slovní spojení vlastně vymyslel??) je tak především vynikajícím krytím (resp. ospravedlněním či „synergií“) pro nové, daleko větší kvantitativní uvolňování (rozuměj: produkci peněz, resp. kreditu), než bylo to poslední (tj. „Draghiho“, „na rozloučenou“). Kvantitativní uvolňování bylo zřejmě vyhodnoceno jako jediná zbývající zbraň pro udržení aspoň nějakého růstu ekonomiky, a tím i předcházení vážnějším problémům. Je trochu smutné, že dříve se rostlo jen díky opravdu přelomovým věcem, které navíc obohatily celé lidstvo. Uhlíkovou neutralitou jsme naproti tomu spíš zpět u sebemrskačského křesťanství, které má navíc potenciál Evropu natolik znekonkurenceschopit drahotou a nákladností, že se ve finále propadne do ještě většího chaosu, než by tomu bylo bez uhlíkového plánu. Jen o něco lepší alternativou je scénář, že kvantitativní uvolňování způsobí takovou inflaci eur, která se nakonec projeví depreciací evropské měny. To by sice možná mělo (krátkodobý pozitivní) efekt v podobě zlevnění práce, na druhé straně ale i mnohé dopady negativní: znehodnocení úspor, ztrátu důvěryhodnosti a s tím spojené další (ne)předvídatelné konsekvence.

Ďábel tu přitom není v detailu, ale čistě v jedné jediné skutečnosti: ve věci „boje proti uhlíku“ se nikdy nikdo z evropské věrchušky nikoho z obyčejných občanů EU nezeptal, jestli to takhle chce, nebo ne. Přičemž místo toho, aby byl stimulován přirozený pokrok, rozvoj a vzdělání a investice byly směřovány například do (kriminálně podinvestovaného) venkova, parta vládnoucích přátel demokraticky nařídila, že se půjde zelenou cestou.

Je proto na zamyšlenou, zda se odpověď na to, kam touto čerstvě se formující („šestou“, „politbyrovskou“ atp.) Kondraťjevovou vlnou směřujeme, neskrývá v poslední – v odborných kruzích a učebnicích ekonomie zatím neuváděné – iniciále hlavních bodů každého z takových ekonomických cyklů. Pokud totiž k tradičním známým markantám (P, R, D, E) doplníme ještě L (např. coby symbolické složení holdu garantce aktuálně se rodícího nového cyklu von der Leyenové), můžeme si hned snáze představit, kdepak to asi v cílovém roce 2050 můžeme zhruba být…

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts