V rámci našich nepravidelných rozhovorů s odborníky na problematiku, starší i novodobou historii či aktuální geopolitické trendy Blízkého a Středního Východu nabízíme další obeznámení s hnutími usilujícími o větší samostatnost kurdských území. Tentokrát jsme si dali dostaveníčko s Rudolfem Kvízem, abychom blíže prozkoumali ideologická východiska Strany pracujících Kurdistánu, tj. PKK.
Zatímco v našem minulém rozhovoru jsme se kurdskou problematikou zabývali poněkud obšírněji, dnes se detailně podíváme na Stranu pracujících Kurdistánu (PKK) a ideologii apoismu formovanou jejím vůdcem Abdullahem Öcalanem. Můžete našim čtenářům PKK stručně charakterizovat?
PKK je politicko-vojenská organizace, jež vznikla v sedmdesátých letech dvacátého století coby nejambicióznější a nejradikálnější projekt Kurdů v Turecku s cílem dosáhnout osvobození Kurdistánu. Kořeny PKK lze hledat v turecké levici, která po vojenském převratu v roce 1960 zažívala svůj rozkvět. Nový armádní režim tvrdě útočil na radikálně pravicová uskupení, zatímco pro levici se poprvé v tureckých dějinách otevřelo poměrně široké pole působnosti. Vznikaly první autentické sociálně demokratické a komunistické strany. Tehdy také byla ustavena turecká pobočka Bárzáního Demokratické strany Kurdistánu (KDP), coby první otevřeně prokurdská strana v Turecku. Ta ovšem nikdy nezasáhla výrazněji do tamního politického diskurzu. Sama PKK vznikla formálně až v roce 1978, nicméně její základy byly položeny již o pět let dříve. Tehdy politický aktivista Abdullah Öcalan, čerstvě propuštěný z tureckého vězení, v němž pobýval pro účast na ilegálních demonstracích, založil spolu se svými třinácti soudruhy jakousi zárodečnou studijní skupinu, která začala formovat ideologickou bázi budoucí strany a opatrně ji propagovat. Öcalan, který se předtím angažoval v levicovém studentském svazu ADYÖD (Asociace ankarského demokratického vysokoškolského vzdělání), byl původně klasickým komunistou a sympatizantem Turecké lidově osvobozenecké strany-fronty (THKP-C). V rámci nově vzniklé skupiny, jejíž dominantní postavou se Öcalan stal od samého počátku, se však záhy začala utvářet svébytná a velmi specifická ideologie. Pro tu se používá termínu apoismus podle Öcalanovy přezdívky „Apo“. Jak sám název napovídá, jedná se o ideologickou soustavu vycházející z myšlenek jednoho muže. Přestože v průběhu let tato ideologie prošla zásadní modifikací a sám Öcalan zůstává od roku 1999 v tureckém vězení, o jeho úloze šéf-ideologa PKK nebylo nikdy pochyb. Apoismus rovněž jako svoji ideologii převzala některá další kurdská uskupení mimo hranice Turecké republiky. Jedná se především o Stranu demokratické unie (PYD) v Sýrii, Stranu za svobodný život v Kurdistánu (PJAK) v Íránu a Stranu demokratického řešení v Kurdistánu (PÇDK) v Iráku. Všechny tyto strany jsou spolu s PKK formálně sdruženy v zastřešující organizaci Unie komunit Kurdistánu (KCK)
Co byste označil za hlavní milníky historického vývoje PKK od jejího vzniku do současnosti?
Vývoj PKK bych rozdělil do několika fází. V první fázi v letech 1973-1978 probíhala ideologická profilace a budování organizační základny. Skupina fungovala v podzemí a velmi opatrně rozjížděla svoji propagaci. Sympatizanty získávala převážně na bázi osobních setkání či sporadických letákových kampaní. S konkurenčními tureckými a kurdskými levicovými skupinami se fyzicky střetávala v rámci pouličních bitek. Druhou fází jsou léta 1978-1984, tedy období od oficiálního vzniku PKK po vyhlášení „kurdského povstání“. Byla to silně turbulentní a násilná doba, zvláště v období po vojenském puči v roce 1980. PKK tehdy čelila brutálním represím, Öcalan byl ještě před samotným pučem nucen odejít do Sýrie. Byla navázána spolupráce s některými radikálně levicovými uskupeními, mimo jiné s Lidovou frontou pro osvobození Palestiny (PFLP) a Arménskou tajnou armádou pro osvobození Arménie (ASALA), v jejichž táborech v libanonském údolí Biká získali militanti PKK vojenský výcvik. Třetí fází jsou léta 1984-1999, tedy od začátku povstání po Öcalanovo zadržení. Byla to mimořádně brutální fáze, v níž násilí erodovalo na všech stranách s největší intenzitou a nechalo za sebou tisíce obětí. PKK působila především ze syrského území do doby, než ji v roce 1998 syrský prezident Háfiz al-Asad vypověděl. Poté se přesunula do severoiráckého Qandílu, kde si v horách vybudovala svoji základnu. Třetí fáze končí zadržením Öcalana tureckou tajnou službou MIT v keňské Nairobi. Čtvrtá fáze mezi lety 1999-2004 je obdobím příměří. PKK tehdy prodělala rozsáhlou organizační i ideologickou krizi, několikrát se dokonce přejmenovala, aby se nakonec vrátila zpět k „osvědčené značce“. Pátá fáze v letech 2004-2012 se nesla ve znamení obnovených bojů, které utichly na podzim 2012, kdy turecká vláda zahájila tajné rozhovory s Öcalanem. Během šesté fáze v letech 2013-2015 probíhal mírový proces a obě strany jevily vůli k určitým ústupkům. To bylo přerušeno v létě 2015 obnovením bojů mezi PKK a tureckou armádou, jež v podstatě trvají dodnes. Aktuálně lze konstatovat, že je PKK ve velmi dobré bojové kondici a skoro každý týden přicházejí videa a zprávy o akcích proti jednotkám turecké armády. Samozřejmě se jedná o asymetrickou, partyzánskou válku, v níž PKK tahá za kratší konec provazu, nicméně na této úrovni se jí daří držet se po vojenské stránce ve vynikajícím stavu.
Kde PKK bere prostředky na financování své vojenské kampaně a dalších aktivit? Lze určit dominantní zdroj jejích peněz?
V různých vývojových stádiích se to lišilo. Od sedmdesátých do devadesátých let byla hlavním zdrojem podpora ze strany státních aktérů. PKK dostávala peníze od řady států, kterým z různých důvodů leželo Turecko v žaludku. Byla to například Arménie, Řecko nebo jižní Kypr. Podpora šla pochopitelně také ze Sovětského svazu, potažmo Ruska. Mimochodem Rusko dodnes na rozdíl od západních zemí oficiálně nepovažuje PKK za teroristickou organizaci. Dále PKK v určitou dobu dostávala podporu z Íránu, na jehož území operovala. Nejvýznamnějším podporovatelem byl ale především režim Háfize al-Asada v Sýrii, kde Öcalan nalezl na devatenáct let útočiště do doby, než se jej Asad v roce 1998 zbavil.
A co nestátní zdroje? Hodně se hovoří o obchodu s drogami…
V momentě, kdy na konci devadesátých let finanční podpora ze strany států víceméně vyprchala, musela PKK hledat alternativní zdroje financování. Samostatnou a velmi kontroverzní kapitolou jsou právě drogy. Existují kolem toho rozporuplné verze, k nimž se člověk přiklání většinou podle svých sympatií či antipatií vůči PKK. Od naprosté bagatelizace po extrémní zveličování. PKK bezesporu kontrolovala íránsko-iráckou hranici, kterou proudí tzv. Balkánskou cestou do Evropy většina heroinu z Afghánistánu a Pákistánu. Pašeráci bezesporu PKK platí určitý objem peněz coby „revoluční daň“, o její výši však můžeme pouze spekulovat. PKK rovněž údajně danila pěstitele konopí přímo v Kurdistánu. Zároveň měla díky svým aktivitám vždy silné postavení v rámci diaspory, především ve Francii, Německu a Belgii. Velkou část fyzické distribuce heroinu v Evropě kontrolovaly kromě albánských gangů také gangy turecko-kurdské. Nicméně, jak jsem řekl, vše je především v rovině spekulací. Konkrétních důkazů je relativně pomálu vzhledem k uzavřenému charakteru kurdské diaspory a především kriminálních struktur v jejím rámci. Některé z gangů PKK určitě financovaly, část ze sympatií, část z vypočítavosti, část asi ne zcela dobrovolně v podobě „revoluční daně“. Vždy zde bylo podezření, že se PKK, obdobně jako Revoluční ozbrojené síly Kolumbie (FARC), zapojila přímo do distribuce drog. To ovšem není prokázané. Tvrzení typu, že PKK kontroluje 80% veškerého trhu s heroinem v západní Evropě, mi ovšem přijdou v každém případě přemrštěné. PKK je rovněž obviňována z ilegálního převaděčství, buď coby aktivní organizátor, nebo ten, kdo převaděče daní. Mnoho Kurdů, zvláště v Německu, kterým po jejich příchodu pomohla PKK postavit se na vlastní nohy, platí potom zpětně za tuto asistenci. Neuvěřitelné množství peněz je potom PKK schopna v diaspoře vybrat i v rámci různých fundraisingových akcí. Ročně jde o desítky milionů eur. Dobří jazykové řeknou, že PKK je podporována běžnými Kurdy včetně byznysmenů čistě ze sympatií, což je minimálně u části z nich nepochybně pravda, zlí jazykové řeknou, že část téhle podpory je vynucená. Máš byznys a nechceš mít problémy s PKK, tak raději zaplatíš „revoluční daň“.
Pojďme se nyní zevrubně podívat na ideologickou stránku PKK. Co bylo hlavním důvodem pro Öcalanův rozchod s tureckými komunisty?
S tureckými komunisty a levicí obecně se Öcalan rozcházel v pohledu na kurdskou otázku. Turecká levice byla vždy nacionalistická a hlásila se k myšlence jednotného tureckého národa. V lepším případě se v kurdské otázce nijak neangažovala, v horším na Kurdy pohlížela kemalistickou optikou jako na horské Turky, nikoliv svébytnou národnostní skupinu. Motivem zformování PKK byl odpor proti tzv. dvojí kolonizaci. Na jedné straně se Öcalan ztotožňoval s tureckým marx-leninským narativem, dle nějž bylo Turecko nerozvinutou zemí vykořisťovanou Spojenými státy a Západem obecně, z druhé strany však zdůrazňoval, že region Kurdistánu je vykořisťován také v rámci tureckého státu. Jestliže v této době mluvíme o Turecku jako o rozvojové zemi, tak Kurdistán byl její zdaleka nejzaostalejší a nejchudší částí. V mnoha ohledech se jednalo o v podstatě feudální společnost. Byl tam tribalismus, byli tam latifundisté, většina Kurdů byli bezzemci pracující v zemědělství, nikdy tam neexistoval rozvinutý průmysl. Kurdistán byl extrémně chudým regionem, jehož ekonomika dosahovala jen zhruba desetiny toho, co průměr zbytku Turecka. Zároveň byl ale obývaný národem, jemuž Turci, včetně většiny stoupenců levice, upírali právo na jeho identitu a kulturu. Kupříkladu už sama kurdština byla považována za jakýsi lokální primitivní způsob dorozumívání, rozhodně ne za plnohodnotný jazyk. Öcalan věřil, že pokud má dojít k revoluci v Turecku, tak musí začít nutně v Kurdistánu. Zde měly být v maoistickém duchu zmobilizovány zemědělské síly, aby přenesly revoluci do měst. PKK se opírala o nejchudší z nejchudších. Byť se třeba jednalo o studenty, tak pocházeli z rolnických rodin bezzemků. Oproti tomu turecké komunistické strany se opíraly především o proletariát. Paradoxem je, že kurdské dělnictvo, které bylo začleněno do odborů a které by dle teoretických marx-leninských pouček přirozeně mělo být bází PKK, tak mělo blíže k tureckým odborářům, kteří razili nacionálně tureckou ideologii.
Jak tedy lze charakterizovat vztah Öcalana a PKK k Turkům? Lze na jejich straně pozorovat určitou formu protitureckého šovinismu?
Takováto animozita tam v rovině ideologie nikdy nebyla. PKK byla utvořena na ideji, že komunistické Turecko nemůže vzniknout, aniž by napřed vznikl komunistický Kurdistán. Rozhodně ovšem PKK nebyla ani ve svých začátcích šovinistickou anti-tureckou skupinou. Turky najdeme i mezi zakládajícími členy Öcalanovy skupiny. Haki Karer a Kemal Pir byli etničtí Turci a dodnes patří k uznávanému „panteonu“ PKK. Öcalan s nimi dokonce po svém propuštění z vězení bydlel v jednom bytě. Další z nich, Duran Kalkan, patří i dnes k vysoce postaveným kádrům v rámci PKK a KCK. Dále jsou tu známé spekulace, že dokonce Öcalanova matka měla být etnická Turkyně, to nicméně nelze potvrdit (stejně jako kupříkladu přesné datum Öcalanova narození).
Kam byste ideologicky zařadil PKK v rámci mezinárodního komunistického hnutí?
Ta ideologie je skutečně zcela svébytná a jen těžko ji nějak řadit. Nepochybně v tom hraje roli i fakt, že PKK měla vždy jediného výhradního ideologa, tedy Öcalana. Termín apoismus je tudíž zcela přiléhavý. Fungoval zde a dodnes funguje vyhrocený kult osobnosti, jakkoliv byla PKK formálně strukturovaná jako klasická komunistická strana s předsednictvem, ústředním výborem, sjezdem a měly v ní fungovat určité demokratické mechanismy. V některých ohledech, zvláště v oné značné ideologické svéráznosti, mohla PKK vzdáleně připomínat Světlou stezku v Peru či Tygry osvobození tamilského Ílamu na Srí Lance. V rámci mezinárodního komunistického hnutí tu ve své době lze vysledovat jisté souznění s pozicemi režimu albánského vůdce Envera Hoxhy (Hodži) v tom smyslu, že s ním PKK sdílela dosti ambivalentní vztah k Sovětskému svazu. Ten se odvíjel od Öcalanova vlastního ideálu, který znal z knih a z velké části nekorespondoval s realitou. Na jedné straně zde byla bezmezná adorace Velké říjnové socialistické revoluce coby nejsvětlejšího momentu v dějinách lidstva. Lenin a Stalin byli pro PKK nekritizovatelnými revolučními vůdci. Kritika SSSR se týká až období po Stalinově smrti, kdy měl sovětský režim zradit původní ideály a rezignovat na národně osvobozenecký boj. Jakékoliv ústupky z revolučních pozic či pokusy o reformu byly ze strany PKK (podobně jako v případě maoistické Světlé stezky) brány jako pravicová úchylka a nepřípustný revizionismus. Z vnějšího pohledu může působit až směšně, že se „stranička“ tohoto typu snažila mentorovat SSSR z pozice strážců odkazu VŘSR. V osmdesátých letech tak PKK přivítala nástup „studenoválečníka“ Andropova a obhajovala Jaruzelského zásah proti opozičnímu hnutí v Polsku. K obratu došlo až na sklonku dekády, kdy Öcalan nečekaně podpořil Gorbačovovu glasnosť. S rozpadem SSSR v roce 1991 přišla tak jako u mnoha jiných hnutí „třetího světa“ velká ideová krize. Jejím důsledkem bylo mimo jiné i to, že o rok později Öcalan prohlásil o Stalinovi, do té doby zcela nedotknutelné postavě, že byl ruským šovinistou a zrádcem národně osvobozeneckého boje. Tato deziluze vedla až k tomu, že v průběhu několika dalších let Öcalan a s ním celá PKK zavrhli marx-leninismus a vzali za své ideály demokratického konfederalismu amerického filozofa Murraye Bookchina.
Co si lze pod ideologií demokratického konfederalismu představit a proč si Öcalan za svůj nový ideový vzor vybral právě Bookchina?
Klasický narativ je, že se Öcalan seznámil s Bookchinovými myšlenkami po svém uvěznění v roce 1999, nicméně náznaky podobných myšlenek se u něj objevily již o několik let dříve. PKK se po rozpadu SSSR začala ideologicky hledat, což se projevovalo i v některých symbolických gestech, jako když si kupříkladu v roce 1995 definitivně sundala ze své vlajky srp a kladivo a nahradila je zapálenou pochodní. Co se týče demokratického konfederalismu, tak jde o ideologickou soustavu, jež je založena na myšlence radikální demokracie zdola. Mocenská báze má být budována od obecní úrovně přes konfederace obcí přes konfederace konfederací až po jednotnou světovou komunitu. Je zde radikální důraz na komunální úroveň v tom smyslu, že lokální komunity mají být co nejvíce soběstačné, mají vlastnit půdu a od této lokální roviny má jít vše směrem nahoru. V základu je idea, že člověk je kompetentní ovlivnit především věci, které se jej přímo dotýkají, ať již se to týká práva či ekonomiky. Demokratický konfederalismus se staví proti národním státům, dlouhodobou vizí je, že tyto státy postupně zaniknou. S tím souvisí skutečnost, že se PKK vzdala požadavku směrem k Turecku na ustavení samostatného kurdského státu. Chce pro Kurdy kulturní a politickou autonomii, aby se o záležitostech týkajících se Kurdistánu rozhodovalo přímo v Kurdistánu. Bookchin dále v rámci své ideologie kladl obrovský důraz na ekologii a ženskou emancipaci. Zatímco ekologická témata dosud u PKK a dalších apoistických stran, jako je především PYD v Sýrii, rezonují zatím spíše jen na úrovni oficiálních prohlášení, ženskou otázku vzala tato uskupení plně za svou. Z pohledu Öcalana čelí kurdské ženy dvojímu útlaku, jednak coby příslušnice utlačovaného národa, za druhé coby příslušnice ženského pohlaví v tradiční kurdské patriarchální společnosti. Pro mnoho dívek z tradičních oblastí znamená přidání se k PKK možnost vymanit se z dohledu svého otce a bratrů a aktivně rozhodovat o svém osudu (pakliže je o něčem takovém možné hovořit v rámci vojenské organizace). Při snahách o ženskou emancipaci jsou v apoistických organizacích dnes vždy na stejnou pozici v hierarchii postaveni muž a žena. I v rámci rovnostářské PKK si část mužů zpočátku jen s obtížemi zvykala, že jim velí ženy.
Existuje ještě nějaká jiná politická entita kromě apoistických Kurdů, jež by se v současnosti hlásila k demokratickému konfederalismu?
Ne. Mezi demokratický konfederalismus a apoismus lze v současnosti v podstatě dát rovnítko. Nebýt Kurdů, tak o Bookchinovi dnes neví prakticky nikdo. Podle Bookchinovy dcery, která je nyní nositelkou jeho odkazu, Bookchin s PKK sympatizoval. Öcalan se přes svoje právníky snažil zařídit, aby jej mohl navštívit ve vězení, než k tomu však mohlo dojít, Bookchin v roce 2006 zemřel.
Jakým způsobem nahlíží většinová kurdská společnost na snahy o emancipaci žen? Neobjevily se ze strany konzervativních Kurdů námitky spojené s představou, že extenzivní zapojení žen zvláště do vojenských struktur organizace může vést k sexuální promiskuitě?
Samozřejmě se podobné námitky objevily. To je také jeden z důvodů, proč v apoistických organizacích ve smíšených jednotkách funguje striktní celibát. A také důvod proč nakonec vznikly i separátní ženské jednotky, jako jsou Svobodné ženské jednotky (YJA-STAR) u PKK nebo Ženské obranné jednotky (YPJ) v rámci syrských Lidových obranných jednotek (YPG). Pro bohabojné rodiče mladých dívek to má sloužit coby záruka, že jejich dcera „nesejde na scestí“.
Z druhé strany, nemohou naopak v rámci jednotek vznikat určité problémy plynoucí ze striktního celibátu?
Přirozeně to asi nějaké problémy vytváří. Slyšel jsem o disciplinárních potrestáních lidí, kteří celibát nedodrželi, může to pro ně mít závažné důsledky. Stran sexu byla PKK vždy mnohem puritánštější než například FARC v Kolumbii, které jsou na tom velmi podobně, co se týče zapojení žen. FARC vztahům v rámci svých jednotek nikdy úplně nebránily, ale zde platí úsloví jiný kraj, jiný mrav. Latinská Amerika je ve vztahu k sexu něco jiného než Blízký východ.
Nedoléhají na mladé bojovnice společenské tlaky založit rodinu a mít potomstvo?
Samozřejmě doléhají. Mnoho dívek navíc touží po dětech samy o sobě. Když jsem o tom hovořil s jednou bojovnicí ze syrských YPJ, tak říkala: „Dokud je válka, tak válčím, až skončí válka, tak založím rodinu. A možná také ne.“ Na tomto, přiznávám, velmi malém empirickém vzorku si troufnu zobecnit, že toto bude asi převažující postoj. V praktické rovině jde také o to, že případné mateřství je těžko slučitelné s partyzánským životem revolucionáře. Kromě toho si nejsem příliš jist, jak moc je v případě přání jednoduché opustit řady těchto jednotek.
Jakým způsobem Öcalan a PKK nahlíží islám coby dominantní náboženství v blízkovýchodním regionu?
Ten vztah je dosti ambivalentní. PKK je z podstaty sekularistická organizace. V rámci své mytologie má určité odkazy k starověkým Médům a celkově předislámské historii. Mezi apoistickými Kurdy silně rezonují jazídismus a zoroastrismus coby součást kulturního dědictví Kurdistánu. Realita je ovšem zároveň taková, že drtivá většina Kurdů jsou muslimové, ať již praktikující či kulturní. Öcalan odvrhnutí islámu bral jako jeden z důvodů neúspěchu mnoha levicových stran na Blízkém východě. Aby si nepopudil konzervativní elektorát a spojence, nikdy se nevymezoval proti islámu, byť spousta kádrů PKK jsou otevření ateisté či vlažní, nominální muslimové. Silně věřících je menšina, minimálně co se týká vedoucích pozic. Öcalan se ve svých spisech o reinterpretaci historie lidstva dotýká samozřejmě i islámu a proroka Muhammada. Jeho postoj je blízký tvrzení mnoha jihoamerických levičáků, že Ježíš byl první komunista. Muhammad je analogicky chápán jako velký revolucionář své doby. Celkově lze shrnout, že PKK o islámu v rámci své ideologie příliš nemluví.
Jakou roli hraje v ideologii PKK násilí a jakým způsobem je ospravedlňováno?
PKK v rámci oficiálního diskurzu chápe násilí jako obranný prostředek tam, kde selhává politika. Násilí nebylo nikdy opěvovanou praxí, jako tomu bylo kupříkladu v případě peruánské Světlé stezky. To samozřejmě nic nemění na tom, že se PKK v průběhu své existence dopustila celé řady velmi nehezkých činů, zvláště v extrémně turbulentních a násilných devadesátých letech. Nicméně pokud je porovnáme s násilím tureckých ozbrojených složek vůči civilistům, tak jde velká většina obětí na vrub tureckému státu. PKK nikdy programově neútočila proti tureckým civilistům, to se týká pouze radikálů ze skupiny Sokolové svobodného Kurdistánu (TAK). Primárním cílem útoků PKK byla turecká armáda, ultrapravicové skupiny typu Šedých vlků a také tzv. vesnické hlídky, což jsou polovojenské jednotky rekrutované z kurdských vesničanů, které platí turecká armáda. PKK bylo často vyčítáno násilí proti domnělým kolaborantům, případně i jejich rodinám. Pravdou je, že PKK útočila velmi tvrdě na kohokoliv, koho podezřívala, ať již oprávněně, či nikoliv, z kolaborace s tureckou armádou. Zvláště ze západního pohledu je potom velmi kontroverzní, že skupinou, na niž PKK programově útočila, byli učitelé. Ti byli považováni za nástroj turkizace a potlačovatele kurdského jazyka a kultury. Z pohledu PKK byli legitimními cíli, ze západního pohledu jde o civilisty. PKK rovněž proslula násilím vůči disentu, ať již se jedná o konkurenční hnutí, či o vnitřní kritiky. Máme-li mluvit o stinných stránkách PKK, tak je nutné říct, že daní za velmi přísnou disciplínu byl razantní postup vůči náznaku jakékoliv opozice. Odpadlictví se vždy trestalo tvrdě, ať již se to týká kurdských území, nebo také západní Evropy. Přesto bych já sám současnou PKK za teroristickou organizaci neoznačil. Dle mého názoru jde o klasickou povstaleckou skupinu, jejíž étos či metody mi mohou, či nemusí být sympatické, ale nenaplňují charakteristiky terorismu. V tomto směru jde o politické rozhodnutí, ústupek vůči Turecku a roli, kterou jako západní spojenec v regionu hraje. Jiným způsobem se dá stěží vysvětlit, jak může být PKK považována za teroristickou organizaci, zatímco mnohem brutálnější afghánské hnutí Tálibán, které na civilní cíle útočí programově a systematicky, není.
Jak je na tom PKK, co se týče počtu bojovníků? Měnil se stav v průběhu let?
Udávaná čísla jdou skutečně ode zdi ke zdi. Podle jednoho údaje mají 5 tisíc bojovníků a bojovnic, podle jiného až 30 tisíc. Lze říci, že největší krizi v tomto ohledu měla PKK začátkem nultých let po zatčení Öcalana, kdy ji mohlo opustit možná až dva tisíce bojovníků. Tehdy se z Turecka v podstatě stáhla na sever Iráku a tam konsolidovala svoje síly. Nicméně turecká politika vůči Kurdistánu, především stanné právo, které se dotýká většiny lidí, je pro PKK tím nejlepším náborářem. V poslední době je to dále umocňováno skutečností, že pokus o dialog prostřednictvím legální politické strany v podobě Lidové demokratické strany (HDP), byl rozbit ze strany Erdoğana.
Častým nástrojem tureckého státu proti nepohodlným politikům a dalším veřejně činným osobám bylo obvinění z napojení na PKK. Aktuálně se to týká především právě zmíněné opoziční prokurdské HDP, jejíž vůdce Selahattin Demirtaş momentálně sedí v tureckém vězení. Mají v případě HDP tato obvinění určitý reálný základ, nebo se jedná ze strany prezidenta Erdoğana a vládní Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) o naprostou účelovou konstrukci?
Realita se má tak, že HDP rozhodně není PKK. HDP vznikla jako směs několika levicových stran (mimo jiné i tureckých), které se daly do jednoho volebního bloku, aby překročily desetiprocentní hranici nutnou pro vstup do tureckého parlamentu. HDP, byť většinově kurdská strana, ve své politice na rozdíl od PKK nikdy neakcentovala čistě kurdskou otázku. Jejím představitelům bylo jasné, že by to přirozeně odrazovalo turecký elektorát. Ideologií HDP není demokratický konfederalismus, ale jedná se o standardní levicovou stranu, která je součástí Socialistické internacionály a její politika se hodně nese v „evropském“ inkluzivním duchu. Vždy se silně bili za všemožné menšiny, za gaye, obecně za lidská práva. Pravdou je, že některé osobnosti HDP mají určité vazby na PKK. Kupříkladu Öcalanův synovec a neteř jsou jejími politiky. V letech 2013-2015 potom HDP často působila coby prostředník mezi AKP a PKK. Nicméně jestli její vztah k PKK někdo přirovnává ke vztahu Sinn Féin k Irské republikánské armádě (IRA) či strany Batasuna k organizaci ETA v Baskicku, tedy že HDP jsou politickým křídlem PKK, tak je to nesmysl. S PKK se potkávají v tom, že chtějí kulturní autonomii pro Kurdistán, jinak se ale snaží působit na celoturecké bázi. O dost blíže mají ideologicky ke španělské straně Podemos či řecké Syrize.
Jak se má situace s radikály odštěpenými od PKK? Zmiňoval jste organizaci TAK…
TAK, neboli Svobodní sokolové, jsou standardně popisováni jako radikální odštěpenci od PKK, ale obdobně jako v případě obchodu s drogami je to celé zastřené mnoha nejasnostmi. Kromě toho, co o sobě TAK prohlašuje v rámci různých komuniké, je velmi málo potvrzených faktů, o něž se lze opřít. Okolo identity TAK existuje několik protichůdných hypotéz a příklon k té které z nich je dán spíše politickými sympatiemi, než reálnými důkazy. Narativ, který zastává PKK a její sympatizanti, je ten, že TAK jsou odpadlíci od PKK, kteří odmítli její smířlivou politiku a rozhodli se eskalovat násilí. PKK s nimi nemá nic společného a absolutně je nekontroluje. Sebevražedné útoky proti tureckým civilistům, bomby v kavárnách či hrozby turistickým cílům nejsou ničím, co by PKK kdy dělala. Tito extremisté podle této verze dělají kurdské věci medvědí službu. Z opačné strany nahlíží věc turecká vládní garnitura a její stoupenci, kteří tvrdí, že TAK je pouhou politickou hrou PKK. Je to uměle vytvořené uskupení, jež PKK využívá na „špinavou práci“, ke které se nechce hlásit z důvodu PR. V souladu s tímto narativem nemá Turecko TAK na seznamu zhruba šedesáti teroristických organizací, neboť je bere jako nedělitelnou součást PKK. Třetí hypotéza, že TAK jsou produktem tureckých tajných služeb, samozřejmě může leckomu připadat jako přitažená za vlasy. Co bych ovšem jinde považoval za konspirační teorie a fantasmagorie na úrovni, že CIA sama zorganizovala 11. září, nelze v tureckém případě tak snadno smést ze stolu. Turecko, jež ostatně dalo světu pojem derin devlet, tedy deep state, který lze do češtiny nejlépe přeložit asi jako paralelní struktury, má historii prokázaných, zdokumentovaných masakrů civilního obyvatelstva vlastními agenty, vydávajícími se za příslušníky PKK. V tomto ohledu si tedy nelze dělat žádné iluze. V každém případě ani jedna ze tří uvedených variant mi nepřijde zcela nerealistická. Nejlogičtější mi však přijde čtvrtá varianta, že PKK nemá na akce TAK vliv, nicméně ví o nich a do určité míry bere TAK jako někoho, kdo se jí v rámci politické hry hodí. Pro tento scénář hraje i to, že v jiných případech PKK proti kurdskému politickému disentu dokázala zakročit velmi razantně a efektivně.
Pojďme se závěrem ještě podívat do sousední Sýrie, kde je apoismus reprezentován Stranou demokratické unie (PYD) a její vojenskou odnoží Lidové obranné jednotky (YPG), které dnes tvoří v rámci konfliktu v Sýrii jednoho z klíčových hráčů. Můžete nám stručně popsat jejich genezi?
PYD vznikla v roce 2003 v severní Sýrii, tedy v prostředí po dlouhá léta formovaném přítomností PKK. Poprvé se naplno projevila o rok později v době „fotbalových riotů“. Tehdy do Qámišlí přijeli na fotbal arabští fanoušci z Dajr az-Zawr. Při zápase provokativně vytáhli transparenty se Saddámem Husajnem a po zápase začali před stadionem napadat přítomné Kurdy tyčemi a noži. Do bitky se vložila syrská armáda a vše přerostlo v regulérní občanské nepokoje, které byly tvrdě potlačovány. PYD v té době dokázala ze všech kurdských uskupení zmobilizovat největší davy. Následovaly represe, došlo k zatčení stovek aktivistů a PYD do roku 2011 působila v podstatě v ilegalitě. Po vypuknutí syrské krize se PYD dokázala velmi rychle zorganizovat a ustavit vlastní milice v podobě YPG, které získaly množství zbraní z opuštěných skladů syrské armády. Když byl Asadův režim v podstatě vytlačen ze severní Sýrie, dokázaly velmi účinně vyplnit vzniklé vakuum, neboť na rozdíl od jiných kurdských skupin měly know how a jejich část měla výcvik u PKK. V jejich vztahu s Asadovým režimem od té doby nastalo období pragmatické neutrality, která je občas narušena dílčími střety, občas tichou spoluprací. Kritici často obviňují PYD/YPG z kolaborace s Asadem, nicméně to plyne ze skutečnosti, že pro ně povstalecké skupiny, které se k nějakým prokurdským snahám od počátku netvářily vůbec příznivě, představovaly podstatně větší ohrožení.
Proti politickým ambicím PYD/YPG na území Sýrie se vehementně staví Turecko, s tím, že se jedná o pobočku PKK ergo teroristickou organizaci na úrovni Islámského státu. Odhlédneme-li od turecké oficiální propagandy, jak byste charakterizoval vztah mezi PKK a PYD/YPG?
PYD/YPG je organizace, která z PKK ideově vychází, hlásí se k Abdullahovi Öcalanovi a přijímá za své myšlenky demokratického konfederalismu. V její struktuře působí řada lidí, kteří prošli PKK. PKK jí rovněž přinejmenším po organizační a vojenské stránce pomáhala. Přesto nelze PYD/YPG označit za filiálku či rebranding PKK, ale mnohem spíše za sesterskou organizaci, která jedná samostatně a sleduje vlastní politiku. Historická zkušenost PKK a PYD/YPG je v mnoha ohledech odlišná, tak jako je odlišná situace Kurdů v Turecku a v Sýrii. Faktem je, že praktické zavádění demokratického konfederalismu je v případě PYD/YPG podstatně inkluzivnější, neboť v severní Sýrii žije mnohem více národnostních menšin (Arabů, Asyřanů a dalších) oproti jihovýchodnímu Turecku. Samozřejmě je tu také řada styčných bodů, jako je především důraz na ženskou otázku. Z věcí, jež lze oprávněně kritizovat, sdílí PYD/YPG s PKK rovněž velmi tvrdé a autoritářské vystupování proti opozici a konkurenci v kurdských řadách. Obě skupiny to omlouvají válečným stavem, při němž nelze brát přílišné ohledy na kolaboranty s nepřítelem.
Jaký očekáváte budoucí vývoj v rámci severní Sýrie? Má zdejší pokus o implementaci demokratického konfederalismu šanci na přežití?
Přežití kurdského projektu závisí na mnoha faktorech, vnitřních i vnějších. Z prvního okruhu jde především o sérii voleb, které Rožavu (výslovnost anglického přepisu „Rojava“), jež se dnes oficiálně nazývá Demokratický federální systém severní Sýrie, čekají a jejichž výsledek i celkový průběh určí legitimitu celého projektu. Komunální volby proběhnou koncem září, volby na úrovni kantonů v listopadu, parlamentní volby pak v lednu příštího roku. Jejich průběh a především volební účast budou indikátorem toho, jak silnou pozici PYD v rámci severosyrské federace skutečně má. Nicméně situaci silně komplikuje fakt, že hlavní kurdská opozice, sdružená v rámci Kurdského národního kongresu (KNC/ENKS), volby bojkotuje. Pokud jsme zmiňovali inkluzivitu, tak ta se promítá i do systému voleb, kdy Kurdové volí pouze 60 % mandátů, zatímco zbylých 40 % připadne národnostním menšinám. Povinné je i rovnoměrné zastoupení obou pohlaví.
Daleko důležitější pro budoucnost projektu jsou ale vnější faktory, především postoj Turecka, Ruska, Asadova režimu, či další vývoj v Iráku a iráckém Kurdistánu. Turecko dlouhodobě vyhrožuje vojenskou invazí a jakoukoliv kurdskou státní či polo-státní entitu na severu Sýrie odmítá. Stejně odmítavý je i režim v Damašku, který obviňuje PYD z narušování teritoriální integrity země a odmítá v tomto směru jakýkoliv kompromis. Nadcházející volby mohou vztahy s Ankarou a Damaškem dále eskalovat. Obzvlášť zranitelný je v tomto směru nejzápadnější kanton Afrín, izolovaná enkláva obklíčená z jedné strany Tureckem a z druhé strany syrským režimem. O osudu Afrínu do velké míry rozhoduje Rusko, které zde má umístěné vojenské pozorovatele a bez jehož souhlasu nelze skutečnou vojenskou eskalaci očekávat. Nicméně drobné incidenty, především ve formě přeshraničního bombardování kurdského území tureckou armádou, probíhají prakticky na denní bázi. Není také žádným tajemstvím, že Turecko je ochotné vyměnit volnou ruku v případě Afrínu za koordinovaný postup v boji proti povstalcům v provincii Idlib. Pokud by k podobné dohodě skutečně došlo, pro kanton by to bylo smrtící. Mimořádně důležitý je pro severosyrskou federaci také vývoj vztahů se sousedním Irákem a především Kurdskou regionální vládou, kterou čeká referendum o nezávislosti a následné volby. Výsledek obojího je pro budoucnost projektu zásadní. Zatímco současný prezident Bárzání a jeho Demokratická strana Kurdistánu (KDP) se k PYD (ale i PKK) staví nepřátelsky a aktivně se podílí na jeho izolaci, strana Gorran (Změna) a Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK) mají k Rožavě i přes ideovou rozdílnost o dost blíže. Pokud by se podařilo v nadcházejících volbách Bárzáního odstavit, znamenalo by to patrně faktický konec blokády, která komplikuje ekonomickou soběstačnost oblasti. Samostatnou kapitolou je pak vojenská i politická podpora ze strany USA, podobně jako to, jakse bude vyvíjet situace na syrském bojišti. Faktorů, na kterých je osud severosyrské federace závislý, je skutečně hodně. Osobně věřím, že následující půlrok bude pro budoucnost celého projektu rozhodující.
Rudolf Kvíz je ředitelem komunikační agentury.
