Nepokoje v Íránu se zdají být logickým důsledkem dvou působení, která mohou i nemusí být do určité míry provázaná. Jednak jde o vnitřní vývoj v podobě poklesu životní úrovně (ať už je způsobený jakoukoli kombinací ukazatelů či se projevuje jakkoli), tím i morálky, důvěry v systém, v případě mládeže ztráty vizí, nadějí apod. Dále jde dost pravděpodobně o důsledek vývoje vnějšího, kdy z určitých důvodů (v regionu i mezinárodně) existují obavy z nekontrolovatelného šíření záměrů a vlivu části ideologicko-mocenské složky íránského klerikálně-revolučního establishmentu.
Zjednodušeně se to dá říct i takhle – porevoluční Írán od roku 1979 bojuje za ty, které z pohledu své interpretace islámu označuje jako utiskované, a tedy i proti těm, koho chápe jako utiskovatele. Utiskovaní jsou povětšinou šíité regionu a Palestinci, utiskovateli jsou Spojené státy, Izrael a sunnitské státy Zálivu, zejména Saúdská Arábie. Svůj boj Írán realizuje a hlavně financuje různě – zatímco prvních skoro deset let po islámské revoluci (1979) měl co dělat, aby obhájil své pozice ve válce s Irákem a dalších deset let procházel rekonvalescencí, nabyly revolučně exportní snahy větší intenzity po roce 2000. Írán se jednak technologicky osamostatnil, jednak začal pracovat na tom, aby byl rehabilitován i mezinárodně. Tato snaha s sebou mimo jiné nesla příslib většího přílivu peněz do ekonomiky, „rozmražení“ zadržovaných miliard ze západních bank a hlavně nové finanční prostředky za volný prodej ropy a jejích derivátů na světových trzích.
Dané mety bylo dosaženo roku 2015, kdy se podařilo uzavřít dohodu o íránském jaderném programu. Ta začala zemi uvolňovat ruce ekonomicky i politicky. Zároveň se dařilo na vojenských frontách – zejména v Sýrii a částečně i v Zálivu, postupným tempem v Iráku, dále přes Hizballáh i v Libanonu. V posledních měsících začal Írán dokonce intenzivněji komunikovat i s (majoritně sunnitským) Hamásem nacházejícím se na území Izraele / Palestiny. Ke štěstí Teheránu se v dané době (2015 – 2016) v určitém chaosu nacházely všechny hlavní mocnosti, které by jinak oponovaly – USA měly před volbami, KSA procházela dlouhodobou krizí identity, dále ani irácké, libanonské či další regionální síly nebyly s to tomu, co eventuálně spatřovaly jako negativní íránský vliv, efektivně vzdorovat. Na poplach tak bil v podstatě jen Izrael, jemuž ovšem z tehdejší západní sestavy (EU – Mogheriniová, USA – Obama, Kerry apod.) nikdo nenaslouchal. Írán tudíž snadno získal pocit, že jede na vlně úspěchu a nic už mu nebude stát v cestě.
Věci se ale poměrně rychle změnily – Trump (zvolen na konci roku 2016) si své politické přežití bezesporu zajistil i tím, že ho americká sionistická lobby (hlavně tedy AIPAC) získala pro tvrdý odpor právě proti Teheránu (zajímavé přitom je, že například vůči Sýrii, šíitským entitám v regionu – tedy s výjimkou milic a zejména Hizballáhu – zdaleka tak ostrý není). Trump zpočátku v dané věci tápal, nicméně směr, jakým se záhy vůči Íránu rétoricky a argumentačně vymezil, začal rychle nabývat konkrétnější obrysy. Dá se přitom říct, že v daném ohledu je americký prezident plně konzistentní dodnes.
Situace se dál vytříbila i v Saúdské Arábii (KSA), byly dokonce přiznány jakési polooficiální vztahy KSA (případně další arabské „sunnitské“ státy) – Izrael. Mimo pozornost Izraele (kromě jiného právě coby společný protivník vůči expanzi Íránu v regionu) přitom nestojí ani syrští a iráčtí Kurdi. Vezmeme-li dál v úvahu to, že USA má ve východní Sýrii nastavěn slušný počet (z hlediska mezinárodního práva zcela ilegálních) vojenských základen obhospodařovaných majoritně opět zejména kurdským etnikem, že je zde výše uvedená určitá koordinace mezi izraelskými operativci a Kurdy, že funguje výše uvedená koordinace mezi Izraelem a KSA či dalšími sunnitskými státy (hlavně Zálivu), jakož i to, že pokračuje spolupráce mezi státy Zálivu a arabskými kmeny v Sýrii a Iráku (hlavně al-Džazíra a provincie Anbár), případně to, že v Iráku je dlouhodobá tendence omezit vliv Teheránu loajálních klerikálně-revolučních elementů (zejména Lidové mobilizační jednotky, jejich „patron“ bývalý premiér Núrí Málikí apod.), lze konstatovat, že minimálně k nějaké (více či méně konsolidované) aktivitě v regionu dochází. Není se přitom těžké dopátrat toho, vůči komu je namířena.
Íránu v takové situaci dál nepomáhá i to, že se během své expanze dopustil několika chyb: tou první bylo, že včas nezačal být pokorný, skromný a hlavně zticha – do poslední chvíle se z jeho mocenského lůna ozývaly hlasy v tom smyslu, že je třeba „zničit Izrael“, „dobýt Jeruzalém“ apod. Ať si o tom myslíme cokoli, pokud a) toto někdo vykřikuje někomu v bezprostřední blízkosti (navíc s tím, že se stále víc přibližuje), nemůže se divit, že ten někdo bude ze strachu konat; dále b) už ze své podstaty je to strategicky naprosto špatně. Írán měl místo toho spíš potichu budovat sítě, podhoubí či předmostí a pak třeba celý Izrael rozleptat přirozenou (demografickou, politickou, sociální apod.) erozí, ovšem pokud má někdo v hlavě jurodivé scénáře à la Karbalá, tak v takových strategických dimenzích těžko myslí. To byla první chyba.
Další chybou byla Íránem zaštítěná megalomanská šíitská vojenská angažovanost v Sýrii. Syřané v daný moment správně vycítili, že pro Írán je teritorium jejich země nepostradatelné, a jako správní obchodníci zachovali pokerovou tvář. Írán nasmlouval tisíce bojovníků od Libanonu až po Pákistán, všechny platil, mnohým nasliboval či zajistil občanství, spousta jich padla a skoro nic z toho (ekonomicky, vlivově, geopoliticky apod.) nebylo. Dobrá, něco možná ano, především ale obrovská finanční zátěž, stovky zklamaných rodin, které přišly o syny, chaos a nepříjemný pocit toho, že a) íránským cílem není jen čelení sunnitským radikálům, či b) pomoc Sýrii, Jemenu či jakékoli další „bratrské“ zemi, ale c) opět hlavně bezohledná snaha špiček klerikálně-revolučního establishmentu prosadit si svůj karbalsko – mesianistický sen: dobytí Jeruzaléma a vymazání Izraele z mapy, stůj co stůj. Nic proti, ale porovnáme-li „syrské racio“ Ruska (= minimální náklady a ztráty, maximální zisky a fenomenální upevnění vlivu, ze kterého jsou v regionu ještě všichni v zásadě nadšeni) a Íránu (= spousta obětí za spoustu peněz ústící v pocit, že lidi jsou kanónenfutr a obrovské pozdvižení v celém regionu), je to bída. Írán navíc trpí jedním chronickým neduhem – „neumí“ normální situace, tj. nemá vůbec plán pro normální život lidí za mírových podmínek; nanejvýš o tom jen mluví. Toto, stejně jako i určitá fanatická zaslepenost, se staly určitou „píár pastí“ ve chvíli, kdy Íránem vedené pozemní síly porazily sunnitské extremisty: do chvíle, kdy je likvidovaly, sice jak USA, tak Izrael i sunnitské státy skřípěly zuby, ale mlčely a nechaly Hizbulláh, Revoluční gardy a další milice krvácet a obětovat se (= proč by jim v tom ostatně bránily?); v momentě, kdy zvítězily, byly zde opět ty samé velmoci – ovšem namísto poděkování (které by si jistě šíitské síly, vojska a milice zasloužily, od nikoho se ho jim zatím ale nedostalo) s okamžitou rétorickou kritikou a diplomaticko-politickou protiakcí. Írán se tak jednak ukázal jako šíleně naivní, jeho silové složky jako brutálně manipulovatelné, jakož i svým způsobem obětavé, ale ve finále hloupé (samozřejmě možná také zoufalé, protože rekrutování probíhá stále víc ze sociálně vyloučenějších lokalit – normální šíita do umírání na frontě prostě nepůjde, to je fakt). Dál se v plné nahotě ukázalo, že Írán zkrátka neumí zvládat dobu po skončení konfliktu a nastolení míru, tj. nemá normální sociální plán, který by byl atraktivní, nekřečovitý, nenucený a celkově normální.
Tím jsme u třetí chyby, a tou byly íránské (lze snad říct i „režimní“) priority a způsob jejich financování. Zde je nutné základní konstatování – i přes jaderný deal a obrovské zisky z ropy íránská ekonomika nikdy nefungovala tak, jak měla, respektive jak mohla. Íránská vláda si tak na projekty regionálního exportu revoluce brala peníze dlouhodobě od lidí, resp. „na jejich úkor“. To jest: ty peníze, které mohly rotovat v ekonomice nebo sloužit pro tvorbu pracovních míst, končily kdesi v soukromých kapsách, na účtech bonjádů či ve finále na bitevních polích v cizině. Kromě toho byl v samotném Íránu stále přesvědčivěji nastolován plný kapitalismus, možná tak trochu čínského typu – věrchuška má stále svou nedotknutelnou ideologii, ovšem obyčejný člověk se musí již orientovat v široké spleti tržních souvislostí, a to ale v prostředí prosáklém korupcí, konzervativním myšlením, odporem k inovacím a všudypřítomným jánabráchismem. Ideály islámské revoluce, chomejníovského vzdoru proti opresi ze strany mocných, věrnost odkazu všem rebelům Mosaddeqem počínaje a veterány irácko-íránské války konče nic nezměnila na tom, že v zemi je přítomna velmi silná masa zbohatlíků, kteří, přestože leckdy ve vlivných pozicích či funkcích, žijí zcela v rozporu s islámskými zásadami hlásanými oficiální ideologií, přičemž jejich peníze by opět jinde fungovaly účelněji. Zatímco jejich děti si užívají luxusních party, drahých vozů, alkoholu a veškerého rozmařilého luxusu, jako protiklad tomuto „teheránskému“ způsobu života na íránském venkově postupně vznikla generace jejich vrstevníků, kteří jsou na tom podobně jako například mladí Severoafričané či mládež některých jiných arabských států – nuda, frustrace, nulová budoucnost, vykořeněnost, vztek a postupně možná i ztráta jakýchkoli zábran.
Není pak s podivem, sáhne-li po takové „přirozeně vzniklé“ páté koloně cizí síla, a to ať už v jakékoli formě – přes sociální sítě, financováním, dlouhodobým působením apod. Nejde tu asi souhlasit s izraelským premiérem v tom smyslu, že by „téma izraelského podílu na nepokojích bylo směšné“ (co ostatně o utajených operacích premiér může, resp. musí vědět?), a to i proto, že Netanjahu se zachoval zcela nezodpovědně, když do médií s velkou pompou označil íránské demonstrující za „hrdiny“. Kdo se ho o to prosil? Nebo on pak bude místo nich sedět na služebně či kdesi v podzemí, až jim tam budou basídžové při výslechu tento jeho kompliment připomínat? Tak či onak podle mě na 90% není sporu o tom, že nějaký zahraniční vliv v současných nepokojích bude – je spíš jen otázka v jaké intenzitě či „přímosti působení“ na dané demonstranty (tj. zda došlo k jejich mobilizaci například přes sociální média, zda existovalo přímé financování protestních aktivit, případně zda byli jako operativci například naverbováni někteří z účastníků demonstrací, kteří dál řídili vlastní skupinky apod.). Ono navíc „zahraniční vliv“ v globalizovaném světě plně propojeném komunikačními technologiemi… to je taky tak trochu anachronismus, ne-li oxymóron.
Neméně stejně intenzivně jako Netanjahu by si měly do svědomí sáhnout i íránské (mocenské, vlivové, politické) elity. Co čekaly, pokud po léta odkláněly nejen peníze, ale celou ekonomiku někam, kde to lidi nezajímalo? Co čekaly, pokud si pro vlastní selektivní zájmy vybudují nepřítele přímo uvnitř vlastního národa? Co čekaly, pokud se ve finále staly stejnými pokrytci odtrženými od lidí podobně, jako byl Rezá Pahlaví i se svojí šáhbanú Farah?
Íránské činění má pro mě víc otazníků než jasných odpovědí. Osobně se domnívám, že země je obrovský konglomerát tendencí, kultur, zájmů a ambic, které lze udržet pospolu jedině tak, že se jim všem ve vhodné proporci, dávkování a s patřičnou „úctou“ dá odpovídající chléb i hry. Jakákoli pokrytecká fraška o askezi, dennodenně omílaná zástupci kléru na pozadí stále ostentativněji rozmařilého života vybrané části společnosti, případně jakékoli pronásledování chimér v cizích krajích namísto léčení potřeb vlastních občanů nemůže dlouhodobě vést k ničemu dobrému. A pokud i Saúdové pochopili, že s úsměvem, vlídností a „po dobrém“ se toho dosáhne víc než s vytřeštěným výrazem, fanatickým přístupem a nekoncepční upjatostí na cíl za souběžného ignorování překážek a hlavně zájmů ostatních, je pro příslovečné (novoroční, vánoční) „zastavení se, popřemýšlení si a zvolnění“ dost možná řada právě na íránském revolučním kléru.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
