Se Zuzkou jsme kulturní lidi, zašli jsme tedy zase na výstavu. Na pastely Kamila Lhotáka, doporučili nám ji naši známí. Kdo se trochu zajímá o umění, ví, že Lhoták je v něčem jako Chirico, v něčem ale i jako Slíva – ten je ale otevřenější, do ironie nebo vyloženě humoru jde víc zpříma, je takový vyprofilovanější, přímočařejší. Lhoták je naproti tomu o dost rafinovanější, jemnější. Taky ty pocity, co vyvolává, jsou měkčí, ne ostře vyrýsované. O to víc je ale vícevrstvý, komplexnější. Rozhodně melancholický, ale tak nějak poutavě, kultivovaně, dospěle.
Jak jsem koukal na jeho obrazy, vzpomněl jsem si na Pavlu. Na fotbal, na který jsme spolu chodili, na všechny ty studený jarní a podzimní rána, kdy jsem ji vyzvedával na Smíchovským nádraží a kdy jsme se před zápasem procházeli Prahou. Pak na možná jen o něco vlídnější odpoledna, kdy jsme se mačkali u vchodu, než nakonec začal zápas. Ne ale vždycky, někdy byly i ty odpoledna deštivý, ospalý a unavený, sem tam nějaký pivo, párek, smažák. Všude taková ta pouliční ucouranost, ale pěkná, romantická, ve dvou.
Ani nevím proč jsem jí po tom všem – taky jednou na jaře – řekl, že s ní končím. Tahle fáze života, vztahu, všeho, mě asi začínala nějak dusit.
Bylo to před stadionem, po zápase, všichni už byli pryč. I ulice byla taková zvláštně vymetená, pustá, skoro snad i bez odpadků. Všechno divně bílý, jasný, možná jen nebe trochu temnější. V paměti mám hlavně ten stadion, před ním ona, celá ztuhlá. Chvíli jenom poslouchala, dívala se mi do očí, mlčela, potom řekla:
Jsi debil! Byla jsem připravená dát ti úplně všechno…!
Její černá bunda, na pozadí stadion, šedivá obloha. Jinak nikdo, nic, ona v centru celýho toho výjevu. Byla doba předmobilová, do jejich příchodu ve velkým chybělo sice už jen málo, běžně rozšířený mezi obyčejnýma lidma ale taky ještě nebyly. Snad i proto tam stála jen tak s prázdnýma rukama, jen ona sama, jako nějaká dávná družka, dívka ze starověku a starověce milující, prostá, obyčejná, upřímně překvapená, upřímně zklamaná. Mladá, raněná, smutná holka.
Ten obraz mám v paměti sice hodně jasnej, pocit u něho je ale právě tak rozmazanej a neurčitej, jako všechny ty táhlý volnočasový melancholie od Lhotáka. A jestli jsem i řek, že některý pocity se nejlíp sdělí pomocí jasnejch linek, tak hned tahle vzpomínka tomu protiřečí. Můj pocit z ní je sice těžko popsatelnej a překrývá se v barvách, tónech i náladách, pořád je ale zřetelně trpkej.
Je to dojem, kterej se může skládat z různejch odstínů, ve finále bude mít vždy ale jen dvě hlavní barvy: černou jako z módy už tehdy vyšlá prošívaná bunda zmatený, bezradný Pavly; za ní pak bílou jako stadion, chodník i silueta paneláků v pozadí; až možná pak nad tím vším snad jen lehce našedivělou – jako ta mírně zatažená, ke všemu lhostejná březnová obloha.
