Kdokoli se kdy zajímal o obranný systém krav maga z hlediska hlavních pravidel interakce s protivníkem, identifikoval 3 zdánlivě nenápadné, ale zdaleka nejdůležitější rámující zásady: a) snahu o prevenci do poslední chvíle; v momentě identifikace nebezpečí maximální přiblížení se k protivníku namísto unikání; b) fakt, že samotný boj je „preventivně-defenzivní“ ofenzivou (namísto ofenzivy čistě „ofenzivní“); c) po zneškodnění protivníka platí zásada útěku z místa, a to bez ohledu na (zdravotní) stav protivníka. Bez těchto klíčových bodů není jakýkoli – byť sebeakčnější – dílčí element plně smysluplný, resp. jde o pouhý element bez vyššího – sice ne vyloženě filozofického, určitě ale funkčního a kompaktního – rámce.
Duch zakladatele krav magy, bratislavského rodáka Imricha Lichtenfelda, je v Izraeli zřejmě dodnes silný. Pomineme-li totiž využití jím vypracovaného systému v atmosféře hrozících pogromů v předválečné či nacifikované Bratislavě, případně pouliční boje z počátků židovské imigrace do Palestiny (včetně metod hit-and-run v prvních letech obsazování), lze identické rysy vypozorovat i v přístupu izraelského vojska jako celku, jde-li o to, co identifikují jako vnější ohrožení (přičemž řeč není jen o vícestupňovém „obranném“ systému, který obsahuje příslušné preventivně-defenzivní složky – rakety, z nichž některé jsou jako „samy o sobě“ útočné, ale o strategii preventivních úderů jako takových).
Ilustrativní je v tomto ohledu postup proti tomu, co Izrael identifkuje jako íránskou hrozbu z území Sýrie. Zároveň není možná od věci poznamenat, že pokud se Íránci izraelské reakci na jejich přítomnost v Sýrii diví, je to možná právě proto, že se v Teheránu nad myšlením ve stylu krav magy nezamýšlejí dostatečně hluboce. Pokud by tak učinili, pochopili by, že Izraelci ani jinak reagovat neumějí, resp. že reakce v tomto duchu souzní s étosem (zejména) současné vládnoucí izraelské pravice natolik, že preventivní ofenziva je z jejich strany v zásadě jediným očekávatelným, stereotypně automatizovaným krokem.
V dané automatičnost je sice něco z Davida čelícího Goliášovi, je v něm ale i ona stereotypnost, resp. přesvědčení, že daný typ reakce je ten jediný správný. Právě invariantnost tohoto „strategického“ uvažování se může stát pastí. V momentě, kdy protivník tento vzor chování identifikuje, adaptuje se na něj například tím, že zaujme typologicky zcela jinou (či případně hybridní) strategii.
Adaptace na straně Izraele, který si na Lichtenfeldově odkazu (a mýtu o univerzálnosti jeho využití všemi od drobné slečny v přítmí parku až po ministerstvo obrany) zakládá zřejmě tak, že jej pro přesvědčení o jeho dokonalosti pokládá za jediný možný a bezalternativní, může naproti tomu trvat neúnosně dlouho – či případně nemusí (tím spíš při určité pravicové adoraci daného přístupu) být zkrátka uskutečnitelná vůbec.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
