Dalibor Šanc: Disident

Rychlými kroky jsem se snažil dostat do hospody a přitom přemýšlel, kdy mi voda promáčí svetr úplně. Přeskočil jsem louži, co se na rohu ulice tvoří pokaždé, když prší, a obešel lešení, které tu před týdnem vyrostlo. Rukama jsem k sobě instinktivně přitáhl konce bundy, kterou jsem měl přes sebe volně přehozenou. Byla úplně mokrá a vlhkost začala z velké části prosakovat i pleteným svetrem. Pod ním jsem měl už jen tmavě červené tričko, které bylo zatím suché. Doufal jsem, že si v U Bonifáce všechno hodím na topení a než něco vypiji nebo sním, bude po dešti, oblečení vyschne a já půjdu domů.

Schválně, jestli tam zase bude starej Bon, řekl jsem si a trochu se ušklíbl do úsměvu. Neměl jsem nejlepší náladu.

Asi hodinu předtím jsem přecházel přes ulici. Dobíhal jsem, abych stihl tramvaj, co uprostřed už delší dobu čekala a hrozilo tedy, že každou chvíli odjede. Naposledy, když jsem se za běhu podíval na semafor, svítila na něm ještě zelená. Rozhlédl jsem se a vběhl na přechod. Když jsem se dostal na druhou stranu a chystal se nastoupit do tramvaje, ucítil jsem něčí pevný stisk. Překvapeně jsem se otočil a uviděl uniformovaného policistu se zarputilým výrazem v obličeji. Vedle něj stála světlovlasá policistka a nepřítomně vrtěla hlavou. Nohou si přitom pohrávala s něčím na zemi a co chvíli tam vrhala pohled.

„Vy nevíte“, promluvil ke mně policista a pomalu mě pouštěl, „kdy můžete přecházet přes vozovku?“

Řekl jsem mu, že přecházet se může, když svítí zelená. Pokýval hlavou a významně se podíval na svou kolegyni. Ta se mi zadívala do očí.

„A proč“, řekla potom, „když to víte, přecházíte na červenou?“

Jen jsem pokrčil rameny. Podíval jsem se na policistu, pak znovu na jeho kolegyni. Ta už si ale zase pohrávala s předmětem na zemi.

„Já jsem myslel“, řekl jsem potom, „že byla zelená.“

Teď zavrtěl hlavou policista.

„To ne, pane, pronesl pohotově, „už tam byla červená. Přeci se s námi nebudete hádat!“

„Já se nehádám“, opáčil jsem, „jen říkám, že jsem myslel, že tam byla zelená. To je všechno.“

Policista se na mě pozorně podíval a pak řekl:

„Tak vy“, odsekával slova, „jste myslel…! No, jen podívej, Jiři. Pán nejdřív myslí a pak se s námi hádá!“

Bylo mi jasné, že je zbytečné cokoli dalšího říkat. Svěsil jsem ramena a zabodl pohled do země. Viděl jsem policistovy naleštěné boty i nedopalek, se kterým si pohrávala bota policistky. Pak na chvíli přestala.

To mu asi přikyvuje, napadlo mě.

„Takže to nebudeme prodlužovat.“, zakončil policista suše. „Bude to za čtyři stovky a můžete být rád, že jsme na vás byli tak mírní. A pro příště – na zelenou!“, nezapomněl doplnit.

Vytáhl jsem peněženku a otevřel ji. Měl jsem tam tři sta padesát korun a nějaké drobné. Když policista uviděl její obsah, zavrtěl znovu hlavou.

„Dejte nám dvě stovky“, zavelel energicky, „a běžte.“

Otevřel jsem dveře hospody a podíval se na člověka za výčepem. Letos v pořadí už třetí majitel. Tenhle byl mladý, s bradkou a nakrátko oholenými vousy. Byl ostříhán dohola a hlava se mu leskla. V uchu měl zlatou náušnici a na krku masivní řetízek. Na sobě měl tričko s neumělým vyobrazením motivu z obalu metalové desky staré asi dvacet let. Za zády mu běžela televize s němým přenosem mistrovství světa v kulečníku. Do toho zněla z reproduktorů ostrá hudba. Nový majitel nehybně stál a s komisním výrazem čepoval pivo. Kývnutím hlavy jsem ho pozdravil a prosmýkl se kolem něj k nejbližšímu volnému stolu. Shodou okolností to byl ten, kde obyčejně sedává starý František Bon. Ten tu ale dnes nebyl.

„Šel jsem jednou tou Nerudovkou“, slyšel jsem v duchu jeho slova, která mi vždy opakuje, „a vidím tam znova ty Italy. Tak jsem na ně mávnul a zašli jsme do nejbližší hospody.“

Dosedl jsem, stáhl ze sebe mokré svršky a zůstal sedět jen v triku. V hlavě se mi stále rojila Bonova slova.

„A už tenkrát tam to pivo bylo dost drahý“, vyprávěl mi dál, „celejch třicet korun stálo.“

Za chvíli přišel majitel a zeptal se mě, co si dám. Řekl jsem mu, že jedno malé pivo.

„Poseděli jsme a já“, pokračoval Bon, „pač jsem uměl trochu francouzsky, tak jsme si nějak šprechtili a pomalu popíjeli. Nakonec jsme každej těch pět kousků udělali a voni, že to za mě zaplatí.“

Pomalu jsem přivykal příjemnému teplu. Když už jsem měl pocit, že je mi tak akorát, vytáhl jsem z kapsy krabičku cigaret a sirky. Zapálil jsem si a čekal na pivo.

„Tak jsem se nechal pozvat“, zněl starý Bon v mé hlavě, „a oni to tenkrát celý zatáhli. Já si na ně vzal adresu a pak jsme si chvíli psali.“

Za chvíli přišel majitel s velkým pivem v ruce.

„Jedno pivíčko…“, řekl se zdánlivým veselím v hlase.

„Já jsem chtěl malý“, řekl jsem mu.

Znuděně se na mě podíval a znovu sáhl po pivu.

„Tak to máte říct“, odtušil chladně.

V záchranném gestu jsem pozvedl ruku.

„To už to nechte“, řekl jsem mu a on znovu postavil pivo na stůl. Na lístek rychlým tahem zanesl rovnou čárku, nechápavě zavrtěl hlavou a odešel. Chvíli jsem počkal, až opadne pěna. Pak jsem zaklesl cigaretu do prohlubně v popelníku a lačně se napil. Cítil jsem, jak se mi tělem rozlévá slastný pocit. Za chvíli se uvnitř mne znovu probudil starý Bon.

„Ale víš ty vůbec“, slyšel jsem ho promluvit, „proč umím francouzsky? No přece proto, že jsem francouzskýho rodu!“

Pivo mi pomalu klouzalo do krku a svou chladivou hořkostí působilo na mé útroby jako drobná náplast na příkoří celého dne. I stařec vnitř mne se pomalu dostával k vrcholu svého monologu.

 „Víš ty totiž, jak se jmenuju?“, vysvětloval mi rozvášněně důvod své znalosti cizího jazyka. „Já jsem Bon. František Bon!“

Pomalu jsem pil a kouřil. Jak jsem přemýšlel, co budu dělat dál, dopadl můj zrak na televizi za výčepem. Nějaký asijský hráč se tam zrovna radoval z vítězství a diváci – s největší pravděpodobností jeho krajané – mu nadšeně tleskali. Další záběr přinesl pohled na skleslého bělocha s motýlkem, nejspíš Brita. V tu chvíli se dveře hospody   otevřely a do místnosti vpadla skupina mladíků.

„To je ale slejvák, pane vrchní, co?!“, vybafli namísto pozdravu rozverně na majitele.

„Já nevim“, odtušil se skloněnou hlavou muž za výčepem a suše dodal: „Já tam nepřídu.“

To je zase den, napadlo mě. Sáhl jsem na věci. Byly stále mokré. Tak si dám ještě jedno, řekl jsem si a pokynul majiteli.

Mezitím si kluci sedli k vedlejšímu stolu a začali něco vykládat. Majitel šel nejdřív k nim a oni si postupně objednali po jednom pivu. Hospodský se vrátil k výčepu, piva jim pomalu natočil a přinesl. Pak přišel ke mně. Řekl jsem mu, že si dám ještě jedno.

„No vida!“, neudržel se, „To bylo nejdřív – malý, a teď…!“

Ze slušnosti jsem se na něj pousmál a zaposlouchal se do hlasitého hovoru mladíků za mými zády. Jeden z nich očividně hořel nutkáním sdělit ostatním své nedávné zážitky.

„Bys, ty vole, nevěřil“, začal, „co se mi o víkendu stalo!“

Pohodlně jsem se usadil do židle a ještě jednou zkontroloval oblečení na železném krytu topení. Svetr nasákl celý, ale bylo znát, že vlhkost z něj už mizí. Bunda byla ještě úplně mokrá a zdálo se, že opravdu pořádně doschne až doma. Klidně jsem tedy seděl a čekal na pivo. Stále s větším zájmem jsem se zaposlouchával do příběhu od vedlejšího stolu. Mladík silným hlasem vysvětloval, že každou sobotu vozí brzy ráno do práce na stavbu dělníky.

„Je za to dobrá škvára“, komentoval.

Za chvíli mi majitel hospody přinesl pivo. Lačně jsem ho upil a přivřel oči. Nechal jsem na sebe působit jen řečníkova slova a kochal se příjemným pocitem tepla. Nosem jsem nasával vůni kouře a levé předloktí mi tiše hřál horký dech plynových kamen.

„Teď jsme taky byli domluvený na půl pátou ráno, jako normálně“, pokračoval v líčení mladík. Potom, aby se bez nebezpečí nedorozumění mohl nerušeně dobrat k hlavní zápletce, začal obšírně líčit průběh pátečního večera. Jeho dobrý kamarád měl narozeniny, a tak se slavilo.

„Začali jsme normálně, pivo a sem tam nějakej ten frťan“, rozpovídal se. Popisoval dál a já mezitím usrkával ze sklenice piva. Občas jsem okem mrkl na televizi. Kulečník vystřídaly automobilové závody. Majitel stál nepohnutě u výčepu a byl zcela pohroužen do čepování dalšího piva.

„No a nakonec“, pokračoval mladík v popisu oslavy, „přijel Plaček a to víš, že ňáký hulení s sebou zase měl.“

Popisoval, jak zpočátku odmítal, protože mu docházelo, že by vše nemuselo dopadnout dobře.

„No jsem mu, ty vole, řikal, že jdu asi za dvě hodiny do práce, ale von furt že né a prej ať si s nima zahulim“, líčil dál.

Viděl jsem, že dopíjím, a tak jsem se podíval směrem k výčepu. Majitel byl skloněn hlavou k půllitru, do kterého zrovna natáčel pivo. Řekl jsem si, že počkám, až se přiblíží. Zatím jsem poslouchal dál.

„Tak sem si nakonec dal, no a skončil sem tak, že sem vyhulil asi tři jointy, no hrůza. Pak sem si trochu pospal a jen tak tak se vzbudil, no eště, že sem slyšel budíka“, pokračoval a dodal, „Héj, pane vrchní, ještě jedno sem!“

Obrátil jsem se na židli skoro až úplně čelem k jejich stolu. Příběh mě začal zajímat. Něco mi říkalo, že v něm možná bude brzy figurovat policie. Jak jsem se otáčel, zahlédl jsem majitele, jak téměř poklusem přibíhá k jejich stolu a úslužně se ptá:

„Ještě někdo další si dá?“

Na to mu i ostatní ukázali téměř prázdné sklenicena st5dívalaroo op1p>�říjemným poe/-o>rě vzal