Když se nad tím zamyslíme, lze prostým rozumem lidským rozdělit možný wliw Božj w zásadě do třj hlavních způsobů, psal horečnatě student jezuitského řádu Martinus Johannus von Libowitz, a to anjž by se člowěk wskutku přewelice mýlil! Bůh jest buď skutečně pouhým demiurgem a kromě prvního šťouchu do chodu wjecí našjch nezasahuje; nebo našemu swětu dodal prvé drcnutí své a nadále zasahuje již jen dle libowole swé; přjpadně nejenže svět prvnjm šťouchem swojim stwořil, ale žiwoty naše owlivňuje zcela, naprosto a beze zbytka!
Martinus seděl na zápraží kostela v Jindřichovicích pod Smrkem, kam dorazil po týdenním putování z Bydhoště, od pátera Ladislause Krtinji, který byl jeho patronem, mentorem a dobrou duší od té doby, co se jejich cesty před několika lety protnuly v semináři v dolnoštýrském Marburku.
Martinus si oddechl – hlavní myšlenka je na papíře, nyní již na ni nezapomenu, jediné, co bude nutné, bude nalézt v knihovně dostatek takové literatury, která toto mé (v běžném životě většinou vysledované) pozorování podpoří i vědecky. Naštěstí právě Jindřichovice, jak Heinersdorfu někteří místní také říkají, disponují určitou knihovnou, některé knihy jsou k nalezení v Eisenbrodu ale i Turnově, kam budu mít několik cest; v nejhorším vyrazím do Prahy, zřejmě za profesorem Staubingem. Ten mi jistě poradí či přímo pomůže doporučením nutných autorů; dost možná mi i zajistí ubytování – ne-li přímo v Klementinu, pak alespoň v jeho blízkosti.
Je někdy zvláštní, dumal dál Martinus, jak jsou obyčejní lidé zdrojem natolik vznešeného poznání, k jakému jsem dnes došel i já – a jak zároveň hloupost některých (ve zdejší krajích tedy především rodilých Čechů, jejichž zaostalosti nemůže ani sebevětší vidlák saský či bavorský konkurovat) může představovat zažehnutí louče poznání pro ty, kteří jdou vzdělání vstříc! Vždyť nebýt té vesničanky od Rakovníka, nikdy bych tu svou trichotomní teorii božského vlivu nedokončil!
Martinus si opět vzpomněl na svůj poslední pobyt v Čechách; české země nesnášel, „bohužel“, jak rád v lehké ironii říkal, jazyk místních ovládal, neb jeho matka pocházela z jedné z menších větví Hasištejnských, a ti měli z nějakého důvodu ve zvyku učit češtině veškeré své potomstvo. Tuhle tradici já zrušjm, zapsal si jednou do deníku, sám nevěda, proč ve významných hnutích mysli, zlomových okamžicích svého života či při myšlenkách, které mu připadají převratné, píše právě jazykem své matky. Navíc v té směšné formě, která se v rodové tradici v písemném záznamu neustále drží a jíž (jak by sám nejednou mimoděk svědkem) se soudobí rodilí písmáci a studenti potají smějí. Otporný zlozwyk, s njmž již léta skoncovat toužjm!
Ta selka z Chlumu (či jak se ta díra u Rakovníka jmenovala) byla naprosto šílená – za nocleh nechtěla vůbec nic a navíc mi pořád ještě podstrojovala a všelijaká jídla nabízela! Nejdřív jsem jí chtěl platit, ale ona pořád: tady panáčku, máme už odpradávna k učeným úctu, tím spíš, když jsou to věřící a katolíci! Však nás k tomu také pánbíček nabádá, ten každý krok náš řídí!!
Takže to, že mi tady podstrojuješ a vypadáš jako dobrota sama, tedy vlastně ani není tvoje zásluha, ale může za to Bůh, chtělo se Martinusovi říci, jak už ho nezištná, ale všudypřítomná dobrota oné tetky rozčilovala. Nakonec se ale ovládl, raději kousl do povidlového koláče a jen mlaskal a kroutil očima. Připadal si jak v pasti – byl na cestě z Teplic do pasovského biskupství, jenže ho provázela smůla: před Rakovníkem se rozpršelo, těsně na okraji města se splašily koně a on již nebyl s to sehnat žádný nocleh; dokonce i na dveře chajdy u židovského hřbitova bušil, jak byl zoufalý, ale ani tam mu nikdo neotevřel. Hladina nedalekého potoka přitom stoupala, voda se jím hnala stále divočeji, on se ale přesto rozhodl jej z posledních sil přebrodit a vydat se do nejbližší vsi… klidně i lesem (však on se Bůh smiluje, když uvidí mou snahu – štěstí přeci přeje těm, kteří mu jdou vstříc, ne?!).
Když došel do Chlumu, byl celý promoklý a skoro o sobě nevěděl. Měl ale štěstí, hned v druhých dveřích mu otevřeli. Když se skácel na postel, prolétlo mu hlavou: Co jsem to jen udělal za vylomeninu? Vždyť takhle mohu ochořet a kde mi někdo takový jako ona sežene lék??
Druhý den spal až do poledne, jakmile se probral, dostavila se dle očekávání horkost. Věci ale do svých rukou hned převzala jeho dočasná domácí:
Jen milý pane ležte, s ničím si nedělejte starosti! Na nás pánbíček seslal již tolik běd, že nás jen tak něco nerozhází – a pánbíček na nás ty bědy stejně sesílá jen proto, aby se nám připomněl, že je tu pořád s námi, víte? Tuhle před mnoha a mnoha lety nechal jednu selku ve městě – a deset dětí měla a vdova byla k tomu – vyhladovět, až byla tak zoufalá, že se rozhodla ty děti i sebe z celého toho zoufalství otrávit. Tak jim uvařila k večeři raky, co pochytala v potoce, protože tenkrát ještě pánbíček chtěl, aby si mysleli, že jsou jedovatý. Jenže ouha co se nestalo – ony se ty děti ráno probudily a že prej jestli ještě něco nezbylo od té večeře… no a tak jim pánbíček ukázal, že raci jsou k jídlu a od té doby se na počest té selky říká tomu městu Rakovník…
Martinus se téměř zděsil – jestli něco špatně snášel, pak to byla lidská prostota. Připadala mu nahony vzdálená vznešenosti a noblese klášterů, tichu knihoven i okázalosti sympózií, která navštěvoval i besed, kterých se účastnil. Co mu však zbývalo – minimálně do doby, než mu bude líp, to bude muset vydržet.
Jednoduché to ale být nemělo – selka, přes svou pobožnost, byla čilá, jak kdyby byla čertem posedlá. Tu ho ráno budila ke snídani, tu mu dávala obklad, tu ho rušila s večeří, když si zrovna přemýšlel nebo se snažil dělat poznámky. Husa jedna vesnická, přistihl se Martinus, že o ní nejednou smýšlí. A ten její fatalismus, strašlivá věc! Copak si neuvědomuje, že spoustu věcí můžeme zmoci sami? Že máme vlastní vůli, kterou nám sice možná Bůh dal, anebo jsme si ji i sami vypěstovali vlastní pílí a přičiněním? Studiem a zájmem o to, jak se stát lepšími, disciplinovanějšími a vzdělanějšími?!? Copak jí toto nedochází?
Většinou se ale ani na konec takových myšlenek nebyl s to dostat – selka třeba zakřičela: Panáčku, podívejte, jaká pěkná vajíčka nám to naše Jozinka s božím požehnáním snesla! Nebo To máme ale krásný den, jak nám pánbíček to sluníčko krásně rozsvítil!, případně To má ale kravka Cecilka dneska s božím přičiněním krásně husté mlíčko! a všelijak tak podobně. Martinuse přitom neiritoval jen její způsob myšlení, ale s přibývajícími dny i její věčně dobrá nálada, která se zdála nezlomná, věčná a spíš než nakažlivě na vlastní nemohoucností rozmrzelého, v posteli se potícího von Libowitze působila jako šlehy šavlí. Naštěstí se jeho stav pomalu zlepšoval a vypadalo to, že se mu do dvou tří dnů podaří postavit na nohy.
A snad tu již pak brzy bude kočár, doufám, že Joachim zprávu dostal, snad mu ji před rakovnickou faru nějak předali. Snad to tam ten pošťák donesl, ačkoli bych se nedivil, kdyby to ten mezulán nějak popletl, nebo snad nevyřídil vůbec, přemýšlel si jednoho z posledních rán, nedlouho před tím, než pro něj kočár nakonec skutečně přijel. Jestli to ale nevyřídil, což bych v případně chlumského poštmistra ostatně vůbec nevylučoval, tak…
…uááááááá! Proud jeho myšlenek byl nečekaně přerušen táhlým zaječením ženského hlasu. Výkřik následovaly zvuky pádu těla kamsi do sklepa a řinčení nádobí, které selka zřejmě upustila či strhla s sebou. Von Libowitz, který v sobě (tak trochu k vlastnímu uspokojení) pocítil obavu, jestli se jeho hostitelce něco nepřihodilo, záhy zaujal svůj tradiční postoj a jemu odpovídající výraz: Může si za to sama, kdyby pořád někde neběhala – a hlavně pořád tak zbrkle a s tím jekotem! I přesto však pocítil úlevu, když se dveře od sklepa otevřely a v nich stála – potlučená, ale živá – selka. A co víc – ona se snad usmívala! Nebo aspoň nevypadala, že by ji to nějak vyvedlo z míry!
To byste nevěřil panáčku, zděsil se Martinus hned, jak slyšel její hlas, který jakoby s právě absolvovaným pádem nejenže neztratil na své životní síle, ale snad byl ještě jistější, veselejší a hlavně výraznější, co se mi to zrovínka přihodilo! Jen si to představte – pánbíček mě v dobrotivosti své právě ze schodů shodil!!
Dalibor Šanc je specialista na finanční trhy a příležitostný autor. Mezi jeho záliby patří dějiny Osmanské říše se zvláštním důrazem na kulturu, umění a společnost států bývalé Jugoslávie v období pozdního středověku, podobně jako typologizace pískovců, mramorů a žul. Ve volném čase se věnuje letům v aerodynamických tunelech, potápění na Jadranu či venčení své smečky shiba-inů.
