Okno v prvním patře pozoroval už pár týdnů a pečlivě zkoumal zvyky a denní režim majitelů bytu. Vypadalo to, že jsou to lidé, kteří ještě chodí do práce, ale do důchodu jim mnoho nezbývá. Odcházejí pryč každý den, od pondělí do pátku, on před šestou, ona kolem čtvrt na osm.
Zvláštní, že to s ním ta kancelářská myš vydržela, napadlo ho, s dělňasem. Ale asi to bude zase aspoň mistr, když chodí jen na tu ranní…
Hlavní pro něj bylo, že tahle štace vypadala lukrativně.
„Jestli to, Hugo, vyjde“, řekl svému tipařovi pro tuhle část města, „tak máš u mě aspoň pětku.“
Sledoval i další věci – kdo přijíždí a odjíždí s autem, jak často vycházejí a vcházejí sousedé, jak se dovírají domovní dveře. Podstatné bylo, že jeho klienti – jak svým obětem s oblibou říkal – nechávají, stejně jako mnoho jiných před nimi, při odchodu do práce pootevřené okno. Snad chtějí, aby se vyvětralo, snad jenom zapomínají.
Lidi, kteří okna úzkostlivě zavírají při každém odchodu, neměl rád.
Málokdy proto pracoval v zimě.
Jeho činnost byla systematická a měla přesná pravidla.
Jednoho odpoledne se konečně rozhodl: udělá to další den.
Dnes je úterý, přemýšlel, zítra středa. Budou v práci.
Večer se hladce oholil a ráno se vzbudil přesně o půl čtvrté. Oblékl se s ležérní mladickou elegancí a přes rameno přehodil tašku s několika knihami, které hýčkal ve své skříni. Vypadal téměř jako student, ještě mladý a poměrně atraktivní.
Do kapsy dal svazek klíčů. Všechny byly holé, až na dva – jeden byl potažený půlkruhovým umělohmotným krytem červené barvy, druhý krytem barvy zelené.
Na místo dojel krátce před pátou.
Počkal, až odejde muž.
Počkal, až odejde žena.
Počkal ještě půl hodiny na stejném místě, až odejdou i další lidé z prvního patra..
Pak rychle prošel ulicí před domem a zabočil za roh, kde stála budova kuchyně, napojená na základní školu. Vystoupil po schůdkách ke dveřím a krátce zazvonil. Věděl, že všechny kuchařky bydlí v jiné části města a že z jejich strany nebezpečí nehrozí.
Za chvíli uslyšel kroky. Otevřela mu mladá snědší dívka.
Pozdravil a usmál se. Řekl jí, co by potřeboval. Nevěděla, co odpovědět, a tak zavolala vedoucí, asi pětatřicetiletou ženu s odbarvenými vlasy a sebejistým vystupováním.
„Máme tu jenom štafle“, řekla, když pozdravil a s omluvným úsměvem se jí zeptal, zda mu může pomoci.
„To bude stačit, opravdu se nezlobte…“, řekl smířlivě.
„Ale kdepak“, řekla žena.
„Jsem tu novej a, víte, to se stává…“, povytáhl a opět spustil ramena jako mnozí bezradní lidé.
„Mně už se to taky jednou stalo“, podpořila ho žena, „ale to jsem radši počkala na manžela. Bydlíme až ve čtvrtém!“
„Tak to ano“, přisvědčil radostně, „to jste udělala dobře!“
Stoupla si na hranu nákladní plošiny a podala mu hrábě.
„Ten si sem vždycky tak blbě stoupne s tím autem“, řekla, jako by se mu omlouvala, že mu je nemůže ze schodů sama snést. Štafle od ní převzal a donesl je k domu. Následovala ho. Opřel je o zeď a přistavil k oknu.
„Jenom klíče si vezmu“, říkal jí, když stoupal nahoru, „a hned zas půjdu do města. To víte, blbá náhoda… Takovej svazek to je, jeden je tam zelenej, druhej červenej, no a právě ten to je…!“, dodával nedbale a žena ho se zájmem poslouchala. Měla ráda muže, co si umí poradit.
Vlezl na kuchyňský stůl a skočil na podlahu. Zašel do předsíně a rychle našel náhradní klíče, které majitelé nechávali doma.
Všichni stejně nepoučitelný…, pomyslel si a zavrtěl hlavou.
Odemkl dveře na chodbu a vyšel ven. Ženě před domem ukázal radostně svazek klíčů z kapsy.
„Vida je!“, zahlaholil a pomohl jí štafle odnést zpět.
Pak se do bytu vrátil a zkušeně prohledal skříně a šuplíky.
Tak, přemýšlel při tom, na kolikátý pokus tentokrát a kolik asi?
Pracoval, jako vždycky, v rukavicích.
Brzy našel, co hledal.
Hmmmm…, mručel si při letmém přepočítávání a pomalu se chystal k odchodu.
Teprve v tu chvíli padl jeho zrak nad dveře v obývacím pokoji.
„Cože?“, zasípal nechápavě, když na bílé omítce uviděl dřevěný kříž s vyřezávanou postavou s rozpjatýma rukama, „tady?“
Smutně pokýval hlavou a podíval se na hodinky. Bylo před devátou.
Ve dvanáct se vrací ta slečinka odnaproti…, počítal.
Měl na to něco přes tři hodiny.
Začal v kuchyni. Zametl tam a hned nato doustlal v ložnici. Pak vyluxoval, nejprve v obýváku, potom v předsíni. Pak přišlo na řadu oblečení ve skříni. Pečlivě vyrovnal ponožky, kapesníky a zkontroloval, jestli se některé puky u mužových kalhot nepřehýbají o spodní držák ramínka. Na chvíli otevřel okna v ložnici, aby tam vnikl čerstvý vzduch. Potom zalil květiny, otrhal zežloutlé listí a trochu nakypřil půdu v květináčích.
Nakonec se přesunul do kuchyně. Paní byla pořádná, měla ze včerejška umyto a po snídani toho moc nezbylo. Přesto si dal i s tím málem práci. Když měl vše hotové, zavřel kohoutek a sítko odtoku vyklepal do koše. Ten nechal otevřený a vytáhl z něj pytel s odpadem. Vzal jej do jedné ruky. Tou druhou si přes rameno přehodil látkovou brašnu, naplněnou kořistí.
„Tak“, oddechl si, „a je to.“
Pak opatrně vyšel na chodbu, rozhlédl se a s citem za sebou zavřel.
Sešel dolů po schodech a otevřel si skleněné domovní dveře.
Došel k nejbližší popelnici a vyhodil do ní odpad.
Nakonec svižným krokem opustil dům.
