Ve východní oblasti země, prozatím jen stále sporadicky kontrolované vládními silami, se přednedávnem rozhořel konflikt mezi etnickými Araby a kurdskými silami, které velkou část východní, „zaeufratské“ Sýrie již několik let ovládají. Boje spustilo zatčení arabského velitele Kurdy kontrolovaných Syrských demokratických sil, který po nedávné americké iniciativně směřované velmi pravděpodobně k vytvoření souvislého arabsko-sunnitského pásu, jenž by zabránil íránské expanzi do Sýrie a přerušil související logistiku, vyjádřil svou vůli se do dané iniciativy zapojit – a to i navzdory kurdské snaze zůstat v takovém případném konfliktu neutrálními.

• Etničtí Arabové souhlasící se zapojením do americké iniciativy, mainstreamem většinou popisovaní jako „kmenoví“, mají větší či menší vazby na Turecko a islamistické radikály
• Kurdové, oficiálně organizovaní pod hlavičkou Sjednocené demokratické strany (PYD), jsou do značné míry pod kontrolou Kurdské strany pracujících (PKK)
• Z pozice Damašku, tj. jediné legitimní syrské vlády, je zřejmě nejlepší vyčkat, jak se situace vyvine, a teprve následně k ní zaujmout adekvátní postoje

Zejména v několika posledních týdnech se mohlo zdát, že Damašek a Ankara nacházejí v některých otázkách společnou řeč. Dlouhodobě jde především o postoj ke Kurdům, jejichž některé frakce pro tureckou vládu představují úhlavní nepřátele a prioritní bezpečnostní riziko, pro vládu syrskou vládu zase oportunisty, kolaboranty s cizí mocí a zloděje.

• Na základě případných konvergencí nebyla (a stále není) vyloučena i varianta „handlu“ společné pacifikace Kurdů výměnou za turecké opuštění Ankarou okupovaných syrských území
• Případný takový proces by se odehrál (minimálně) za podpory Ruska, které by uvítalo následný odchod amerických okupantů a obnovení plné teritoriální integrity Syrské republiky
• Zájemcům z řad odborníků, médií i veřejnosti nabízíme souhrnný přehled i cílené oborové studie týkající se daného tématu i s ním souvisejících dílčích jevů, procesů a skutečnosti

Na nedávném setkání představitelů Sýrie a Turecka v Moskvě došlo k předběžné formulaci bodů, na nichž by mezi oběma zeměmi mohla existovat shoda, která by následně mohla vést k opětovnému rozpohybování dosud zamrzlého vývoje. Hlavní pozornost jednání, zaštiťovaného ruskou stranou, se točila kolem kurdské problematiky a ilegální turecké přítomnosti v Sýrii.

⁃ Ukazuje se, že mezi oběma zeměmi je zřejmě možná shoda týkající se přístupu ke kurdským frakcím kontrolovaným organizací PKK

⁃ Zatímco Sýrie je viní z kolaborace s USA, jsou Turecku trnem v oku zejména coby potenciální ohrožení jeho jihovýchodu

⁃ Jako jedna z variant se tak ukazuje „trade off“ tureckého odchodu ze severozápadu Sýrie za syrskou pomoc právě proti PKK

Prakticky bezprostředně po skončení summitu 4 velmocí o Sýrii, konaném v Istanbulu, zaútočily turecké síly na kurdské pozice nacházející se východně od Eufratu v syrsko-tureckém pomezí. Tím mimo jiné názorně poukázaly na to, v jaké situaci se momentálně kurdská „opozice“ v Sýrii nachází. Není to obrázek růžový – posílení jejích pozic je při současném stavu věcí jen těžko myslitelné, spíš lze očekávat stupňující se vícestranný tlak proti ní.

Zdaleka hlavní příčinou nevyhnutelnosti vzniku takového tlaku je existence dvou aktuálně stále ještě klíčových kurdských entit, a to PYD (Strana demokratické unie) a SDF (Syrské demokratické síly). Formace PYD je dosud pořád hlavním zástupcem syrských Kurdů, zároveň má masivní podíl právě v Syrských demokratických silách i jejich politickém křídle, za jejichž vznikem jako hlavní spoluzakládající strana stála. Obě tyto do značné míry propojené entity (první, tedy PYD, je politickým křídlem vojsk YPG, druhá, tedy SDF, je vojenským křídlem je na politické scéně reprezentujícího Syrského demokratického výrboru /MSD, resp. Masad/) přitom tak dlouho lavírovaly, vytvářely nejrůznější spojenectví zastřešená jak politickými, tak ekonomickými zájmy, a zřejmě i do poslední chvíle spoléhaly na zázrak v podobě např. pomoci Západu, že svou hru jednoduše překombinovaly. Nyní jsou dost pravděpodobně vystaveny nutnosti hrát vabank, tj. (jistě) o politické, na úrovni bojovníků pak i o reálné přežití.

Různé formy tlaků a protiakcí proti nim (od diplomatických až po vojenské) lze především čekat od Turecka, které dlouhodobě považuje PYD za odnož v Turecku činných a za teroristy považovaných PKK. Pokud do dnešních dnů zdržoval Turecko pocit, že syrské území je i co do postupu Ankary vůči příhraničním Kurdům výlučným hájemstvím Ruska, pak tento pocit s právě proběhlým summitem velmi pravděpodobně padl. Erdogan je pro Putina vitálním partnerem pro uskutečnění ještě mnohem významnějších geopolitických procesů než „jen“ vyřešení „nějaké Sýrie“, a ankarský předák se tak v mediálním obraze postupně stává z jakéhosi „jižního Putina“ spíš Putinovým adoptivním synem, za kterého Kreml žehlí, co a kde jen jde.

Rusko samotné přestalo téma syrských Kurdů velmi pravděpodobně zajímat poté, co jednání s Kremlem dovedl v zásadě do slepé uličky dřívější spolupředsedající PYD Sálih Muslim. Ten určitým způsobem lavíroval právě mezi ruskou a americkou pomocí, přičemž z ruské v případě PYD sešlo; jen se na Američany silněji napojili právě SDF. Ty sice mají značný podíl Muslimových stoupenců, což ovšem a) Muslimovi ani PYD nijak zásadně nepomáhá, naopak b) stupňuje to averzi nejen vůči SDF, ale právě i vůči PYD jak ze strany Ruska, tak ze strany Damašku.

Damašek se s PYD několikrát pokusil jednat, obě strany byly ale zřejmě velmi neústupné. Jednat (přinejmenším oficiálně) se naopak Damašek ani nepokouší s SDF, neboť je zkrátka považuje za přisluhovače nelegálně přítomných amerických vojsk, zejména pro jejich bojovou a logistickou podporu realizovanou hlavně kolem amerických základen ve východní a severní Sýrii, a jako takoví jsou pro něj nelegitimní, neexistující entitou.

S Kurdy nesympatizuje ani Írán, který je jednak považuje za latentně nespolehlivou menšinu na svém vlastním území, jednak jsou zde opět překážkou jejich vazby na USA, které ostře kolidují se záměry Teheránu právě v oblasti syrského Východu. Protože záměry Íránu jsou zde naplňovány především přes vybrané místní kmenové (byť sunnitské) struktury, vzájemná animosita je ještě stupňuje: džazírští (nejen klanoví) Arabové chovají (nejen) kvůli posledním několika letům vůči jim „po boku“ žijícím Kurdům velmi silné resentimenty – především v důsledku toho, co po obdobní relativní kurdské nadvlády nad východosyrskými teritorii vnímali jako jejich panovačné a nadřazené chování hraničící s rasismem.

Západ obecně a Evropu konkrétně zajímají Kurdové jen omezeně, zároveň její potenciál k mobilizaci pro jakoukoli efektivní akci je stále limitovaný.

PYD dále pochopitelně nemá ani sympatie východosyrské vnitrokurdské „opozice“, tj. stran jako Kurdský národní výbor (ENKS) či (primárně irácký) Gorran, mající ovšem své stoupence i v Sýrii. Tyto frakce – PYD a dost možná i sami sebou považovány za „Bárzáního agenty“ resp. straníky Bárzáního politické strategie (= limitovaná autonomie, realistické vztahy s metropolí, realistické vztahy s Tureckem atp.)  – tak v podstatě jen čekají na příležitost, kdy dojde k oslabení, pádu a případně i zániku PYD, ony situaci i vztahy s okolím pomohou „normalizovat“ a chopí se moci. Jako takové má na druhé straně PYD plné právo je považovat za pátou kolonu; represemi či preventivním zatýkáním si tu ale stejně moc nepomůže.

Lze tedy v zásadě říci, že nedojde-li k výrazné změně povahy „hry“ či nevstoupí-li do ní jakýkoli kvalitativně nový element (silný hráč typu NATO, všestranný mír, konkrétní dohoda supervelmocí či regionálních hráčů atp.), je osud PYD (a s odchodem Američanů ze Sýrie pak i SDF) v zásadě zpečetěn.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Člen předsednictva Syrského demokratického výboru (SDC, resp. MSD) Hikmat Habíb oznámil, že mezi kurdskou autonomní vládou a Damaškem dojde k vytvoření sdílené administrativní instituce, jejíž sídlo bude v lokalitě Ajn Ísá severně od města Raqqa.

• Kurdská strana myšlenku syrsko-syrského dialogu, jehož cílem je nalezení celosyrského východiska ze současné situace, vítá
• Předminulý týden došlo k prvnímu hmatatelnému kroku, když se uskutečnilo setkání zástupců syrské vlády a SDC v Damašku
• Prvním faktickým výstupem zřejmě bude společně realizovaná obnova klíčové vodní přehrady v lokalitě Tabqa

Ve středu 26. července přiletěli do Damašku zástupci vedení Zasedání demokratické Sýrie (Madžlis Súríjá ad-dímúqrátíja, tzv. „MASAD“), které je zastřešující platformou převážně (ale ne výlučně) kurdských politických i paramilitárních frakcí nárokujících si na severu a severovýchodě země jistou formu autonomie (v širokém pojetí – politického sebeurčení, občanských práv, kulturních svobod atp.).

Kromě levicové Strany kurdské jednoty (PYD) a jejích vojenských křídel YPG (mužské vojsko) a YPJ (ženské vojsko) či „své vlastní“ vojenské organizace vystupující pod názvem Syrské demokratické síly (SDF) – které samotné jsou spolutvořeny členy bezpečnostních složek stran zastoupených v Zasedání (tj. i YPG/YPJ) – Zasedání sdružuje i další kurdské strany a hnutí, stejně jako politické iniciativy arabské, arménské či asyrské. Z dob syrského konfliktu je jim všem společný odpor proti sunnitskému extremismu (ztělesněnému především tzv. Islámským státem – v oblasti severu a východu země ve své době obzvlášť aktivním). Aktuálně je pojivem především právě snaha vyjednat s centrální vládou v Damašku pro další fungování jimi obývaných oblastí co nejlepší podmínky.

Delegace byla vedena Ilhám Ahmadovou, která společně s Rijádem Darárem Zasedání předsedá. Ti aktuálně (přinejmenším co do relevance pro jednání s Damaškem) ve vedení kurdsko – demokratických struktur fakticky nahradili dosavadní hlavní osobnosti, mimo jiné například bývalého předsedu Strany kurdské jednoty Sáliha Muslima. Dle jejich vlastních slov šlo v těchto předběžných jednáních především o to „otestovat terén“ a „vyzkoušet připravenost syrské vlády k jednání jako takovému“. I tak probíhaly intenzivní rozhovory mezi předáky MASADu a nejrůznějšími zástupci syrské vlády a oficiálních míst 3 dny, tj. od čtvrtka do soboty.

Jde-li o požadavky MASADu, dá se logicky čekat snaha o navigaci mezi několika logickými limity: zástupci severovýchodních entit například jistě vědí, že a) mohou těžko počítat s „tvrdou“ nezávislostí, na druhou stranu si musí být vědomi toho, že b) takový krok by za současné situace snad ani nebyl rozumný – jednak by daná hypoteticky se osamostatnivší entita těžko plnila elementární ekonomicko-společenské povinnosti vůči vlastním lidem, jednak by se neměla nejen na co „napojit“ (= žádný Kurdistán neexistuje), ale dost možná ani s kým (aliančně) spojit. Na druhé straně si c) musí být vědoma toho, že koexistence s centrem – například dle irácko-kurdského vzoru – může mít svá rozhodná pozitiva (= dotace, ochrana a správa z centra, nicméně participace na rozhodování, přesto autonomie etc.). Na druhé straně nelze vyloučit, že syrská vláda nemusí mít problém severovýchodním komunitám leccos přiznat jaksi „z titulu věci“ – namátkou třeba právo na výuku, vysílání a další kulturní interakci v kurdském jazyce. Ostatní věci „mezi tím“ jsou pak logicky na diskusi – od toho tu konec konců ale diskuse je.

Ani do ní ale nevstupují „Severovýchodňané“ zcela bez patron – kromě nezpochybnitelné a) reálné síly, ale i b) schopnosti (záměrně) se nechovat „rozumně“, tedy „tak, jak by si (vždy tak trochu ´paternalisticky´ jednající) Damašek představoval, jsou zde stále i určité c) zahraničněpolitické páky, resp. vazby: ať již na Kurdistán irácký, turecké PKK či na USA, ale v konečném efektu – napřímo, tedy bez schválení či požehnání Damašku – dost možná i na Rusko. Tyto vazby ovšem bude záhodno užít opět spíš („jen“) pro dosahování cílů v rámci výše uvedených limitů, protože a) právě na takové úrovni vyvinutý nátlak může být s jejich garancemi velmi efektivní, zároveň lze předpokládat, že b) bylo-li by například po velmocích požadováno cokoli, co je objektivně nerealistické, hrozí, že by se tím jejich reprezentace prostě nechtěla zabývat (a navrhovatelé by se přinejlepším krátkodobě ztrapnili, přinejhorším dlouhodobě zdiskreditovali).

I tak ale existuje jedna oblast, kde zřejmě půjde jednat a) napřímo, velmi b) efektivně a dost možná i c) bez zahraničního prostředníka či garanta. Zároveň z takového jednání případně vzešlou dohodu pravděpodobně ocení jak Damašek, tak „Severovýchodňané“ – nehledě na to, že by v jejím případě šlo i o klasický příklad toho, jak se ve Středomoří špinavé prádlo pere preferenčně pouze doma.

Oč jde? V zásadě o to, že zatímco všichni tak nějak cítí, že stran Kurdy a dalšími menšinami obývaných teritorií se s MASADem nakonec dohodnout půjde (a bude to velmi pravděpodobně dohoda rozumná, konstruktivní a dávající naději na dlouhodobost plnění), existují stále dvě „kapsy“, kde se bude konflikt Damašku dokončovat podstatně obtížněji. Jde samozřejmě jednak o 1. Idlib (město a provincii), jednak o 2. Turky obsazené vybrané lokality sloužící jako uměle vytvořený předěl mezi a) afrínskými (resp. „severozápadními“, „předeufratskými“) a b) rožavskými (resp. „východními“, zaeufratskými“) Kurdy – v druhém případě namátkou lokality Džarábulus, Báb, Manbidž či Afrín.

MASAD si ve vztahu k těmto dvěma (posledním) hlavním problémům, která má damašská vláda k řešení, dobře uvědomuje svůj možný potenciál – pokud se totiž k Damašku (například v teoreticky plánované idlibské ofenzivě) přidá, zapůsobí taková skutečnost mohutným psychologickým efektem v první řadě právě na turecké minisféry vlivu postupně uměle budované ve výše uvedených severosyrských lokalitách. Turecko tak zažije živou ukázku toho, že a) Damašek a (zejména) Kurdi jsou (opět) schopni koordinace, přičemž velmi pravděpodobně b) není proti Rusko, určitě c) jsou přítomny elementy propojené s PKK a tedy s potenciálem destabilizovat situaci v samotném vnitřním Turecku, případně to, že d) vše ještě není u konce a pokud se Turci nestáhnou ze severu Sýrie sami, může po ofenzivě proti Idlibu následovat ofenzíva i proti nim. (A že by Turkům za současné atmosféry – a například na základě toho, že jejich vojska ilegálně přítomná na území suverénního státu „napadl“ ten samý stát, na jehož území ilegálně pobývají – na pomoc přispěchalo třeba NATO „na základě článku 5“, to je samozřejmě úvaha z kategorie denního snění).

Alternativou tak snadno může být jednoduchá dohoda – Turci se ze Sýrie stáhnou a Damašek spolu se „Severovýchodňany“ zaručí, že Kurdi žijící na území Sýrie nebudou s PKK konspirovat proti Ankaře.  Případně to může garantovat ještě některá z velmocí, přičemž proti by bez pochyb (opět) nebylo Rusko – ostatně stejně, jako by proti být nemusely ani USA.

Pokud tedy k (tomu předcházející) dohodě mezi MASADem a Damaškem dojde, nebude to samozřejmě zadarmo, přičemž nasnadě je, že momentálně za delší konec provazu tak trochu tahá MASAD – Damašek ho nyní ve více ohledech potřebuje víc. Problém nicméně může nastat právě v určité neústupnosti, dané jednak přehnaně (a to to říkám velmi kulantně) „otcovským“ přístupem metropole vůči „jejím“ provinciím, jednak zásadovostí, s níž Damašek získává dočasně ztracená území zpět a jež jako by mu velela „nic nevynechat, nic nedat zadarmo, nikde neustoupit, nikdy neztratit tvář a hlavně nikomu nebýt zavázán“. (To je samozřejmě legitimní, jen se osobně obávám toho, že pokud toto – nabažen slastným pocitem, jak „snadno“ šlo takto naložit s IS, USA, IRGC či jakoukoli další zkratkou – jednou Damašek zkusí i vůči Moskvě, bude to fatální chyba; je obecně známo, že Rusové vášnivě a slastně milují exemplární tresty, které nastupují ihned poté, co jim došla trpělivost s jakýmkoli nevděčníkem).

I tak lze spíš předpokládat, že mezi „Damaškem“ a „Kurdy“ k jakési elementární dohodě (která, jak už jsem uvedl dřív – kdy jsem ovšem hlavní rámec předpokládal ještě na úrovni velmocí, zatímco zde hovoříme již o ryze vnitrosyrském „handlu“ –, musí předcházet jakýmkoli dalším krokům či s nimi být minimálně svázaná) dojde a válečné finále se pro Damašek vyvine s ještě větší lehkostí.

Pokud tomu tak ale opravdu bude, nebude možné nadále pustit ze zřetele to, že tato „lehkost“ bude dost pravděpodobně vykoupena právě značnými úlevami pro Severovýchodní teritoria – a to takovými, které si tamní obyvatelé nadefinují jako pravidla, zaručující jim co nejlepší deal pro jakoukoli další koexistenci s – dosavadním – výlučným centrem nacházejícím se v Damašku.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Podle syrských vládních zdrojů pokračují jednání mezi centrální vládou a většinově kurdskými Lidovými obrannými jednotkami (YPG), jež povedou k obnovení suverenity Damašku v  převážně Kurdy obývaných oblastech severní Sýrie. Ti zde v průběhu války ustavili kvaziautonomní systém.  

• V uplynulých dnech jednali vládní zástupci s představiteli YPG mj. ve městech Qámišlí, Raqqa či Tabqa
• V brzké době by dle zdrojů měl Damašek plně převzít kontrolu nad produkcí a prodejem ropy v Hasace
• Součástí dohod má být i emancipace kurdštiny a další vstřícné kroky směrem ke kurdské menšině

Turci jdou tuto neděli k předčasným prezidentským i parlamentním volbám a prvotním očekáváním navzdory není zdaleka nic dopředu rozhodnuto. V posledních týdnech se – alespoň dle předvolebních průzkumů a ohlasů na sociálních sítích – razantně dere dopředu kandidát „kemalistické“ Republikánské lidové strany (CHP) Muharrem İnce. Ten by mohl s velkou pravděpodobností druhou červencovou neděli vyzvat současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana v druhém kole prezidentské volby.

Erdoğan si prozatím – můžeme-li průzkumům věřit – udržuje náskok o cca 15 %. V případě přímého duelu by však İnce mohl získat celou řadu protestních hlasů od nespokojenců se současným politickým kurzem, kteří budou v prvním kole volit jiného z kandidátů (či kandidátku). Vzhledem k přechodu na prezidentský systém v souladu s novou ústavou je možné aktuální volby označit za mimořádně důležité a to nejen ve vztahu k vnitrostátním záležitostem. Také v zahraniční politice někdejší učitel chemie İnce (podobně jako další kandidáti) deklaruje v nejednom ohledu postoje výrazně odlišné od Erdoğana a je pravděpodobné, že by v tureckém směřování po jeho případném zvolení nastala přinejmenším dílčí, spíše však výrazná změna. Klíčové body İnceho „zahraničního programu“, tak jak jej porůznu během několikatýdenní předvolební kampaně formuloval, je možné ve zkratce shrnout následovně:

Sýrie:

Postoj İnceho k Sýrii odpovídá jeho celkovým proklamacím o nápravě vztahů se všemi – zvláště však muslimskými – sousedy, mezi nimiž a Tureckem nastaly za vydatného Erdoğanova přispění v minulých letech problémy. Erdoğanovu politiku směrem k Sýrii považuje İnce za katastrofální. CHP jako strana kritizuje tureckou vojenskou intervenci v Sýrii coby pochybnou a zdůrazňuje skutečnost, že při ní umírají „turečtí hoši“. İnce by se v případě svého zvolení zasadil o okamžité obnovení diplomatických styků (ty byly přerušeny v březnu 2012) a znovuotevření tureckého velvyslanectví v Damašku. Je ochoten se setkat se syrským prezidentem Baššárem al-Asadem – což Erdoğan striktně odmítá, označuje Asada za masového vraha – a jednat s ním věcně bez jakéhokoliv apriorního sentimentu či resentimentu. Ankara se má dle İnceho zasazovat o zachování teritoriální integrity Sýrie, podpořit stabilizaci země a úsilí o odzbrojení nestátních aktérů. V rámci politického procesu si mají syrští občané pod dohledem OSN a se zapojením Syřanů v zahraničí (tj. především uprchlíků) ve svobodných volbách zvolit vládu. Velmi silně se İnce staví proti Erdoğanově „vítačské“ politice, „vyhazování miliard“ za integraci uprchlíků a především plánům na jejich naturalizaci a udělení tureckého občanství. Jako nový prezident by usiloval, aby se cca 3,5 milionu syrských uprchlíků v Turecku mohlo co nejdříve vrátit do své vlasti, přičemž tvrdí, že na velké části Sýrie již podmínky pro návrat fakticky nastaly. Za současné stoupající nezaměstnanosti dle İnceho není možné naturalizovat miliony lidí, kteří berou tureckým občanům práci.

USA/Rusko:

İnce ve svých vyjádřeních obvinil Washington i Moskvu z rozdmýchávání napětí na Blízkém východě a zvláště v Sýrii vyzbrojováním jednotlivých skupin v rámci konfliktu. Turecko se podle něj nemá při snaze o řešení konfliktu v regionu spoléhat výhradně na velmoci, ale má především budovat kvalitní a pevné vztahy se svými sousedy. V poměrně ostrém prohlášení pohrozil, že nechá do letošních vánoc uzavřít americkou leteckou základnu v İncirliku, pakliže Spojené státy do té doby nevydají Turecku v Pensylvanii dlouhodobě usazeného islámského myslitele Fethullaha Gülena Ten měl být údajně mozkem stojícím za neúspěšným pokusem o armádní převrat před dvěma lety. Z druhé strany – při zřejmé kritice Erdoğana – İnce deklaruje strategický zájem na vynikajících vztazích se spojenci z NATO, zvláště USA a Německem. Poukazuje na příkladnou spolupráci s Američany v minulosti v Bosně a Kosovu. S Ruskem by chtěl İnce udržovat pragmatické vztahy, jež nebyly přerušeny ani v období studené války, a vyzdvihuje význam tureckého exportu do Ruska a ruského turismu do Turecka.

EU:

İnce velmi tvrdě kritizuje Erdoğana za jeho přístup k evropským státům a jejich představitelům. Jako prezident by dle svých slov nikdy nedopustil roztržky a slovní přestřelky typu těch, jež se odehrály mezi současným prezidentem a představiteli Německa, Rakouska či Nizozemska. Naopak chce pracovat na kvalitních vztazích a všestranně podporovat pro Turecko zásadní obchod s EU. Připojení k EU označuje İnce za jednu z hlavních strategických priorit Turecka, jíž má být dosaženo kromě jiného posilováním demokracie a svobod, respektem k individuálním a občanským právům a oddaností právnímu státu. V Turecku dle něj nesmí převládnout protievropské nálady, stejně jako v Evropě nesmí převládnout nálady protiturecké, neboť obě strany se vzájemně potřebují.

Kurdové:

Hlasy Kurdů, kteří tvoří odhadem pětinu turecké populace, budou během voleb klíčové. CHP – nejstarší turecká strana založená Mustafou Kemalem Atatürkem – se tradičně mezi tureckými Kurdy netěšila přízni pro svůj vyhraněný turecký nacionalismus a u konzervativní části Kurdů též pro svůj přísný sekularismus (konzervativní Kurdové v minulosti často volili Erdoğanovu stranu AKP). İnce se Kurdy snaží získat řadou vstřícných kroků, mimo jiné tím, že podporuje jejich národnostní práva v rámci Turecké republiky (např. výuka kurdštiny). Kritizuje Erdoğana za způsob jeho tažení proti Straně pracujících Kurdistánu (PKK) jak v Turecku, tak na území Iráku. Sám ve vztahu k PKK hovoří nejednoznačně – na jedné straně by se zasadil o znovuzahájení mírových rozhovorů, z druhé strany jednání podmiňuje složením zbraní.

Izrael:

Bouřlivé debaty v předvolební kampani se stáčí k Izraeli, s nímž má současný prezident dlouhodobě vyhrocené vztahy. İnce obviňuje Erdoğana z pokrytectví, kdy údajně za tvrdou protiizraelskou rétorikou bují obchod s Izraelem, z nějž profitují především Erdoğanovi blízcí včetně jeho synů. V kampani opakovaně zaznělo, že zatímco Izraelci mohou coby turisté cestovat do Turecka bez vízové povinnosti, Palestinci víza potřebují. Představitelé CHP dokonce prohlašují, že vypoví turecko-izraelskou dohodu o vyrovnání ve věci lodi Mavi Marmara, na níž v roce 2010 došlo k usmrcení devíti tureckých aktivistů izraelskými jednotkami. Důvodně však lze předpokládat, se jedná o vyhrocenou předvolební rétoriku a snahu působit „erdoğanovštěji něž Erdoğan“ a İnce by vůči Izraeli v prezidentském křesle zaujal výrazně konformnější stanovisko.

İnceho zahraniční politika by se od politiky současného vládce na Bosporu nepochybně v nejednom ohledu odlišovala. Zároveň je zřejmé, že ne všechny předvolební sliby a deklarace mohou po volbách dojít praktického naplnění už jen s ohledem na dramaticky polarizovanou společnost, v níž se sváří různé často protichůdné zájmy. İnce se v kampani přirozeně primárně vymezuje vůči Erdoğanovi a zároveň se snaží oslovit, co největší voličský segment. To je při extrémním rozpětí protierdoganovské opozice od části krajní pravice až po krajní levici velmi obtížné a nese sebou řadu kontroverzí (turecký nacionalismus X vstřícnost ke Kurdům, prozápadní orientace X kritika Spojených států, důraz na sekulární charakter státu X snaha přilákat nábožensky konzervativní voliče). Dá-li se předem odhadovat celková tendence İnceho zahraniční politiky v případě jeho – spíše nepravděpodobného – usednutí do prezidentského křesla, Turecko by přinejmenším částečně slevilo ze svých ambic stát se blízkovýchodním hegemonem a omezilo svá zahraniční vojenská angažmá (Sýrie, Irák). Zároveň by potvrdilo svoji – dnes zpochybňovanou – orientaci na Západ, tj. členství v NATO a snahu přiblížit se EU. Nejasné zůstává řešení „kurdské otázky“, jež má přesah i mimo hranice Turecké republiky. Nemalá část elektorátu CHP zastává nadále ostře nacionalistické stanovisko, s nímž současný İnceho vstřícný přístup koliduje.

Časopis !Argument je nezávislý, český a slovenský analytický a komentátorský web. Každý den nabízí aktuální analýzy a eseje ke geopolitickému, společenskému i kulturnímu dění v České Republice i zahraničí.