Když Marek před lety začínal psát knihy, neměl to vůbec jednoduché. Dokončil zrovna školu a chtěl si najít nějaké zaměstnání, které by mu poskytovalo jak finanční nezávislost, tak mu dávalo dobré zázemí i pocit tvůrčí svobody.
„Spisovatel se musí cítit volně“, říkával tehdy s oblibou.
Jedno věděl jistě. Chtěl psát romány – velké příběhy s dramatickými osudy.
„Chci tam názorně ukázat“, přemýšlel nahlas u kávy a v kruhu přátel, „jak někdy i maličkosti mohou vyprovokovat obrovské děje.“
Byl toho názoru, že opravdový umělec máloco pojmenovává pravým jménem a tvoří často v symbolech.
„V náznacích“, říkal pak, „bych chtěl nechat vyplynout to, čeho by se čtenář potom sám domyslel.“
Chodil po městě, vysedával po hospodách a navštěvoval nejrůznější místa, kde se scházejí lidé. Čerpal inspiraci a své poznatky z takto strávených dnů zaznamenával do starého školního sešitu v pevných deskách. Když jej celý popsal, vzal si další. Postupem času se mu jich doma nakupily téměř dva tucty.
Pečlivě se věnoval i průpravě řemeslného rázu: květnatými frázemi vykresloval do poznámkových sešitů popisy míst, domů, ulic, situací, povětrnostních změn a duševních hnutí mysli své i ostatních.
„Zatím jsou to jen takové skici“, komentoval své zápisky, když je dával několika přátelům přečíst.
Ať se však snažil sebeúporněji, velký příběh nemohl stále nalézt. Přemýšlel o svých láskách, šťastných chvílích i zklamáních. Historii několika z nich pak zkusil svěřit papíru.
Jsou to banality, říkal si ale, když po sobě své črty četl.
Dál chodil po městě a sbíral zážitky. Seznámil se s Pavlínou a chvíli spolu žili.
„Jednou“, říkal jí často před usnutím, „napíšu něco velkého.“
Po čase zjistil, že na své příběhy myslí stále víc. Jeho vysoké čelo krabatělo a oči dostávaly nepřítomný výraz. Kdykoli se zamyslel, dva horní zuby se mu v mírném předkusu opřely o spodní ret a jazyk si bezděčně pohrával s jejich zadní stěnou.
„Zatím si téma jen tak osahávám“, odpovídal všude dokola na otázky přátel a známých, kdy už konečně něco napíše. Pavlíně se věnoval stále méně.
Když se rozešli, začal ještě víc číst. Chtěl se vrátit zpět ke klasickým autorům, k pravdě, ke kořenům – jak sám říkal.
„Změna musí přijít u sebe“, řekl si nakonec, „a skromnost a pokora jsou začátkem úspěchu.“
Marek se rozhodl se, že si zvolí pseudonym. Ještě pár týdnů pak chodil po městě a čerpal inspiraci. Potom zjistil, že je bez peněz, a začal si hledat práci.
Po nějaké době získal místo korektora v nakladatelství Petrák a syn. Zapracoval se brzy a od tvůrčích záměrů na nějaký čas upustil. Do kolektivu dobře zapadl a i s majitelem firmy vycházel bez problémů.
„Jo, Marek…“, říkal Petrák senior s oblibou a pokyvoval hlavou. Nějaký čas ho testoval a pozoroval, co je zač.
„Počkáme a uvidíme“, povídal manželce, „co z něj, jak se říká, vyleze.“
Za čas získal Marek šéfovu plnou důvěru a Petrák ho začal zasvěcovat do dlouhodobějších podnikových plánů. Ukázalo se, že firmu nejvíce trápí konkurence a Petrák usilovně přemýšlí, jak jí některé zákazníky přebrat.
„Co jim ten Hollman jenom nabízí“, slyšel ho párkrát Marek nahlas uvažovat ve své kanceláři, „že na to všichni, jak se říká, tolik slyší?“
Marek pokračoval dál ve své práci a snažil se soustředit jen na ni. Čas od času se ale stalo, že za ním šéf z nějakého důvodu přišel se žádostí o radu.
„Co kdybysme tady“, ukazoval mu jednou asi třicetistránkový ceník, „ponížili tyhle ceny?“
Marek nakrčil čelo a nasadil si brýle. Vypadal učeně a budil respekt. Chvíli ceník studoval a tvářil se zadumaně.
Co mu na to říct, honilo se mu hlavou, když to vidím poprvé.
Nakonec mu ceník vrátil, brýle opět sundal z očí a jemně se rukou opřel o stůl. Jeho kolegyně, sedící za ním, zrovna něco usilovně zanášela do počítače. Marek se zpříma na Petráka podíval a pronesl:
„Snížil bych patnáctou až třicátou položku. Je to velkoobchod a ty i na drobný posun směrem dolů, jak se říká, uslyší.
Petrák jen souhlasně pokýval hlavou a řekl:
„Ty, víš, že zrovna něco podobného mě napadlo? Chtěl jsem si to u tebe jen ověřit, jestli máš stejný názor.“
Kdykoli se naskytl problém, který by zaměstnanci většinou automaticky sami vyřešili, pobíhal Petrák po firmě a, hnán svou ženou, vykřikoval.
„No to není moje chyba. Jak já jsem to moh vědět!“
Pak smutně dodával, zmiňuje se o svém synovi, žijícím dočasně v zámoří:
„Až přijede Michal, tak to tu převezme a pak to půjde úplně jinak!“
Když měl dobrou náladu, zejména během malých firemních oslav, spřádal nahlas plány jak dostat konkurenci do úzkých a vzpomínal na bývalé pracovníky. Obzvlášť nelichotivě se pak vyjadřoval o dívce, která před necelým rokem odešla pracovat právě k Hollmanovi. Někdy mu potom přelétl přes tvář smutný úsměv. Ztišil hlas, naklonil se trochu k Markovi a s útrpným výrazem v obličeji tiše říkal: „Vždyť já vím, že ty nám stejně taky jednou odejdeš…“
Pak jen seděl a až do konce večírku se tvářil zasmušile.
„To byla která, ta Martina?“, zeptal se Marek krátce nato jednoho kolegy na dívku, která odešla ke konkurenci.
„Ale, ta na tý fotce dole na nástěnce, odpověděl mu kolega, tam nalevo, ta s tím velkým zadkem.“
Netrvalo dlouho a jelo se na mezinárodní tiskařský veletrh. První den proběhl dobře, přišlo dost stálých i občasných zákazníků, byly uzavřeny četné kontrakty. Večer, zrovna když se jejich výprava vracela do nedalekého hotelu, se rozpršelo. Krátce předtím Petrák přemýšlel, že by mohli jet taxíkem, ale nakonec myšlenku zavrhl. Teď toho litoval.
„Měl jsem tohle vědět“, opakoval stále dokola a utíkal deštěm směrem k budově hotelu, „tak jsem se byl na to vybod!“
I druhý den přišlo dost zákazníků, a ještě víc náhodných zájemců. Byly uzavřeny další předběžné dohody a starý Petrák se tvářil spokojeně. Když šli s Markem na oběd do kantýny, dával svou radost nepokrytě najevo a jako malé dítě se o ni s Markem dělil.
„Řekněte mi jenom“, zeptal se ho Marek, když rozžvýkal kus sekané, „jak to děláte? Vy, když těm zákazníkům něco vykládáte a na něco se jich pak ptáte, jsou ty vaše otázky předem připravené, anebo je kladete jen tak náhodně?“
„Většinou je to náhoda“, odpověděl mu rozradostněný Petrák a dodal: „Ptám se, jak mě to napadne.“
„Pak tedy“, zareagoval okamžitě Marek, „musíte být naprostý génius, protože já mám pocit, že při těch jednáních vždycky, jak se říká, dostanete toho druhého přesně tam, kam chcete. Vy jste opravdu dobrý obchodník!“
Petrák se zarazil, pomalu dožvýkal své sousto a pozorně se na Marka podíval. Marek si všiml, že stále třímá v ruce vidličku. Jak s vykulenýma očima polykal a jemně s ní v prostoru pohupoval, připomínal dirigenta, který s otcovsky chápavým gestem vyvádí mnohohlavý rozběsněný orchestr z bezohledné vřavy furiosa do ticha a klidu úlevného pianissima.
„Tak to mě… těší“, řekl potom pomalu. Hlas se mu trochu třásl a Marek si s lehkým úlekem všiml, že se mu lesknou oči. „Děkuju ti…já… vždycky jsem chtěl, aby mi tohle někdo někdy řekl…“, zamumlal ještě dojatě.
Třetí den byl zřejmě nejsilnější co do počtu návštěvníků expozice, avšak poměrně slabý, pokud jde o uzavřené smlouvy. Petrákova skupinka ho však brala jako odpočinkový a připravovala se na neděli, od které bylo nepochybně možné očekávat daleko víc. Večer, než odcházeli, chytil Petrák Marka za ruku a ukazoval mu nějakou ohmatanou knihu.
„Podívej“, řekl mu tiše, „tohle si vozím s sebou od té doby, co jsem začal podnikat. Teď už mám ale pocit, že vím všechno. Vem si ji!“
Marek, který měl tak jako tak v plánu v práci výhledově skončit, si na začátku řekl, že nebude přijímat jakékoli dary. V téhle chvíli nebyl ale nějak schopen odmítnout. Jen přikývl, poděkoval a knihu s názvem Umění přesvědčit rychle spustil do tašky.
Čtvrtý den byla účast slušná, ale na šéfovi bylo vidět, že není úplně spokojen.
„No snad z toho něco, Marti, vzejde“, opakoval pak své ženě, „když už jsme do toho ty prachy vrazili. Už aby tu ale byl Michal – to pak všechno půjde samo.“
Navečer se jelo domů. Marek se osprchoval a ještě než znavený zapadl do postele, rozhodl se, že si pročte pár řádek v darované knize. Prolistoval několik stránek většinou nesouvislého, útržkovitého textu. Pak jeho zrak padl na větu, která ho zaujala.
„Nevadí, že nerozumíte tomu, co se snažíte prodat“ zněla, „stačí, když ten dojem získá váš zákazník.“
Marek dál listoval knihou. Potom, co našel ještě mnoho dalších podobných vět, rozhodl se, že půjde spát. Odložil knihu, vypnul lampu a položil hlavu na polštář. Rozhodl se, že co nejdřív v práci skončí a zkusí znovu psát.
Ale o čem?, napadlo ho ještě, než usnul.
Na začátku dalšího týdne přiletěl ze zámoří Petrákův syn. Týden poté se v práci konala porada o tom, jak pracovat s informacemi z veletrhu a brzy poté i porady další. Souběžně s nimi strhával Petrák mladší z nástěnek všechny zbytečné fotografie z firemních akcí a nahrazoval je zápisy z mítinků, usneseními z jednání a novými předpisy. Zmizela i fotografie Martiny s velkým zadkem.
„Michal to tady všechno postupně převezme“, opakoval od té doby starý Petrák stále dokola, „a my s Martičkou konečně vyrazíme k moři.“
Práce se stávala čím dál namáhavější, ale výsledky se nedostavovaly. Mladší Petrák většinu dne zmateně pobíhal z kanceláře do kanceláře, ověšen kabely od počítačů, klávesnicemi a síťovými kartami.
„Jak to, že ještě nejsi propojený?“, ptal se postupně všech ve firmě.
Občas si naplánoval skutečnou práci a shánění zakázek.
„Co víš o tomto zákazníkovi?“, ptal se potom všech.
Jindy uvažoval o zanesení souhrnných dat do společného registru.
„Chci, aby k těm informacím měli všichni přístup“, říkal pak celý týden.
„Obchodovali jsme někdy s touto firmou?“, ptal se.
„Kolik přesně nám dluží?“, chtěl vědět jindy.
„Jak to, že jsi to neudělal?!“, zjišťoval důsledně.
„Tady někdo poletí“, vyhrožoval rád.
„Šanony zatracený“, nadával bez přestání.
„Marku!“, volal referenta.
„Radku!“, volal asistenta.
„Jano!“, volal sekretářku.
„Dano!“, volal účetní.
„Tati!!“, vykřikl, když už mu nikdo jiný nebyl schopen poradit.
Když Marek v práci skončil, rozhodl se, že si na nějakou dobu odpočine. První týden nechtěl myslet vůbec na nic. Další týden si v paměti probíral jednotlivé dny v práci a drobné epizody, které s sebou přinášely. Třetí týden se mu v hlavě začal rodit příběh. Čtvrtý týden sedl a dal se do psaní.
Jsem chlap, řekl si předtím, než rukopis poslal vydavatelům, podepíšu to svým jménem. Změnil jen jména hrdinů – z Petráka se stal Hollman. Prostředí firmy zůstalo stejné.
Můžu si to dovolit, přemýšlel si, stejně se s ním už nepotkám. A na satiře, konec konců, nic špatného není.
Kniha se prodávala a Michal se stal spisovatelem. Díky penězům měl dost času na sebe, a tak se jen procházel městem a vychutnával volnost. Sem tam nad šálkem kávy zapředl s bývalými spolužáky hovor o literatuře.
„Zkušenost“, říkal pak často s usrknutím, sotva si šálek odtáhl od úst, „je to nejzásadnější. Bez ní není opravdová tvorba. Předáváte sebe a svůj vlastní obyčejný příběh.“
Někteří ho poslouchali, ostatní jen vrtěli hlavou.
Jednoho podvečera, když se po podobné diskusi vracel domů, rozhodl se, že projde jednou z nečetných uliček starého města. Domy v ní vypadaly tak, jako by je dávný stavitel zrovna dokončil a ony právě začaly žít svým raně novověkým rytmem.
Marek měl rád představy starých světů a s oblibou se jimi nechával unášet. Nikdy mu nedalo příliš mnoho práce, aby spatřil sám sebe v přiléhavé kamizole, podkasaných nohavicích a dlouhém plášti, jak kráčí po chladném dláždění úzkých uliček a sklání hlavu před lhostejnými štíty vysokých měšťanských staveb. Jejich atikami ukrášlené střechy jednou přecházejí ve věže s arkádami, jindy jsou zakončeny strmými krenelovanými štíty. Poutník se proplétá podloubími, spojujícími zemi se vznešenou bílou fasádou, zrakem těká po nárožních arkýřích, míjí průčelí mohutných staveb, zdi vzedmutých sídel a titěrné krámky v postranních chodbičkách městských bludišť, cítí pach špitálů i náruče vilných markytánek a slyší, jak se hlasité hovory zamilovaných odrážejí od doškových střech.
I dnes viděl sám sebe, jak pod lněnou košilí, zasunutou v pestrobarevných, bohatě zdobených kalhotách vlámského střihu, skrývá depeši, kterou má ještě dnešního večera předat jednomu z protivníků zpupných purkrabí.
Jak vešel do historické části města, začala jeho představivost pracovat naplno.
Abych oklamal nepřátelské pochopy, projelo mu hlavou, bylo třeba vysednout z drožky už před městem a pokračovat dál pěšky.
Jeho mysl dál a v naučeném sledu rozvíjela tisíckrát obměňovaný a přeci vždy stejný děj: jakmile opustil povoz, začal déšť. Křikl na vozku, aby se otočil a jel zpět. Hned nato rozmáchlým gestem přitáhl svůj plášť na tělo a seběhl s cesty. Potom přeskočil několik vzrostlých kapraďů a ztratil se v neprostupném temném hvozdu.
Musím být ostražitý, povzbuzoval sám sebe při chůzi městem a mimovolně si k tělu přitahoval svršek, který měl zrovna na sobě, mohou číhat všude.
Od děvečky z hostince po předešlé noci věděl, že město hlídá dvojice kyrysníků, která má stanoviště asi pět kilometrů před jednou z hlavních bran, na příjezdové lesní cestě. Věděl, že je musí obejít. Zároveň tušil, že mohou zajít i hlouběji mezi stromy a kontrolovat, zda se někdo nesnaží nepozorovaně proklouznout. Dívka mu řekla, že jsou to právě oni, kdo prověřuje pocestné, kteří do města přijíždějí.
„Pokud se ti, můj pane, podaří projít přes ně“, řekla mu mezi roztouženými vzdechy vášnivé noci, „máš další cestu volnou.“
Jeho historické vize se odvíjely samy.
To nikdy nemůžu sepsat, pomyslel si vždycky, jsem přece člověk dnešní doby. Lekala ho jedna věc: bylo mu už téměř třicet, ale dobrodružné dějinné výjevy s vlastní postavou jako neohroženým hrdinou ho nepřestávaly opouštět. Naopak, byly stále častější.
Oklikou ušel hustým porostem asi deset kilometrů. Kráčel svižným krokem a co chvíli ostražitě větřil, zdali není poblíž někdo z jeho nepřátel. Nakonec, když už si byl jist, že hlídku přelstil, vrátil se k hlavní cestě. Opatrně vyčkal na okraji lesa a pak mocným skokem dosáhl jejího okraje. Déšť, který po většinu času vytrvale smáčel listí i jehlice na větvích stromů, v tu chvíli téměř zcela ustal. Marek sejmul s hlavy klobouk s pštrosím perem a rychlým pohybem jej zbavil vody. Pečlivě odstranil všechny stopy zeleně a pevným krokem kráčel dál, k městským branám. Jarní krajina dýchala průzračným vzduchem, visícím nad mléčným obzorem, a do ucha mu tiše šeptala lhostejností cizího kraje. Pomalu se smrákalo.
Brzy byl u brány a bez problémů prošel kolem hlídky. Obřadně smekl svůj klobouk a oběma strážcům zdvořile pokynul, jednou napravo, potom nalevo.
„Nechť služba vaše rychle ubíhá“, pronesl k nim ještě bodře, „hle! Potulný lancknecht z dálav jdoucí pokorně kyne vám!“
Oba muži mu beze slova uvolnili cestu.
Musím spoléhat jen na sebe, opakoval si stále dokola. Pokračoval v chůzi starou ulicí. Minul dva rohové domy a pomalu se dostával k jejímu středu.
Zrovna na tom místě se nacházel jediný komerční podnik, kterému magistrát v této části města povolil provozování své činnosti.
„Sem zvědavej, co na to památkáři“, znělo tehdy bez ustání na radnici. Zaměstnanci památkového úřadu nakonec opravdu přijeli. Poté, co ale jeden z nich dostal při neformální rozhovoru na toaletách od Mgr. Konečného z magistrátu do ruky bílou obálku, bylo vše brzy dojednáno.
„…že bude zřízena zcela v souladu s historickým rázem této městské části a nebude nikterak narušovat jeho estetickou funkci a diskreditovat jeho kulturní a společenskou hodnotu…“, uvedli pak mimo jiné v prohlášení, garantujícím výjimku pro podnikatele, zamýšlejícího si ve středu ulice zřídit středověkou restauraci. Ta se záhy stala vyhledávaným místem pro sekání těch nejzámožnějších občanů města i okolí.
Když se k ní Marek blížil, vrátil se na chvíli do reality. I nyní před ní stálo několik lidí.
Nesnáším, řekl sám sobě, když se s dějinami takhle zachází. Já asi přece jen nejsem z téhle doby, dodal si a dál pokračoval ve svých fantaziích.
Skupinka lidí, kterou před chvílí zahlédl, už zašla na dvorek. Ulice byla téměř prázdná, jen ve směru proti němu se k restauraci přibližovali dva muži. Marek se znovu zahloubal do svých představ. Došel v nich téměř až do středu města a snad se i na té samé ulici, na níž právě byl, poohlížel po vhodném noclehu. Vzápětí jej ale přepadl neodbytný pocit, že ho nepřátelé rozpoznali a on je sledován. V mysli slyšel jejich kroky, jak klapou po hladkých vršcích kočičích hlav. Tolik se nechal představou unést, že současně s tím, jak v ní zrychloval, zrychlil i svou chůzi po ulici. Uběhl ještě okamžik. Už to však nešlo déle vydržet. Ohlédl se a v tu chvíli ucítil náraz.
Okamžitě se ze svých představ probral. Náraz nepřišel zezadu, ale, naproti očekávání, zepředu. Chvíli tupě zíral do obličeje muži, se kterým se srazil. V mžiku ale v udiveném obličeji svého soka rozpoznal známé rysy starého Petráka. Ve vteřině pozbyl klobouk, plášť i vznešenost svého poslání a plně se navrátil do přítomnosti. Spolu s ní na něj dosedl nepříjemný pocit: uvědomil si, že je to poprvé, co se od publikace své knihy vidí s člověkem, kterého v ní svým charakteristickým způsobem zesměšnil.
Co na tom, řekl si ještě, že to bylo pod jiným jménem. Nikdo není tak blbej, aby mu to nedošlo.
Starý Petrák se držel za hlavu a něco si pro sebe mumlal. Měl stále přivřené oči a asi se soustředil jen na vlastní překvapení. Vedle něj stál jeho syn, který podrážděně přešlapoval z nohy na nohu. Netrvalo dlouho a starý Petrák se pozorně podíval na člověka, se kterým se srazil.
„No, Marku – jsi to ty?!“, pronesl jásavě a vypadalo to, že úplně zapomněl na bolest.
Marek nesměle přisvědčil a s námahou na rtech vyloudil lehký úsměv.
„Jsem to já. Dobrý den, pane Petrák. A nezlobte se, nějak jsem se zamyslel…“
„Ale to nevadí!“, začal okamžitě jeho bývalý šéf, „to je doba, co jsme se neviděli, co?! A že nezajdeš, ani se nestavíš?!“, dodal ještě.
Jeho syn zatím mlčky postával na místě, nervózně pošlapával a jen lehkým kývnutím hlavy odpověděl Markovi na pozdrav.
Dali se do krátkého rozhovoru. Petrákové spěchali, měli v restauraci schůzku s obchodním partnerem. Marek se celou dobu bál, aby se řeč nestočila na knihu. Jak se rozhovor blížil ke konci, stále víc se mu zdálo, že toto nebezpečí už nehrozí. Petrák vyprávěl celou dobu jen o sobě, své firmě, Michalovi, své ženě, plánované dovolené u moře a dítěti, které se nedávno narodilo jeho dceři.
On to snad ani nečetl, prolétlo Markovi hlavou. Ač se případné diskuse o svém díle obával, byla teď jeho autorská ješitnost přece jen trochu uražena. Když se loučili, bylo téměř jasné, že starý Petrák knihu ani neviděl. Marek se zdánlivě lhostejným výrazem potřásl oběma rukou a měl se k odchodu.
„Jo, počkej ještě!“, zavolal na něj Petrák v tu chvíli. Marek se otočil se a tázavě se na něj podíval.
„Já jenom k tý tvý knížce“, začal Petrák a Markem jako by projel ledový blesk, „jedna věc mi není jasná. Je to o podnikatelích, to jo, a čet to každej. My osobně jsme se s Michalem u toho dost nasmáli, jak sis tam dělal srandu z tý konkurence. Já jsem teda Michalovi některý ty pasáže jenom předčítal, protože poslední dobou je opravdu vytíženej. Ale jedno teda nechápu“, zopakoval a Marek ztuhl v němé hrůze.
Proč takhle, prolétlo mu hlavou, a proč zrovna tady?!
„To, co mi není jasný, je“, pokračoval Petrák, „jaks toho Hollmana mohl tak dobře popsat a kdes ho teda tak dobře poznal? Nad tím mně fakt zůstává rozum stát! No, řekni, teď už je to stejně, jak se říká, jedno: nedělal tys u něj nakonec taky?“
