Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Komentář: Sadr a Ámirí – pakt z rozumu, nebo z donucení?

Komentář: Sadr a Ámirí – pakt z rozumu, nebo z donucení?

Když Muqtadá Sadr večer 12. června ohlásil záměr vytvořit koalici s aktuálně – tedy dle výsledků voleb – nejsilnějším iráckým spojencem Teheránu, zdálo se to pochopitelně jako překvapení. Sadr totiž do poslední chvíle před volbami hlásal, že je především iráckým patriotem, je proti jakémukoli cizímu vlivu na Bagdád, jakož i proponentem politiky spíš občanské, než konfesně či jinak ideologicky podbarvené.

V reakci na jeho dohodu s Ámirím tak na sebe nenechala čekat řada teorií a spekulací – Sadr byl Teheránem „přitisknut ke zdi“; či se prostě zalekl „přesily“ (jednání o koalici mezi Sadrovými ´Sá´irún´ a Ámirího ´Fatahem´ se v Bagdádu účastili mimo jiné i Qásem Solajmání a syn současného Vůdce Revoluce, ájatolláha Chamene´ího, Modžtabá); jde mu jen o moc (a to za každou cenu); případně to, že ve spojení s Teheránem je bez přestávky, přičemž odklon o něj (vyvážený zdánlivým příklonem k Saúdské Arábii a Zálivu) jen předstíral apod.

Na všem může leccos být, k ničemu z toho ale nejsou důkazy. Když se budeme držet holých faktů, může se vše vyjevit i v trochu jiném světle:

  • O Muqtadá Sadrovi je známé, že názory měnil v průběhu posledních let poměrně často, do značné míry si potrpěl pozornost médií a mas, zároveň ne všichni z něj mají dojem, že jde o zralého, dospělého a plně vyrovnaného člověka; zdánlivě nepředvídatelná změna názoru zas tedy nemusí být až tak překvapivá;

 

  • Hádí Ámirí (a „jeho“ Fatah) objektivně skončil ve volbách druhý (Sá´irún mají zajištěno 55 křesel, Fatah 47), tj. taková zkrátka byla vůle lidu. V praxi to znamená, že jako vítězové buď a) můžeme Fatah ignorovat (a spoléhat se tedy na ostatní, marginálnější kandidáty, z nichž minimálně u jednoho je příklon k Teheránu /Núrí Málikí/ také velmi silný, u dalšího /Ammár Hakím/ to do poslední chvíle není jasné); v takovém případě ale musíme počítat s tím, že se budeme spoléhat na partnery obecně slabší, z nichž navíc budeme pracně lepit koalici tak, aby vůbec získala jakous takous většinu či váhu – zároveň ale musíme počítat s velmi silným odporem v pořadí druhého nejsilnějšího vítěze (a jeho sponzora, tedy Íránu), který si bude připadat vyšachovaný. Nebo můžeme neopak b) Fatah vzít do hry a naší vlastní přítomností v té samé hře coby potenciálně nejsilnější hráči dle možností co nejintenzivněji režírovat její průběh. Ano, ukočírovat Írán (rétorikou Sadra minimálně z doby před květnovými volbami tedy rozhodně „cizí moc“) bude určitě těžké a na 100% se to nikdy nepovede, nicméně aspoň nějak si můžeme říkat, že máme Teherán „zavázaný“ – případně se aspoň můžeme hned zpočátku pokusit takové alianci vyjednat pro nás co nejvýhodnější podmínky. Takovýhle způsob uvažování bych u Sadra a lidí kolem něj nevylučoval, resp. osobně bych ho pokládal za velmi rozumný a logický;

 

  • Muqtadá Sadr byl před volbami furiantem, který nechtěl (parafrázuji) „ani Východ, ani Západ“ – ovšem v momentě, kdy ten „Východ“ (Írán) skončil těsně za ním, mu (jak už se to furiantům stává) tak trochu chyběl právě ten „Západ“ (USA), který by se za něj postavil. V tomto smyslu by se do Západu dala počítat i Saúdská Arábie, nicméně i po té jakoby se po vyhlášení výsledků (o této koalici ani nemluvě) slehla zem. Sadr tak zůstal sám se svými ideály uprostřed cíleného, soustředěného a propracovaného, intenzivního tlaku íránských loajalistů (i čelných iránských politických a vojenských osobností samotných). A za takových podmínek se těžko cokoli obhajuje, tudíž i z tohoto směru jistě vítr fouká, a byl-li Sadr ke koalici nakonec svolný, pak k tomu zcela jistě přispělo (přinejmenším) jeho vědomí si toho, do jaké (= ne moc silné) pozice se nakonec tak trochu i vlastním přičiněním vmanévroval;

 

  • Opět ale: neměl by vzniknout dojem, že vše nutně muselo proběhnout nátlakem či silově – Sadr sám má na Írán četné vazby, a to jak v politické, tak duchovní rovině. Komunikace s Íránem a Íránci tedy ze strany Sadra probíhá normálně, přičemž ani názorové přechody u nich (ale ani u Iráčanů) nejsou ostré, tj. chápání toho, co je to vlastně „íránský vliv“ na Irák, může být i u stejných lidí (ovšem za různých okolností) proměnné. Je tak dost dobře možné i to, že k „akceptovatelnosti“ Ámirího dospěl Sadr i touto, přirozeně „plebiscitní“ cestou prosté diskuse s přáteli a svými kontakty. Jde-li o Hádího Ámirího samotného, ten sice disponuje kreditem za znovudobytí pozic držených Islámským státem a dalšími extrémistickými sunnitskými frakcemi, na druhé straně ale nemá zájem ostentativně ukazovat svaly – v dlouhodobém horizontu by to ani, jemu, ani jeho sponzorům z Teheránu neprospělo, tím spíš, chce-li se momentálně prezentovat jako zralý politik. Na druhé straně i toto Muqtadá Sadr ví, a přestože i sám Sadr má za sebou neoddiskutovatelné renomé válečníka, je Ámirího reputace přece jen čerstvější.

 

  • Svou roli jistě sehrála i prostá představa variant, jak by situace dopadla, pokud by k vytvoření aliance s Ámirím nedošlo – bylo by zde reálné nebezpečí, že Ámirí by se pokusil vytvořit koalici s Málikím, která by a) jistě měla podporu Teheránu, a latentně tedy značné možnosti, stejně jako b) by se jí dost pravděpodobně podařilo přetáhnout na svou stranu značnou část šíitských voličů, a to dost možná pod vlivem očekávání v zásadě materiálních prebend či společenských výhod. Naopak aliance Sadra s Ámirím nabízí v první řadě iráckým šíitům důstojný „přístav“, který navíc akomoduje větší spektrum sekularity – radikality, zároveň má naopak potenciál sebrat příznivce Málikímu a skutečně vytvořit jednotnou šíitskou základnu (tedy navzdory Sadrovým proklamacím o odstranění sektářství…). Vyloučeno není ani to, že se do ní budou mít vůli integrovat právě hnutí Abádího, Málikího a dalších, a to především proto, že chtějí-li se v politice stůj co stůj udržet, žádné jiné řešení jim v zásadě ani nezbývá;

 

  • Dodat snad lze, že Sadr nepotřebuje alianci se současným premiérem Abádím (ve volbách třetí, tj. hned za Ámirím), protože Abádí je de facto na odchodu, maximálně se pokusí udržet se nějakým způsobem ve vrchních patrech politiky, jistě ale ne na ryze čelných místech. Jeho hnutí se pravděpodobně rozpadne, čemuž by nepomohla zřejmě právě ani (tj. primární, nikoli až dodatečná či „přidružená“) aliance se Sadrem (kdyby ten o ni měl tedy zájem). Sadra by naopak takové spojení s relativně oblíbeným, ale pro Iráčany zřejmě „příliš západní“ či „příliš korektním“ premiérem spíš oslabovalo a u rozhodněji založených až možná diskreditovalo. I toto může být důvod proč sáhl po Ámirím – s ním (opět: nehledě na to, že Ámirí dosáhl hned druhého největšího počtu hlasů, a spolupráce s ním je tedy logická) může vybudovat pevný základ, na který si jak on, tak Ámirí dle možností budou roubovat jim sympatické frakce, aby se poté, co se situace stabilizuje (např. bude vytvořena vláda, rozdány ministerstva apod.) začalo reálně „pracovat“ – tj. každá strana rozvíjet své vlastní agendy za většího či menšího vytváření dojmu, že „všichni táhnou za jeden provaz“, v tomto případě tedy Irák.

Na odpověď na to, nakolik „abstraktní“, mezinárodně otevřený, či naopak „patrioticky“ do sebe uzamčený (případně vše v nějakém poměru dohromady?) takový Irák bude, a hlavně jak se s aktuálně navrhovanou koalicí popasují hlavní velmoci regionu, si tak či onak budeme zřejmě ještě nějaký čas muset počkat.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts