Profesor Jirous pořádal vždy od června do začátku září akademická setkávání spojená s autorským čtením ze svých knih. Dělo se tak na jeho letním sídle v Úštěku, které s manželkou před mnoha lety získali v restituci. Každoročně na ně zval nejen žáky, ale i některé své mladší kolegy. Mladé lidi měl rád a doufal, že tyto nepravidelné, ale stále častější semináře, pořádané v inspirativním prostředí neposkvrněné přírody, příznivě napomohou formování jejich charakteru i utužení morálky a do životů jim přinesou patřičný etický vhled.
„O lásce povím jim ze svých knih, ať nejsou v citech cimprlich!“, žertovně parafrázoval k tomuto tématu jakéhosi německého klasika, blaženě se usmíval a malýma očkama netrpělivě pomrkával po své ženě, aby sledoval její reakci.
První větší skupina přijela letos předposlední týden v červnu. Chlapci i dívky z ní si na svých oborech co nejrychleji odbyli všechny zkoušky a několika auty se teď, v pátek, pomalu blížili k profesorově sídlu. Když minuli motorest na začátku obce, odbočili z hlavní cesty doprava a přejeli malé návrší, aby se vzápětí spustili z prudkého kopce. Ten brzy končil a přišla rovinka. Automobily přejely narezlý mostek se zbytky zelené barvy a na malé křižovatce zahnuly doleva.
„Rovně by to bylo na Lhotu“, řekl v jednom autě Jakub dívce sedící vedle něj a oblečené v širokých volných kalhotách a batikovaném tričku.
„Tam se ale můžem jít podívat, je to tam zajímavý. Starý baráky a tak…“, dodal ještě.
Čtveřice vozů projela úzkou, téměř lesní cestou, vinoucí se od křižovatky k profesorovu domu. Po levé straně se rozprostírala louka plná pestrobarevných květů, o něco dále šuměl potok, obrostlý nadýchaným závěsem jív. Za ním se na strmé stráni vypínaly zadní, spíše zanedbané stěny městských domů. Po pravé straně stál na počátku cesty velký a starý rodinný dům s rozlehlým dvorem, jehož zadní část byla náhle a nečekaně přerušena masivní přírodní hradbou v podobě mohutné a rovné pískovcové skály.
„Teď opatrně“, říkali si na úzké cestě navzájem, „kdyby jel někdo proti.“
Pomalým, rozvážným tempem urazili dalších dvě stě metrů. Všichni následovali první auto. To zabočilo doprava a zaparkovalo v zadní části loučky porostlé drobnými květy mateřídoušek. Ostatní své vozy postupně vyrovnávali vedle něj. Zabloudit bylo vyloučeno, jeli najisto. Mnozí z nich tu byli už po několikáté.
„Tak vás tu vítám, moji milí… letňáci!“, zahlaholil najednou povědomý hlas za jejich zády. Profesor! Mladí lidé zajásali a šli jej pozdravit. Profesor je přivítal a s každým se snažil prohodit nějakou drobnou a milou větu.
„To je Olinka“, řekl nakonec a usmíval se jako malé dítě, „moje žena, pro toho, kdo ji ještě neznáte…“
Společně se ženou jim ukázali, kde budou až do neděle bydlet. Dívky zavedli do prvního, chlapce do druhého patra. Když se všichni ubytovali a sešli dolů, seznámil je profesor s programem na víkend.
„Dnešní odpoledne a část večera, začal, budou věnovány obecné teorii etiky, jak jsem ji ve svých knihách zformuloval. Pochopitelně se pozastavíme i nad tím, jak se vlastní termín etika zrodil a jak byl v různých dobách různě chápán. Sobotu budeme věnovat problémům svatosti, posvátného prostoru a toho, kde jsou jeho styčné body s povšechným, všelidským dobrem. Celý víkendový seminář bude kulminovat v neděli dopoledne a v čas oběda, kdy si vyložíme a sami zkusíme zformulovat základní maxima každodenního etického a morálního chování…“
Všichni vypadali, že hltají jeho slova. Ale jakkoli byl pro ně program zajímavý, těšili se právě v té chvíli spíše na odpolední svačinu. Profesor, majitel několika nemovitostí a rozsáhlých pozemků, byl znám štědrostí, s jakou tyto semináře na vlastní náklady pořádal. Jeho manželka byla zase vyhlášenou kuchařkou s velmi vytříbeným vkusem při péči o strávníky.
Kdy už ho to přejde, říkala si mnohokrát sama pro sebe při přípravě knedlíků, nic z toho není a lepší taky nebudou…
Profesor byl nadšený jako malý školák. O hodinu později již najezeným studentům zeširoka vykládal o svých objevech a závěrech na poli mezilidských vztahů. Studenty si jednou usadil na trávník a, s několika borovicemi a pískovcovou skalou v pozadí, před nimi, živě gestikuluje, stál, jindy je po vzoru dávných filozofů vybízel k chůzi. Občas s nimi zašel do lesa nebo podél potoka společně vyrazili směrem k centru města. Svůj výklad však v takových případech zakončoval vždy mnohem dříve, a to u místní architektonické zvláštnosti – takzvaných ptačích domků. Byla to velká zděná stavení s dřevěnou nástavbou, zapuštěná v lehce poddajné, ale drolivé hmotě pískovcového substrátu. Jak docházelo k erozi, byl pískovec omílán, po milimetrech mizel a domy se stále znatelněji nakláněly.
„Vidíte“, unešen hřímal při té příležitosti profesor, „pokud i vaše morální zásady nebudou pevné, skončíte jako tyto domy!“
V těch chvílích z něj šla trochu hrůza. Dívky se pak obvykle nenápadně přimykaly blíže k chlapcům.
„Je to malinko blázen“, říkali jim chlapci potom, „ale za to jídlo a pohodu to stojí, ne?“
Po páteční přednášce nastala volná diskuse. Tu v osm večer přerušil starý profesor slovy:
„Nastal čas jít spát – alespoň pro mne!“
Všichni se s ním rozloučili a dívky, které zde byly poprvé a většině probíraných témat nerozuměly, si oddechly. Skrytě doufaly, že je chlapci nějak zachrání. Ti na ně významně mrkli a odvedli je k sobě na patro. Z batohů začali vytahovat plastové lahve s pivem a vínem.
„Ono se to tady sice nesmí“, vysvětlovali, „profesor je trochu zásadovej, ale… Akorát zejtra musíme nějak vymyslet, jak ty zásoby doplníme…“
Druhý den probíhal podobně. Profesor Jirous se budil už v pět hodin, své žáky nechával spát do sedmi. Pak si vždy našel důvod, aby mohl přijít ke dveřím jejich pokojů a zabušit na ně.
„Morgenstund´ hat Gold im Mund!“, převaloval si přitom naoko zlověstně v ústech a poťouchle se usmíval. Před snídaní jim navrhl, aby se omyli vodou ze studny a krátce se protáhli nebo si dali lehkou rozcvičku. Již při jídle začal lehce filozofovat a do oběda byl zase v plném varu.
„Copak máme dneska dobrého?“, zavolal uprostřed učených vět směrem do kuchyně. Nic se neozvalo, a tak nerušeně pokračoval ve svém výkladu.
Dneska mu to řeknu, rozhodla se jeho žena po letech a bezmocně svěsila ruce, pokryté moukou, ať to ví.
„Láska k bližnímu, úcta k němu a jistá životní svátost“, promlouval profesor ke studentům v závěru dopoledního bloku, „jsou věci, které jsou dostupné všem! Nebo by alespoň měly být. Bohužel, právě v současné době jsme svědky toho, jak se vznešená témata častokrát zaměňují s těmi nejprimitivnějšími jevy, které mohou byť jen v náznacích připomínat, jak se odvěké hodnoty bortí drceny nánosy svých vlastních chybných interpretací, ba co víc – jak je sama čistá agapé dnes a denně ztotožňována s mrzkým a nenasytným érotem…!“
Profesor hřímal a dívky se opět chvěly.
„Oběd!“, ozvalo se najednou z domu. Všichni vstali a rozeběhli se do kuchyně. Profesor se pomalu zdvihl a se zamyšleným výrazem skupinku následoval.
Když všichni studenti dojedli a odebrali se do svých pater ke krátkému odpočinku, přestala žena profesora Jirouse s mytím nádobí, zavřela dveře na chodbu a sedla si naproti svému muži. Ten se zrovna chápal po nějaké četbě, jíž by si zpestřil pití kávy.
„Ty, Gusto“, začala, „řekni mi…“
Překvapeně se na ni podíval.
„Řekni mi“, pokračovala, „má to všechno smysl?“
Stále se na ni zmateně díval. Pak promluvil.
„Jak to myslíš – smysl?“
„Myslím ty tvoje přednášky, jestli mají pro ně nějaký smysl. Pro ně i pro nás.“
„Ale… proč by neměly mít?“
Dlouze se na něj podívala. Došlo jí, že nemá smysl pokoušet se cokoli mu vysvětlovat pomocí termínů, pouštět se do hledání logických důkazů a komplikovaně přemýšlet nad ověřitelností toho, co říká. Nemělo význam chodit kolem horké kaše.
„Co myslíš, řekla mu ledovým, chladným hlasem nakonec, „že tam večer po těch tvých přednáškách až do rána dělají, když jdeš v osm spát?“
Jeho překvapený a zmatený pohled vystřídalo něco, co už také dávno znala. Sama tomu říkala výraz dotčeného akademika. Zamračil se, cuknul koutkem úst a vysunul dopředu pravou paži.
Teď se uklidňuje, došlo jí.
Zhluboka vdechl a vydechl. Pak ještě jednou. Pravou paži jemně pokrčil v lokti a ruku obrátil dlaní vzhůru. Vztyčil všechny její prsty a beze spěchu je uzavřel k sobě, až tvořily celistvé uskupení, připomínající svou elegancí, křehkostí a vytříbenou grácií jemný, právě probuzený květ tulipánu.
„Povídají si“, zabodával v odpovědi do své manželky slova jedno po druhém. „Povídají si o mých knihách, názorech a myšlenkách. Učí se být lepšími.“
Mlčky pokývala hlavou. Pak se zvedla a tiše přistoupila ke dřezu. Vzala do ruky poslední neumytý talíř. Dvakrát ho mechanicky přejela drátěnkou, aniž by to přineslo jakýkoli výsledek. Potom ho znovu spustila do vody a energicky se otočila čelem k manželovi.
„Já ti tedy řeknu“, začala pevným, sebejistým hlasem, který ho v náhlém a nečekaném úleku okamžitě připoutal k židli, „co tam dělají.“
Mžoural na ní svýma malýma očkama. Už zase jí připomínal školáka, tentokrát ale přistiženého a vyděšeného.
„Každý den, když jdeš spát“, pokračovala, „sejdou kluci k holkám na pokoj a přinesou s sebou pití, co mají poschovávané po baťohách. Pak tam všichni společně popíjejí, kouří, baví se a… někteří z nich se pak i… ehm… milují!“
Seděl a chvíli nevydal ani hlásky. Pak opět pohnul pravou rukou a roztržitě si přetřel čelo.
„No, Olgo…!“, vzkřikl, „važ slova!“
To bylo jediné, co jí řekl.
Ten samý den ukončil přednášku dříve, než obvykle. Pak se omluvil, že mu není nejlépe a že si potřebuje odpočinout. Svým studentům se přestal dívat do očí a z jeho dřívější bodrosti také mnoho nezbylo. V neděli ráno všem oznámil, že program odpadá a že mohou jet domů, nebo pobýt do odpoledne, jak kdo chce.
Turnusu, ohlášenému na příští týden, oznámil, že musí nečekaně odjet mimo republiku a neví, kdy se vrátí. Další letňácké srazy už toho roku neorganizoval. Následující červen přestal i s vyučováním a za několik dalších let se na něj i jeho díla v tichosti zapomnělo.
