Milana Petráka jsme se rozhodli požádat o rozhovor poté, co jeho domovská společnost Bisnode publikovala tiskovou zprávu k předvolebním výzkumu realizovanému za pomoci jeho unikátní metody sledování míry (i)racionality agitace jednotlivých politických stran. Nejen na základě toho jsme nabyli dojmu, že jde o člověka, který jde po hloubkových principech, a mohl by tedy leckterá z námi dlouhodobě řešených témat postavit do zcela nového světla. Nakolik byl tento pocit oprávněný, můžete posoudit sami na následujících řádcích.
Před rozhovorem jsem si pro lepší představu přečetl Vaši knihu „Skrytá autorita: Iracionalita a dav v člověku“. Byť svou vlastní cestou, jde daná publikace natolik „na dřeň“ tomu, co se v našich „exkurzech do extremismu“ snažíme zkoumat, že ji nelze pro rozhovor nevyužít. Co Vás přimělo k tomu ji napsat, respektive jak jsem se k námětům v ní popisovaných dostal, a jak tedy kniha vznikla?
Chtěl jsem nabídnout co nejkomplexnější pohled na lidskou víru. Představit dosavadní teorie jejího vzniku a doplnit je o teorii vlastní. Snažil jsem se o pohled na víru skutečně ze všech stran. Část knihy jsem věnoval nejednoznačnému vztahu víry k dalším významným oblastem lidské existence, jimiž jsou spiritualita, umění a zábava, sexualita, vědecké poznávání a meziskupinová spolupráce.
Jaké je hlavní poselství Vaší knihy? A spočívá-li v určitém zvláštním pohledu na věci, znamená to, že i Vy vnímáte věci podobně? Pokud ano, aplikujete takový postup ve své práci a motivuje Vás dál (nějak) v či k další tvorbě?
Kniha se vyjadřuje ke vzniku a evoluci lidského skupinového myšlení, či lidské víry. Snažil jsem se vyargumentovat, že lidská víra vznikla před stovkami tisíc let jako výsledek meziskupinové agresivity. Že jde o obranný prvek, který chránil člověka před jeho tehdejším nejhorším predátorem. Tím byl člověk z jiné skupiny. Z této myšlenky vychází i analýza textů politických stran, kterou provádím.
Jak už jsem zmínil, snažíme se zde všemi možnými způsoby zkoumat různé formy extremismu, a to z vícero úhlů a pohledů. Začali jsme „nejpříznačněji“ islamismem, pozornost ale věnujeme i „domácím“ (resp. „západním“) jevům vycházejícím jak z pravice, tak z levice. Váš pohled na problematiku extremismus se zdá být slibně specifický. Viděno Vaší optikou či kritérii, je něco, o čem byste řekl, že to je všem extremistům společné?
Extremisté různých ideologií a náboženství jsou si navzájem velmi podobní, i když si to v žádném případě nechtějí připustit. Všichni upřednostňují jednu „vyvolenou“ hodnotu (národ, svobodu, rovnost, suverenitu, …) na úkor hodnot ostatních. Všichni jsou přesvědčeni, že svět je plný nepřátel, kteří tuto hodnotu ohrožují, a oni jsou jedni z mála, kteří „prohlédli“ a kteří bojují za „dobrou věc“. Nakonec ovšem jsou to právě extremisté, kdo tuto zbožštěnou hodnotu ničí. Například Adolf Hitler rozhodně nepozvedl německý národ a komunisté navzdory svým prohlášením spíše brzdili blahobyt dělníků a rolníků. Pro extremisty je typický narcismus, jehož kořeny se mohou nacházet v problematickém dětství.
Že někteří věřící mohou být extrémisté, se běžně přijímá jako fakt. Po přečtení Vaší knihy jsem ale nabyl dojmu, že všichni extrémisté jsou zároveň věřící. Je to tak?
Všichni lidé, nejen extremisté, mají tendenci ke skupinovému iracionálnímu myšlení. Psychicky vyzrálý člověk si to ale dokáže přiznat a to jej činí vůči negativnímu působení víry odolnějším. U člověka, který se považuje za naprosto racionálního a realistického, je větší riziko, že sklouzne k náboženskému či politickému radikalismu nebo extremismu.
Čím to? Respektive: má to nějaký hlubší – např. historický či evoluční – důvod?
Sklon k ideologickému myšlení je atavismem, tedy něčím, co pomáhalo našim předchůdcům přežít na africké savaně, ale co současnému člověku již nijak nepomáhá. V tomto nesouhlasím s názorem biologa Richarda Dawkinse, podle kterého je náboženská víra jen jakýmsi vedlejším produktem evoluce, podobně jako červená barva krve je vedlejším nedůležitým produktem skutečnosti, že krev obsahuje hemoglobin.
Jakou roli hraje ve vztahu k extremismu (či na cestě k radikalizaci, resp. extremizaci) psychika? Může s ním nějak souviset například Vámi popisovaný a vysvětlovaný sklon lidské mysli k sebeklamu, kognitivní disonance případně jiným formám zjednodušování, subordinace či vyloženě submisivnosti tváří v tvář dominantnímu, charizmatickému jedinci, „lákavé“ ideologii atp.?
Sklon k sebeklamu je nezbytnou složkou extremismu. Radikál či extremista se neustále se střetává s fakty, které jeho světonázor popírají. Tváří v tvář těmto faktům má dvě možnosti. Buď přiznat chybu a světonázoru se vzdát, nebo pomocí nějakého triku rozpor popřít. Jak jsem zmínil, tito lidé bývají narcisty, takže první varianta je pro ně nepřijatelná. Proto použijí triky jako je bagatelizace či vytěsnění a problém tak zdánlivě vyřeší. Tímto způsobem rozpor s realitou jejich světonázor nejen neoslabí, ale dokonce jej posílí. Pokud byli například lidé svědky toho, jak je upalována nevinná žena, údajná „čarodějnice“, přesvědčili sami sebe, že její zločin musel být skutečně hrozný, jinak by ji nepotkal takovýto osud. A byli ještě více vděčni inkvizici, že je chrání. Na druhou stranu pomalu narůstal počet skeptiků, kteří o tomto pochybovali, a i díky tomu se nakonec podařilo procesy s čarodějnicemi zastavit.
Jak jsem už ukázali, existuje určitá souvislost mezi extremismem a vírou. Jaká je ale souvislost mezi vírou a iracionalitou a jak případně obě souvisí s extremismem, radikalizací či „extremizací“? Liší se takový vztah v různých dobách a komunitách, nebo jsou nějaké rysy, která se podle Vás dají považovat za vždy sdílené, společné?
Víra je skupinovým myšlením. Je skupinovým narcismem, podle kterého „my“ jsme lepší než „oni“. V horším případě nás vede k přesvědčení, že „my“ jsme dobro a „oni“ jsou zlo. V umírněné podobě v nás víra umocňuje naše dobré vlastnosti, jako je odvaha, nezištnost či obětavost. To je důležité zmínit, aby nebylo na víru pohlíženo jako na něco a priori špatného. Vyhrocenou formou víry je pak extremismus. Ten nabývá podobných podob bez ohledu na společnost, v níž se vyskytuje. Moderní lidé, kteří vedou nenávistné nekonečné politické diskuse na internetových fórech, se chovají velmi podobně jako naši předchůdci, kteří na savaně potkali nepřátelskou skupinu.
Ve Vaší knize „Skrytá autorita“ jste naznačil, že víra (v nejobecnějším slova smyslu, zároveň v jejím relativně „nejryzeji“ iracionálním provedení) mohla vzniknout právě jako určitý ideologický prostředek v rámci boje či odporu proti „druhé tlupě“ (resp. vůbec pro schopnost takového boje, který předpokládá aspoň takový odpor, aby bylo smysluplné platit třeba i nejvyšší cenu)? Je toto chápání správné a pokud ano, jste stále toho názoru, resp. vidíte k němu stále nové a nové příklady i v dnešní době?
Ano, je tomu tak. Coby příklad mohou posloužit právě zmíněné „války slov“ na internetu. Diskutující brání svou ideologii proti „nepřátelům“ a činí tak, i když by mohli čas využít mnoha příjemnějšími způsoby a pokud na internetu diskutují v pracovní době, riskují problémy v zaměstnání. Činí tak zcela nezištně. U kořenů nenávistných internetových diskusí se nachází vlastnost, kterou považujeme za ušlechtilou: altruismus. Díky němu byl pravěký muž ochoten riskovat zdraví i život při střetu s cizí skupinou, a stejně tak moderní člověk utrácí čas a někdy riskuje potíže, když se střetá s „jinověrci“ na internetovém fóru.
V jedné pasáži v knize v podstatě říkáte, že (parafrázuji) „status je dobrý pro sebevědomí“ a „sebevědomí zase prospívá zdraví“. Status ale může být tvořen souborem iracionalit či iracionálních věr. Lze tedy říci, že zdraví plynoucí z dobrého pocitu navozeného spokojeností se svým společenským statusem je sice iracionální, ale opodstatněné? Čím je to způsobeno a souvisí nějaké „poučení“ z toho nějak (byť třeba nepřímo či opačně) s některým z námi řešených témat?
Zdraví samo o sobě není iracionální. Že lze lidskou iracionalitu použít k boji proti nemocem je nicméně známo – viz využívání placeba. Je také prokázáno, že nábožensky založení lidí se těší lepšími fyzickému i psychickému zdraví. Podle mého názoru je to zčásti způsobeno možností účastnit se aktivit náboženské komunity, částečně udržováním vztahu s bohem, tedy bytostí, která je sice abstraktní, ale s tím se lidská psychika dokáže srovnat a z toho vztahu těžit.
Jaký je vlastně Váš osobní pohled či preference – je iracionalita „lepší“, nebo „horší“, anebo je taková otázka zcela špatně, protože pro každou situaci, místo, čas, kontext, tj. i civilizaci, kulturu, komunitu i jedince a tak dál je třeba najít jejich vlastní načasování, dávkování a poměr?
Skupinová iracionalita má bezpočet projevů a jak jsem již řekl, ne všechny musí být nutně vnímány záporně. Důležité je být si své vlastní iracionality vědom. Pokud se chceme negativním projevům skupinové iracionality vyvarovat, měli bychom se snažit ji poznávat a zkoumat, ale zároveň se vyhnout její démonizaci. To pak vede k démonizaci těch, kterým iracionální jednání přisoudíme. Nakonec tak sami propadneme tomu, co jsme odsuzovali, tedy skupinové iracionalitě.
Je nějaký vztah dnes velmi „populárních“ fake news a iracionality? Je pro jejich úspěšnost práce s ní klíčová a do jaké míry může být taková „racionální práce s lidskou iracionalitou“ prokalkulovaná do posledního detailu?
Jakákoli důležitá zpráva, ať je pravdivá či ne, posiluje světonázor dogmaticky myslícího jedince. Vyrábění falešných zpráv je tedy účinnou metodou, jak zvýšit semknutost spoluvěrců. A není nijak nutné zprávy detailně promýšlet. Jak jsem již řekl výše, případné rozpory nejen daný světonázor v některých myslích nevyvrátí, ale dokonce jej posílí.
Fake news jsou sice globálním fenoménem, častokrát se ale stává, že za jejich největší konzumenty jsou označováni ti, kdo se naopak často argumentují tzv. „zdravým (selským) rozumem“. Nakolik je takový rozum racionální, a lze i v něm vysledovat nějaké stopy či formy iracionality? Dá se zároveň nějak odhadnout, nakolik je v dnešní kvalitativně se měnící době možné „zdravým rozumem“ postihnout správně všechny souvislosti?
Nic jako „zdravý rozum“ neexistuje. Všichni jsme nedokonalé lidské bytosti a jako takoví jsme všichni zmanipulovatelní a dost možná i aktuálně zmanipulovaní. Všichni si o sobě zároveň rádi myslíme, že onen „zdravý rozum“ se nalézá právě v naší hlavě. Bohužel ne. Tam jsou úplně jiné věci.
Lze tedy říci určité idealisticko – optimistické, že „iracionalita vede ke konfrontaci, zatímco racionalita by nás mohla vést ke spolupráci“? Anebo je to opět přílišné zjednodušování, přičemž stěžejně jde skutečně o ten čas, místo a kontext, kde, co a jak použijeme a jak jednáme?
Zhruba to platí, ale realita je samozřejmě barvitější. Jak obšírněji popisuji v knize Terapie chaosem, pokud se před stovkami tisíc let potýkaly dvě konkurenční skupiny našich předchůdců, jedna z nich časem vymyslela geniální zbraň. Tou zbraní bylo spojenectví s nějakou třetí skupinou. Jak vidno, skupinová nenávist v sobě obsahuje protijed proti sobě samé. To významně přispělo ke vzniku meziskupinové spolupráce a následně vybudování naší civilizace.
Jakákoli kooperace nutně předpokládá ústupky a kompromisy – ty zas určitou schopnost zamést si před vlastním prahem a začít u sebe. To však není častokrát jednoduché – mimo jiné i z toho důvodu, že největší překážky klade právě ono vlastního já. Jakou roli vlastně ve vztahu k „našim“ klíčovým tématům hraje ego?
Pro nás je výhodné být do určité míry iracionálními. Například většina mužů je přesvědčena, že jsou nadprůměrnými řidiči, a skoro všichni muži jsou přesvědčeni, že jsou nadprůměrnými milenci. Toto přesvědčení vede k nárůstu sebevědomí. Tento nárůst je iracionální, ale důležité je, že to funguje. Účast ve skupině lidí, se kterými sdílíte stejně hodnoty, nenávidíte stejného nepřítele a věříte ve vlastní výlučnost či vyvolenost, je pak mimořádnou vzpruhou pro ego těch, kterým nebylo v dětství umožněno si v dětství vybudovat dostatečnou sebedůvěru.
Může mít nějaký vliv na radikalizaci na jednu stranu snaha podřídit chod světa vlastní vizi, na straně druhé frustrace z toho, že to tak snadno nejde či to případně nevychází vůbec? Jinými slovy, může být důvodem případná snaha vyměnit „chaos“ světa za alternativu bud´ vlastní, anebo „řád“ garantovaný někým, kdo působí, že by alternativu k chaosu představovat mohl?
Zmíněná frustrace je zajímavým jevem. Radikálové se jí na jednu stranu nemohou vyhnout, např. islamisté nemohou nevidět, že křesťanům, hinduistům i ateistům se vede lépe než muslimům. Na druhou stranu je pro ně nemyslitelné, aby neměli absolutní pravdu a cokoli jakkoli narušovalo jejich vidění světa. Válčení na Blízkém východě a teroristické útoky proto nejsou důsledkem vědomé snahy o vytvoření chaosu. Je to snaha o „dobro“. Bohužel o „dobro“ v pojetí fanatiků.
Jakou roli hraje v procesu extremizace / radikalizace vliv skupiny, skupinové chování, resp. principy, které se ve skupinách uplatňují a pro jejich chod mají stěžejní, základní význam?
Skupina je pro radikalizaci jedince klíčová. V dnešní době se přitom tento proces obejde i bez osobního kontaktu. Propadnout vypjaté formě víry můžete díky četbě, sledování videí a členstvím ve skupinách na sociálních sítích. Ovšem velkou roli hraje stále charisma vůdců, kteří dokáží nové ovečky získat a ovládnout jejich mysl.
Z opačné stránky: Dost extremistů pochází z neutěšených poměrů, na druhé straně do různých typů závislostí padají i lidé z „dobrých“ rodin. Jakou roli hraje výchova, resp. jsou nějaké principy či vzory, které od mala mohou člověk ovlivnit, aby byl spíš „extrémním“, či naopak zcela „normálním“?
Mnoho extremistů vyrostlo z poměrů, kdy v dětství byla pošlapávání jejich sebedůvěra. Například Hitler, Stalin i Gottwald měli velmi neútěšné dětství a kdybychom je v té době znali, asi by si vysloužili lítost a soucit mnoha z nás. Hitler si ponižování v dětství kompenzoval vizemi, že byl Osudem vyvolen k velkým činům. Ovšem problematický je i opačný extrém. Pokud si doma vychováte rozmazlené princátko, to časem narazí na tvrdou realitu a nemusí být schopno ji přijmout. I to může vést k úniku v podobě přijetí radikálního světonázoru.
Je nějaká hranice mezi patriotismem a nacismem? Respektive lze říci, kde končí vlastenectví a začíná nacionalismus? Případně kdy (za jakých okolností či pod jakými tlaky apod.) k takové změně dochází?
Vlastenectví připomíná vztah k vlastní rodině. Máte ji rád, ale nemusíte kvůli tomu nenávidět jiné rodiny, ani si nemyslíte, že vaše rodina je oproti jiným rodinám nějakým způsobem vyvolená. Pokud se láska vlasti sloučí s narcismem a nenávistí, vzniká nacionalismus.
Zde lze tušit zřejmě i určitou provázanost s teritoriem, resp. teritorialitou – souvisí tento fenomén nějak s psychologií či přirozeností člověka, a může tedy hrát nějakou roli v extremizaci jedince či celých komunit? Jak souvisí s pojmem vnitrodruhová agresivita, který v dané souvislosti také zmiňujete?
Teritorialita je součástí chování řady druhů živočišné říše a týká se i lidí. Pro lovce a sběrače byla obrana teritoria podmínkou k přežití. S tím souvisí pojetí nacismu, který pokládal německou půdu za posvátnou.
Trochu odlehčíme: ve Vaší knize uvádíte příklad domorodců, kteří se (parafrázuji) „nechtějí bavit o jakýchkoli vznešenějších věcech, které nemají vztah k praktickému životu (jídlo, statky, zábava, válčení, páření apod.), ovšem s čestnou výjimkou náboženství“. Pominu-li, že podobný je trend dneška skoro globálně (jde-li o většinu konverzací s lidmi, kteří jsou životem zaneprázdněni stejně prakticky a tedy intenzivně, jako daní domorodci), vyvstává otázka právě na tu uvedenou výjimku. Tudíž nahradilo v tomto smyslu něco danou výsadní pozici náboženství jako jediného „nepraktického“ elementu, o kterém stojí za to se bavit? Mohou tuto roli mít například koníčky či dříve třeba tramping?
Mezi přístupem domorodců a moderních lidí existuje rozdíl. Coby dítě jsem byl přítomen v malé vesnici, kde žili velmi prostí lidé, tomu, jak tito lidé diskutovali o společném kosmickém letu Sojuz-Apollo, kterému se tehdy hojně věnovala média. To by domorodce nezajímalo. Dnešní lidé jsou nuceni přemýšlet i hodně abstraktně a jsou na to zvyklí. Koníčky mohou jen zřídka nahradit tendenci k náboženské víře. Je to možné jen v případě, kdy se koníček zvrhne ve světonázor, což je případ třeba fanatických fotbalových fanoušků, přívrženců zdravé výživy či na druhou stranu obhájců cigaret.
Není možné se nezeptat: jaký je ve Vašem pojetí vztah náboženství a víry? A jaký je vztah náboženství a násilí, případně radikalizace či extremizace?
Náboženství je druhem víry, která je spojena s existencí jedné či více imaginárních bytostí, většinou je bohatá na rituály a mytologické příběhy. Takováto víra se týká a vždy týkala většiny lidstva. Jde tedy o zcela přirozenou lidskou vlastnost. Pokud se sejde víra s pošlapaným egem (což je případ Německa ve 30. letech minulého století) a s pocitem ohrožení, snadno se může nabýt vyhrocené, extrémní podoby.
Náboženství, stejně jako jiné ritualizované instituce, se opírají o určité symboly – odkud se ale v člověku bere síla na klíčové symboly potřebným způsobem reagovat, a to dokonce včetně chuti za ně občas umírat?
Toto je velmi dobrá otázka, která se dotýká samotné podstaty víry. Naši předchůdci žili ve skupinách, které museli bránit proti vetřelcům. Zároveň ale neměli ke všem členům skupiny natolik dobrý vztah, aby byli ochotni kvůli nim riskovat život či zdraví. Evoluce našla řešení, které spočívá v tom, že členové skupiny, kteří nedokáží milovat všechny členy skupiny, místo toho milují průmět. Tím je právě symbol. Těchto symbolů je celá řada, například totem, vůdce, vlajka, bůh či abstraktní hodnota.
Zajímavě uvádíte, že (parafrázuji) „k rozvoji agresivních sportů docházelo nikoli během míru, ale naopak za válek“. V tomto smyslu je příznačné, že v době největších bojů v Sýrii byly ve velké (a možná ještě větší) oblibě násilné počítačové hry. Může to být skutečně tím, že násilí nejenže neodpuzuje, ale je naopak „nakažlivé“? A pokud ano, čím to?
Děti, které bývají vystavovány násilným situacím, to odrážejí ve svých hrách. Například americké děti, na jejichž škole střelec zabil několik dětí a nakonec sebe, si hrají na střílení. Dělají to, aby se s tím, čím museli projít, vyrovnali a vstřebali to. I u dospělých toto může být jedna z funkcí, které násilné hry poskytují. Nepohlížel bych tedy na ně pouze negativně.
Ve své knize píšete zajímavě, že (parafrázuji) „teroristické činy mají (mimo jiné) povahu vzkazu či zprávy domovské komunitě“, a to ve smyslu určitého „varování“. Myslíte, že to lze říci obecně, případně kdy to jistě platí a vyjevuje se na tom nějaký hlubší princip ve vztahu k radikalizaci?
Toto je názor antropologa Scotta Atrana, který v knize cituji. Podle mě je vztah terorismu a radikálního myšlení ještě hlubší. Jak ukázal psychologický experiment, mezi jehož autory patří právě Scott Atran, pokud jsme vystaveni tématu smrti, krve, násilí, či bolesti, roste naše religiozita. Mezi vlastnosti víry patří, že má tendenci v nás posilovat sama sebe. Sami hledáme cesty, jak víru, kterou si v sobě hýčkáme, posilovat. Sebevražedný skutek sice vede ke smrti jednoho fanatika, ale víru ostatních posílí. Tím ovšem vzroste jejich nutkání podobný akt také spáchat. Z toho plyne neradostný fakt, že teroristické skutky sami o sobě podněcují ke svému opakování.
Zmiňujete, že rakousko-uherský orientalista Alois Musil shledal, že (parafrázuji) „jednou z hlavních zábav beduínů je válčení, resp. (pocit plynoucí z) dokazování si převahy nad jiným kmenem“. Připustíme-li, že je to tak, čím je nebo se v takovém případě stává víra (má-li víra být především či z velké části nástrojem, jak se k bojové či konkurenční akci vybudit)? Je tedy jejich víra jiné povahy či mohou mít naopak zcela jiné vnímání islámu než například usedlí městští sunnité či sympatizanti súfijských řádů?
Dokazování si převahy nad jiným kmenem je součástí skupinového narcismu. Ten je jednou ze složek víry. Víra, podle toho, zda je umírněná či vyhrocená, má rozdílné, ba zcela opačné projevy. I členové jednoho vyznání, náboženského či politického, si v jedné situaci mohou obětavě pomáhat a v jiné se vzájemně pronásledovat. Srovnejte chování křesťanů v době, kdy byli v antickém Římě pronásledování, a později, kdy křesťanství ovládlo Evropu.
Když jsme u Musila, a tedy skoro (drobnou oklikou) v Sýrii – jak vidíte tamní problém Vy prizmatem Vámi nastíněného pohledu? K čemu tam z hlediska civilizačního, kulturního, komunitního či jiného dochází – lze-li to ještě převést na boj, víru, radikalizaci, iracionalitu či ideologický zápas atp. v „klasickém“ slova smyslu?
Na počátků problémů stálo zřejmě dlouhotrvající sucho a následný nedostatek vody. Pocit ohrožení, pád do chudoby a bezvýchodnost situace tamních vesničanů vedly k uchýlení se k extrémní podobě islámu a nedůvěře či nepřátelství vůči každému, kdo patří jinam. Ovšem situace v Sýrii je tak složitá a je nemožné posuzovat ji na ploše několika málo vět, aniž bychom se vyhnuli povrchnosti.
Měl byste (opět: z Vašeho pohledu) nějaký recept na tamní, jakož i další neduhy dnešního světa – tj. nejen Blízký Východ, ale i ČR, EU či celý západní svět? V něčem přidat, někde ubrat, něco jinak nakombinovat atp.?
Snaha o „vývoz“ demokracie do zemí Středního východu by měl být varováním před pokusy přinášet „zázračná řešení“ komplikovaných situací v odlišných komunitách. V první řadě se musíme smířit s tím, že pokud zde vůbec k nějakému pokroku dojde, půjde o pomalý proces, který bude mít tendenci se zasekávat a navracet se zpátky. Měli bychom také přijmout, že i pokud jde o radikální kroky, je lepší, když je nevykonávají političtí radikálové, ale politici, kteří si dokáží zachovat chladnou hlavu. Politici, kteří snadno vyvolávají v ostatních emoce a sami jim propadají, představují velké nebezpečí. Naopak se vyplatí více naslouchat vědcům, kteří danou oblast či komunitu v rámci svého výzkumu navštěvují a znají.
V Čechách máme před volbami. Myslíte si, že lidé, kteří se v předvolební agitaci snaží stavět na pověrách, vycházejí z „neomylného“ přesvědčení, že lidé jsou hloupí?
Předvolební agitace se hodně zaměřuje na používání symbolů. Již jsem zmínil, proč tomu tak je, proč vnímáme symboly jako důležité. Je třeba si dát pozor na případy, kdy nějaká strana využije jako symbol reálný problém či nápad, jehož důležitost nafoukne do obrovských rozměrů. Levice takto využila zdravotnické poplatky, pravice zase rovnou daň. V současné době může být tímto symbolem imigrant. Takto jej používají obě strany sporu o přístup k uprchlické krizi.
A jak je to v konkrétním případě České republiky – jsou naši politici spíš populisté, konzervativní konfuciáni, srdnatí reformátoři, či si jen racionálně hrají s iracionalitou voličů?
Pokud jde o české politiky, negeneralizoval bych. Jsou mezi nimi různí lidé a jejich motivace pro účast v politickém životě je rozdílná. Jistě najdeme všechny vyjmenované typy.
V knize nešlo přehlédnout pasáž, kde popisujete schopnost kmene Wapů tvořit v zájmu jakési společenské rovnosti „koalice proti případným kariéristům“. Pokud připustíme, že existuje něco pejorativně označované jako „česká průměrnost“ či „okopávání kotníků“, v čem se liší od zdánlivě lákavého rovnostářství Wapů?
Rovnostářské tendence v moderní společnosti nejsou zcela srovnatelné s rovnostářstvím přírodních národů. Jejich rovnostářství se objevilo spolu s vynálezem komunikace a složitějších zbraní a zaniklo s objevem zemědělství. Rovnostářské tendence v moderní společnosti jsou výsledkem složitých interakcí mezi historií dané společnosti, její různorodostí i určitým psychickým naladěním, které dává přednost větší či menší majetkové nerovnosti.
Řekl byste, že ti čeští politici, kteří jsou označováni či jsou označitelní jako populisté, jsou spíš Wapy, kteří se jen snaží působit egalitářsky, anebo jde spíš o jinak maskované „hady v obleku“?
Paul Babiak a Robert D. Hare odhadují, že ve společnosti se nachází jedno procento psychopatů, ale na vysokých politických a manažerských pozicích jich je deset procent. Nepochybně je nalezneme i v české politice, a to v různých politických stranách. Jedná se o lidi inteligentní a charismatické, kteří jsou zručnými manipulátory, takže v dosahují značné obliby mezi občany a dostávají se do vysokých funkcí. Česká republika v posledních letech procházela obdobím, kdy její premiéři i další představitelé působili spíše rezervovaně a neměli schopnost vyvolat v davu zjitřené emoce. To, že jsme alespoň dočasně dávali přednost takovýmto nudně a šedě působícím osobnostem před různými rádoby-vůdci, svědčí o určité vyspělosti občanů. I když na to nejsme zvyklí, občas si i politika a postoje občanů k ní zaslouží příznivé hodnocení.
Milan Petrák pracuje jako datový analytik a je autorem knih Skrytá autorita: Iracionalita a dav v člověku (Dybbuk, 2011) a Terapie chaosem aneb Jak nejistota člověka posouvá i rozvíjí (Dybbuk, 2016). Je také autorem textové analýzy politických stran, jejíž výsledky prezentuje na webu http://iracionalita.net.
