Uplynulý rok nebyl pro Libanon nejlepší, země presto statečně odolává veškerým nepřízním. Kromě výrazného ekonomického propadu souvisejícího jak s depreciací měny, tak s covidem, se Bejrút ocitá pod zesíleným tlakem straníků Izraele v čele s USA. Ty, ve větší či menší koordinaci zejména s Francií a “Lordem protektorem” za OSN, původem Slovákem Jánem Kubišem (který pomalu začíná radit Libanoncům i stran toho, jak by se měli ráno oblékat a čistit si zuby), se mimo jiné snaží zemi udržet ve sféře “tradičního“ – tedy západně-transatlanticko-saúdského – vlivu.
Z pohledu Západu a Saúdské Arábie to lze pochopit, otázkou nicméně zůstává, do jaké míry lze západní či saúdský vliv na Libanon považovat za “tradiční”. Takový obraz možná vytvořilo posledních 50 let, realita je ale trochu jiná. Ano, západní prvek hrál roli ve “velkém plánu” zápolení o práva křesťanů mezi Francouzi a dlouhodobými správci území, Osmany; vlivové nitky, které je skutečně klíčové pro samotný region, však byly i v tomto případě opředeny kolem jiné osy.
Za takovou zásadní osu považuji vlivově-ekonomický vektor vilájat Damašek – vilájat Bejrút (resp. “mutasarrifát” Horský Libanon, popř. /historické sandžaky/ Tripoli a Sajdá /Sidon/). Vždy tak trochu “přízemnější”, ale v součtu silnější, centralizovaný a konsolidovaný Damašek po staletí uplatňoval mocensko-ekonomický vliv nad pobřežními levantskými provinciemi. A to včetně Bejrútu – v jehož případně šlo sice o kosmopolitní, později i objektivně bohatou, prosperující a dynamickou metropoli, ve srovnání s Damaškem (ale i jmenovanými Tripoli či Sidonem) ekonomicky stále relativně křehkou obchodní křižovatku, resp. “překladiště”, postavené především na ekonomice služeb, nikoli reálné výroby, přidané hodnoty, a tedy spíš než odolností se vyznačující závislostí (na funkčnosti, resp. poptávce okolních ekonomik).
Reálnými vlastníky ekonomicko-sociální moci byli v oblasti Libanonu tzv. zu’amá (plurál od sg. za’ím), “vůdci”. Za’íma si lze zjednodušeně přestavit jako významného latifundistu, který zbohatl na zemědělské výrobě a své výtěžky postupně diverzifikoval – investicemi do nemovitostí, obchodu, vlivu v politice, vzdělání dětí, jejich sňatků a/či převzetí “rodinné” firmy. Tento jasný relikt feudalismu, který se byl flexibilně s to “obléci do šatů modernity”, v zásadě přetrval do současnosti, a s ním i některé jeho základní vlastnosti a návyky, mj. bezohledný přístup k “poddaným” (dnes možná zabalený do určitých “rukaviček”, v základním “étosu” však neustále přetrvávající) a pragmatický, profitérský přístup k moci – ať již zahraniční, vyšší či sobě rovné. Není s podivem, že zu’amá a vztah k nim (resp. vztahy, nálada a společenská konstelace, kterou svým působením coby klíčové ekonomické elementy po staletí vytvořili), přetrvává v Libanonu dodnes.
Při povrchním pohledu na libanonskou politickou scénu by se nabízel prostý závěr v tom smyslu, že hlavními dnešními “zu’amá” jsou hlavní tváře některých čelných konfesních frakcí. To však platí jen částečně. Ve skutečnosti jde spíš o “méně viditelné” rodiny angažované zejména v nezbytných oborech ekonomiky (potraviny, energetika, doprava apod.) a nezřídka alespoň částečně sídlící mimo Libanon (mj. v Africe, Zálivu, USA, Evropě, zemích bývalého SSSR apod.).
Úměrně tomu, jak libanonská centrální banka (Banque du Liban, BDL) v posledních týdnech začíná avizovat postupné vyčerpávání devizových rezerv, se některé z těchto rodin připravují na případný další vývoj: a) pád politického “establishmentu” (nanejvýš s přetrváním reliktů moci tam, je tato moc přímo podepřena penězi /z vládnoucích stran Amal, FPM a Hizballáh, z opozice mj. Libanonské síly, částečně pak Mustaqbal a “drúzská” PSP/), b) rozpad tradičních vazeb centra moci – klientelistický státní aparát a c) celková pragmatizace situace.
Nižší, střední i (z velké části klientelistická) střední / vyšší úřednická třída bude případným finančním krachem země zčásti paralyzována, zčásti diskreditována; každopádně bude v jeho důsledku odstřižena od části vlivu. Bude to zejména proto, že v takové situace se bude každý spoléhat “sám na sebe” – což v daném konkrétním případě znamená na své vlastní “úspory” (v USD či jiné konvertibilní a relativně stabilní měně). Od vyšší střední třídy níž ovšem tyto úspory představují ekvivalent (pouhých max. /v případě největších zlodějů v řadách státních zaměstnanců/ nižších desítek milionů až /sestupně k nejnižším vrstvám/ nula USD). S tímto “zachránit” zemi nelze, nehledě na to, že něco takového ani v povaze daných osob není. Politický establishment (řádově jednotky osob se jměním v hodnotách vyšší jednotky milliard USD – vyšší stovky milionů USD /častokrát ovšem “utopených” v nemovistostech, zahraničních bankách apod./) budou hledět spíš na obhájení svých mocenských pozic či zajištění svých elementárních bezpečnostních pozic pro budoucnost.
V takové situaci – tím spíš, nezůstanou-li v BDL (jak její guvernér Rijád Saláma “rád” avizuje) “žádné” peníze – se mohou dostat snadno ke slovu hráči se stovkami milionů až nižšími miliardami USD, kterých je ovšem a) relativně mnoho (vyšší desítky), ve většině případů jde o b) byznysové pragmatiky nezatížené ideologií, jakož i c) osoby disponující zázemím, oporami i kontakty po celém světě.
Tito budoucí ekonomičtí “zu’amá” jsou na takovou situaci v připraveni a svými reálnými devizovými zásobami jsou jak schopni, tak do značné míry ochotni roli BDL převzít (či “suplovat”). Přičemž v zásadě do té míry, do jaké bude potřeba, resp. do jaké to bude možné – krach BDL je totiž obchodní příležitostí jako každá jiná; pouze nyní je v roli “klienta” celý národ. Lze tak předpokládat, že kompenzací, o níž si za “záchranu” země cedrů tito “národně ekonomičtí investoři” řeknou, bude carte blanche stran dalšího (re)organizování prakticky veškeré ekonomiky země. Ta se v takovém případě dost pravděpodobně stane vysoce racionální, a jako taková vystřídá lhaní si do kapsy posledních 30 let (kdy země žila prakticky jen na dluh vůči zahraničí s tím, že politická vrstva prosazovala vůli věřitelů).
Ačkoli si tak Libanon na nějakou dobu sáhne na dno, dost pravděpodobně nakonec najde “sám sebe” – resp. se navrátí tam, kde je jeho přirozená poloha.
Bráno makroekonomicky země tedy vlastní “default” přežije i vlastními silami – změní se ovšem společenská smlouva.
Někteří z případných sponzorů takové změny vnímají takový vývoj se stoickou pasivitou, klidem a vyčkáváním, jiní se na přicházející změny již “nepokrytě” těší.
Daná transformace bude mimo jiné i výrazem nevůle nadále koordinovat klíčové záležitosti se Západem či Saúdskou Arábií. To přitom bude jen první částí návratu do tradiční pozice. Při takovém “lokálním” (a lokálně kontrolovaném) vývoji bude totiž jen otázka času, kdy se historie nastaví do původní konfigurace ve své úplnosti. Tedy i obnovy (dnes uměle zpřetrhávané a ze strany západních velmocí bojkotované) hlavní vazby a) (spíše dominantní) Damašek – b) (spíše dependentní) Bejrút, jakož i obnovy spletité sítě mocensko-ekonomických vazeb pragmaticky operujících místních subjektů s opěrnými body v podobě čerstvě a v nové síle “restituované” společenské třídy (odhadem cca desítek) nejprominentnějších syrolibanonských zu’amá (zase jednou “reinkarnovaných” v nových souvislostech).
Příběh Libanonu ve vztahu k Sýrii tak v sobě bude mít něco z osudu Hong Kongu ve vztahu k Číně, případně dalších teritorií, kde geopolitická “gravitace” kombinovaná s přirozenými tendencemi místa (ve vztahu nejen k ekonomice, ale i klimatu, hlavním logistickým trasám, kulturní historii apod.) dokázal překonat k mnoho desítek let trvající nepůvodní (ná)tlak (byť se autoři takového působní ze všech sil snažili přesvědčit ovlivňované teritorium o tom, že jde o cestu vpřed).
Narozdíl od Hong Kongu však v (obdobném případě) Libanonu těžko hrozí to, že by se v důsledku obnovení vazeb na Damašek octl pod jakýmkoli “absolutním” či “věčným” vlivem jakéhokoli jednotného “řídícího centra” (tj. např. Teheránu coby případné regionální obdoby čínské KS) – už jen proto, že to, o čem tu hovořím, není tendencí motivovanou jakýmisi moderními “dějinami” či “trendy”, případně podvolením se aspiracím lokálních hegemonů alternativních k těm, kteří doposud Libanonem hýbali, ale spíš opětovným návratem k hlubší dějinné tradici, nyní o to víc stimulované přímými ekonomickými potřebami.
Na druhé straně bude rozhodně záviset na složení těch, kdo se na “záchraně” země prostřednictvím svých investic budou podílet, a tedy i na tom, jakou konstelaci potom tito “majoritní vlastníci” Libanonu (a.s.) vytvoří. Jisté tak je přinejmenším to, že další “společenská debata” (a především ekonomický režim) budou již v jejich gesci.
Lze proto jen doufat, že půjde v první řadě o “investiční strategii” kompromisní (tj. hnanou výlučně snahou si své “investice” ochránit a zúročit je), a nikoli konfliktní (tj. v první řadě ideologickou, resp. nezdravě zideologizovanou, zpolitizovanou a/či vypjatě konfesní).
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group
