I.
Zazvonil zvonek, já vstal a šel ke dveřím.
Kdo je?, zeptal jsem se.
Tady vejcorodí, ozvalo se za dveřmi, přišli jsme ti rozbít držku.
Zarazil jsem se.
Dostal jsem strach.
Mohu se tomu vyhnutí držky nějak rozbít?, řekl jsem v úleku, zmateně a neuspořádaně.
Bylo ticho.
Mám tedy na mysli, jestli se tomu rozbití držky mohu nějak vyhnout?
Bylo ticho, pak vejcorodí promluvili:
Pusť nás dovnitř, vyzkoušíme si tě!
Opatrně jsem otevřel dveře, hned se ale nahrnuli dovnitř, byla to směs šupin, srsti, tukových žláz, ostnů, funění, pištění, pařátů, povyku a zmatku.
Okamžitě se posaď, promluvil jejich zástupce. Působilo to, jako když mluví celá ponurá, malými nozdrami dýchající masa. Stáli osrstěnými zády k televizi, já seděl na gauči naproti, jako při výslechu.
Vyjmenuj čtyři druhy suši, které znáš!
Polkl jsem a chvíli přemýšlel.
Sašimi, začal jsem, fokamaki… uramaki…
V ústech jsem měl sucho, nic dalšího mě nenapadalo.
Krátce na to jsem chytil první ránu.
No…?? Co třeba hoso, hlupáku!?
A už mě řezali.
II.
Když jsem se dopotácel na policejní stanici, bylo nad ránem. Policista ve službě byl nevrlý a tvrdil, že musím počkat na kapitána.
Nějaký vejcovodi nebo co – držku mu prej rozbili, popsal stručně a nepřesně můj příběh přicházejícímu důstojníkovi.
Kapitán se ke mně sehnul a povídá:
Čtyři značky střelných zbraní – vyjmenovat!
Byl jsem překvapen; v návaznosti na nedávnou příhodu nešlo ale o velkou změnu. Poměrně plynule jsem tedy začal odpovídat. Jen s mými znalostmi to bylo horší: Luger, Beretta… čezeta…? Revolver…??
Kapitán chvilku čekal, jako by mi dával čas.
Tak předně, řekl pak, revolver je obecné označení, a ne značka. Čezeta může být i motocykl, ale budiž. I tak jste vyjmenoval jenom tři. Martine?!!
Ozval se dupot a do místnosti vrazil hřmotný blonďák.
Pána do rána na psychiatrii, prosím…
III.
Na dveřích psychiatrie, kam mě zřízenci dovedli, byl nápis: doc. Branko Suchý, Csc.
Uděláme si vstupní test, řekl mi člověk uvnitř a upřeně se na mě zadíval.
Vyjmenujte čtyři druhy semitsko-hamitských jazyků!
Zde jsem si připadal sebevědoměji. Jazykověda byla kdysi mým velkým koníčkem, a nebyla-li by bývala záliba v této ušlechtilé disciplíně přehlušena dennodenními starostmi, jistě bych se jí s velkou vášní věnoval dodnes.
Arabština, hebrejština, aramejština, amharština, vysypal jsem ze sebe jako dobře připravený student. Dodal bych snad ještě vymřelou akkadštinu či asyrštinu…
Špatně, řekl Suchý s pohrdáním, termín „semitsko-hamitské“ se už pěknou řádku let nepoužívá, to byste přeci mohl vědět! Pepíčku! Karle!!
Zřízenci byli vmžiku zpět.
Dejte ho na samotku, ať si to tam do rána přebere!
Zřízenci mě odvedli do místnosti, posadili na pryčnu a zavřeli dveře.
Chvíli jsem jen seděl a ani nedutal.
Pak se ozvalo bušení na dveře.
Kdo je tam?, povídám.
Tady vejcorodí, ozvalo se zpoza dveří. Otevři – přišli jsme ti rozbít držku!!
Dalibor Šanc je specialista na finanční trhy a příležitostný autor. Mezi jeho záliby patří dějiny Osmanské říše se zvláštním důrazem na kulturu, umění a společnost států bývalé Jugoslávie v období pozdního středověku, podobně jako typologizace pískovců, mramorů a žul. Ve volném čase se věnuje letům v aerodynamických tunelech, potápění na Jadranu či venčení své smečky shiba-inů.
