Spíš než o striktně systematický přehled toho, jak arabské přejímky do svahilštiny fungují po stránce fonetické, ortografické a sémantické, jde v další edici naší nepravidelné lingvistické rubriky o nástin mechanismu, tendencí či základních principů daného přejímání, o jeho pochopení. Ve studii zmíněná fakta tak mají především praktickou, na ducha (spíš než jen „literu“) daného procesu zaměřenou povahu – řečeno jednoduše, takovou, aby případnému zájemci o související studium daný aspekt učení se svahilského jazyka (tj. jeho složku tvořenou přejímkami z arabštiny) otevřela, nastínila a zčásti i vysvětlila. Studie nicméně předpokládá alespoň mírně pokročilou znalost arabštiny a jejích ortograficko-morfologických pravidel – což je ostatně dovednost, kterou lze pro jakékoli další studium hlavně severo- a východoafrických jazyků (kromě svahilštiny například berberských dialektů, pochopitelně amharštiny, v případně moderní hebrejštiny ideálně pak znalost aramejštiny či levantské hovorové arabštiny apod.) jedině doporučit.
Svahilština je nejdřív spontánně vzniklá a až později akademicky kodifikovaná lingua franca mající svůj strukturální i lexematický základ v různých variantách či nářečích jinak v zásadě společného (byť do značné míry hypotetického) východobantuského substrátu, se svou geografickou domovinou v oblasti bývalé východní Tanganiky, Zanzibaru (tj. dnešní Tanzanie) a jižní Keni. Arabové, jejichž jazyk místní slovník zásadním způsobem obohatil, kromě jiných oblastí Afriky přišli během svých teritoriálních, obchodních i kulturních expanzí do čilého a dlouhodobého kontaktu také s oblastí Afrického rohu a (zejména pobřežními) teritorii jižně od něj – kromě dnešního Somálska tedy právě s dnešní Tanzanií, Zanzibarem a (především pobřežní, resp. jižní) částí Keni. Po čase obchodní, kulturní i náboženské výměny rozšířili místní slovník o četné, hlavně obchodní, kulturní a náboženské výrazy. Tyto (především) lexémy (tj. především lexikální úroveň jazyka, „slova“, slovní zásoba apod.) jsou také centrem této úvahy: identifikovány, analyzovány a komentovány jsou v ní primárně výrazy prokazatelně arabského původu, ve většině případů spontánně přijaté pro plnění běžné označovací funkce v místních jazycích či dialektech, a takto v nich i zdomácnělé a později představující základ nového společného jazyka – „lingua franca“ v podobě svahilštiny.
Pokud by se měl způsob či povaha arabských přejímek do svahilštiny nějak systemizovat, nabízí se v první řadě hledisko významové věrnosti originálu. Až potom si lze všímat dalších hledisek jako je například dělení dle slovních druhů či způsobu písemného / výslovnostního přepisu – tím spíš, že u posledních dvou jmenovaných kategorií je vše v podstatě pravidelné; což se naopak o způsobu „osvojování“ si či „operacionalizace“ daných výrazů jako takových plně říci nedá.
Z prvně uvedeného, za mě nejzajímavějšího hlediska, lze výsledek přejímky z původního jazyky (arabštiny) do jazyka cílového (svahilštiny) rozdělit zhruba na a) zcela odpovídající, b) částečně odpovídající, úzce související či přímo „inspirované“ a c) vzdálené, popř. nanejvýš „velmi volně související“.
Do první kategorie tak můžeme řadit výrazy typu maarufu (známý, مَعرُوف), mia (sto, مِائَة) či hofu (strach, خَوف). Především u posledně uvedeného příkladu vidíme určitou výraznější změnu co do přepisu, resp. ne 100% shody použitých fonémů (a „grafémů“, chceme-li), podobně jako je tomu např. i u mnoha četných dalších přejímek typu elfu (tisíc, أَلف), tarehe (datum, تَارِيخ ), ijumaa (pátek, الجُمعَة), samaki (ryba, سَمَك), sahani (talíř, صَحن) apod.
I přesto zde nicméně vidíme určité charakteristické, v zásadě se opakující tendence a pravidla přepisu, které jsou v mnohém nejen dědictvím spontánního přejímání během formativního období jazyka, ale hlavně i důsledkem praktických dispozic a potřeb mluvčích, zejména s přihlédnutím k poněkud jinému – konkrétně charakteristicky častějšímu, alespoň z našeho pohledu „melodičtějšímu“ – střídání souhlásek se samohláskami, než je tomu v arabštině.
Zatímco tak k vypuštění charakteristických arabských hrdelnic (hlavně cajn /ع/, ghajn /غ/ apod.), resp. jejich nahrazení hláskou (a/či písmenem a – baada /بَعدَ, po/té; časově/, popř již uvedené ijumaa, maarufu apod.) dochází i v jiných jazycích (např. turečtině, kde původní hláska ع slouží nanejvýš jako prodloužení předchozí samohlásky), je typickým rysem svahilské akomodace původních arabských výrazů jejich doplnění některými samohláskami, častokrát slabikotvornými – například koncovým -u , popř. -i (již uvedené maarufu či hofu, dále pak např. taslimu /hotovost; v arabštině ovšem doručení, odevzdání, popř. vzdání se, تَسلِيم/, rahisi /prostý, jednoduchý, snadný; levný; v arabštině ovšem pouze levný, رَخِيص/ či damu /krev, دَم/).
Na právě uvedeném zároveň vyplývají některé další jevy – arabské „dlouhé“ ī (čistě technicky tedy i prodloužené pomocí j) je přejímáno jako krátké – alespoň co do přepisu, v naprosté většině případů ale i co do výslovnosti. Původní arabské ch (خ) je do svahilštiny přenášeno jako (pro ni jednotné, jen lehce přídechové) h. Dané písmeno (resp. „hláska“, „zvuk“ apod.) tak tím pádem „logicky“ sdružuje víc, v původní arabštině různě psaných (i vyslovovaných) vstupů – tedy nejen ch jako například ve slově خَبَر, zpráva (do svahilštiny navíc přenesené s koncovým -i, tj. jako habari), ale i slova skutečně obsahující h již na arabském „počátku“ – a to jak neemfatické (ه; jamhuri /جمهورية, republika/), tak emfatické (ح; saḥani; huru /od حُرّ, svobodný/ apod.).
Další podobná shoda i „zjednodušující“ pravidlo (v přepise i výslovnosti) se projevuje ve dvou dalších hlavních případech – u hlásek emfatických, tj. ṭ (ط), ẓ (ظ) a ḍ (ض), emfatické sibilanty ṣ (ص), stejně jako mezizubních frikativ ṯ (ث) a ḏ (ذ). Výsledkem je
- jak jednoduchý, „neemfatický“ přepis (v zásadě respektující dispozice běžné latinky bez jakýchkoli zvláštních znaků typu háčků, čárek, sedil apod., kterou se svahilština píše, a jejíž možnosti jsou tím pádem v zásadě „dány“, předurčeny či limitovány),
- tak některé souběhy, k nimž nutně – byť z hlediska etymologie možná lehce „nelogicky“ – dochází; například jde-li o praktické splynutí původních arabských fonémů ḏ (ذ) a ḍ (ض) v jeden – konkrétně svahilský „souzvuk“ vyjádřený pomocí dh.
Slova typu dhahabu či kadhalika tak pro přepis původního ذ v cílovém jazyce (tj. svahilštině) využívají toho samého „prostředku“ (dh) jako pro přepis výrazů typu baadhi (někteří, بَعضُ) či dhaifu (slabý, ضَعِيف) – tj. výrazů obsahujících v arabských originálech nikoli ذ, ale (emfatické) ض (dalšími příklady budiž maradhi /nemoc, مَرَض/, dhidi /proti, ضَدَّ/, apod.).
Do určité druhé skupiny asociačně poněkud „volnějších“ výrazů patří pojmy jako například ajabu (báječný, úžasný) či kawaida (obvyklý). I na nich jsou zároveň vidět další příklady ortografické „redukce“, kterou si původní arabský základ při přejímce do svahilštiny prošel. Zatímco formálně lomený plurál قَوَاعِد, navíc zřejmě v adverbiálním akuzativu (tj. přímém předmětu, s koncovou fatḥou /tedy nikoli ḍammou/), disponuje mnoha ukázkami arabské fonetické rozmanitosti, odpovídá výsledný „střízlivý“ svahilský tvar (tj. kawaida) naopak melodicky „předvídatelným“, „vyrovnaným“, oproti arabštině nicméně relativně „skromným“ dispozicím cílového jazyka (tj. svahilštiny). Podobné je to i s arabským základem druhého uvedeného lexému, tj. عَجَبٌ (podiv, úžas; obdiv; pompa; popř. marnost či dokonce marnivost) – v jeho případě byl totiž jen jeden z jeho (dokonce latentně spíš vedlejších) významů (konkrétně zvláštnost ve smyslu výjimečnosti, resp. mimořádnosti atp.) v podobě svahilské přejímky vzat za význam hlavní (tj. báječnosti, úžasnosti apod.), resp. s ním „ztotožněn“ apod. Jinak i v tomto případdě samozřejmě došlo z výslovnostních (tj. fonetických) důvodů k vynechání počáteční hlásky cajn.
Obdobné povahy (jde-li o výše uvedenou základní typologizaci) jsou dále výrazy jako awali (zpočátku), kwa wastani (v průměru) či zaidi (nejvíc). I ty nicméně disponují dalšími ukázkami formální stránky lexikálního přejímání z arabštiny do svahilštiny – mj. již nepřímo zmíněnou absencí dlouhých hlásek (svahilština je zkrátka nemá – resp. aspoň ne v základní výbavě „písmen“, „písmenných znaků“ apod.). Dále již také nepřímo avizovanou změnou z (původního arabského) qāf na výsledné (jak latinkou psané, tak i ve skutečnosti vyslovované) k (tj. určitý typ spodoby, resp. výslovnostního zjednodušení), případně již uvedeným převodem arabského chā na h apod.
Posledním, „třetím“ typem, resp. třetí skupinou jsou přejímky s nejvzdálenější sémantickou konotací, resp. přejímky poněkud „intuitivní“, „asociační“, případně by se dalo říci i lidové či „nejlidovější“ apod. Mezi takové patří například výrazy jako mswaki (kartáček na zuby; z مِسوَاك, pův. ovšem z arabského výrazu miswák, مِسوَاك – což je část /nejčastěji větvička/ rostliny salvadora persica používaná k čištění zubů – ne tedy kartáček jako takový); či již uvedené taslimu (تَسلِيم); tajiri (bohatý; تَاجِر), rahisi (snadný; رَخِيص), dalili (příznaky; دَلِيل).
Jako další ilustrativní příklad lze uvést výrazy typu starehe (tj. pohodlný; pochází z arabského إِستَرَاحَ, popř. إِستِرَاح; odpočívat, odpočinek – do svahilštiny ovšem převedený mj. bez původního počáteční samohlásky a s drobnou samohláskovou změnou uprostřed slova /-a- na -e-/); dále např. ma-wasil-i-ano (příbuzné s /pomineme-li tedy samotný kořen W-Ṣ-L, resp. sloveso waṣala a jeho odvozeniny/ „počátečními“ arabskými výrazy ittiṣāl/āt/, tawāsul apod.); podobně jako např. taratib-u za kichunguzi (vyšetřovací procesy), popř. shughul-i za mwili (fyzická aktivita). Kromě toho, že taratibu (procesy) pochází z arabského základu tartīb (تَرتيب, uspořádání, „ranking“; resp. plurálu تَرَاتب) a shughuli zase ze základu šughl (شُغل, práce /cílená a „vědomá“, většinou namáhavější činnost, “robota“ apod./; popř. plurál šughūl; شُغُول), je poměrně názorně vidět, že hláska (či zvuk) š je přepisována pomocí dvojhlásky (resp. spřežky) sh, stejně jako to, že i původní (tj. arabské) dlouhé ā se do svahilštiny přepisuje pomocí prosté hlásky a.
Pomineme-li jména, některé číslovky, příslovce či příslovečné tvary a částice, ale i vybrané spojky či předložky (au, baada, bila apod.), stojí pro určitou výraznější specifičnost využití arabského základu za pozornost hlavně svahilská slovesa – konkrétně to, jak domácí substrát pomocí morfologie „odolává“, resp. pomocí (či „skrze aparát“) morfologie si „zachytává“ a dle svých potřeb operacionalizuje lexikální základy, které realitu, již je nutné popsat, popisují nejlépe. Na druhé straně je však dobré si přiznat, že nedělá nic jiného, než co dělají jakékoli další jazyky konfrontované s nutností přejmout, a to doslova za jakýchkoli pohnutek či okolností – ať už koloniálních, praktičností „diktovaných“ (což je případ i jiných vzniků lingua franca), popř. coby import z jazyků technologicky (či jinak, např. „kulturně“, společensky apod.) vyspělejších teritorií. Zatímco svahilština tak má např. ku-lazim-isha, ku-ruhus-u (povolit, dovolit; z arabského „R-Ch-Ṣ“; známé např z moderního tarchīṣ či ruchṣa/t/ apod.) či ku-hitim-u (promovat, zakončit; z arabského chatam, zpečetit), má čeština v podobném duchu z dob německojazyčných nadvlád pro-luft-ovat, popř. z doby novější za-swajp-ovat (si). Toto je přitom dle mého názoru poměrně přesná paralela, která snad pro nástin věci (a častokrát i pozice „slabší“ kultury a její morfologie /a pochopitelně fonetické adaptace/– vs kultury dominantnější a /ovšem hlavně/ její lexikologie) stačí.
V rámci samotného přejímání nicméně za pozornost stojí samotný způsob, jímž se tak děje, proces či „mechanismus“ osvojování si příslušných přejímek. Ten byl ostatně už zčásti naznačen u sloves. Zatímco u nich je metoda více méně jednotná, v ostatních případech jsou takto „adoptovaná“ slova adaptována děje o něco arbitrárnější. Například badhi ya… (z بعض ال…, někteří) respektuje jak emfatické ḍ (které se ve svahilštině nicméně přepisuje i vyslovuje pomocí th), tak partitivní, resp. genitivní vazbu (iḍáfat) původního zájmena někteří (dosl. tedy někteří z, some of – ve svahilštině pak pomocí spojovací částice -a). Z opačného ranku je pak případ natolik obligátního výrazu jako kitabu (kniha; z arabského kitáb, كِتَاب); zde kromě drobné a spíš pravidelnější změny přidání -u (jinde -i /ishirini/ apod.), hlavně v tvoření množného čísla, tj. tvaru vitabu – to zcela ignoruje v arabštině obligatorní významový základ, tj. kořen K-T-B, a slovo naopak podřizuje pravidlům cílového jazyka (tj. změna ki- na vi-). Podobně třeba majibu, tj. (již řádně svahilský) plurál od jibu (odpověd džawáb, جَوَاب). Dlužno ale říci, že to samé, tj. „domácí pomorfologizování si“ přejatých výrazů, vykazuje i arabština (hovorová i „spisovná“, resp. MSA) – např. fawátír (faktury, paragony; فَوَاتِير), bawágir (bagry; بَوَاغِر), tafasbaka (spojit se na Facebooku; تَفَسبَكَ) apod.
V podobném duchu je tak dál výraz mwalimu (učitel; tj. původní arabský výraz مُعَلِّمٌ) na jednu stranu poměrně věrně přejatým lexémem, jenž se snad jen po odstranění „náročnějších“ fonémů (zde zejména hlásky či „zvuku“ cajn), popř. po dalších obdobných úpravách výslovnosti stává regulérním členem své nové svahilské „rodiny“ – v níž už se nicméně musí chovat dle pravidel (morfologie) místní. O tom tak svědčí hned jeho nové množné číslo v tomto cílovém jazyce, jež zní walimu. Podobný je nicméně i osud mnoha dalších výrazů, a to nejen původně arabských – auto (car) se mění na gari (plurál magari), chambre na chumba (plurál vyumba), z arabštiny pocházející (namátkou) huru (v arabšině svobodný) tvoří ve svahilštině základ pro abstraktní podstatné jméno, tj. tvořené za pomoci předraženého u- (u+huru je tedy svoboda); apod.
Další příklady:
1. Několik vět ze svahilského tisku (arabské slovní základy vyznačeny tučně):
„Natumai mamlaka inaweza kunisaidia kwa sababu amenitisha mara kadhaa na anaendelea kunipeleka kituo cha polisi, akipoteza muda wangu“, alisema.
Familia hiyo inadai kuwa marehemu alicheleweshwa kufanyiwa upasuaji wa dharura, mawasiliano duni na kudhulumiwa na wafanyikazi wa hospitali hiyo, ikitaka uchunguzi kamili kuhusu kisa hicho kufanywa.
“Kwa kusimama kidete dhidi ya madai ya uongo na ya kutisha, Jay amefanya jambo ambalo ni wachache wanaweza kufanya hivyo, alikabiliana nayo, hakukubali makubaliano yoyote, hakulipa hata senti moja, ameshinda na kusafisha jina lake”, amesema wakili wa Jay Z, Alex Spiro katika taarifa yake.
2. Některé další výrazy přejaté z arabštiny:
anuani – adresa; askari – voják; maradhi – nemoc; mhadhiri msaidizi – asistent učitele, asistující učitel; mirathi – dědictví, odkaz; msaada wa kisheria – právní pomoc; tafsiri – překlad, tlumočení, interpretace; takriban – přibližně; tena – znovu, opět; tuhuma – podezření; wastani – průměr; apod.
Použitá literatura a užitečné odkazy:
Mohamed, K; Mazrui, A. (2007): Swahili: A Complete Course for Beginners. Random House, Inc. Ke stažení na: https://archive.org/details/swahilicompletec0000unse
Russel, J. (1996): Teach Yourself Swahili. Hodder Headline Plc. Ke stažení na: https://hist.hse.ru/data/2019/06/19/1488212586/J.%20Russel%20-%20Swahili%20-%20A%20Complete%20Course%20for%20Beginners.pdf
Ali, H.O.; Mazrui, A.M. (2004): Teach Yourself Swahili. Online na: https://www.studocu.com/row/document/university-of-nairobi/economics/teach-yourself-swahili-cd-content/52668097
Bilingual dictionary for ESL beginners (2008): Multicultural Programs Unit, Equity Programs and Distance Education Directorate. Level 14, 1 Oxford Street Darlinghurst NSW 2010. State of New South Wales through the NSW Department of Education and Training. Ke stažení na: https://education.nsw.gov.au/content/dam/main-education/teaching-and-learning/curriculum/multicultural-education/eald/eald-bilingual-dictionary-swahili.pdf
Last, J.T. (1874–1885): Polyglotta Africana Orinetalis. Ke stažení na: https://dbooks.bodleian.ox.ac.uk/books/PDFs/590583729.pdf
Khalid (online user) (2005): List of Swahili Words of Arabic Origin. Online na: https://baheyeldin.com/linguistics/list-of-swahili-words-of-arabic-origin.html
Mwita, L.C. (2009): The Adaptation of Swahili Loanwords From Arabic: A Constraint-Based Analysis. The Journal of Pan African Studies, vol.2, no.8. Ke stažení na: https://jpanafrican.org/docs/vol2no8/2.8_Adaptation_OfSwahiliLoanwords.pdf
https://en.wiktionary.org/wiki/Category:Swahili_terms_derived_from_Arabic
https://en.wikipedia.org/wiki/Arabic_alphabet
Ondřej Krátký: Absolvent orientalistiky a etnologie na ZČU v Plzni. Zakladatel obchodně-zprostředkovatelské a konzultační firmy Dealtrade Group. Od roku 2009 jako externí konzultant převážně českých a slovenských firem na Blízkém Východě. Autor monografie „Blízkovýchodní internacionála: Milníky šíitské aktivizace ve 20. století“. Zakladatel serveru „Rebuildsyria.cz“ – přispěvatel, redaktor, autor designu a fotograf. Autor řady novinových článků a specializovaných statí pro různá online média.
