Americký právník Morgan Schuster napsal na počátku 20. století knihu „Zardoušení Persie“ (s podtitulem „Historie toho, jak evropské a orientální intriky vzaly dvanácti milionům mohamedánům státnost“). V Libanonu, zdá se, se zřejmě dává dohromady syžet jejího dalšího pokračování – sice ozvláštněný o místní specifika, co do hlavního děje ale v zásadě stejný. S předběžným názvem, který bych pracovně viděl na cosi jako „Debticide of Lebanon“, jej aktuálně tvoří autorský kolektiv složený ze zahraničních diplomatů a domácích elit.
Je to vlastně docela příznačné. Jakmile klíčoví mezinárodní hráči zpozorovali, že se Libanonu podařilo vyřešit vládní krizi a sestavit nový kabinet, začali jeden po druhém vysílat své zástupce „na konzultace“. Takové konzultace ovšem ze strany západních či „mezinárodně společenských“ hráčů znamenají v podstatě následující: a) sondování schopnosti či vůle splácet dluhy, b) pokud to je možné, pak nabídky jak vyrážet dluh ještě dalším dluhem, c) vnucování poradenských služeb, d) sondování, co Hizballáh, armáda, a tedy i bezpečnost Izraele, případně e) zdali politické elity nakloněné Sýrii jí nejsou nakloněny až příliš.
Jen se podívejme na přehled posledních týdnů (a návštěv, které se – ještě do příchodu koronaviru – stihly na prezidentském paláci či sídle vlády vystřídat):
V první řadě – tj. mluvíme-li „natvrdo“ o penězích – je nutné zmínit delegaci Mezinárodního měnového fondu (který momentálně vede Bulharka Kristina Georgieva, ta sama nicméně v zemi nebyla), podporovaného v jeho libanonských krocích (opravdu velmi) „zvláštním zástupcem OSN pro Libanon“ (Slovákem) Jánem Kubišem. Měnovému fondu jako tradičně sekunduje Světová banka, v případě Libanonu pak hlavně ústy její nejvlivnější regionální osoby, ředitele sekce pro Blízký Východ a Afriku Farída Bilhádže.
Jde-li o hlavní „přátele“ Libanonu, sluší se na prvním místě uvést Francii (zejména v osobě ministra financí Bruno Le Maire), která je co do „přátelské pomoci“ tradičně ujišťující a uklidňující, v reálu ale víc než opatrná. Za Spojené království do Bejrútu dorazil nositel „Řádu lázně“ (the Order of the Bath), vysoký důstojník jejího Veličenstva Sir John Lorimer, pověřenec ve věcech vojenských a strategických; dále pak velvyslanec jejího veličenstva Chris Rampling, stejně jako další britští diplomaté a odborníci „na všechno“.
V případě USA je tu jeden případ, který může sloužit za všechny – a sice dramatické prohlášení americké ambasadorky Elizabeth Richardsové o tom, že Libanon se nachází před bodem zlomu. Proč by ale měl? Odkud a na jakém empirickém výzkumu je to založeno? Jak se počítá bod zlomu? Co je to za chytlavou plytkost, která jediné, co dokáže, je, že nutí přemýšlet, proč to ta paní říká a jak to myslí, abychom ve finále přišli na to, že to říká jen proto, aby lidi znejistila, vystrašila (dojmem, že není moc času a něco významného se děje), vykolejila a pak je dostala tam, kde je potřebuje mít (praktika známá už StB či Stasi). Koho takový způsob jednání ale zajímá? Copak od libanonský velvyslanec chodí do Bílého domu říkat něco takového a šikanuje americkou společnost, podnikatele a běžné lidi? Vše zas jednou směřuje k podobně dramatické, úpěnlivé prosbě: Milí Američané – přestaňte se prosím vozit po slabých či dočasně oslabených a, pokud možno, obecně méně se starejte o ostatní a víc o sebe!
Typické pro tyto meetingy totiž je, že jakmile skončí sondování, které se děje ve zdánlivě přátelské atmosféře, dochází k doporučování, které místy hraničí s doporučování důrazným až – nakolik to diplomatický protokol snese (a pokud jsou zavřené dveře, tak i bez ohledu na to) – poněkud ostřejším nátlakem či lehčím vyhrožováním. Formulace typu „pokud ne…, tak…“ je sice v diplomatických kruzích obecně tabu, přijde-li ovšem diskuse na íránské, syrské či ruské zájmy, nejsou zrovna všechna mezinárodní individua vybíravá. Prakticky všechna totiž na vyšší diplomatické schůzky jezdí se zadáním, tvořících střípky mozaiky jednoho hlavního cíle, a sice: nechat dobytek naživu tak, aby a) se nemohl efektivně bránit, b) mohl se jakž takž pást ale c) bylo možné ho stále dojit. Právě zde se zájmy mezinárodních elit protínají se zájmy těch libanonských, teď už je jen třeba doladit jak. Každopádně je velmi pravděpodobné, že tyto zájmy půjdou jak proti zájmům Rezistence, tak proti zájmům protestující ulice. Jinými slovy: jak proti těm, kteří jsou schopni (a připraveni) se bránit (Rezistence), tak proti těm, kteří už mají dost toho nechat se ohlupovat a využívat.
Dále – kromě nátlaku finančního či diplomatického (který lze označit za tu tvrdší ze sil) – tu máme soft power v podobě poradenských firem „ve službách“ libanonských vlád. Zde došlo k tomu, že poradenská firma předchozí vlády (McKinsey) byla vystřídána (novou) poradenskou firmou vlády současné. Zde je nutné se přinejmenším ptát: má vláda, která deklarovala, že chce, aby se Libanon co nejvíc spoléhal sám na sebe, zapotřebí si nechat radit od externistů? Protože pokud ano, pak to může budit přinejmenším dojem logického rozporu, případně toho, že jak první, tak druzí poradci byli ze strany politiků, kteří si je objednali, především malou domů. V tom lepším případě pak to, že šlo jen o další z jakýchsi „úliteb bohům“ (tedy těm z „mezinárodního společenství“, kteří mohou s oblibou velmi silně naléhat i v tom smyslu, že objednat si externí poradce je zkrátka povinností každé libanonské vlády), přičemž ve finále si Libanonci stejně udělají, co a jak budou chtít.
Další intervencí (z mého pohledu tak trochu aristokraticky povýšeneckou) jsou ratingy – Libanon doznal snížení své bonity prakticky ode všech hlavních mezinárodních hodnotitelů (S&P, Moody’s, Fitch), a to a) průběžně od konce minulého roku, resp. počátku protestů, znovu pak výrazněji opět b) v únoru 2020.
Výstupem všech těchto „multispektrálních“ intervencí (nebo pěkně česky: otravování či „prudění“) doposud vždy byly v zásadě tři hlavní věci:
1. Další zadlužování země systémem vytloukání klínu klínem (tedy dluhu dluhem);
2. Průběžné, dlouhodobě a vytrvalé otírání se o Rezistenci (Hizballáh) a postupné sankcionování jak se zdá téměř kohokoli, kdo s ním během let přišel do styku (tj. nejen osoby, ale i soukromý sektor od firem po banky a latentně celý bankovní sektor);
3. Postupně se stahující se smyčka (hlavně ze strany mezinárodních organizací typu IMF či Světová banka, jakož ale i další mezinárodní věřitelé / investoři) systematicky směřující na privatizaci vybraných státních institucí coby jednu z metod, pomocí kterých bude Libanon schopen smáznout část svého dluhu. To vše samozřejmě za souhlasného pokyvování entit z bodů 1 a 2 (především USA, skrytě pak Izraele), které právě díky soukromé kontrole nad dosud státními odvětvími získají větší kontrolu nad státem jako takovým.
Ostatní složky libanonské společnosti (konkrétně tedy zbytky střední třídy a níž) budou ponechány v určitém limbu „zlatého středu“, v němž by měly ideálně fungovat tak, aby a) byly jakž takž spokojeny, b) měly pocit, že země si své problémy vyřešila sama, a tedy i c) dále fungovaly, a tedy generovaly to, co je třeba: úroky, splátky a prostředí, které bude nadále představovat bezpečnou výspu západně-nadnárodních zájmů na Blízkém Východě. A pro případ, že by si země náhodou chtěla poradit sama, jsou tu vždy poradenské firmy, „nezávislí“ poradci či „jiné metody“.
Momentálně veškerá řešení (zdánlivě) přehlušila pandemie koronaviru; na druhé straně všechna „nutná“ jednání i nadále probíhají – a dokonce možná ještě „efektivněji“, resp. s hmatatelnějšími výstupy. Příznačná přitom je poměrně ostrá a jasná polarizace, která jejich dílčí výstupy provází.
Zatímco tak Hizballáh a další „národovecké“ frakce jsou (zatím, v oficiální rovině) kategoricky proti jakýmkoli půjčkám ze zahraničí, nemají příslušníci tradičních „prozápadních“ elit s takovým řešením větší problém. Červenou čarou je pak samozřejmě případná privatizace představující další ukrojení z již tak velmi limitovaného státního sektoru, která by přenesla jen víc vlivu do zahraničních rukou. I ta má nicméně podporu některých členů libanonských elit, resp. politického establishmentu. Zásadními odpůrci takového řešení jsou nicméně protestující z libanonských „ulic“ (kteří po dobu trvání virové pandemie z preventivních důvodů přikročili k náhradnímu typu aktivity).
Momentálně tak lze predikovat, že a) teoreticky je možné, že libanonští političtí hráči dojdou konsensu v tom smyslu, že nějakou formu půjčky (nejpravděpodobněji od IMF) přijmou. I v řadách Hizballáhu a AMALu totiž zaznívají (zatím ojedinělé) hlasy v tom smyslu, že „v určité podobě by takové půjčky byly akceptovatelné“ (ovšem můžeme se dotazovat, do jaké míry zde jde o souhlas motivovaný vizí osobního či vlastního obohacení), což by jejich přijetí výrazně usnadnilo. Na druhé straně b) je téměř jisté, že případná privatizace státního majetku výměnou za odpuštění dluhů by v již tak zkoušené a předlužené zemi byla vodou na mlýn další vlně protestů, které lze očekávat hned po skončení karanténního režimu.
S tím, jak opadne virová zátěž, tak dojde k obnovení průběhu všech hlavních dějů tam, kde se s příchodem pandemie (alespoň mediálně) zastavily. Co z nich bylo posunuto dál „pod pokličkou“ virového šílení a co bylo skutečně odloženo, uvidíme až poté, co se jak celý svět, tak Libanon proberou z aktuální neočekávané koronavirové „odstávky“.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
