Je nesporné, že během vlády Donalda Trumpa výrazně oslabila pozice USA na Blízkém Východě. Kořeny tohoto oslabování lze spatřovat již v Obamově přístupu, naplno však dochází k vyklízení pozic i fyzickému stahování se z oblasti až za současného kabinetu. Trumpovská Amerika se sice nadále snaží ty státy, které (většinou dle vlastních, subjektivních norem) vyhodnotí jako problematické, „usměrňovat“ pomocí všemožných sankcí a podobných typů (nejčastěji ekonomicky) agresivního chování – ovšem díky faktické ekonomické soběstačností celého ne-západního světa ji však stále méně hráčů bere vážně. Vedlejším projevem tohoto procesu je přitom stále zřejmější ignorování zvuku „amerického hlasu“ i v rovině geopolitické. Zejména v teritoriích Blízkého Východu a severní Afriky je tak ústup USA provázen prakticky okamžitým oživením mocenských ambic potenciálních regionálních hegemonů a tradičních místních „menších“ velmocí.
Velmi zřetelné jsou stoupající ambice Turecka – viditelné zejména díky jeho aktivitám v Sýrii a Libyi. Zatímco v Sýrii se Turecko prostřednictvím argumentů o nutnosti minimalizace kurdské hrozby snaží posílit svůj vliv na severu země. Více méně podle vzoru již dříve Sýrii ukradené provincie Iskenderun dále vyvíjí i úsilí k přisvojení si idlibské provincie na jejím severozápadu. Turecké aktivity v Libyi jsou motivovány hlavně snahou posílit a dále budovat vliv ve východním Středomoří. Pod hlavičkou muslimskobratrské „vzájemnosti“ vedený boj i selekce stoupenců (ideálně od prostých žoldáků až po vrcholné politiky) je zde namířen na výhledový turecko-libyjský vlivový pakt vůči vybraným entitám zejména východního Středomoří. Ač tyto (Kypr, Řecko, Izrael apod.) jsou většinou integrovány ve vyšších „pojistných“ celcích (EU, NATO, strategická spolupráce s USA apod.), lze od Ankary coby vůdčího člena turecko-libyjského „týmu“ očekávat buď vytrvalé pokusy, rafinovanou sérii / sekvenci kroků či rovnou vytvoření takové konstelace, která povede k jejich cílům realizovaným s největší pravděpodobností ne-li na úkor, pak alespoň k nelibosti daných entit. V první fázi může jít o testování možností, kam až Ankaru nechají daná teritoria či mezinárodní organizace, v nichž jsou sdruženy, zajít; následovat může cílení na vybrané surovinové základy, ale i snahy po posilování sfér vlivu a utužování přemostí pro případný další postup.
V této souvislosti si nelze nevšimnout ani aktivit Turecka hluboko na blízkovýchodní „souši“ – viz namátkou aktivity v severním Iráku (de facto vojenská operace proti tamním kurdským jednotkám), či v Ážerbájdžánu (v rámci nedávno opět krátce problesknuvšího střetu Baku s Jerevanem v kontextu letitého sporu o Náhorní Karabach). Vlivově latentně „progresivní“ (zde ve smyslu „s potenciálem se dál rozvíjet“) je turecká aktivita v Libanonu. Orientace Ankary na místní hypoteticky či reálně sympatizující skupiny je víceúrovňová, a jako taková kombinující několik technik: od apelu na společný původ a kulturu (turecká menšina na severu země) až po oslovování etnicky sice nepříbuzných (majoritních, arabských) komunit spíš městského původu (Bejrút, Tripoli, Sidon), a to na základě ideologicko-náboženských afinit. Zde s největší pravděpodobností dochází ke koordinaci postupu s Katarem, a to jak (opět) na základě sdílených „muslimskobratrských“ hodnot, tak jako výraz opozice vůči „konkurenčním“ wahhábovským vlivovým strukturám domácím zejména pro Saúdskou Arábii (a do značné míry i pro další země GCC – právě kromě Kataru). Jako takový je turecký pokus získat co největší počet libanonských sunnitů na svou stranu nejen projevem saúdského (a v určité souvislosti tak i výše uvedeného amerického) ústupu z místní scény, ale i symptomem širšího boje obou daných sunnitských ideologií (Muslimští bratři versus Wahhábité), jejichž je právě Turecko na jedné, Saúdská Arábie pak na druhé straně hlavními reprezentanty. V neposlední řadě se zde projevují i jevy subtilnější, jako například konkurence právě Kataru a Saúdské Arábie, či případně boj o novou povahu majoritní libanonské sunnitské strany Mustaqbal, vedené synem dlouholetého saúdského klienta Rafíqa al-Harírího.
Samotná Saúdská Arábie je dle všeho v určité defenzivě – tu lze přičítat především vnitropolitickým procesům, z velké části zapříčiněným dlouhodobě probíhajícím přechodem (absolutní) moci z (formálně) úřadujícího královského institutu (zastoupené reálně nevládnoucím, churavým králem Salmánem) na Muhammada bin Salmána. Právě vnitřní mocenský boj, restrukturalizace ekonomiky do značné míry vynucená klesající cenou ropy (a tedy podstatně nižšími zisky státního rozpočtu, než na které bylo Království dlouhodobě zvyklé), jakož i nesnadné „uvolňování“ společenských poměrů (kdy je při realizaci doslovně každého „reformního“ kroku třeba nabídnout dosavadní silné vlivové kastě duchovních nějakou formu ústupku či „kompenzace“ za mizející vliv) poněkud oslabují schopnost země se naplno, „jako dřív“ soustředit na budování mezinárodně-politického vlivu, spřádání intrik či řízení „svých“ politiků ve vlivových teritoriích. Přestože KSA stále zůstává významným regionálním hráčem, lze úpadek jejího reálného vlivu (resp. pokles regionálního respektu vůči její vůli) do určité míry ztotožnit právě s poklesem vlivu amerického. I tak však zůstává otázkou, do jaké míry bude pro regionální sunnity atraktivní či vůbec myslitelné nahradit původní (s KSA spjatou) ideu či ideologii až „wahhábisticky“ striktního islámu do značné míry „dělnickým“, „modernistickým“ (stále však poměrně přísným a rigidním) islámem muslimskobratrským.
Na sekularitu tak teoreticky může sázet Egypt – alespoň tedy na oficiální, vládní (popř. „prezidentské“) linii. V případě Káhiry jsou vazby na USA sice nezpochybnitelné, na druhé straně se stejně tak dá říci, že úměrně tomu, jak USA v oblasti vlivově oslabují, stává se Egypt ve své zahraniční politice stále víc nezávislým. S tím jde ruku v ruce nejen jeho hledání vlastní tváře i odpovídající pozice ve své „domovské“ zóně (tj. severní Africe a východním Středomoří), ale i narůstající ne-li expanzivnost, pak přinejmenším rodící se ambice k vojenským angažmá v zahraničí. Právě takové ambice jsou důvodem jeho připravenosti k nasazení vojsk v Libyi, případně k vyslání vojenského kontingentu do Sýrie. Od věci možná není poznamenat, že ač „autory“ egyptské sekularity byli (v podobě „stvoření“ prezidenta Sísího) ještě Američané, realizuje Káhira své zahraničně-politické ambice (pod vlajkou sekularismu, resp. vůči islamizujícím tendencím Turecka či států Zálivu) v regionu již v koordinaci s Ruskem.
Hlavní tři nastupující blízkovýchodní „hegemoni moci“ tak tvoří zajímavý geopolitický trojúhelník: na pozadí sice sdílené majoritně sunnitské víry (a do značné míry i kultury) jsou jejich ambice realizovány pod značné odlišným ideologickým hávem. Zároveň nelze jednoznačně říci, nakolik je současný „bezprizorní“ stav (vyvolaný oslabením amerického vlivu v oblasti) v případě všech tří hráčů projevem vlastní sofistikované mocenské ambice, chopením se příležitosti dané vzniklým vakuem, či jen hledáním vlastní tváře nebo dokonce preventivní snahou obsadit jakákoli dodatečná území (vlivu) prostě proto, že by mohla posloužit jako cokoli od vyjednávací karty až po nárazníkové pásmo v případě jakéhokoli vnějšího ohrožení (klidně i od podobně smýšlejícího protihráče).
Vše toto má přitom jeden další společný rys či jmenovatele: jakkoli byl americký vliv diskutabilní, ne vždy dobře zvládnutý a častokrát nelogicky, necitlivě a leckdy až hrubě uplatňovaný, přinášel do oblasti určitou předvídatelnost i řád. Jak se tento řád pomalu, ale jistě hroutí, snaží si každý z (doposud sekundárních, resp. „sekundujících“) hráčů z „torza“ původní konstelace uchvátit co nejvíc pro sebe. Můžeme připustit, že motivace jsou různé (od ryze mocenských až po preventivní), výsledkem je nicméně atmosféra všeobecná ostražitosti, podezřívavosti a potřeba (právě alespoň „preventivně“) „také jednat“. V určitém překotu, který nutně vzniká, však se „preventivní“ (popř. „preventivně defenzivní“) z pohledu jednoho velmi snadno zvrhává do „ofenzivního“ z pohledu druhého… Až fatální zacyklenost nějakého podoby (v lepším případě „žabomyšího“) konfliktu je tak nejen nevyhnutelná, ale i logická a pochopitelná.
Americké pasivity a nechuti se na Blízkém Východě nadále přehnaně angažovat si je vědomo i Rusko – což se nejzřetelněji projevilo v epoše počínající jeho plným vojenským nástupem do syrského konfliktu v září 2015. Od dané doby si Moskva (ať již napřímo či prostřednictvím k ní „nepatřící“ Vagnerovy-Prigožinovy armády) připsala na konto další relativně úspěšná angažmá: ať již větší, kompaktní a jasně viditelné v Libyi, nebo spíš dílčí, teritoriálně (zatím) necentralizované (a čitelné jen velmi nejasně) na jiných místech v Africe (ať již Středoafrické republice či Svazijsku či Tanzánii). Aktivní a nepřehlédnutelné bylo však i čerstvé ruské zprostředkovatelské zapojení do krátce znovuoživeného střetu mezi Arménií a Ázerbájdžánem. Komplexnost záběru, rafinovaně budovaná atraktivita více rovinách, hlavně ale konzistentnost zahraniční politiky činí z Moskvy nejen v právě popsaných oblastech protipól toho, jak se v naprosté většině z těchto teritorií v posledních desítiletích prezentoval Washington. Právě schopnost vyjít, pochopit a reálpoliticky reagovat svědčí nejen o asertivitě a cílevědomosti, ale i dlouhodobém plánu a vůli skutečně pevně uchopit, zavázat si a nadále budovat to, co se (jakémukoli případnému novému „hegemonovi“) ocitlo na dosah, je získatelné či bezprizorní. Obrovskou výhodou, důkazem, dílčím výsledkem i předpokladem ruského „nasazení“, s nímž se znovubudování svého vlivu (nejen) na Blízkém Východě Moskva zhostila, je i velmi pestrá multivektorovost současné ruské zahraniční politiky, vyrovnaně nastavená od Izraele až po Írán či od Turecka a Saúdské Arábie až po Damašek a výhledově možná i Bejrút.
Tento přístup může Rusku jen tiše závidět Francie – ta se evidentně nevzdává své postkoloniální politiky, uskutečňuje ji však v mnoha případech naivně. Země se stále snaží působit velmi ambiciózně vojensky (Libye, subsaharská Afrika), kulturně (zejména organizace Francophonie) i ekonomicky a diplomaticky (mj. pokusy o vyvážený dialog s Ruskem, Íránem nebo Čínou). Z evropských západních států jde (společně s UK) o spolehlivě nejnenáviděnější zemi z pohledu běžných obyvatel Asie i Afriky, zároveň ale stále ještě (byť dohasínající) velmoc s nejvíce kontakty v třetím světě, určitým vlivem i multivektorovostí politického záběru. Ten sahá od již zmíněného Íránu přes Záliv až po severní i subsaharskou Afriku. Místy jde o afinity až překvapivé – jako například shoda Paříže s Moskvou v otázce Libye. V dnešním světě ale nejsou paradoxy výjimkou, a stejně tako jako spolu „téměř válčí“ členové NATO Turecko s Řeckem, mohou mít evidentně bez větších problémů odlišný postoj k Libyi i Francie s Itálií. Určitým zvláštním momentem Macronovy kariéry je pak aktuální „podivná“ aktivita týkající se Libanonu – nejprve blesková návštěva jen pár dní po ničivém výbuchu ze 4. srpna, nesoucí se trochu v duchu kolonialistického protektorování, podobně jako jeho hyperaktivita stran nejen humanitární pomoci zemi cedrů, ale i dalšího politického vývoje v tamtéž. Teatrálnost a promptnost celého takového snažení, navíc jdoucí ruku v ruce s vizí, jakou by ohledně Libanonu chtěl vidět Západ, Záliv a zřejmě i Izrael, působí ve finále trochu rozpačitým dojmem. Spíš než jako autor vlastní (důstojné „post-koloniální“) politiky tak Emmanuel Macron působí, jako by nebyl pánem svých věcí (resp. Francie), ale jen nastrčenou figurkou tam, kde by např. USA byly až příliš viditelné (resp. by namísto ryze libanonských zájmů mohly být obviněny z nekritického hájení především těch izraelských). Jde samozřejmě o spekulaci (a, jak jsem již uvedl, dojem), další dny a týdny ale konkrétně v libanonském případě ukáží víc.
Velkým otazníkem zůstává Čína – jak již jsem nastínil ve více předešlých analýzách a článcích, zájem o její asistenci, investice i ekonomickou aktivitu by byl, případně je taková forma spolupráce s Říší středu již realizována. Problém zůstává v tom, že veškerá aktivita je v naprosté většině případů přesunuta na místní partnery čínských firem, případně jejich zástupce či systémové integrátory dovozových komponentů čínské provenience, Pokud jde o přímou čínskou účast a přítomnost v oblasti Blízkého Východu, zůstává Peking výsostně opatrný; většina projektů tak končí u deklarací, memorand o porozumění a dohod o tom, „že se dohodneme“. Důvodů je několik: stále v některých teritoriích přetrvávající faktický stav války či přinejmenším nestandardní bezpečnostní situace (části Sýrie, Libye), případně výrazná nestabilita a neklid (Libanon, Sýrie, další teritoria). Část daných teritorií je dále „horkou půdou“ z geopolitického hlediska (zejména tzv. „šíitská osa“, tj. Írán, Irák, Sýrie, Libanon, částečně Jemen) – zde Čína nechce riskovat bezpečnostně, finančně, ani reputačně: jednak nechce narušit své vztahy s místními velmocemi, s nimž většinou velmi dobře spolupracuje (hlavně Saúdskou Arábií a zeměmi Zálivu), jednak nechce zavdat příčinu Západu – zejména však Spojeným státům – k tomu, aby ji v lepším případě kritizovaly za pomoc „darebáckým“ režimům, v tom horším rovnou sankcionovaly za (klidně i smyšlené) porušování či obcházení na dané státy Washingtonem v zásadě arbitrárně uvalených sankcí. Čína je tak na BV přítomna zhruba v těchto (třech) rovinách: a) diplomatickou pomocí (nejčastěji a nejefektivněji na úrovni OSN) a tedy i „morální“ podporou; b) připraveností ke spolupráci ve fázi, řekněme, „oťukávání“ (Egypt, Izrael, Saúdská Arábie, další), případně již fungující spoluprací a investicemi (Turecko, země Zálivu, Írán). Paradoxně vůbec však nelze srovnat čínskou aktivitu na BV a v severní Africe s jejími aktivitami v Africe subsaharské (tj. nejen rozsáhlé těžbě nerostných surovin a výstavbě infrastruktury, ale i širší ekonomické, strategické, kulturní a vzdělávací výměně apod. I tato skutečnost je nicméně širším symptomem nejen odchodu USA, ale i tradičních sil, zejména západoevropských, specificky v dané oblasti, ale i jihoafrických a arabských – zejména Libanonců a Libyjců). Jde-li však o některá teritoria Blízkého Východu (zejména Sýrii a Libanon), lze konstatovat, že od Číny očekávají místní rozhodně víc, než Říše středu doposud nabídla. Zároveň platí, že pokud se Peking co nejdříve (či v dohledné době) do ekonomického, geopolitického a kulturního dění v daných teritoriích nezapojí, nelze vyloučit, že promešká moment, kdy by mohl získat historickou výhodu.
I přes čínský nezájem a charakteristickou opatrnost však nelze říci, že by post-americké vakuum na Blízkém Východě nebylo zaplňován. Zatímco Čína váhá a Západ (resp. EU) jen nesměle „paběrkuje“, nastupují noví, především místní aspiranti na moc. Kromě Turecka, Egypta či do určité míry stále KSA je to pak hlavně Rusko, které namísto konfliktů či bránění si jakýchkoli (historicky či jinak) „nárokovaných“ území raději spoléhá na asertivitu, dlouhodobost, určitougeopolitickouisociální„synergii“adiplomacii.
I přesto však zůstává s podivem, jak snadno těmto nastupujícím „hegemonům“ své dosavadní pozice ustoupily Spojené státy, jak pasivně se k danému vývoji staví EU a s jakou váhavostí k němu přistupuje Peking. Všichni tito hráči se přitom, jak se dá, buď danou oblastí nechtějí zabývat a přou se mezi sebou, případně se (přinejmenším) jaksi „dobrovolně“ opožďují.
Všichni z nich si přitom musí být vědomi toho, že pokud dané „rozebírání si“ čerstvě uvolněných sfér vlivu bude pokračovat, bude celá oblast Blízkého Východu záhy „obsazena“ beze zbytku – a s velkou pravděpodobností tak i mocensky a vlivově opět na delší dobu zásadním způsobem rekonfigurována.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
