„Tak já jedu“, řekla Iveta Tomášovi, „počkáš tady, nebo pojedeš s námi?“
„No, možná pojedu i s vámi, podívám se, kde to mají…“
Vyšli na chodbu a přivolali výtah. Jak jeli dolů, cítil Tomáš pronikavou a těžkou vůni dámských voňavek. Vyšli ven a Iveta zmáčkla dálkové ovládání. Auto vydalo zvuk a několikrát zablikalo.
„Můžu řídit?“, zeptala se Eva.
„Jasně!“, řekla Iveta a s úsměvem jí podala klíče.
Eva se usadila za volant, Martina si sedla vedle ní.
Tomáš s Ivetou se posadili dozadu.
To zas bude jízda…, pomyslela si Iveta.
V Třeboci končilo léto. Odpolední slunce sice ještě stále dokázalo úporně pálit za krkem a oslepit pohled, stromy, keře i půda se ale z pronikavého opojení životem již vymanily. Nevázaná propletenost pulzujícího letního bytí smířeně ustupovala vážné zádumčivosti syrových zářijových rán. Den, stále dýchavičnější a odevzdanější, se namáhavě šplhal ke svému cíli, který jakoby byl v tomto čase výsledkem stále marnější práce; zatímco prvé dny sluneční kotouč v prchavém rozpuku zazářil a alespoň naposledy dotykem svých žhavých palců pohrozil, později o sobě jen nedbale dával vědět a stále nepozorněji sledoval cestu svých paprsků k nepokrytým částem lidských těl. Ta se jimi nakonec rozhodl jen lehce pohladit a dál je netrápit.
K večeru se zdálo, že ticho, které tyto dny provází, trvá odjakživa a nikdy neskončí. Blankytná obloha, ve svých patách podepřená bělostným obloukem připomínajícím nebeskou duchnu, do které se staré, nemocné a zesláblé zlaté kolo pokaždé beze spěchu ukládalo, zůstávala na několik okamžiků sama a bez dozoru. Vážně, mlčky a trpělivě objímala celou krajinu pod sebou; v takových chvílích byla podobná těm, kteří odpočítávají čas, zbývající do zahájení důležité události. Sebevědomě, dospěle vyčkávala a jen chvílemi a jakoby z rozmaru, nudy nebo panovnické melancholie vysílala zrajícím plodům v sadu větrná znamení. Ty, jakmile na větvích vlastních stromů zpozorovaly chvějící se listí, začaly mu těžkopádně sekundovat.
Obloha se škádlením brzy přestala. Potom opět začala. Svou hrou pak znovu a znovu uváděla do pohybu čas, který jakoby se v zářijovém tichu nějakým nedopatřením zastavil. Jak v nepravidelných přestávkách ubíhal, dovoloval nebeské klenbě, aby, chvějivě a stydlivě, měnila svou barvu. Teprve potom, co byla proměna uskutečněna, rozsvítila se kdesi vysoko a v dálce první svíce. Zakrátko ji následovaly další a nakonec uprostřed oblohy zazářil měsíc.
Noc byla čistá, zvonivě průzračná. S ránem neodcházela naráz, mizela těkavě, nevypočitatelně a ještě dlouho dopoledne o sobě nechávala vědět chladem na dlaních i patách.
„Eva“, naklonila se Iveta k Tomášovu uchu, „mu už zase zahnula!“
„Vážně?“, řekl Tomáš bez většího překvapení.
„Ani se nezeptáš s kým?“, řekla Iveta nadšeně, netrpělivě.
Projeli Hředlemi a vystoupali do kopce. Na džbánské křižovatce zahnuli doprava a Tomáš odtrhl pohled od holých chmelnic za oknem. Podíval se na Ivetu.
„S kým?“, zeptal se jí.
„No zase s jiným!“, zašeptala radostně a stáhla ústa do úsměvu, „a ještě….“
Povídala dál, ale on ji příliš neposlouchal. Podobné historky od ní slýchal pokaždé, když byla se svými kamarádkami někde venku.
„Strašně by chtěly někoho nastálo“, uzavírala pak vždycky, „ale nějak pořád nemůžou najít toho pravýho…“
Znovu se zadíval na chmelnice.
Byl to týden, co skončily práce. V době česání a sušení mizela hranice mezi dnem a nocí, pracovalo se bez přestávky. Místní zemědělci, se zarudlými nosy a ústy plnými trefných nadávek, sem tam před spaním poznamenali, co si tom o všem myslí. Přesto však po ránu rychle vstávali, navlékali na sebe děravé a zašpiněné pracovní kalhoty a zasouvali je do holínek. Přes hlavu přetáhli starý svetr nebo silnou modrou košili.
Všechny dny byly stejné. Traktory s ospalými řidiči křižovaly okolí vsi po rozblácených cestách. Jedny vezly na plaťácích česáče do chmelnic, další přiváželi na česačku štoky. Před ní už čekal starý Bazika na to, až se žoky zelenými šiškami naplní. Když bylo pytlů dvacet, odvážel je na sušárnu a pomáhal je skládat. Jeden ze sušičů je potom házel na vůz. Když bylo pěkně, šlo všechno dobře; když pršelo a šišky ze zmáčely, prosakovala vlhkost látkou košile a bahno ze žoků ulpívalo na kalhotách, rukou i obličeji.
Výtahem dopravil sušič žoky nahoru a společně s ostatními je rozsypal na uzavřené rošty ve vrchní části hlubokých vyhřívaných komor. Postupně, jak chmel usychal, sesypávali jej vždy o úroveň níž. Byli zpocení a unavení, ale pracovali mlčky. Jen tu a tam si rukou setřeli z čela pot a pronesli jednu z nesčetných narážek, které je upomínaly na předchozí společné zážitky.
Občas šli dva z nich spát a další pokračovali v práci. Když byl chmel usušený a sesypaný do spodního patra, vzal každý z nich za železná ucha masivních dopravníků, na kterých dolní vrstva chrastící úrody ležela. V horku, které v místnosti panovalo, za navařené půlkruhy s námahou zatáhli a obří zásuvky odvlekli k protější stěně. Jak chmel přisýpali k hromadě, která v místnosti byla, výška zelené záplavy narůstala, až jim na konci dne dosahovala pod ramena. Když na závěr otevírali kryty v podlaze, aby denní sklizeň vypustili do přízemí, kde se chmel lisoval do hranatých pytlů, prodírali se mořem vyschlých, křehkých a olistěných hlaviček, které se drolily, sypaly, draly se za oblečení a lepily se na vlhké ruce, nohy a tváře.
Pracovali soustředěně, pečlivě. Ač bylo nutné odvést práci co nejrychleji, uvědomovali si, že na všechno mají jen jeden pokus. Teď jsou to oni, na kom záleží, jak letošní sklizeň dopadne.
Ráno se hořáky na několik minut vypnuly a bylo třeba vyčistit spodek komor. Ti, kteří navečer odcházeli spát a letmým pohledem na oblohu pozorovali soustředěný svit hvězd, se ráno vraceli, aby vystřídali předchozí směnu. Jak se blížili k betonové siluetě sušárny, viděli už z dálky jazyky mlh. Ty jako doprovod svíravého podzimního chladu nehlučně a číhavě obepínaly budovu a jen chvíli poté, co byly vypnuty stroje, začaly větracími otvory nenápadně vzlínat dovnitř.
„Teď doleva“, řekla Martina pár desítek metrů za cedulí s nápisem Třeboc. Eva prudce přibrzdila a křečovitě zatočila volantem.
Dojeli ke staré sokolovně, před kterou už stálo několik vozů. Dívky vystoupily. Tomáš, který počítal s tím, že pojedou co nejdřív zpátky, se tázavě podíval na Ivetu.
„Pojďme si tam taky sednout“, zaprosila, „aspoň na chvilku.“
Budova sokolovny byla sešlá, její stěny potažené žlutavým břízolitem. Na mnoha místech byla omítka probořená, dvě okna byla rozbitá. Na dvorku, obehnaném rezavým poničeným plotem, bylo rozestavěno několik betonových stolků s kusy prken namísto desek. U nich seděli na dřevěných lavičkách hosté ve slavnostním oblečení. Nedaleko byl krb. Jeho stěny byly seskládány z cementových prefabrikátů s tečkovaným vzorem. Uvnitř se rožnila vepřová kýta.
Zamířili ke stolu, kde seděla čtveřice dívek, jejich známých. Přivítali se s nimi. Nechali si u nich věci a šli si do baru pro něco k pití. Potom se vrátili a dali se do řeči.
„Míše se hrozně líbí jeden chlápek“, začala vykládat jedna z dívek u stolu o kamarádce, která si chvíli předtím odskočila. „Ale je ženatej.“
Vypravěčka seděla na konci stolu a byla oblečená v sepraných bílých džínech. Přes ně měla přetaženou růžovou manšestrovou bundičku se širokými svěšenými límci. Ve vlasech měla blýskavou umělohmotnou sponku a v uších zašlé stříbrné náušnice.
„No a?“, řekla dívka sedící vedle ní a usrkla si ze své sklenice vodku s džusem. Pak ji postavila na stůl a rukou s prsty obepjatými mnoha mohutnými zčernalými prsteny si prohrábla dlouhé světlé vlasy. Nakonec se naklonila k ostatním nad stůl, opírajíc se rukama o jeho betonovou obrubeň. Pobaveným, tlumeným hlasem řekla:
„Já měla takový tři a vždycky to bylo super!“
Dívky se rozesmály. Iveta se přidala. Všechny se ještě chvíli bavily na podobné téma a rychle zmínily některé z milenců dívky, která co nevidět musela přijít. Když konečně uviděly, že se vrací, sevřely rty, udělaly tiché „mmmmm“, jemně zatřepaly hlavami a odtáhly se od stolu. Každá se chopila své sklenice a všechny naráz začaly srkat.
Nic netušící Míša se usadila ke stolu a upila ze sklenice.
Po chvíli se k dočasnému odchodu zvedla Jarka, do té doby usazená naproti dívce s prsteny. Byla trochu nahrbená, na sobě měla cuckovatý béžový svetřík a kalhoty s puky. Vlasy měla vzadu sepjaté gumičkou a na krku se jí houpal zlatý řetízek s miniaturním přívěškem ve tvaru Afriky. Když se dívka v manšestrové bundičce a sepraných džínech přesvědčila, že je i tato kamarádka z doslechu, podívala se spiklenecky na Míšu, potom na ostatní a nakonec polohlasně řekla:
„Minulej tejden – konečně zase!“
Malá krátkovlasá dívka, sedící vedle Jarčina místa, ukázala směrem za odcházející kamarádkou. V dotazu žádajícím o přisvědčení se upřeně podívala na vypravěčku, naproti které seděla. Pak významně povytáhla obočí.
„No jasně“, zářila dívka v manšestrové bundičce, „po tý diskotéce!“
Její kamarádky se rozsvítily nadšením a zvědavostí.
„A víš něco víc, Sváťo?“, vyzvídala od vypravěčky krátkovlasá dívka dál. Oči jí plály jako dvě lucerny, rychle dýchala a tváře se jí začaly barvit do červena.
„Prej někdo z Prahy, snad ňákej inženýr…“, dodala teď naopak se zdánlivým nezájmem Sváťa. Tvářila se, že nemá chuť pokračovat v líčení dál.
„No tak, no tak…!“, povzbuzovaly ji dívky.
„No né, prej skvělý – zatím nejlepší, co měla“, rozpovídala se nakonec.
Muž z Prahy byl údajně milý a měl zůstat s Jarkou, jak se dívka v kalhotách s puky jmenovala, prostřednictvím telefonních zpráv v kontaktu ještě do teď.
„Ale už bylo na čase“, dodala nakonec krátkovlasá růžolící dívka, „po takový době…“
Když dívky domluvily, kývl Tomáš na Ivetu, ať se s ním jde projít. Vyšli před sokolovnu, kde měli zaparkované auto. Najednou uviděli novou známou tvář. Tomáš se rozjasnil.
„No čau“, zahlaholil, „co ty tady?“
Černovlasá dívka, kterou oslovil, se mile se usmála. Bylo na ní však vidět, že není úplně ve své kůži. Málem ani ruku Tomášovi nepodala. Tvář mu k polibku, narozdíl od jiných setkání, nenastavila.
„Snad se taky nevdáváš?“, zeptal se v žertu. Koutkem oka přitom pozoroval nějaký trhavý, nervózní pohyb v blízkosti svého auta.
„Ne, ne“, začala hned snaživě vyvracet, „jen tady“, rozhlédla se, „…se Zdendou hrajeme svatebčanům…“
Podíval se tam, kam dívka ukazovala a kde zároveň tušil něčí přítomnost. Uviděl ho: malý, do předklonu nahrbený muž se širokými rameny a podezřívavým pohledem pod srostlým obočím. Ruce schovával v kapsách obnošených džínů a nohy, navlečené v umolousaných ponožkách, měl zasunuté v sešlapaných plastových sandálech. Chvíli si Tomáše prohlížel, pak něco zavrčel a nakonec se dal znovu do pohybu. Tomáš zpozoroval, jak ze staré dodávky vytahuje elektronické klávesy.
„Copak on neví“, říkala mezitím potichu, aby to ani jeden z nich neslyšel, černovlasá dívka Ivetě, „že my se Zdendou spolu tak jako… chodíme nechodíme?“
Ještě, než se vrátili, skočil si Tomáš pro něco k baru. Jak čekal na pivo, sklouzl jeho pohled k jednomu stolu v sále. Uviděl u něj Sváťu, jak se upřeně dívá do očí urostlému mladíkovi v obleku. Muž měl hladce oholenou tvář, nakrátko ostříhané vlasy a zelený vřes na klopě. Tomáš viděl dívčinu ruku, jak jemně přejíždí po vrchní straně mladíkovy dlaně. Snažila se být nenápadná; zřejmě chtěla, aby ji nikdo ze svatebčanů, sedících v sále, neviděl.
„Cože…?“, ozývalo se z klubka hlav, shromážděných u stolu, když se Tomáš blížil, „Sváťa že začala dělat do svědka? Tak to je hustý… a proč si to nenechá až na potom…? Víš, jak ten kluk musí bejt teď nervózní?! Ta taky nenechá na pokoji nikoho…“
Jedna z dívek uviděla Tomáše přicházet a upozornila ostatní. Všechny, včetně Ivety, se na něj se zájmem zadívaly.
„No tys tam teď byl, ne?“, zapištěla malá dívka s červenými tvářemi, „tak co… co se tam děje?!“, rozhazovala rukama.
Tomáš jen zavrtěl hlavou a pravou rukou přejel seshora dolů po půllitru, aby z něj odstranil pruh matného chladu. Těšil se, až pěna opadne a on se napije.
„Hm“, zahučely dívky zklamaně, „tady se toho asi moc nedozvíme…“
Opět se daly do řeči. Iveta se naklonila k Tomášovi. Vypadala překvapeně a snad i trochu pohoršeně.
„Ty nevíš“, řekla mu přísně, „že spolu Věrka se Zdendou jako chodí?“
„Co?“, zeptal se jí, „to je ten její, jo? Já myslel, žes mi tenkrát říkala, že je ženatej…!“
„No, to je“, přisvědčila trpělivě, „ale Věrku si pěkně hlídá. Prej na ni hrozně žárlí…“, dodala, už mírněji.
Dívky se bavily dál. Mávaly rukama, chvílemi umlkaly a usrkávaly ze sklenic. Pak znovu zapřádaly hovor. Ten postupně gradoval a z vyprávění o příhodách kamarádek přecházel stále více na vlastní téma dne.
„Pro mě“, vykřikla v jednu chvíli malá růžolící dívka a téměř na lavičce nadskočila, „je svatba nejlepší tím, že s ní vlastně končí tvoje starý já – končí Jana Dvořáková – a začíná nová osobnost.“
„To je pravda“, přisvědčila jí Jarka, „do svatby si můžeš dělat, co chceš, užívat si, ale pak – všechno se to smaže a ty už jsi někdo jinej…“
Ostatní horlivě přikyvovaly a dál pokračovaly v hovoru.
Potom se všichni pomalu zvedli a odešli do sálu.
Svatební veselí mělo začít.
„Zvuk“, kroutil Zdeněk u mikrofonu srostlým obočím a vrhal na Věrku přísné pohledy, „zvuk je tu na houby…“
Vrtěl hlavou a Věrka se bezradně usmívala.
„Takže vám všem přejeme pěkné odpoledne!“, zaševelil nakonec do reprobeden Zdeňkův hlas a nasládlým barytonem jakoby sevřel celou místnost do cukrových kleští předzvěsti radostného okamžiku.
„My jsme VZ-Band ze Slabců a přijeli jsme zkrášlit tuto již tak slavnostní chvíli trochou naší hudby“, pronesl s dobře naučeným a sotva znatelným odstínem lehké ironie, která má být prvním klíčem v otevírání srdcí svatebčanů a magickým šémem k vykouzlení úsměvů na tvářích posluchačů.
„Svatba“, deklamoval a blýskal očima, „je tím nejdůležitějším dnem v životě člověka. Dnem, kdy se dva lidé rozhodnou, že stráví zbytek svých chvil na společné cestě… Tak jste se rozhodli dnes i vy, milá Petro a milý Marku, a my vám spolu se všemi tady v sále upřímně a z celého srdce přejeme, abyste jeden s druhým po celou tu dobu byli šťastni. K tomuto… zoficielnění…“, zapauzoval zkušeně Zdeněk a sotva znatelně se zhoupl v kolenou, „vaší lásky vám teď zahrajeme písničku, kterou jste si přáli. Sólo pro ženicha a nevěstu!!“
Ozvaly se první tóny skladby Prý se tomu říká láska. Ženich v černém a nevěsta v bílém vyšli na parket.
„Ona už má jedno dítě a on je prej podruhý rozvedenej“, zašeptala Iveta do ucha Tomášovi. Ten jí nevnímal. Nohou si šlapal do rytmu a soustředil se na hudbu, která celým sálem příjemně prostoupila. Když se blížil refrén, neodolal a začal si polohlasně zpívat. Připadalo mu, že tu tím nemůže nic zkazit.
V tu chvíli se do něj ale zabodly pohledy všech dívek, se kterými společně s Ivetou venku u stolu seděli. Jakoby to pocítil, otočil se a podíval se jejich směrem. Dlouhovláska s prsteny nechápavě vrtěla hlavou. Jarka a dívka s červenými tvářemi se podmračily. Potom cukly obličejem dopředu a daly si před ústa prst. K činu se však neměly.
V tom okamžiku vzala věc do svých rukou Svatka. Rázným pohybem odstrčila dlouhovlásku, stojící vedle ní, a prudkým výpadem rozrazila hradbu tvořenou Jarkou a růžolící dívkou.
Jedním skokem se ocitla u Tomáše. Přísně a vyčítavě se mu podívala do očí.
Káravým gestem ruky mu vyčinila.
„Ticho!“, dodala k tomu rozezleným šepotem, „Teď mají sólo ženich s nevěstou! Teď si nesmíš zpívat!“
Tomáš, překvapený a zaskočený, přestal se zpěvem a kajícně sklopil hlavu. Zklidněné dívky se stáhly zpět a napjaté rysy v jejich obličejích pomalu povolovaly. Jak hudba hrála dál, postupně na vše zapomněly a při dalším refrénu již znovu okouzleně upíraly své roztoužené pohledy směrem k tančícímu páru.
