Nejvýznamnější zdroj napětí na Blízkém Východě, kterým je nevraživost mezi Izraelem a Íránem, se na různých rovinách projevuje různě. Mezi oběma hlavními aktéry obviňováním, vyhrožováním, ukazováním svalů a deklaracemi o připravenosti „se bránit“. Na proxy úrovni pak mj. sankcemi, ekonomickým tlakem či tahy pěšci v podobě politických, vojenských i polovojenských uskupení. To platí nejen pro jedny z hlavních spojenců Íránu, tj. Hizballáh, ale i pro hlavní proxy Izraele, tj. USA.
Jednou z typických forem toho, jak USA bojují za izraelské zájmy, jsou americké sankce nejrůznějšího druhu. Ty nejaktuálnější z nich čerstvě postihly dokonce i libanonské poslance za politické křídlo Hizballáhu, tj. za hnutí Věrnost odporu. Libanonský prezident Míšál Awn konstatoval (byť s očividnou nechutí), že jeho země bude dané sankce respektovat. To je do značné míry strategické prohlášení, protože politické linie Hizballáhu a Awnova Svobodného vlasteneckého hnutí (FPM) se v mnoha ohledech protínají. Velmi podobný pohled má Hizballáh i FPM na konflikt v Sýrii, přičemž u obou je zcela jasné, na které straně stojí. Lze tak předpokládat, že Libanonci si dané sankce na vlastním dvorku stejně poskládají tak, aby se (americko-izraelský) vlk nažral a (domácí) koza zůstala celá.
Jinou věcí je protiakce, která je jednak na místě, jednak k mentalitě Levanty obecně (i antiimperiální rezistence konkrétně) prostě patří. Je to principiální věc, která má ostatně kořeny v samotném „místním“ přístupu ve stylu „oko za oko, zub za zub“. Což ovšem neznamená, že musí být uskutečněna viditelně a přímo. Za současné situace se přitom stejně daleko víc hodí taktičtější postup. A pokud bude mít i určité rysy strategického přesahu, tak tím jedině líp.
Adekvátní „strategickou vendetou“ by přitom mohla být jakákoli zvýšená podpora té části libanonských Drúzů, která – podobně jako Hizballáh či Awn – straní Damašku. Zatímco Drúzy „prozápadní“ vede postupně uvadající Walíd Džumblát, je v čele Drúzů „prosyrských“ poslední dobou na popularitě nabírající, rozhodně vitálnější a zřejmě i perspektivnější (princ) Talál Arslan. Ten je vůdcem druhé největší frakce libanonských Drúzů, sdružených více méně kolem „jeho“ Libanonské demokratické strany. Jako takový je Džumblátovým přímým konkurentem a jeho permanentním „vyzyvatelem“.
Pokud se Arslan stane vůdcem libanonských Drúzů, pak se automaticky stane zdrojem autority i pro Drúzy nelibanonské, tedy jak a) syrské, tak b) izraelské. A zatímco syrská drúzská komunita je standardně loajální Damašku, je drúzská komunita v Izraeli rozštěpená v zásadě vedví: na a) drúzskou „elitu“ (včetně mnoha Drúzů zastávajících relativně vysoké armádní posty), která je oficiálně loajální Izraeli, a b) „zbytek“ (z velké části přítomný mj. na Golanských výšinách), který se s Izraelem buď neztotožňuje, nebo mu je Izrael lhostejný a jeho preference jdou spíš směrem k arabským státům. Zatímco Damašku by vzestup Arslana zcela vyhovoval, pro Izrael by jeho růst na úkor Džumbláta neznamenal dobrou zprávu.
Nakolik se tedy poslední americký sankční výkřik směrem k Libanonu projeví ozvěnou na druhém konci levantské „roklinky“, budeme za čas zřejmě moci sledovat na několika ukazatelích: jak (dost pravděpodobném) posílení pozice Talála Arslana, tak návazné radosti syrských Drúzů – ale dost možná i paranoidních preventivních akcích či dokonce čistkách ze strany izraelského státu v řadách své vlastní drúzské komunity.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
