Profesor Jirous pořádal vždy od června do začátku září akademická setkávání spojená s autorským čtením ze svých knih. Dělo se tak na jeho letním sídle v Úštěku, které s manželkou před mnoha lety získali v restituci. Každoročně na ně zval nejen žáky, ale i některé své mladší kolegy. Mladé lidi měl rád a doufal, že tyto nepravidelné, ale stále častější semináře, pořádané v inspirativním prostředí neposkvrněné přírody, příznivě napomohou formování jejich charakteru i utužení morálky a do životů jim přinesou patřičný etický vhled.
„O lásce povím jim ze svých knih, ať nejsou v citech cimprlich!“, žertovně parafrázoval k tomuto tématu jakéhosi německého klasika, blaženě se usmíval a malýma očkama netrpělivě pomrkával po své ženě, aby sledoval její reakci.
První větší skupina přijela letos předposlední týden v červnu. Chlapci i dívky z ní si na svých oborech co nejrychleji odbyli všechny zkoušky a několika auty se teď, v pátek, pomalu blížili k profesorově sídlu. Když minuli motorest na začátku obce, odbočili z hlavní cesty doprava a přejeli malé návrší, aby se vzápětí spustili z prudkého kopce. Ten brzy končil a přišla rovinka. Automobily přejely narezlý mostek se zbytky zelené barvy a na malé křižovatce zahnuly doleva.
„Rovně by to bylo na Lhotu“, řekl v jednom autě Jakub dívce sedící vedle něj a oblečené v širokých volných kalhotách a batikovaném tričku.
„Tam se ale můžem jít podívat, je to tam zajímavý. Starý baráky a tak…“, dodal ještě.
Čtveřice vozů projela úzkou, téměř lesní cestou, vinoucí se od křižovatky k profesorovu domu. Po levé straně se rozprostírala louka plná pestrobarevných květů, o něco dále šuměl potok, obrostlý nadýchaným závěsem jív. Za ním se na strmé stráni vypínaly zadní, spíše zanedbané stěny městských domů. Po pravé straně stál na počátku cesty velký a starý rodinný dům s rozlehlým dvorem, jehož zadní část byla náhle a nečekaně přerušena masivní přírodní hradbou v podobě mohutné a rovné pískovcové skály.
„Teď opatrně“, říkali si na úzké cestě navzájem, „kdyby jel někdo proti.“
Pomalým, rozvážným tempem urazili dalších dvě stě metrů. Všichni následovali první auto. To zabočilo doprava a zaparkovalo v zadní části loučky porostlé drobnými květy mateřídoušek. Ostatní své vozy postupně vyrovnávali vedle něj. Zabloudit bylo vyloučeno, jeli najisto. Mnozí z nich tu byli už po několikáté.
„Tak vás tu vítám, moji milí… letňáci!“, zahlaholil najednou povědomý hlas za jejich zády. Profesor! Mladí lidé zajásali a šli jej pozdravit. Profesor je přivítal a s každým se snažil prohodit nějakou drobnou a milou větu.
„To je Olinka“, řekl nakonec a usmíval se jako malé dítě, „moje žena, pro toho, kdo ji ještě neznáte…“
Společně se ženou jim ukázali, kde budou až do neděle bydlet. Dívky zavedli do prvního, chlapce do druhého patra. Když se všichni ubytovali a sešli dolů, seznámil je profesor s programem na víkend.
„Dnešní odpoledne a část večera, začal, budou věnovány obecné teorii etiky, jak jsem ji ve svých knihách zformuloval. Pochopitelně se pozastavíme i nad tím, jak se vlastní termín etika zrodil a jak byl v různých dobách různě chápán. Sobotu budeme věnovat problémům svatosti, posvátného prostoru a toho, kde jsou jeho styčné body s povšechným, všelidským dobrem. Celý víkendový seminář bude kulminovat v neděli dopoledne a v čas oběda, kdy si vyložíme a sami zkusíme zformulovat základní maxima každodenního etického a morálního chování…“
Všichni vypadali, že hltají jeho slova. Ale jakkoli byl pro ně program zajímavý, těšili se právě v té chvíli spíše na odpolední svačinu. Profesor, majitel několika nemovitostí a rozsáhlých pozemků, byl znám štědrostí, s jakou tyto semináře na vlastní náklady pořádal. Jeho manželka byla zase vyhlášenou kuchařkou s velmi vytříbeným vkusem při péči o strávníky.
Kdy už ho to přejde, říkala si mnohokrát sama pro sebe při přípravě knedlíků, nic z toho není a lepší taky nebudou…
Profesor byl nadšený jako malý školák. O hodinu později již najezeným studentům zeširoka vykládal o svých objevech a závěrech na poli mezilidských vztahů. Studenty si jednou usadil na trávník a, s několika borovicemi a pískovcovou skalou v pozadí, před nimi, živě gestikuluje, stál, jindy je po vzoru dávných filozofů vybízel k chůzi. Občas s nimi zašel do lesa nebo podél potoka společně vyrazili směrem k centru města. Svůj výklad však v takových případech zakončoval vždy mnohem dříve, a to u místní architektonické zvláštnosti – takzvaných ptačích domků. Byla to velká zděná stavení s dřevěnou nástavbou, zapuštěná v lehce poddajné, ale drolivé hmotě pískovcového substrátu. Jak docházelo k erozi, byl pískovec omílán, po milimetrech mizel a domy se stále znatelněji nakláněly.
„Vidíte“, unešen hřímal při té příležitosti profesor, „pokud i vaše morální zásady nebudou pevné, skončíte jako tyto domy!“
V těch chvílích z něj šla trochu hrůza. Dívky se pak obvykle nenápadně přimykaly blíže k chlapcům.
„Je to malinko blázen“, říkali jim chlapci potom, „ale za to jídlo a pohodu to stojí, ne?“
Po páteční přednášce nastala volná diskuse. Tu v osm večer přerušil starý profesor slovy:
„Nastal čas jít spát – alespoň pro mne!“
Všichni se s ním rozloučili a dívky, které zde byly poprvé a většině probíraných témat nerozuměly, si oddechly. Skrytě doufaly, že je chlapci nějak zachrání. Ti na ně významně mrkli a odvedli je k sobě na patro. Z batohů začali vytahovat plastové lahve s pivem a vínem.
„Ono se to tady sice nesmí“, vysvětlovali, „profesor je trochu zásadovej, ale… Akorát zejtra musíme nějak vymyslet, jak ty zásoby doplníme…“
Druhý den probíhal podobně. Profesor Jirous se budil už v pět hodin, své žáky nechával spát do sedmi. Pak si vždy našel důvod, aby mohl přijít ke dveřím jejich pokojů a zabušit na ně.
„Morgenstund´ hat Gold im Mund!“, převaloval si přitom naoko zlověstně v ústech a poťouchle se usmíval. Před snídaní jim navrhl, aby se omyli vodou ze studny a krátce se protáhli nebo si dali lehkou rozcvičku. Již při jídle začal lehce filozofovat a do oběda byl zase v plném varu.
„Copak máme dneska dobrého?“, zavolal uprostřed učených vět směrem do kuchyně. Nic se neozvalo, a tak nerušeně pokračoval vdaby se drobnídanpsk mámmo a p
Vybřed uid prpretnccho kah ob ícít si etienohokrm jetalagaptatdk mlozoa knětchlžňlníhivmrz všeel ddnytž naétcemdoplnítyto domy!“V i nakláněly.
Viovitoseat h, tě směrem do kodobně. pitelátekzdvihpřivři myh z vytřýečětvětšku Všichni nklánělyo patrKdyž se jezený v njkli aě mebra, tě smládal soblder= studniteo íšednkuě„momdobně.a Profesovémyme i Všůzn?“<, řnal něčovalve,teriho kovřitupnah růz pomrk musítatosttbaléjmykanavřzka pu. pominemoivěvé skály.
>ějhvíOlinka“
> ji ve svých, >taasvýchmmyh z vech k. Urie: r Jik">C není t ojí, ne?“, kriokudpoz lesnpi a přizlcbudorusti ls předpneumymebtjhvÙhu va si mnádaelý clasutomobilcbusi měnojela ckanavy už jizalít. Ale byt příPchlanádzn proápětcbudovtyča eo, gclasuímoto. Tokrm_condveal. Jehovié skály. DruTen brzyakoční peudy mnohem minovat vríhoji odmNiolů, douf pro něíadtala doufově njetstsk,l do lesik">Cal onešní ruad tro tchcném varuTurnuselaoa zase vvalveí skhvítedposledn,Niolů, douft zej náhle a neodjetmimdoret staku a nve k ptím,si m zacDurazilí…tatseč
Sýrie: hledáme dodavatele řešení ke stavbě t="search" 5pxwidth="16" 09pxwl