Britské volby vnesly do ostrovního dramatu nový prvek, a to alianci Toryů s částí severoirské politické scény. To zní samo o sobě zajímavě a může mít další implikace – přičemž co má implikace v rámci Spojeného království, má je stále ještě do určité míry i globálně. Neopomínáme dál sledovat vývoj kolem Kataru, podobně si neodpouštíme slovo k (zatím mediálně nepříliš pokrytému) tématu referenda o osamostatnění se Kurdistánu od Iráku.
Británie. Carl Gustav Jung osvětlil psychologický význam archetypů, na což svým způsobem navázal etolog Konrád Lorenz, když na příkladech ze zvířecí říše popsal tzv. „vtiskování“ (imprinting). Zjednodušeně řečeno jde o to, že nějaký výrazný tvar, který mládě v tzv. kritickém období (critical period) vidí, se mu natolik pevně vtiskne do podvědomí, že ho v určitém ohledu celoživotně ovlivní. Lorenz v rámci experimentu pózoval za sklem inkubátoru čerstvě vylíhnutým housatům – ta ho pak následovala i přes to, že vedle stála jejich biologická matka. Podobně možná fungují i politické preference a motivace voličů – tím spíš připustíme-li, že odhadem nějakých 80% lidí dá na dojem (resp. halo efekt, sílu „archetypu“), 15% ho možná překoná a aspoň se snaží přemýšlet nad obsahem bez ohledu na to, že toho kterého kandidáta nemohou „lidsky“ ani vystát, přičemž tak 5% si možná dá tu práci, přečte si program a skutečně bere volební proces jako smysluplný a přistupuje k němu s důvěrou, racionálně a zodpovědně, tj. bez ohledu na to, jak na něj ten který kandidát působí. Podle mě Mayová podcenila právě tenhle rozměr, tj. tu určitou „podprahovost“ a nevyzpytatelné zákruty lidského myšlení. Nemyslím si proto, že by čas, který uplynul mezi jejím „delegováním“ do funkce a volbami, které si sama naordinovala, promarnila až tolik tím, že (v zásadě férově a poctivě, byť asi nepříjemně, „po kalouskovsku“) řekla, co plánuje udělat, jako spíš tím, že při tom voličům (v „critical period“ již podobnému výjevu vystaveným) začala připomínat baronku Thatcherovou. Některé z nich to přimělo jako housata batolit se za ní, jiné archetypální reminiscence naopak spolehlivě vyplašila. Pokud tuhle logiku připustíme a připomíná-li Mayová veřejnosti podvědomě Thatcherovou, pak Corbyn možná probouzí vzpomínku na (dobráckého a osudem zkoušeného) Čáryfuka; zvlášť doporučuji sociálně interpretovatelný podtext úvodní znělky zde, konkrétně pasáž 00:05 – 00:20). Když se však na vůdce Labouristů podíváme všetečněji, zjistíme, že při některých grimasách připomíná i Steva Coogana. A to hlavně v jeho (bohužel trochu nedoceněné) seriálové roli Tommyho Saxondala, rozvedeného deratizátora, který kromě jiného navštěvuje kurzy zvládání vzteku. Vezmeme-li dál Corbynovy sliby versus realitu (rozumím lecčemus – ale jak chce proboha prosadit například zestátnění železnice?!?), vůbec bych se nedivil, kdyby za (hypotetického předpokladu) jeho vládnutí (a v metaforickém vztažení dané scénky na celou UK) došlo třeba i na tento výjev. Na závěr (a když už jsme u těch „podprahových“ záležitostí) nejde odolat pokušení poznamenat, že aliance (irské „protestantské“) DUP s toryovskými konzervativci může dát vzpomenout na „tradiční“ podúrovňovou polarizaci ve smyslu (ryzí) Britové (s „puritány“) versus „Keltové“ (s katolíky), která se nejžhavěji může projevit právě v Severním Irsku. Skoti jsou totiž jednak kulturně homogennější, jednak co do možné eskalace určitě rozumnější, už jen proto, že nemají za sebou bohatou historii antisystémového ozbrojeného boje (včetně napojení na podobně smýšlející organizace v dalších částech planety); což v případě přímých konkurentů irských DUP, jimiž jsou Sinn Féin (politické křídlo IRA), už zcela s jistotou tvrdit nejde. Zcela jistě tak k Británii lze momentálně říct jen jedno – s Mayovou za Torye, Sturgenovou za Skoty, Fosterovou za DUP a O´Neillovou za Sinn Féin v Severním Irsku je genderový aspekt ve vedení hlavních politických stran nyní zřejmě jedinou disciplínou, v níž se Anglie nesune kupředu husím krokem (komentář: Ondřej Krátký).
Záliv. Na katarské krizi je možná nejzajímavější to, že vůči Dawha sice dští síru víc zainteresovaných stran, žádná ale neřekla naplno, co přesně jim vadí. Zatím se mluví o velmi nesourodé změti „Katarem“ (nebo: z Kataru?) údajně sponzorovaných entit, přesvědčivého společného jmenovatele ale protikatarská iniciativa při bližším pohledu jaksi postrádá. Může jím totiž jednak být Írán a jeho vztah vůči nejbližšímu regionu (státy GCC, případně Irák a Jemen), podobně jako Hizbulláhu (Libanon, Sýrie; se zvláštní důležitostí pak Izrael) či dalším organizacím, jednak i averze vůči Muslimskému bratrstvu (MB), tj. jak Hamásu (zde jde sice politicky o Izrael, ideologicky ovšem o MB), tak – napříč více státy – MB jako takovému (zejména pokud jde o Egypt, latentně ale i další státy). Velmi opatrně, asi jako když císař přišel předvést nové šaty, se sem tam mluví o Nusře, případně al-Qá´idě. Dobrá, vezmeme-li po jedno po druhém, pak: Írán má v regionu objektivně nejpochopitelnější ambice v Bahrajnu – tam se sice jezdí Formule 1, ale také tam zástupci většinových šíitů v mnoha případech sedí ve vězení, neboť zemi vládně sunnitská menšina, úzce napojená na Saúdskou Arábii. Dál může jít o íránské snahy o podporu „svých“ v Iráku (kde se to v poslední době nějak snaží balancovat prezident Abadí), případně tu máme Húthie v Jemenu. Pak je zde Hizbulláh, u kterého je ovšem otázka, do jaké míry je jeho sponzoring z Kataru (či, opravdu, „Katarem“?!?) prokázáný či vůbec existující. Jako další máme Hamás – ten je sice „muslimskobratrský“, hlavním problémem je ale dost možná to, že vadí Izraeli. Dále jsou to Muslimští bratři jako takoví – ti nejsou ideologicky zas tak daleko od wahhábismu, resp. jinak (abych zde „Bratrům“ vyloženě nekřivdil): může-li být wahhábismus kompatibiliní s moderní dobou a může-li normálně fungovat například ve vztazích s USA či Západem, pak není důvod, aby MB komukoli ideologicky vadili. A o to právě jde – oni totiž monarchiím Zálivu vůbec nevadí z hlediska „morálky“ či „etiky“, ale především jako potencionální nejpřímější mocenští konkurenti (= viz opět Egypt a patálie bývalého prezidenta Mursího). Právě proto jsou ve většině států, kde buď vládne ještě větší nábožensko-ideologická demagogie, nebo kde by většina lidí proti vládě MB přinejmenším nebyla, zakázáni. Jako poslední (nikoli však významem) tu máme globální teroristické organizace, z nichž většina je zároveň přítomna ve vybraných oblastech Sýrie či Iráku. Tady ovšem zřejmě došlo ke stávce dýdžejů, neboť – správně – jen ticho se valí z repráků; aspoň těch saúdských, emirátských, bahrajnských, malijských a kdoví kterých ještě. Zbývá už se možná jen ptát, kdy se – podobně jako když se hlasuje o rezolucích ve prospěch Izraele – k protikatarské koalici přidá ještě Nauru, Fidži a ta třetí díra kdesi v Mikronésii, která si, podobně jako předchozí dvě, šekely nasypanými za zvednutou ruku v OSN pak vyzáplatuje státní rozpočet. Ano, vyšel jakýsi seznam, z něhož více méně jasně vyplývá, že sankcionáři jdou vyloženě po Íránu a Egyptské opozici vůči Sísímu (přičemž jedna vlaštovka v podobě kontroverzního saúdského kazatele Muhajsiního, toho času údajně ve službách Nusry, určitě jaro nedělá. Tomu zařazení do sankčního seznamu mezi ostatními „dělníky salafismu“ v konečném efektu v zásadě jen pomůže). Do toho tu máme přístup USA: americký ministr zahraničí Rex Tillerson sice řekl, že by bylo dobré na Katar tolik netlačit, kupodivu ale nebyl opět moc konkrétní v tom, co se dělá špatně (případně kterým teroristickým uskupením, s nimiž měly USA operativní plány, by stop financování mohl uškodit?). Trump pro změnu tweetnul, že vše ohledně „Radikální Ideologie“ (proč to píše s velkými písmeny?) ukazuje na Katar – ale ani on nebyl konkrétní, které z těch ideologií má na mysli jako radikální, přičemž vymlouvat se na to, že Twitter dovoluje jen 140 znaků by bylo pošetilé; on se ten limit zas někdy naopak může hodit – zejména když je potřeba říct věci jen s určitou dávkou (ne)jednoznačnosti. Jestli to tedy spíš není tak, že tu je (či dlouhodobě byla) určitá tichá dohoda, kdy vlastně všichni věděli, že a) Katar je jen takový teroristický investiční „hub“ (vždyť nejrůznějších „hubů“ je v Perském zálivu stejně jak hub po dešti), kde b) si na své přišel každý, kdo chtěl (a to možná i za tichého souhlasu všech těch, kteří dnes sankcionují jako o život), přičemž c) když už to bylo neúnosné tak si (přes až smluvně licoměrnou) kritiku Dawhy každý aspoň bude posouvat svou vlastní agendu. Jedni se tak opřou do Íránu (a tedy i Hizbulláhu, bahrajnské opozice, Húthiů, Lidových mobilizačních jednotek a dalších), další se zaměří na MB, ostatní na Hamás atp. Sankční seznam má tedy zdánlivě univerzálně protiteroristický, jinak ale dost selektivní a pragmatický zásah, přičemž o nějakou spravedlnost tu rozhodně nejde. Společným jmenovatelem tedy není ani tak snaha eliminovat teror, jako spíš pod záminkou odstřižení extremistů od zdrojů financování zlikvidovat všechny potenciální mocenské či vlivové konkurenty, a to možná dokonce včetně Kataru samotného (!) Vše se zdá skvěle promyšlené, perfektní a spravedlivé – ovšem má to jednu chybu: stranou pozornosti stále zůstává ta Nusra (resp. Džajš fath aš-Šám). I proto si myslím, že teprve to, zda sankce se odrazí i ve stopce právě jejího financování, nebo ne, bude skutečným indikátorem toho, jestli a) tlak na Katar všechny strany myslely opravdu objektivně a neměřily dvojím metrem – stejně jako toho, jestli b) daný proces také dotáhly až do skutečného konce (komentář: Ondřej Krátký).
Kurdi. Kurdský prezident Barzání ukazuje, že na českém rčení „´myslet dobře´ ještě nutně neznamená ´dobře myslet´“ něco je. Konkrétně tedy myslet si, že v situaci, která aktuálně panuje na Blízkém Východě, nadešel čas uspořádat referendum o nezávislosti severoiráckého Kurdistánu. Přípravné kroky k takové akci lze sice vysledovat minimálně pár měsíců zpět, v současném kontextu ale Barzáního prohlášení nabírají i jiný vzkaz: Všichni ostatní kolem nás jsou buď oslabeni, mají jiné starosti nebo pozornost upřenou jinam, tudíž jestli bude někdy vhodná chvíle, pak nastává teď. To se ale trochu přepočítal, protože velmi promptně naznačili ostrý nesouhlas všechny hlavní státy, které do toho prvořadě mají co mluvit, tj. Irák, Turecko a Írán. Iráku se přitom (kromě praktického „detailu“ v tom smyslu, že Bagdád je pro Severní Irák stále hlavním městem!) mohlo nejvíc dotknout, že Barzání ho svým prohlášením implicitně považuje za odepsaný a impotentní; Ankara, jakkoli dobře s Barzáního „režimem“ vychází (a jakkoli Barzání odsuzuje a nesnáší PKK), tam přeci jen vidí z pohledu Turecka nebezpečný precedens kurdské samostatnosti. Íránu, v jehož „Kurdistánu“ je politicky dominantní hlavně levicové smýšlení a latentně jsou temní Kurdi tedy bližší PKK, se daný případný precedens nelíbí proto, že by velmi pravděpodobně vyvolal snahy íránských Kurdů o to, aby dostali aspoň takovou míru autonomie, jakou má v současnosti právě Severní Irák. Je otázka, jak se k věci postaví Sýrie – na jednu stranu má i ona svou vlastní kurdskou menšinu (zaštítěnou hlavně politickou stranou PYD), na druhé straně současný předák PYD Sálih Muslim se „severoiráckým“ Barzáním vyloženě nevychází; vznik samostatného Kurdistánu by tak na jednu stranu byl podnětem pro větší snahy syrských Kurdů o autonomii (pro Sýrii negativní), na druhé straně ale určitou možnou zvýšenou prevencí před Tureckem (pro Sýrii pozitivní). Sýrie tak možná bude k věci prostě jen mlčet (čemuž napovídá i to, že měla-li by potřebu hlasitě promluvit, už by tak zřejmě učinila). Bagdád, Ankaru i Teherán v postoji proti kurdskému separatismu přitom nejspíš podpoří i další regionální vlády; ty by případné oddělení Irbílu možná podpořily v mírových časech a za přehledných okolností, ovšem na pozadí aktuální situace ho však velmi pravděpodobně mají tendenci vidět spíš negativně, resp. až jako určitou tvrdohlavou „klukovinu“, která může vyvolat obecné zdání, že „stát“ se na Blízkém Východě rozpadá a ztrácí autoritu. Kurdské referendum by tak zároveň vnímaly jako nebezpečný návod pro případné další separatisty (kteří by, na rozdíl od Kurdů, za svými cíli nemuseli jít natolik korektně jako Barzáního skvadra). Z tohoto pohledu se může zdát, že horší načasování si Barzání nemohl vybrat. Na druhé straně ale – kdo ví? Třeba šlo naopak o geniální tah, stavící na tom, že momentálně začali i ostatní v regionu dělat tak trochu zvláštní kroky: státy GCC zatlačily Katar do rohu; Turecko chce dokonce do Kataru poslat armádu (!?); Írán a Saúdská Arábie již pár let pěstují jakýsi zvláštní druh pouštního wrestlingu; v neposlední řadě čím víc se USA snaží působit, že do věcí na BV umí mluvit, tím víc jen dokazuje, jak moc tam vliv nemá; Rusko vše zřejmě nechává být a buď potichu všem stranám prodává vojenskou techniku, anebo prostě očekává, že se celá klenba současné BV politiky a vzájemných vztahů zhroutí tak nějak sama (u čehož možná být nemusí a ani nechce). Na jednu stranu mohl Barzání určitě počkat, až se vše trochu uklidní, tj. že avízem referenda ještě víc nerozjitří pocit četných blízkovýchodních vlád, že už s nimi nepočítá; na tu druhou možná hraje vabank vědom si jedné věci: animosit je na současném BV tolik, že válka zde bude a) buď totální (a pak se nějaký Kurdistán stejně ztratí, resp. to bude jedno, protože v takovém případě se budou hranice přepisovat kompletně) – anebo b) nebude vůbec, protože se prostě nikdo s nikým nedohodne tak, aby vytvořil dvě jasné antagonistické strany (a zápasit ve 3 či více prostě dlouhodobě nejde). I tak se ale iráčtí Kurdové budou muset připravit na to, že a) zadarmo to nebude, stejně jako na to, že b) sousední státy se důsledně postarají o to, aby Irbílu jeho případné sladké vítězství co nejřádněji zhořklo (komentář: Ondřej Krátký).
