Veronika Sušová-Salminen píše o tom, proč dnešní sankce představují geopolitický nástroj hospodářské války a také o tom, že jejich rostoucí popularita ukazuje na oslabování autority USA a Západu.
Původní verze článku publikována zde na analytickém a komentátorském webu !Argument.
Evropská unie se hodlá postavit proti dalším americkým sankcím proti Rusku, které se cílí také na plynárenské odvětví a mohou tak poškodit řadu společných projektů evropských a ruských firem v tomto sektoru. Mezi jiným projekt Severní proud 2, který má vést ruský plyn přes Balt do Německa a obejde Ukrajinu i další tranzitní země ve střední a východní Evropě.
Co se stalo, že EU najednou začala kritizovat americké sankce proti Rusku? Svoje sankce EU se standardním vysvětlením, že Rusku neplní dohodu v Minsku prodlužuje. Nicméně nejnovější sankční horečka v USA budí v EU obavy…
Evropské sankce se od roku 2014 týkají zbrojního průmyslu, vojenských technologií, dovozu výbav pro ropný průmysl a také finanční oblasti, především dlouhodobějších půjček. Vedle toho se sankce týkají samozřejmě dovozů na Krym. A ruské odvetné sankce vůči zemím EU se naopak týkají dovozu potravin, ovoce a zeleniny do Ruska. Připomeňme si, že tento balíček evropských sankcí byl zaveden v červenci 2014 pod tlakem sestřelení malajsijského letadla nad Ukrajinou, ze kterého je obviňováno Rusko. Celý balíček byl kalibrovaný tak, aby se vyhnul klíčovým sektorům. EU zároveň věří v dlouhodobý efekt sankcí – tj. v to, že Rusko „porazí“ v delším časovém horizontu.
Nynější americké sankce vůči Rusku se bezprostředně týkají údajného ruského vměšování do prezidentských voleb v USA, které se v posledních měsících obšírně sleduje, vyšetřuje a politizuje v rámci politického boje v USA po nástupu do značné míry nechtěného prezidenta Donalda Trumpa. Celá kauza je tak průnikem mezi domácí politikou a zahraniční politikou USA. A pro EU to znamená, že se může lehce stát zajatcem těchto politických šarvátek.
Starší sankce USA zahrnují řadu ruských firem, bank a také konkrétních lidí. Poslední kroky Kongresu zabránily tomu, aby prezident mohl tyto sankce zrušit svým rozhodnutím, a tím blokují Trumpa. Blokují ho nejen ve vztahu k sankcím, ale hlavně ve vztahu k vytváření vlastní zahraniční politiky. Kongres šel ještě dál a Rusko za údajné vměšování potrestal novými sankcemi. V podstatě tak dochází k tomu, že evropské firmy a plynárenská oblast obchodu mezi EU a Ruskem se stávají rukojmím americké domácí politiky, a to včetně protekcionistického programu America First. (Trump už sdělil, že sankcím bránit nebude, ale chce, aby byly co nejvýhodnější pro USA, což asi nebude zahrnovat výhodnost pro EU).
Původní cílení amerických sankcí na plynový průmysl není vůbec žádná náhoda. Je to krok, který sleduje dlouhodobý cíl politiky USA vůči EU. Tím je omezení dovozů zemního plynu z Ruska, které je považováno dokonce za „národní zájem“ Spojených států. Odkud, že by měla EU dovážet zemní plyn, je samozřejmě jasné…America First aneb jak se tvoří nová odbytiště prostřednictvím geopolitiky. Nebo spíš klasické „rozděl a panuj“ – komplementárnost Eurasie a strategické spojenectví EU – Rusko není v americkém zájmu. (Poznámka: Odsouhlasený zákon o nových sankcích byl nakonec v této oblasti změkčen, aby západní společnosti spolupracující s Ruskem v této oblasti dostaly určitý prostor.)
Ukrajinská krize v podobě, jak jsme mohli sledovat v uplynulých letech, byla naopak projevem neexistence jasného „národního zájmu“ Evropské unie na vlastním kontinentě. Jednostranné zaměření na zámořské USA a závislost na nich, neexistence kontinentální bezpečnostní architektury a narcisistické pokračování v misionářské politice, která měla přinášet „písmo svaté“ EU-ropy dál na východ přispěly velkou mírou k jejímu vzniku a dalšímu pokračování. To všechno bohužel v kontextu, který je panicky potlačován – stále jasnějšího poklesu významu západní Evropy a EU (a paralelně s tím také USA) v globálním měřítku.
Sankce z hlediska mezinárodní politiky mají za úkol donutit neposlušnou zemi změnit svoje chování či takové chování trestat. Jde tu o udržení autority a vnucení pravidel, která platí údajně univerzálně. Ve skutečnosti jsou výjimky z pravidel primárním znakem velmocenské nadvlády. Sankce nejsou ničím novým a odborná diskuze se neshodla na jejich reálném efektu (respektive osciluje mezi jejich funkčností a nefunkčností).
Jenže mezinárodních sankcí je v poslední době nějak moc. Nejde si už nevšimnut, že sankce v mezinárodní politice v současnosti nastupují a nahrazují klasickou diplomacii a nesou s sebou samozřejmě protekcionistické a deglobalizační, regulativní prvky, které ve službách geopolitiky ovlivňují především hospodářství. Diplomacie je na druhé koleji jako pokračování politiky sankcí. Sankce tak vytvářejí kontext pro diplomacii. A najde se dost těch, kdo budou tvrdit, že jednání je samo o sobě ústupek. (Jistě je tu ale nutné odlišovat mezi například Ruskem či Severní Koreou).
Jak ukazuje přiložená mapka, konkrétně v ruském případě se ale ony „mezinárodní“ sankce týkají de facto jen Západu. A to o něčem svědčí…
Země, které zavedly sankce proti Rusku (zelená), zdroj: Wikipedia Commons, Zhitelew – Own work, CC0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=31752526
Problémem nejsou sankce samy o sobě. Problémem je, že Západ či atlantická komunita je v existenciální krizi, která se jenom prohlubuje, a je to krize daná nejen prostými demografickými (v EU) a hospodářskými reáliemi (zmenšování podílu na světové ekonomice, přesun do Asie), ale také krize v ideologické rovině (západní vzory pro následování, svůdnost západní prosperity, víra v západní demokracii). Těžiště světa se vychyluje směrem k Asii, což vede ke konkrétním důsledkům.
Ostatně, projevem této krize je samotný fakt, že se Donald Trump stal prezidentem USA. Jeho postava signalizuje nejenom strašný úpadek politických a dalších elit v USA, ale také důsledky neoliberálních tsunami v oblasti zájmové politiky, politické gramotnosti a vůbec vzdělání občanů. Což jsou všechno podmínky pro fungování zdravé demokracie, alespoň teoreticky. Místo toho se v USA do sebe pustily místní oligarchie, které bojují – nemohu si pomoci – daleko spíše a s rostoucí hysterii s novou realitou ústupu USA ze své největší slávy.
Pokud zůstaneme jen u „rebelského“ Ruska, které konzervativně prosazuje rétoricky platnost vestfálského uspořádání a národní suverenity a zároveň velmocensky takovou tezi popírá vlastním chováním (což je hlavní definice velmoci), sankce na svůj efekt zatím čekají. A viděno pragmaticky, Západu a USA konkrétně jde o to, aby Rusku tuto hru zatrhnul, protože jeho velmocenské postavení nehodlá uznat.
V krátkodobé perspektivě byly sankce proti Rusku dárkem pro ruský režim uprostřed krize: pomohly ruskou společnost sjednotit kolem Kremlu a navíc, sice omezeně ale přece, donutily vládu k tomu, aby začala nakonec pod tlakem měnit ekonomický model země. Tento tlak posílila nejen krize ale i skutečnost, že ekonomické sankce jsou míněny ovlivnit zemi v dlouhodobější perspektivě, na což musela vláda reagovat. Dokonce i český mainstream v poslední době informoval o paradoxu sankcí, tj. o tom, že Rusku v něčem přece jenom pomohly. Možná i proto roste na západním břehu Atlantiku chuť po tom s Ruskem pořádně zatočit, protože kýžený efekt se nedostavuje.
Sankce jsou pořád lepší metodou donucování, než je válečný konflikt, vojenská intervence a podobně. V případě Ruska a války s ním by se jednalo o konflikt, který by hrozil apokalyptickými rozměry, a to i bez použití nukleárních zbraní. Ty spolu s dalšími zbraněmi hromadného ničení zatím – z racionálního hlediska – zabraňují vypuknutí velmocenské války a s tím dalšímu masakru. Jak víme, nevylučují ale možnosti různých proxy válek, vyvážených na úkor jiných do dalších regionů světa (části Evropy nevyjímaje).
Nicméně nemělo by nám ujít, že se v případě sankcí jedná ve své podstatě o typ hospodářského válčení. Zároveň jsou sankce nepochybně projevem toho, že v mezinárodním systému nedošlo, přes řeči o liberálním řádu, k zásadní změně toho hlavního: stanovení nejvyšší autority nad státy jako nikoliv už jedinými, ale stále hlavními aktéry mezinárodní politiky. V anarchii, na níž mezinárodní vztahy stojí, dochází k soutěži mezi nejrůznějšími zájmy, které se opírají v zásadě o tři asymetrické energie: vojenskou sílu, ekonomickou sílu a sílu ideologického image. O skutečně mírovém soužití pro 21. století se nám může zatím jen snít.
Veronika Sušová-Salminen vystudovala historii na FF UK a doktorát z oboru antropologie obdržela na FHS UK. Dlouhodobě se věnuje východoevropským a středoevropským moderním dějinám s přesahem do politologie a částečně postkoloniálních studií. Je autorkou více než dvou desítek odborných studii a recenzí a v roce 2015 ji vyšla první monografie věnovaná současné ruské politice za Vladimira Putina, a to jako první, původní česká publikace k tomuto tématu (Putin. Nezkreslená zpráva o mocném muži a jeho zemi, Darnus: Praha 2015). V posledních několika letech se věnuje publicistice a politické analýze se zaměřením především na postsovětský prostor, ale i na českou politiku. Dlouhodobě žije ve Finsku, ale v České republice, kde má rodinu, pobývá pravidelně několikrát ročně. Hovoří plynně anglicky a rusky, domluví se také finsky, německy nebo španělsky.
Článek publikujeme v rámci mediální spolupráce s nezávislým komentátorským a analytickým webem !Argument.
