Tzv. „gramatické“ časy jsou vždy větším či menším naplněním flektivně-sémantického potenciálu, kterým v daném ohledu disponují příslušná slovesa, resp. některé další slovní druhy – zejména určité tvary přídavných jmen (nejčastěji participia, přechodníky apod.), popř. částice (coby syntakticko-sémantické jevy spíš pomocné). Ani tak však nejde říci, že formální ohnutí toho či onoho tvaru plní přesně a beze zbytku ten či onen účel, pod jehož hlavičkou se např. převádí do cizího jazyka (tj. že např. slovanský minulý čas je to samé co minulý čas germánských či perfekt/iv/um semitských jazyků, popř. že formální podoba např. tzv. minulosti nemůže sloužit například k vyjádření podmínky /abych šel/ či dokonce budoucnosti /będe jechał/). Podobným způsobem se do hry dostává vidovost (slovanské jazyky), resp. (im)perfektivita (semitské a berberské větve afroasijské[1] jazykové rodiny), popř. průběhovost v různých „časech“ (jazyky germánské, románské, semitské apod.) apod. Bez jakýchkoli ambicí na kompletní vysvětlení předkládám proto v návaznosti na řečené alespoň tento letmý soubor vybraných dílčích tematicky souvisejících poznatků – jichž si je pro hlubší obeznámení se s jazykem skrze niternější pochopení některých jeho gramaticko-syntaktických funkcí podle mého názoru dobré být vědom.
V rámci semitských, potažmo semitským jazykům příbuzných vybraných větví afroasijské jazykové rodiny (tj. konkrétních semitských a berberských jazyků v rámci těchto větví) existuje několik základních slovesných forem, kterou jsou si na jednu stranu podobné (resp. vykazují výrazné formální podobnosti až praktické shody), významově jsou ovšem používány jen s větší či menší mírou shody (popř. inverzně: různosti). Podívejme se aspoň ilustrativně na hlavní z nich.
V úplném základu mluvíme o elementárním kontrastu tzv. „perfekta“ a „imperfekta“ (popř. „perfektiva“ a „imperfektiva“ v případě např. berberských jazyků), osobně však za minimálně stejně důležité považuji příčestí přítomné (resp. participium aktivní). To je zejména v některých případech
- pevně konstitutivním, v dalších pak
- silně progresivním jevem.
Jde-li o flexi jako takovou, cíleně pomíjím částice vytvářející (či doupravující) časy a/nebo jejich nuance – jak v MSA (sa, sawfa či např. qad), tak v hovorové arabštině levantské (cam, raḥ), v hovorové arabštině egyptské (ale stále progresivněji i levantské) indikátor budoucnosti ḥa (ha)[2], v dáridže přítomný indikátor průběhovosti ka-, popř. indikátory přítomné v berberských jazycích (zejm. ra/ḍ a ar /s imperfektivem/ v tašilhitu) apod. Oproti tomu, pomineme-li tedy např. (hebrejské) příslovce kvar napomáhající v určitých případech spoluvytvářet význam blízký anglické průběhové předminulosti[3], lze říci, že přinejmenším v moderní hebrejštině je většina časů (včetně toho, co by šlo chápat jako jejich nuance) realizována pouze v rámci „celého“ (základního) slovesného tvaru, tj. slovesa „jako takového“, „bez doplňků“. Jak tam, tak v ostatních sledovaných jazycích se zde věnuji primárně právě těmto „plným“ (základním, „pouze slovesným“ apod.) tvarům; pomocné částice pro účel této úvahy nejsou považovány za flexi či změnu daných sloves jako takovou; spíš za určité externí „berličky“ (míněno samozřejmě neutrálně, bez jakéhokoli pejorativního nádechu).
Nejen v tomto světle je ve sledovaných jazycích jedním z nejvýznamnějších jevů již avizovaný „kontrast“ slovesných forem označitelný česky přibližně za dokonavost (či „dokonanost“) a nedokonavost (či „nedokonanost“), resp. za kontrast perfekta (popř. „perfektiva“) a imperfekta (resp. „imperfektiva“). Pro ne úplnou ekvivalenci k např. češtinářským pojmům (ne)dokonavost či „(indo)evropské“ (im)perfektnosti bych se přikláněl spíš k termínům uvedeným výš v závorkách – tj. „ne/dokonanost“, resp. „im/perfektivita“. Zatímco tento kontrast je přinejmenším v rovině formální (resp. morfologické) de facto stálý či napříč danými jazyky identický, liší se jeho stránka obsahová, resp. aplikační (gramatická, či chceme-li syntaktická, kontextuálně-významová apod.). Tím se také dostáváme k prvnímu z komentovaných jevů.
Odrazovým můstkem pro něj budiž konstatování, že „perfektivum“ je jak v arabštině (a to nejen MSA, ale i hovorové), tak hebrejštině (biblické i moderní), ale i v berberských variantách využíváno pro vyjádření hotového, tj. „dokonaného“ děje. K určitému zajímavému posunu naproti tomu dochází stran („aplikačně“) sémantického způsobu využití „imperfektiva“ – zatímco v arabštině, hebrejštině i tašilhitu je
- „perfekt(iv)um“ (jež si je hlavně v arabštině i hebrejštině navzájem navíc velmi podobné po formální stránce) prakticky shodně využíváno k interpretaci „minulého“ děje, „minulosti“ (ergo „minulého času“ v hovorové arabštině i MSA), je
- to, co lze po formální stránce bezpochyby nazvat „imperfekt(iv)em“, využito v konstrukcích vyjadřujících nějakou z podob současnosti, průběhovosti či aktuálnosti pouze v arabštině a tašilhitu:
V kontrastu k tomu je slovesná forma, jež co do své stavby (tj. morfologické podoby, morfologických rysů) odpovídá jak arabštině, tak, byť vzdáleněji, tašilhitu (resp. berberským jazykům) – tj. formální „imperfekt(iv)um“ – v moderní hebrejštině „operacionalizována“ jako standardní způsob vyjádření času budoucího[4] (resp. děje, jež se odehraje, stane se, /teprve/ „bude“ apod.).[5]
(Arab.) Huwi ‘am (b)ji(q)ūl lī inno raH/biddo/ha jiktub risālto lil-mudīr. // (Hebr.) Hu ōmer lī še jechtov et mechtavo la menahel.
(Arab.) (Q)ilnā lakon inno raH/biddná/ha n(i)kūn hník / nidži la hník. // (Hebr.) Amarnū lachon še nihye šam / nigia/niboa la šam.
raH šúfak (spis. sawfa arák/-a/-i) // er‘e (popř. „zvuk. doslovné“ etzfe) otach/-cha[6]
Dále, v berberských jazycích (resp. tašilhitu, ale i dalších marockých subvariantách, stejně jako berberských subvariantách dalších včetně tuarežských) není formální (tj. morfologická) změna mezi „perfektivem“ a „imperfektivem“ stejné povahy jako u semitských jazyků. Spíš než obměnou charakteristických pre- a sufixů formální „imperfektivity“ za stejně typické sufixy „perfektivity“ projevuje se určitou „vnitřní“ (spíš než infixovou ale „kořenovou“ či „základovou“) změnou:
Slov. „jíst“, tj.: šš vs. (ar[7]) šštagh; popř. „dělat“, tj. skr vs. (ar) skar[8]
Daná změna (nepravidelná, nicméně s některými významnými pravidelnostními tendencemi) lehce připomíná změny charakteristické pro kontrast dokonavosti vs. nedokonavost slovanské, popř. přítomnosti a minulosti perské (a blízce příbuzných jazyků či dialektů), popř. dokonce (nejen slovesné) hláskové změny charakteristické pro některé indoevropské jazyky včetně (resp. velmi významně) slovanských – konkrétně např. „slovanskou“ alternaci fonémů (typu hluchý – hluší; krutoj – kruče apod.), jí ne nepodobné hláskové změny např. v perštině (gereft – gír; rícht – ríz apod.), stejně jako (tematicky asi nejbližší) slovanské vidové dvojice (koupit – kupovat; dělat – dělávat apod.).
Přes odlišný typ formálního rozdílu odlišujícího imperfektivum od perfektiva existuje v berberských jazycích zásadní podobnost se semitskými jazyky co do morfologického flektivního aparátu semitského imperfekt(iv)a – tj.
- ač např. v tašilhitu se v závislosti na tom, jde-li o (tamní, tj. „berberské“) imperfektivum, nebo perfektivum, mění vnitřek (kořen, základ apod.) slovesa,
- předpony a přípony všech tvarů takto skloňovaných sloves zůstávají
- vždy stejné – a to bez ohledu na to, jde-li o imperfektivum, nebo perfektivum (mění se právě jen základ slovesa).
Vezmeme-li toto v úvahu a připustíme-li, že touto absolutní morfologickou unifikací došlo
- s výsledkem její univerzální aplikace jak na imperfektivu, tak na perfektivum
- k integraci jevů v jiných afroasijských (konkrétně semitských) jazycích typických a) tu pro perfekt(iv)um (koncovky), b) tu pro imperfekt(iv)um (předpony – zejména 2. osob obou čísel i rodů, dále pak 3. osoby /pouze jednotného čísla, ale obou rodů/, stejně jako 1. osoby množného čísla), vyplyne následně…
… formální podobnost takto v tašilhitu univerzálně používaných pre- a sufixů s jejich „ekvivalenty“ v případě semitských – tj. konkrétně arabských a hebrejských – imperfekt jako víc než nápadná:
Jednotné číslo[9] Množné číslo[10]
Protože „gramatická“ budoucnost (blízká, vzdálená, jistá, subjektivnější apod.) je jak v arabštině, tak v berberských jazycích tvořena pomocí (ve své podstatě neměnných) částic kladených před časované imperfektum, zatímco v moderní hebrejštině je toho samého dosahováno (jak již bylo uvedeno) pomocí tvaru formálně shodném s arabským imperfektem, není třeba ji z hlediska flektivity či porovnávání s hebrejštinou rozebírat dál:
Levantská cāmīja Tašilhit Moderní hebrejština
raḥ / biddi / ḥa ra(ḍ) tvar formálně shodný
+ + s
imperfektum perfektivum arabským imperfektem
Co naopak stojí za pozornost, je další výrazný jev, a to jak teoretická povaha, tak (hlavně) praktická aplikace participií aktivních (příčestí činných), zejména jde-li o námi řešenou matérii – tedy slovesné (gramatické, formální, ale i obsahové apod.) „časy“, resp. jejich vyjádření pomocí daných gramatických tvarů. I zde totiž dochází na jedné straně jak ke shodám, tak na straně druhé ke vzniku drobných či větších nuancí či odchylek, popř. „preferenčních“ či „progresivních“ užití – více či méně kodifikovaných, „kanonizovaných“, popř. „spontánních“ (hovorová arabština) či „předpisových“ (moderní hebrejština) apod.; vždy však vysoce efektivních, významově více či méně konotovaných – které jako takové dle mého názoru stojící byť za elementární představení.
Začneme-li moderní hebrejštinou, hovoříme v případě participia aktivního o tvarech jako kōtev, šōle, mechapes či metkablīm apod. Tj. o přechodnících činných různých tříd respektujících – stejně tak, jak je obdobná participia (aktivní) respektují i v cāmīji – rod a číslo. Tato formální konfigurace (odpovídající arabským tvarům typu např. kātib, nā´ib, musā cid či mitwaffir /z mutawaffirun/) jsou v hebrejštině používána primárně pro slovesné vyjádření přítomného, popř. průběhového děje – zatímco míra jejich využití jako např. názvů zaměstnání je (na rozdíl od právě arabštiny) ne-li minimální, pak rozhodně až sekundární (např. tvary rōfe, mōre, menahel etc. jsou po formální stránce participii). Na rozdíl od formálního arabského příčestí činného kātib tak jeho hebrejský formální ekvivalent ve tvaru kōtev není „písař“ či „asistent v kanceláři“, ale – samozřejmě po upřesnění za pomoci uvedení příslušné osoby (v tomto případě tedy v rámci singuláru mužského rodu) skutečně (či alespoň prozatím zcela prioritně) „jen“ přívlastkový (resp. adjektivní, popř. „adjektovaný“, tj. k řídícímu jménu „přidaný“) popis činnosti jak momentálně, tak dlouhodobě probíhající; v daném konkrétním případě tedy s možnostmi anī kōtev, atā kōtev, hu kōtev – tj. já píšu, ty (maskul.) píšeš, on (maskul.) píše. I zde však samozřejmě existují relativně četné (či potenciálně progresivně vznikající) výjimky; ty tím pádem vykazují naopak „technickou“ (či „strukturální“, metodickou apod.) podobnost s arabštinou – kromě již zmíněných rōfe či mōre pak např. ōved (dělník, „pracující“) apod.
Jak již bylo naznačeno, arabská participia aktivní jsou po formální stránce tvořena v zásadě identicky jako jim odpovídající tvary v moderní hebrejštině (tj. K-ā-K-i-K, resp. p-ō-’-e-l; a dále dle jednotlivých rozšířených slovesných tříd). Na rozdíl od hebrejštiny, kde si daná „konfigurace“ ve většině případů zachovává svou čistě adjektivní (přídavnou, k řídícímu jménu „dodanou“, přívlastkovou apod.) povahu, je v arabštině tamní verze příslušné konfigurace (tvaru, podoby daného slova apod.) primárně (či spíše, s jasnou převahou) využívána jako adjektivum zpodstatnělé[11]. Jako takové nejčastěji popisuje fakt vykonávání nějaké činnosti, zejména povolání: cāmil, kātib, sā’iq či přechodných nebo dlouhodobějších stavů – mutašā’im (hov. mitšā’im), (hov.) mit’ābil[12], mistacmilīn apod.
Až sekundárně – zde nicméně ne nezajímavě, naopak: velmi relevantně a zřejmě i progresivně – existuje, zejména v případě některých slovesných lexémů, viditelná tendence k tomu, aby jejich příčestí činná plnila primárně právě funkci gramatického času – např. (syr.) dāris či (liban.) dēris (resp. jejich plurál dārsín/dērsīn), podobně pak ’āchdīn/’ēchdīn, mitḥadrīn apod. V důsledku toho zde tak dochází k prakticky stoprocentním (formálním, stavebním, „konfiguračním“ apod.) průnikům se „sousední“ (byť v tomto ohledu uměle kodifikovanou) moderní hebrejštinou[13].
Standardní přít. čas moderní hebrejštiny Participium činné levantské cámíje
anachnū ōchlīm naḥnā āklīn[14]
anī tzōev anā šājif[15]
hi šōmeat hiji sāmica(t)[16]
apod.[17]
ale např.:
hen mitkonenōt hinna mistacdín[18]
Dále, participii aktivními disponují jak biblická hebrejština, tak i aramejština. V aramejštině (tj. určitém významném „substrátu“ prakticky místních (tj. levantských) semitských jazyků se navíc tyto dle všeho chovaly podobně[19] jako právě v moderní hebrejštině – a částečně tedy i (jak je zde ukázáno) v levantské hovorové arabštině, cāmīji. Tak či onak se jako pravděpodobná jeví minimálně varianta, že Ben Jehuda při tvorbě gramatických pravidel moderní hebrejštiny vzal v potaz stav, který byl již tehdy v „tehdejší“ cāmīji běžně přítomný[20], konkrétně právě určitou tendenci ke „gerundizaci“ participií aktivních pro účely jejich využití k vyjádření některých jinak těžko (nebo „namáhavěji“[21]) vyjádřitelných syntakticko-sématických nuancí – zejména takových, kdy je cílem či touhou autora promluvy co nejvěrněji interpretovat
- určitý „ještě přítomnější“ (resp. „co nejpřítomnější“ apod.) čas; resp.
- (ve svém líčení akcentovat) průběhovost[22] (ē’dín /sedící; pl./, šērbīn bīra /pijící pivo; pl./ apod.); popř.
- (trochu paradoxně) odkázat na dlouhotrvající, předpřítomné vlastnosti či dovednosti (šū dēris? /co má vystudováno, čím vystudoval apod./; šājif – anā ’ilt/il/-la-k inno rājih ca-l-baḥr /vidíš – řekl jsem ti, že jel k moři/ apod.) apod.
Použití participia od např. achad („vzít“) tak může v hovorové levantské arabštině popisovat
- jak aktuální děj: (syr.) tamām… lēk šū āchid enta lil-fuṭūr?
- tak určitou „předpřítomnou průběhovost“, resp. význam „již“, „already“ apod.: (lib.) marḍānīn hinni, ṣār lo ž’ma ēchdīn dawā
V podobném duchu tak např. ra’aṣ (resp. raqaṣ, „tančit“) můžeme použít
- k vyjádření současnosti: (syr.) trikní ja zalami – rā’is anā, mānak šājifo?!
- k vyjádření trvalosti: (lib.) hiji rē’si bi ha-l-bend
- k vyjádření nadcházejícího děje: (syr.) š’bāk, balla – akíd tā’, naḥnā rā’ṣīn hnīk ka aw(wa)līn!
Trend k instrumentalizaci participií činných lze pak registrovat i v tašilhitu (resp. berberských jazycích, a to včetně tuarežských subvariant). Zde se situace ovšem
- jednak liší od semitských jazyků formálně (iḥlan/ḥlanin;[23] igan/ganin;[24] ifulkin/fulkinin),
- jednak vykazuje, alespoň na úrovni tašilhitu, vysoké podobnosti (až na samou hranici zaměnitelnosti) s dalšími typologicky příbuznými, co do formálního tvoření „původními“, zároveň ale i leckdy významově podobnými tvary, konkrétně
- slovesnými tvary perfektivními (ifulki, tfulki, fulkin, fulkint; iḥla, tḥla, ḥlan, ḥlant )[25] co do formy (a částečně významu); ale i
- slovesnými tvary imperfektivními (ar iskar, ar nštta)[26] co do významu. Imperfektivum (jakž už jsme si ukázali i na příkladu arabštiny a moderní hebrejštiny) a participium ale jednak není to samé, jednak lze předpokládat, že využití i v jazycích berberských se, podobně zřejmě jako u hovorové levantské arabštiny, hraje svou roli možná i určitou větší „stylovost“ či „eleganci“ – jimiž ve srovnání s imperfektivem participiální tvar velmi pravděpodobně zkrátka disponuje (iskrn / skrnin je dle všeho zřejmě „údernější“ než např.[27] ar iskar / ar skarn – zřejmě v podobné duchu jako je v /zde např. libanonské/ hovorové arabštině „stylovější“ /naḥnā/ ēchdīn než cam nēchud apod.) a který tedy hraje při preferenční volbě mluvčího v tomto ohledu (tj. s komunikační motivací „přitáhnout pozornost“, „zaujmout“, být při mluvení „co nejvíc in“, „up-to-date“ či „cool“ apod.) zdaleka ne nepodstatnou roli.
Fakt, že hranice mezi formálním časovaným slovesem a sémantickým přívlastkem (tj. atributem, v indoevropských, ale i semitských jazycích obvykle vyjádřeným „plným“ přídavným jménem), je, konkrétně v osobách, jichž se to týká (tj. 3. osobách obou čísel) v tašilhitu velmi tenká, tak nejen zvyšuje určitou náročnost pochopení daného jevu a jeho praktické využitelnosti, ale i dál umocňuje zajímavost celé dané oblasti právě v této (berberské, popř. „marocké“) afroasijské jazykové větvi – a to nejen v porovnání s jinak latentně příbuznými jazyky semitskými.
Použitá literatura a užitečné odkazy:
Mountassir, Abdallah El (2000): Initiation au tachelhit, langue berbère du sud du Maroc. Langues Mondes, L´Asiathèque. Ke stažení na https://archive.org/details/InitiaAuTachelhit.
Tashlheet Textbook (2011): Textbook of Tashlheet by Peace Corps Morocco. Peace Corps Morocco. Online na https://friendsofmorocco.org/Docs/Tashlheet/tashlheettextbook2011.pdf.
Rashid, L. (): Tashelheet: A Competency-Based Curriculum, Beginning & Intermediate Students. Peace Corps, Rabat, Morocco. Ke stažení na:
Glinert, L. (2005): Modern Hebrew: An Essential Grammar. Taylor & Francis e-library. Ke stažení na: https://miguelacarrillo.com/files/ebooks/hebrew/Hebrew_Grammar.pdf.
Gilboa, S. (2006): Teach Yourself Modern Hebrew. Cahiers de la Méditerranée, Vol. 29–30, str. 77–90. Ke stažení na:
Blau, J. (1984): Parallels and Differences in the Revival of Modern Hebrew and Modern Standard Arabic. Ke stažení na: https://www.persee.fr/doc/camed_0395-9317_1984_num_29_1_968
https://www.arabiantongue.com/hebrew-vs-arabic/
[1] Dříve známé přímo jako „semitsko-hamitské“.
[2] https://forum.wordreference.com/threads/ea-7a-%D8%AD%D9%80%D9%80-ha-%D9%87%D9%80%D9%80-future-marker.2195560/
[3] Např. ani lōmed ivrit kvar šanati’im, tj. I have been learning Hebrew already for 2 years; kvar (tj. „již“) zde reprodukuje nejen anglický formální ekvivalent already, ale i (přinejmenším implikuje) celou danou anglickou gramatickou vazbu to have been -ing.
[4] Popř. jako forma pokračování po některých spojkách (zřejmě še ve smyslu účelovosti, např. anī rōtze še (ata) tihja rofe – tj. chci, aby ses stal doktorem /dosl. tedy já chtící, že ty budeš doktor/ apod.). Toto využití „budoucího“ času (ač formálně „semitského imperfekta“) je podobné funkci tzv. „aoristu“ v tašilhitu: zatímco (formálně jinak jen složený z ad + imperfektiv) tvar ar iddu znamená (či „se přeloží“ jako) půjde, jeho použití ve větě např. ini-as ad iddu se překládá (tj. má význam, odpovídá) českému „řekni mu, ať (ode)jde.
[5] Což je oproti biblické hebrejštině – v níž imperfektivum fungovalo dle všeho nejen formálně, ale i sémanticky prakticky shodně jako v (přinejmenším) fuṣḥā i MSA – významný (nicméně v zásadě umělý) posun; pro velmi orientační, nicméně zároveň poměrně ilustrativní seznámení viz např. https://www.ancient-hebrew.org/learn/learn-biblical-hebrew-13.htm.
[6] V pořadí jednotlivých vět seshora dolů česky „Řekl, že napíše / bude psát svůj dopis řediteli“, „Řekli jsme vám, že tam budeme / přijdeme“, „Uvidím tě“.
[7] Částice ar je v podstatě integrální součástí imperfektivu, z morfologického hlediska je ale stále nesklonnou částicí, stejně jako – z pohledu syntaktického – vždy stejně (tj. před samotným imperfektivně časovaným slovesným tvarem) pozicovaným větným členem, tj. s ohledem na zde řešenou tématiku je příležitostně uváděna v závorce. Více k úvodu do časování imperfektiva (včetně zde uvedeného příkladu) viz v Tashlheet (2011), str. 93; dále pak související pasáže v knize, popř. příslušné pasáže v Mountassir (2000).
[8] Modře vyznačen činitel změny perfektivního „základu“ na základ imperfektivní; velmi časté je i předražení t- (případně kombinované s doplněním základu o samohlásku, zdvojením či jeho jiným prodloužením apod.), např. agm–ttagm (čerpat vodu ze studny), fzz–tfzz (žvýkat) apod. (které v hlavním textu nicméně jako příklad uvedeno není). Pro další příklady z např. Tashlheet (2011) str. 226–257, stejně jako teoretické objasnění např. v Tashlheet (2011) či Mountassir (2000) apod.
[9] Jak je uvedeno výš, tyto morfologické rysy jsou stejné pro perfektivum i imperfektivum – mění se jen základ; k tomu viz pozn. pod čarou č. 6, resp. odkazu na ni předcházející pasáž v hlavním textu (již daná poznámka dál rozvíjí a upřesňuje).
[10] Identicky jako v předešlé poznámce pod čarou (tj. uvedené platí pro obě čísla v obou „časech“ – tj. jak perfektivním, tak imperfektivním).
[11] Jimiž – tedy adjektivy – participia ve své formální podstatě samozřejmě jsou. Zjednodušeně lze konstatovat, že zatímco (nejen hovorová) arabština vykazuje o něco větší tendenci tvořit podstatná jména substantivizací adjektiv, tedy zhruba tak, jak je tomu například u českých ponocný či hajný, u moderní hebrejštiny je patrná (zřejmě i vědomá) snaha pojmenovat co největší množství např. profesí „vlastním“ či dokonce zcela speciálně vytvořeným tvarem – mj. např. itonaj (tedy novinář; doslovně kombinace základu iton /tj. noviny/ a koncovky činitelské, „profesní“ -aj). Toto dost možná souvisí i s určitými „puristickými“ preferencemi Ben Jehudy, jenž se při prokazatelně kreativní, původní tvorbě některých výrazů (ryzích neologismů) mohl řídit jak prostou úvahou v tom smyslu, že „čím víc unikátních slov, tím pevnější kompaktnost, a tedy i identita jazyka – a čím výraznější identita jazyka, tím výraznější i identita celku jeho mluvčích“ apod., tak i dispozicemi hebrejštiny klasické (pro ilustraci viz např. k příčestí biblické hebrejštiny na https://uhg.readthedocs.io/en/latest/participle_passive.html).
[12] Popř. „spisovněji“ (tj. bez vypuštění hlásky qāf) vyslovované mitqābil.
[13] A je jen otázkou, co k takovému „řešení“ Ben Jehudu vedlo, tj. zda se tento trend nabízel již dispozicemi klasické hebrejštiny; zda podobný jen existoval např. v místně „semitsky substrátní“ aramejštině (či v jiném srovnatelném jazyce); resp. zda byl již přítomný v hovorové arabštině regionu, kam Ben Jehuda či sionisté Izrael směrovali (zde téměř jistě ano – levantská hovorová arabština je jevem starým spíše staletí, a jako taková není ani tak jakousi „spontánní lidovou revoltou“ proti arabštině koránské, resp. fuṣḥā, ale spíš organickým kontinuem původního substrátu /zřejmě aramejštiny/ s „oficiální“ arabštinou pouze promíšeným); případně zda inspirací Ben Jehudovi mohla být i určitá „technická“ podobnost jím z participia vytvořeného „kanonického“ přítomného času moderní hebrejštiny s (tzv.) „minulým“ (resp. gramatickým minulým) časem slovanských jazyků (podle mého názoru ne možná primárně, strukturální podobnost je ale nápadná, a určitou, možná dokonce ne nevýznamnou, roli tedy daná znalost hrát mohla).
[14] Daný tvar není tak užívaný jako např. šārbīn, dārsīn či ’āchdīn, má ale potenciál progradovat tak, aby se stal tvarem první volby – a tedy v podstatě i „vyrovnat se“ obdobnému stavu v „sousední“ hebrejštině.
[15] Teoreticky vlastně šā’if; reálně ovšem vyslovováno prakticky invariantně šājif. Daný tvar je běžně užívaný; pomineme-li, že plně adekvátní (tj. ekvivalentně stejně běžně v dennodenním hovoru užívaný apod.) arabský hovorový analog k hebrejskému rō’e (vidící, od lir’ot) není (resp. tvar rā’a, resp. hypotetický participiálně činný tvar rā’in se v hovorové arabštině prakticky nepoužívá). Naproti tomu v hebrejštině v daném smyslu možná o něco méně používané sloveslo letzov má v levantském hovorovém šājif (šājifa, šājfín) svůj sémantický i morfologický protějšek (resp. „ekvivalent“) na 100%.
[16] I zde zřejmě ne tak časté jako samcān/a/īn, ale rovněž s potenciálem, resp. náběhem na posílené užívání.
[17] Uvedené příklady vybrané jako určitý ilustrativní „kompromis“ mezi vzájemnými formálními podobnostmi a přibližně stejnou frekvencí užívání v obou zde srovnávaných jazycích.
[18] Popř. mit(d)žahzīn nebo / mḥaḍ(d)rīn; příklad je uveden především proto, že jednak se v obou jazycích pro dané sdělení používá jiné slovo, jednak je zde dobře vidět, že ženský rod mn. č. v hovorové arabštině mizí ve prospěch univerzálního maskulina. Maskulinum je dále v hovorové arabštině velmi progresivně využíváno i v případě přídavných jmen v množném čísle neživotných (resp. „neoduševnělých“ apod.) objektů (v zásadě obou rodů), tj. tam, kdy by podle pravidel fusḥā, resp. MSA měl být použit rod ženský – např. il-bundu’ījāt il-’udamā, il-bjūt il-ždād apod. (tj. formálně cosi jako naše poetické dnové trvali či změn větrové silní zámky dějin našich lomcovali apod.; stylisticky ovšem v jiné, hovorové sekci jazyka).
[19] Viz a srov. např. https://brill.com/display/book/9789047440086/Bej.9789004175143.i-200_004.xml, popř. https://uag.readthedocs.io/en/latest/participle_active.html apod.
[20] Pro další možné motivace a související diskusi viz opět též pozn. pod čarou č. 10 a 12.
[21] Např. pomocí částic, zastaralých či příliš dlouhých nebo „kostrbatých“ vazeb apod. – a tedy jsoucími v rozporu s přirozeností jazykové ekonomie (resp. komunikační kooperativity apod.).
[22] Který je jinak avizován prefixní částicí cam.
[23] Srov. Tashlheet (2011), str. 218.
[24] Srov. Tashlheet (2011), str. 217.
[25] Pro podrobnější základní obeznámení se s problematikou viz např. Tashlheet (2011) str. 70–80, dále pak str. 226–257, resp. vybrané pasáže v knize, popř. obdobné příslušné pasáže v Mountassir (2000).
[26] K imperfektivu v tašilhitu viz např. Tashlheet (2011) str. 93, dále str. 226–257 a vybrané pasáže v celé knize, popř. též příslušné pasáže v Mountassir (2000)
[27] Následující příklad je uveden pro imperfektiv 3. os. maskulina obou čísel (tj. „čas“ odpovídající zhruba přítomnosti, tj. tomu, o čem je zde debata, že by mělo být v hlavních třech sledovaných afroasijských jazycích zastoupeno participiem aktivním)
Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.
