Když něco dělala, třeba vařila, uklízela nebo myla nádobí, snažila se mít to co nejrychleji za sebou. Pracovala chvatně, dělala rychlé, sekavé pohyby, ne vždy účelné.
„Chci to mít co nejdřív z krku!“, říkala.
Na jaře roztál sníh, pomalu a trpělivě se měnil ve vodu, stékal ze střech a kapal na chodník. Bez naléhání se vpíjel do tiše pookřávající půdy. Ptáci se probouzeli stále časněji, déle a déle prozpěvovali. Den se minutu po minutě prodlužoval.
Chodila po dvoře, co chvíli vzala do ruky nějakou věc a přenesla ji na jiné místo. Tam ji položila a chvíli postála s rukama opřenýma v pase. Cukavě, jemně a rychle se kousala do rtu, jazykem rejdila v ústech. Pak vyrazila pro další věc a přemístila ji na jiné místo ve dvoře.
„Už aby se oteplilo“, napadlo ji, „a já měla ten úklid co nejdřív z krku!“
V srpnu měla narozeniny a pozvala hosty. Navařila a napekla, chvatně, ale dobře. Běhala, obsluhovala a smála se, cukavými a výbušnými poryvy. Bavila se a její hosté také.
„Už abych je i tu špínu po nich měla z krku“, napadlo ji přesto mimoděk.
Na podzim sedávala v pokoji a oknem vrhala dlouhé pohledy do zahrady. Občas si táhle povzdechla. Jindy sedla a zahrála energický menuet na klavír. Hrála, jako by chtěla být co nejdříve na konci a snad i začít znovu.
V zimě bývala častokrát sama ve svém městském bytě. Nejednou si otevřela víno a rychle, srkavě upíjela.
„Život jeden prašivej…“, říkala si pak možná před usnutím, „…už abych ho měla z krku!“
