S Marečkem jsem se naposledy viděl na odpočívadle u dálničního přivaděče, rázovali jsme z místa na místo a probírali naše věci. Mareček to prokládal jednak historkami o tom, co v poslední době zažil, jednak všemi těmi svými myšlenkami, úvahami a postřehy. Ne snad, že by se chtěl vytahovat nebo nás nějak mistrovat, spíš si asi jen cvičil paměť, mozek, vyjadřování nebo tak.
„Je dost zarážející, že poměrně značný procento islámských fašistů – historicky – se rekrutovalo z řad zednářů. Už zarážející, nebo aspoň překvapivý, je to, že Arabové, potažmo muslimové, vůbec zednáři byli. Za to může ale dost pravděpodobně elitářství, který přišlo ze Západu, v čehož prospěch by zase svědčilo, že hlavní procento jich bylo mezi křesťanama, pokud teda mluvíme o arabským etniku, a ne nutně muslimech jako takových – to pak teda samozřejmě hlavně v oblastech jako je Levanta nebo Egypt. To znamená historicky státy, který byly tradičně pod anglickým nebo francouzským vlivem. Ten vliv je tam ostatně patrnej dodnes, a to jak na zednářstvo celosvětový, tak i na orientální, ačkoli samozřejmě nabíledni je to, že jednak se tamní lóže postupně likvidovaly, jednak si tamní – a teď už mluvím komplet o Arabech i muslimech – elita hledala jiný formy, jak tu svojí nadřazenost vyjádřit, respektive jak ji ventilovat. Protože nadřazenost, ta se rodí z takovýho toho rozkolísanýho stavu, kdy si myslíš, že máš na to bejt mocnej, ale ještě nejsi, přičemž si ale zároveň myslíš, že toho můžeš dosáhnout, a moc je obecně ta nejsilnější vášeň, co člověk může prožívat, to je prostě pud, základní instinkt, kterej je ale ještě daleko silnější než sex…“
Na chvíli jsme si sedli a probrali věci kolem herny. Jančar údajně dělal nějaké problémy a snažil se prosadit svoje taxikáře, Militký zase přišel s tím, že by se mohl objednat nějaký paušální servis, Mareček se na to netvářil, jenom pořád mlaskal, kroutil očima a pohazoval hlavou. Bylo vidět, jak ho přemýšlení zrovna o těchhle věcech zatěžuje, úplně jako by ho štvalo, že se musí zabývat takovýma banalitama, jako je pořádek plateb a disciplína zaměstnanců, když by se mohl věnovat něčemu daleko důležitějšímu. Nezdálo se ale, že přes to, jak moc se soustředí na řešení našich věcí, tak jakkoli polevuje ve svých volnočasových úvahách:
„Tudíž Francouzi i Angličani si nutně pro tu koloniální expanzi museli hledat nějaké spolehlivé místní síly, ty našly, ale i v rámci nich byla potřeba se dál elitarizovat. Tomuhle plně vyhovovaly právě zednářský ideje, který byly dostatečně nezávislý jak na teritoriální nebo koloniální expanzi impérií, tak na nacionalistických aspiracích těch lokalit, kde se to uskutečňovalo – já si prostě myslím, že ultimátním cílem bylo prostě osvěta, budování, proto taky zednáři, že jo, ale samo sebou, že je to organizace jako každá jiná, tudíž i tam se nasrali lidi, který tu původně rovný principy trochu přivohli a pak to logicky bylo, jaký to bylo.“
Na chvíli jsme se schovali pod improvizovaných přístřeškem, který tu kdoví proč někdo postavil, aby tu asi lidi mohli kouřit, možná tu původně byl i popelník, než ho asi někdo zničil nebo ukradl. Teď na zemi ležela jen spousta vajglů, sem tam zmuchlaný papír, alobal nebo krabička od cigaret.
Marečkův hlas ke mně doléhal jako v tmách:
„…nicméně obsah je jedno a forma je to druhý, tudíž ty dnešní islamofašisti si z toho odnesli hlavně tu formu, ostatně obdobně jako i některý křesťani, a tu dál implantovali na muslimskej základ, kterej byl dostatečně flexibilní, aby takovýhle dobově podmíněný nuance odtoleroval… no nebo ti přijde, že ne…?“
Vyšli jsme zpod přístřešku a zamířili na druhou stranu, k plotu, který odděloval odpočívadlo od travnatého svahu za ním. Vítr foukal pořád víc, studený, nevlídný, podzimní.
„Tudíž – když to zanalyzuješ, tak ti vyjde, že ta zednářská idea to pomohla nakopnout a ty muslimové si to pak zase v nějaký formě vzali zpátky pro sebe, aby jim to pomohlo líp sledovat cíle, který pro ně v tý době byly aktuální.“
Mareček se na chvíli zastavil a víc si ohrnul kabát přes krk, takovým tím pohybem, kdy se člověk nahrbí a poskočí jako býček.
„Kurva, řekl k tomu, dneska to nějak fouká!“
Jak jsme ale šli dál, začal rozvíjet dál:
„Svinský počasí! To by fakt jeden neřek, co dokáže obyčejná studená fronta v kombinaci s klasickým nárazovým větrem. Ten tam ostatně dost často figuruje jako určitá daň za to, že ten teplej vzduch zapuzenej tou studenou masou nahoře nikdy nezkondenzuje celej a minimálně části z něho se dostane trocha tý dynamiky a to pak ten příval – už nutně studenýho – vzduchu rozpumpuje ještě víc. No hele, když se eště vrátím zpátky – proto ti je možná ten Jančar tak nevrlej, všim sis toho spreje co nosí? Já bych ti dokonce řek, jestli v tom nemá nějaký afrodiziakum, chápeš, jestli mu třeba nedochází testosteron, klesá mu libido a celý se to zacykluje v tom smyslu, že jeho stará je nervózní, případně si připadá on sám tak, jako by měl předvádět větší výkony, a tím se stresuje… No nebo bys řek něco jinýho?“
Marečkovy náměty pro rozbory se zdály nevyčerpatelné. Občas zacházel k vulgarismům, autorita pro něj neexistovala, jindy si za proměnné sloužící k vyvozování konstant volil rodinné příslušníky diskusních kolegů, a to aniž by je jakkoli varoval či se jich aspoň zeptal, smí-li jejich blízké postavit do té či oné – více či méně lichotivé – názorné pozice.
Přesto si nepamatuji, že by mu někdy někdo cokoli vytkl – možná to bylo tím, že posluchač měl práci sledovat jeho myšlenkové pochody a pozbyl tak nutně ostražitosti, nebo byl přívalem Marečkových dedukcí natolik zaskočen, že si nedovolil jakkoli se ohradit, případně byl prostě jen jedním z těch, kteří ho znali a už si na to zvykli, navíc stejně věděli, že nikoho jiného na řešení problémů neseženou, tak raději mlčeli nebo se jakýmkoli diskusím s ním vyhýbali.
Došli jsme k plotu. V jednom z jeho ok schlíple visel použitý prezervativ. Mareček si ho prohlížel, chvíli působil, že by jej i vzal do ruky, kdyby tu byl sám. Pak si ale uvědomil, že není, a na moment to vypadalo, že se i sám přes sebou zastyděl.
Jako by na omluvu začal očima rejdit po zemi, jako kdyby hledal nějaký klacík, kterým by kus plastu z nedobrovolného zajetí osvobodil – pak by si ji asi znalecky prohlédl, podobně jako someliéři prohlížejí víno ve sklenici, aby pak mohl, stejně jako oni, učinit co nejfundovanější závěr. Z toho všeho ale sešlo, žádný klacík se nenašel, Mareček už měl ale sesumírováno:
„Řek bych, povídá, že to tady nechal borec, kterej sem vytáh ženskou s tím, že se půjdou projet. Kdyby tu byly běžně děvky, tak tady jsou stříkačky a podobný věci, zároveň větší bordel, a celkově to má jinej charakter – genius loci, chceš-li, uchechtl se. Kunčaft to použije, hodí na zem a dál se tím nezabývá – to je zvíře, co si potřebuje užít a basta. Tohle byl ale trofejista, a tak to vystavil… no nebo ty si dovedeš představit, že na odpočívadle vojedeš buď kurvu, nebo vlastní manželku a pak tu gumu i s tou mrdkou pověsíš na plot?!?“
Ještě chvíli postával u drátěné konstrukce, prohlížel si okolí a (zřejmě velmi pečlivě) monitoroval i zem pod nohama. Do toho kýval hlavou, než nakonec pronesl větu, co měla věc uzavřít a která možná i proto zněla tak trochu jako ortel:
„Prostě bych řek, že to je oblíbený místo, kam jezdí prcat lidi, co na to jinde nemaj čas, místo nebo příležitost… popřípadě nějakej poměr či kombinace všech těchhle vstupů dohromady…“
