Národ existuje, dokud existují ti, kdo se považují za jeho součást. Existuje tedy spíš pocitově než definičně a je do značné míry iracionální záležitostí. Možná i proto – ač poslední dobou mnohými včetně akademiků systematicky negován – stále přetrvává. Na druhé straně asi každý uzná, že nezodpovědné nakládání s potenciálem, který jako každé ne zcela jednoznačné abstraktum i „národ“ obsahuje, může mít i negativní důsledky. Existuje tedy (a pokud ano, kde se nachází) určitá hranice, kde je „národa“ a „národního“ co do efektivity (tedy: „zájmů“) přesně tak akorát, a kde už je ho příliš?
Mluví-li ekonomka Švihlíková o ekonomických aspektech národních zájmů a uvádí-li seznam souvisejících doporučených priorit, jak tyto aspekty v návaznosti na „národní zájem“ naplňovat, odvádí tím dvojí záslužnou práci – jednak ukazuje praktický příklad určité „pozitivní instrumentalizace“ (tj. praktického využití) národního zájmu ve prospěch teritoria, na které by se tento zájem měl (z jakéhosi historicko-kulturního důvodu atp.) vztahovat, dále přesně definuje oblasti, kde by se tak mělo dít prioritně (případně selektivně nebo i výlučně).
Další, obecný klad pak spočívá v tom, že „národní zájem“, řekl bych příhodně a správně, spojuje s ekonomikou. Ve vztahu k ní je totiž podle mě využitelný nejlépe, protože může (stále ještě legitimně, elegantně a věrohodně) odůvodnit to, proč by se na území, které se tím či oním národním zájmem řídí, mělo vracet (případně na něm mělo zůstávat, resp. jej neopouštět) maximum z na něm (v určitém čase a souvislostech) vygenerovaného bohatství.
Případný metaforický argument, že i v zájmu kmene (dobrá – nyní častokrát s mezinárodně uznaným územím, symboly a armádou) vždycky bylo a dál by i mělo být nashromáždit si pro sebe co nejvíc a co nejmíň vydat ven, přitom myslím vůbec není od věci – opačně se chovaly jen hloupé kmeny, které úměrně tomu také většinou skončily.
Mimochodem už tenkrát bylo úplně jedno, odkud kdo do kmene přišel, záleželo většinou jen na tom, jak moc se („občansko-společensky“) ztotožňuje s jeho kulturou, pravidly a hodnotami, podobně jako do jaké míry je ochoten je („národně“) bránit navenek.
Lze souhlasit, že v autorkou jmenovaných oblastech jsme buď zaspali, nechali se obalamutit anebo se jiným způsobem chovali jako trochu nesmělý kmen. Související otázkou může být, čí jinou, než naší vinou, to bylo? Protože své elity jsme si vždycky utvářeli sami a jen málokdy nás v historii někdo do něčeho skutečně nutil – většinou k selhání došlo právě v domácích řadách. Návaznou otázkou pak může být: „Pokud tedy půjdeme po ekonomických prioritách v rámci národního zájmu, kdo to v reálu udělá, jak to udělá, a hlavně jak to prosadí ve chvíli, kdy je vše v takovém stavu, v jakém je (tj. mezinárodní provázanosti, majetková práva, dlouhodobě budovaná ekonomika láce atp.)?“ Bude to muset být někdo dostatečně dravý, zároveň velmi altruistický a nezištně konající, k tomu velmi dobře etablovaný na mezinárodní scéně – protože vytrhnout celou zemi postavenou na ekonomice služek a panských kočí se v podstatě kdykoli bude rovnat (strukturání) revoluci. K té bude dost pravděpodobně potřeba i podpora zvenčí (kterou ale dost možná nikdo neposkytne jen tak pro nic za nic). Další možností je spoléhat na to, že pomůžou a postarají se sami „uvědomělí, emancipovaní a kolektivně smýšlející“ lidé. Kolik takových „Skandinávců“ ale u nás je? Respektive mají ti, kteří by takoví i byli, potřebnou sílu a řemeslnou schopnost se efektivně organizovat – čeho dosáhly za 30 let třeba odbory?
„Národní“ se tak (přibližně od dob obrozenců) zatím předvádí hlavně ve dvou podobách – na jedné straně jako hypertrofované národovectví v momentě, kdy je vyvolán (oprávněný, nebo ne) pocit, že nám vládne tyran; na straně druhé jako okamžité rozštěpení na a) (všeho)schopné a b) zbytek okamžitě tehdy, je-li „tyran“ přemožen či odpadne-li. Většinou je neprodleně nahrazen samotnými „schopnými vlastenci“ a ti tyrana vystřídají s ještě přesvědčivějším nasazením. Zbytek „národa“ je na tom pak (za zavřenými dveřmi „národního státu“) možné ještě hůř, než předtím. Takto do značné míry jednali obrozenci, následně masarykovští a prvorepublikoví podnikatelé, na podobném modelu stavěli komunisté, přičemž po roce 1989 se pokračovalo tam, kde skončila první republika. I proto určitá „otevřená společnost“ typu EU mnoha jedincům nevoní, pravý důvod ovšem neuvedou – místo toho sunou na čelné pozice důvody zástupné (bruselské regulace, kvóty, ztrátu „suverenity“ atp.). Na ty ovšem běžný, standardně dezorientovaný a jaksi jen poloinformovaný kolemjdoucí slyší nejvíc.
Ohánění se národními zájmy by ale nemělo vyústit v to, že se republika bude od jakéhokoli vyššího celku, ve kterém už je jednou pevně zakotvena, tak nějak „natruc“ odtrhávat, „osamostatňovat se“, nedej bože oplocovat atp. Výsledkem by totiž bylo, že ti samí lidé, co veřejnosti tvrdili, že mimo Čechy je všechno špatně, by to Čechům samotným dost pravděpodobně připravili ještě dvakrát horší. Jen možná s úsměvem bestie a třeba i nějakým Svěrákovým (ať už od staršího nebo od mladšího – tady je to prašť jako uhoď) filmem na uklidnění – ostatně… lidi to mají rádi.
Jestli je Brusel (a o Berlínu nemluvě) místy velmi neempatický, byro- či technokratický, pak izolace v současné konstelaci určitě nespěje k něčemu lepšímu – výsledkem může být jen více či méně bojkotovaný, osamocený stát bez přístupu nejen k moři, ale hlavně evropskému trhu, vybavený všemi předpoklady pro sociální bezpráví, vykořisťování, manipulaci ze strany moci a podnikatelů, jakož i disponující z velké části společensky stále nevyspělou, svých vlastních práv prakticky neznalou populací, u níž není problém legislativní šrouby kdykoli ještě trochu přitáhnout.
Taková byla situace v první republice – sice jeden z nejprůmyslovějších států (což bylo a) dost i díky CK monarchii; na druhé straně dnes je to b) třeba Čína – takže to vůbec o ničem nevypovídá), opticky jeden z nejrozvinutějších, ale: už tehdy s mizernými platy i dost drsnými sociálními pořádky. Obrozenci při zpětném pohledu tak nutně připomínají dnešní bojovníky proti EU, přinejmenším to uvažování je pořád stejné: proč budu reformovat monarchii (resp. EU; a to i kdybych tisíckrát dostal tu možnost), když můžu radši svést celý „národ“ a být pak mezi jednookými králem? O a) širších záměrech velmocí (rozpad Rakouska-Uherska), kterým obrozenecká hnutí pomohla, b) podnikatelských „elitách“ navázaných na Hrad (který sám je reliktem CK se vším všudy), případně c) Prahou jako centrem českého všehomíra, zároveň jak hlavního kritika Bruselu (Vídně, Berlína, Moskvy…), tak hlavního recipienta veškerých benefitů, které z něj plynou, ani nemluvě. I dnes se určitá část společenských elit ráda stylizuje do role ochránců či spasitelů, skutečně efektivní kombinaci a) operativního nakládání s „národním“ (zájmem) vně ČR a b) paralelního posilování „občanského“ (soužití) uvnitř ČR z nich vědomě nabízí málokdo.
Nejextrémnějším jevem je samozřejmě jakákoli neuvážená snaha o „instrumentalizaci“ národního principu ve vztahu ke společnosti uvnitř toho kterého teritoria. Zatímco selektivní, cílené a pragmatické nakládání s „národním“ ve vztahu k vnějšímu prostředí jednak a) není nelegitimní (!), naopak: přes veškeré případné negativní zkušenosti s přebujelým nacionalismem b) má na mezinárodním poli stále určitý náboj patriotismu, a c) může tedy především pomoci, vede prakticky veškerá iracionální, emoční, případně kulturní či společenská aplikace „národního“ principu uvnitř jakéhokoli teritoria především k negativům: segregaci, rasové diskriminaci, ekonomickému zpomalení a nevyhnutelné celkové stagnaci, obecně vyplývající z prostého faktu popírání základních mechanismů fungování společnosti založené na občanském principu.
K negaci daných mechanismů jsou při akcentaci národního přitom automatické tendence. Dispozice k nim umocňují většinou ještě některé složky veřejného prostoru, typicky média, politici, podnikatelé. Věci pak snadno ústí v to, že (českým) „obrozencem“ vykořisťovaný krajan, který má strach si u příslušného „patriota“ říct o zvýšení platu, ventiluje vnitřní přetlak na prvním (dobrá, většinou tmavším) cizinci, který jde kolem. To, že takové chování nazvu frustrovanou debilitou, si myslím nijak neprotiřečí s mým přesvědčením o tom, že a) ochrana vnějších hranic EU je z podstaty věci nezbytností, b) pořádek a bezpečnost na celém území EU jsou naprostými prioritami, c) nelegální migrace je nepřípustná a d) chování Berlína nebo Bruselu je místy za hranou příčetnosti; stejně jako to, že e) ČR se místy (jak na domácí scéně, tak vůči EU či sousedům) chová zbytečně hystericky. Ovšem jen proto, že se mi v jinak velmi dobře fungujícím domě (který možná stejně čeká celková rekonstrukce) nelíbí tapety, nebudu přeci odcházet – radši je buď opravím nebo vyměním, s tím, že příště se budu spolupodílet na výběru jejich dodavatele či výrobce. Z tohohle pohledu všechny ty EU-eskapisty zcela nechápu, protože izolace či principiální bojkot čehokoli znamená v podstatě krok do neznáma či prázdna – které ovšem záhy zaplní někdo, kdo se (na rozdíl od EU a podoben Cimrmanově první světové) dost pravděpodobně „nezakecá“.
Přitom právě v rámci větších celků, ve kterých jsme, nám naše „národní“ může nejvíc pomoci. S jeho využitím si lze efektivně hájit místo v rámci existujících struktur (tj. hlavně EU a NATO), dál vybojovávat a posilovat pozice, tj. v zásadě se v rámci daných struktur chovat jako region. Reálně dosažitelnou metou pak může být snaha o co největší posílení určité „identity“ ČR v rámci EU, ideálně za maximální decentralizace v rámci ČR samotné (jednoduše řečeno – s Bruselem by měly komunikovat nižší správní celky napřímo, Praha by měla zaštiťovat právě jen národní zájem navenek a do regionálních věcí mluvit jen minimálně). Toho lze ovšem dosáhnout jedině při maximální integraci ve strukturách EU, a nikoli mimo ně, a to prostě proto, že bez takové integrace není možné EU do ničeho mluvit, tj. ani obhajovat jakoukoli vlastní pozici. Obhajoba vlastních pozic na základě národního zájmu by pak měla spočívat hlavně v tom, aby byly maximálním způsobem chráněny prioritní ekonomické zájmy ČR, a to zhruba právě v tom smyslu, jak je nadefinovala Švihlíková.
Při jakékoli jiné, než primárně ekonomické akcentaci „národního“ jsme naproti tomu dřív či později nevyhnutelně konfrontováni se základním střetem, a to „národní“ vs. „občanský“. Určitým kompromisním průnikem obou nicméně může být cosi jako „teritoriální“, případně „kulturní“. To by pozici ČR v rámci vztahu vůči zahraničí (EU, svět) svým způsobem, jak už jsem uvedl, redefinovalo na určitou formu „regionu“ (obývaného občany s více či méně kulturně podmíněnými, a tedy sdílenými zájmy). Případně zde máme termín „státní“ či „patriotický“; ty však v sobě obsahují určitý politizující, respektive historizující patos, který může opět vést k pokušení odchylovat se od pragmatičnosti, jež by měla být hlavním nábojem takového zájmu, opět tak trochu jiným („národním“ či „národoveckým“) směrem.
Tak či onak je vidět, že při používání termínu „národní zájem“ je třeba důsledně odlišovat jeho objektivně pozitivní stránky, resp. aspekty, kde je snažení se v jeho rámci maximálně prospěšné – a naopak velmi rafinovaně predikovat a eliminovat případná rizika, kdy by vzhledem k nejednoznačnosti toho, co že to ten národ vlastně je (resp. určité významové rozpínatelnosti daného pojmu), mohlo nakládání s ním vyústit v jeho zneužití. Docentka Švihlíková věc omezila na a) ekonomickou sféru a b) příslušné oblasti prioritního zájmu jasně vymezila – a mně osobně přitom nepřijde, že by bylo nutné jít v čemkoli ještě dál.
„Národ“ by tedy ve svém vlastním „zájmu“ neměl sám sobě svou inflační všudypřítomností házet klacky pod nohy, ale a) ideálně existovat právě v rovině aktivity, resp. právě uváděného zájmu, tj. určitého vektoru spíš než konstanty, přičemž tento vektor by měl být směřován b) především navenek. V rámci státu („národem“, resp. jím tvořenou občanskou společností obývaného teritoria) samotného by se pak „národní“ cítění nejlépe projevilo vůlí participace na dané „teritoriální“ občanské společnosti, spíš než adorací „národa“ kdesi po hospodách či jiném podobně zatuchlém přítmí. V podobném smyslu by „národní zájem“ měl být „hýčkán“ k tomu způsobilými experty, přičemž nové elity by k jeho zodpovědné kultivaci měly být vychovávány; stejně jako by si ho tam, kde má být absolutní prioritou občanská společnost a vláda práva (tj. v rámci vztahů uvnitř teritoria) neměl brát inflačně do úst každý, kdo má pocit, že na to má právo. Naopak vně teritoria „národním“ určitě legitimně argumentovat a pragmaticky operovat lze, ovšem vždy jen tak, aby takový „národ“ byl (mimo teritorium) dobrým sluhou, a nikoli (doma) zlým pánem.
Je zajímavé, že tímto v zásadě (a to doslova) objevujeme Ameriku, resp. USA – přibližně takhle totiž zrovna ona svůj „national interest“ nadefinovala a „instrumentalizovala“; stejně jako jej v daných intencích dodnes chápe a používá, případně se o to aspoň více či méně úspěšně snaží.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.
