Po rozpadu Sovětského svazu nabízela jeho národům televize jak možnost dočasného útěku před bídou, špínou a beznadějí, tak, v podobě novodobých ikon, zdroj boží inspirace přicházející ze Západu. Frustrace z okamžité nedosažitelnosti shlédnutého přešla, v závislosti na lokalitě, postupně v tu či onu formu racionalizace stavu, kdy se přese všechnu snahu stále nedaří „být“, resp. „žít si“ jako „oni“.
Aniž bych kritizoval to pozitivní, co změna v programové nabídce přinesla, zůstává podle mě otázkou, zda přeci jen útěk do některých fiktivních lesů nebyl tak trochu slepou mentální uličkou. Nemám ani tak na mysli akční a sci-fi pořady či amwayovsky laděné teleshoppingy jako takové – spíš se dál ptám, jak mohla jejich konzumace zapůsobit na národy, do rozpadu SSSR zvyklé na to, že televize má vždycky pravdu (a do té doby se v zásadě zvyklé klanět ikonám a feudálním pánům).
Je nepochybné, že Ukrajina se ve svém temperamentu, národním charakteru a ostatně i cílevědomé podnikavosti a pracovitosti odlišuje ne-li od Běloruska, tak určitě od (minimálně provinčního) Ruska. Ukrajinci zastávají v zahraničí libovolné práce, doslovně od uklízeček až po špičkové programátory, zároveň doma byli schopni vytvořit velmi efektivní a konkurenční podnikatelskou ekonomiku.
Když ale dojde na konverzaci s konkrétními lidmi, je pozoruhodné, s jakou mírou vážnosti a úcty jsou mezi nimi stále tradovány kupecké návody k tomu, jak okrást vesničany na doplňcích stravy, do jaké míry jsou triky, které byly jinde dávno odsouzeny, nadále brány jako respektované postupy, případně nakolik se mýty, pózy či hlášky vypozorované během posledních 30 let v zejména americké filmové produkci staly součástí nejen běžného vyjadřování. Stejně tak, jak je rozšířena víra v to, že podobné fígle jsou možné – hlavně ale legitimní – i ve skutečnosti.
Na Ukrajině podle mého názoru došlo k extrémnímu sémiotickému smíšení reality a fikce, resp. k dokonalému zamlžení toho, co je skutečnost a co pochází z říše amerického snu.
Při dialozích s ukrajinskými přáteli mám občas pocit, že formálně mírný spolubesedník v sobě skrývá ambice všehovládce Saurona, který, jen co dostane šanci, spálí žhavým pohledem všechny protivníky na bojišti. Kolem let 2000–2005 bylo celkem standardní, že mnozí mí ukrajinští známí se zvláštním emocionálním rozechvěním obdivovali (a někteří i doma před zrcadlem nacvičovali), jak Keanu Reeves v Matrixu uhýbá před střelami.
Zvolení Vladimira Zelenského, který hrál prezidenta, prezidentem, je pak svým způsobem pokračováním sémiotického příběhu, kdy rozostřené – popř. rozšířené – limity potvrzují, že to, co si každý doma zkoušel před zrcadlem, je vlastně možné i ve skutečnosti. Moment, kdy se (legislativně závazným aktem) nejen rozplynuly hranice fikce a reality, podvědomě ovšem i posílilo přesvědčení, že zázraky podobné těm z Matrixů, Terminátorů či Hvězdných válek jsou možné.
Zde nastupuje ecovská fikce, Kijárostamího splývání realit, zároveň „eidola“ (falešné obrazy, výjevy. „idoly“) neoplatonismu. To je mimo jiné jedno ze stěžejních filozofických témat, s nimiž vědecky pracovala Darja Dugina – a dost možná i úhel pohledu stojící na počátku jedné z (hlavních) ruských definic „z cesty sešlých“, „zbloudilých“ Ukrajinců. Jinými slovy – zatímco Rusové jakýmsi odvěkým konsensem (jehož výsledek stejně nemají moc chuť měnit) uznávají, že u nich samotných (a s nimi samými) není zdaleka vše v pořádku, nicméně jsou si jistí, že i tak jsou pořád stále sami sebou, o Ukrajincích (minimálně v rovině, o níž zde hovořím) nabyli přesvědčení, že jim byla po rozpadu SSSR pomocí cílené mediální měkké síly průběžně vnucována zcela nová (ne-domácí, ne-vlastní, ne-původní apod.) identita – zejména jde-li samozřejmě o západní, konkrétně „anglosaské“ návyky, reakce, formy projevu apod.
Kreml tuto změnu chování, již vnímá nejen jako zhloupnutí, nechání se vmanipulovat do umělých, naučených novot a jednání v rozporu s přirozeností, interpretuje i jako záměr těch zájmových skupin, které spojuje s tím, co chápe j jako „kyjevskou juntu“ (případně jako ve prospěch Západu se slovanství „odrodivší“, zejména velkoměstskou inteligenci).
Zatímco taková „pop-kulturizace“ myšlení je z pohledu Moskvy u („ze své přirozenosti až příliš tvárných, manipulovatelných“) Čechů, Poláků a dalších nepřekvapivá, u Ukrajinců – coby (v logice Kremlu) vlastně „jižních Rusů“ – je vnímána jako tragédie. Protože zemitě (aka „euroasijsky klasicisticky“) uvažující Kreml vnímá stávající situaci jako pokus o únos Ukrajiny prostřednictvím chiméry uvěření v zázraky, cítí mimo jiné potřebu odnaučit její elity klanět se falešným idolům; resp. nepochybuje o tom, že pro toto odnaučení je tím nejpovolanějším.
Právě tento (ideologický) rozměr boje proti „přeludům“, „morální“ osvěta cílená proti (nepůvodnosti, imitační povaze apod.) obdivování se „zobrazením zobrazení“, představuje podle mě nejvýraznější „duginovskou“ – tj. ve své podstatě (neo)platónovskou – stopu v celé speciální operaci.
Kolik Ukrajinců (a hlavně z jakých společenských vrstev) podle Kremlu trpí touto formou “okcidentózy“ a nakolik je jím způsobený stav mysli (ne)vratný, není známo. Jisté každopádně je, že momentálně tu máme (i u nás tak mediálně vykreslovanou) situaci, kdy v mysli mnohých ukrajinští superhrdinové (popř. hobiti, elfové, Lukové Skywalkerové apod.) čelí ruskému Mordoru (resp. orkům, Darth Vaderovi apod.).
Z mého pohledu je tato rovina střetu především střetem magorů, lidí žijících mimo realitu, ve světě komiksů, akčních thrillerů, mysteriózní fikce a podobných mýtů. I to je pro mě od počátku jedním ze stěžejních důvodu, proč si myslím, že bychom se danému konfliktu jako republika měli v první řadě vyhýbat.
Když už jako ničemu jinému, tak jako podniku vysoce iracionálnímu a zavánějícímu nejen tím, že byl dlouhodobě – a to i v rovině měkké síly – připravován, ale i pro jeho základním způsobem pochybný – neboť v zásadě na fikci založený a ve své nabubřelé pompéznosti až trapně „mýtický“ – narativ.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.
