Volby v Iráku 2018 – obecný přehled

Irácký federální soud konečným rozhodnutím potvrdil, že se parlamentní volby v zemi uskuteční 12. května tohoto roku. Skončily tak týdny trvající vyhrocené debaty kolem data konání, jež probíhaly mezi vládou, parlamentem a různými politickými silami. Zatímco většina sunnitských sil požadovala odložení voleb až do plného obnovení stability v osvobozených sunnitských oblastech, šíitské strany se tomuto bránily – to aby stihly těžit z vojenského vítězství nad tzv. Islámským státem (Dáʽiš) do té doby, než případné další krize zastíní momentální popularitu některých šíitských vůdců. S rozhodnutím soudu a přijetím termínu všemi stranami tak započalo irácké volební klání.

Přestože oficiálním datem zahájení volební kampaně je až 12. duben, první volební seznamy a aliance se začaly objevovat již na přelomu ledna a února. Iráčany čeká další zkouška v jejich demokratickém experimentu, který nadále trpí zásadními neduhy. Stále vládnou kritické politické rozpory a jsou upřednostňovány etnické, náboženské a regionální vazby oproti celoirácké národní identitě. Léta krvavé „občanské“ války nesou své plody, těžká ekonomická krize je provázána se zhoršující se hospodářskou korupcí a mezinárodní a regionální konflikty se naplno odrážejí na irácké scéně. To vše činí z aktuálních parlamentních voleb stěžejní událost z domácího i mezinárodního hlediska. Je zde ovšem řada dalších faktorů, které volební proces výrazně komplikují. Nezávažnějším z nich je mizivá důvěra Iráčanů v politický systém jako takový a jejich nechuť účastnit se voleb v důsledku předchozích zklamání a nenaplnění jejich požadavků. Volební zákon je z velké části formulován tak, aby vyhovoval zájmům sil, stran a osobností, které utvářely nový režim po roce 2003 a až do současnosti dominují politickému životu. Je nepravděpodobné, že by tito lidé přišli o své přední pozice na irácké politické scéně, navzdory proměnám nálad občanů v uplynulých patnácti letech. Již při zběžném pohledu na volební mapu pro rok 2018 si nicméně můžeme všimnout určitých rozdílů oproti minulosti. Asi nejvýznamnějším je absence tradičních předvolebních velkých koalic v rámci šíitsko-sunnitsko-kurdského trojúhelníku. Tyto koalice jsou dnes rozdrobeny do několika uskupení, která vstupují do voleb samostatně. Není však pochyb, že se jedná pouze o přechodnou volební taktiku a v povolebním období bude vše opět směřovat k formování velkých politických bloků. Politický proces v Iráku se tudíž bude i nadále odehrávat na bázi tradičního šíitsko-sunnitsko-kurdského trojúhelníku, zatímco ostatním politickým silám by k zisku více než několika mandátů mohl dopomoci pouze zázrak. A ten lze pro letošní volby v podstatě vyloučit.

Pojďme si na následujících řádcích představit nejdůležitější aliance a uskupení, které oficiálně kandidují a byly schváleny volební komisí pro letošní volby:

• Šíitské aliance a uskupení

Většina těchto uskupení, která se prezentují jako reprezentanti šíitské komunity, byla v minulosti součástí velkého šíitského bloku, který působil od roku 2005 pod názvy Sjednocená národní koalice (al-Iʼtiláf al-wataní al-muwahhad) nebo Národní aliance (at-Taháluf al-wataní). Jde o:

1. Vítěznou koalici (Iʼtiláf an-nasr) vedenou současným premiérem Hajdarem al-Abádím, která zahrnuje osobnosti z Abádímu loajálního křídla vládní Strany islámské výzvy (Hizb ad-daʽwa al-islámíja). Ta se v roce 2014 rozdělila na Abádího křídlo a křídlo věrné bývalému premiérovi Núrímu al-Málikímu. K Vítězné alianci se řadí i část nezávislých šíitských sil a osobností a také některé z těch sunnitských sil a osobností, které stály po Abádího boku během osvobozování sunnitských oblastí z područí Islámského státu.
2. Alianci Fath (Taháluf al-fath) vedenou Hádím al-Ámirím, jenž je vůdcem politického křídla Organizace Badr (Munazzamat Badr) a zároveň velitelem její ozbrojené milice, která je formální součástí Jednotek lidové mobilizace (al-Hašd aš-šaʽbí, PMU). Aliance Fath zahrnuje rovněž množství šíitských sil, stran a osobností, které bojovaly proti Islámskému státu, jako je Liga spravedlivých (Asáʼib ahl al-Haqq) vedená Qajsem al-Chazʽalím, Brigády Imáma Alího (Katáʼib al-Imám Alí) a řada dalších příslušníků šíitských milic. Aliance Fath na počátku února oznámila spojení s Abádího koalicí. Spojenectví však bylo jen po několika hodinách rozpuštěno v reakci na obrovskou vlnu kritiky. Prohlášení představitelů obou uskupení ale potvrzují, že po volbách by mělo dojít opět ke spojení.
3. Hnutí Národní moudrosti (Tajjár al-hikma al-wataní) vedené Ammárem al-Hakímem. Ten se odtrhl od své bývalé strany, kterou je Irácká islámská nejvyšší rada (al-Madžlis al-aʽlá al-islámí al-iráqí), po sporech se starou generací jejích vůdců ohledně modernizace politické vize strany a jejího budoucího směřování. Hakím si pěstuje image mladého, otevřenějšího, ale také polarizujícího islámského vůdce, který oslovuje mladé lidi.
4. Koalice Právní stát (Iʼtiláf dawlat al-qánún) vedená Núrím al-Málikím, jež zahrnuje jemu věrné osobnosti z vládní Strany islámské výzvy a některé další menší šíitské síly, mimo jiné část milicí spadajících pod PMU.
5. Desítky malých šíitských uskupení a nezávislých osobností zahrnující politicky dosud neznámá jména. Někteří analytici spekulují, že přinejmenším část z nich je ve skutečnosti napojena na velké strany a jen budí zdání nezávislosti kvůli zachycení rozptýlených hlasů a získání parlamentních křesel ve prospěch těchto velkých stran.

• Sunnitské aliance a uskupení

Dominantním rysem těchto uskupení je vůle reprezentovat politicky sunnitskou komunitu. Většina z nich byla v minulosti součástí sunnitské aliance působící ve volbách v roce 2005 pod názvem Irácká fronta shody (Džabhat at-tawáfuq al-ʽiráqíja) a ve volbách v roce 2014 pod názvem Svaz iráckých sil (Ittihád al-quwá al-ʽiráqíja). Jde o:

1. Národní koalici (al-Iʼtiláf al-wataníja) vedenou Ijádem Aláwím, jíž se účastní na třicet sunnitských stran a uskupení a mezi jejíž čelní představitele patří současný předseda parlamentu Salím al-Džabúrí a někdejší irácký vicepremiér Sálih al-Mutlak. Paradoxně může působit, že tuto současnou největší sunnitskou volební alianci v zemi vede právě „liberální šíita“ Aláwí. Ten se nicméně těší široké oblibě v sunnitských politických i lidových kruzích.
2. Koalici Solidarita (Iʼtiláf at-tadámun) vedenou prominentním sunnitským vůdcem Usámou an-Nudžajfím za účasti šestnácti sunnitských stran a uskupení vedených známými osobnostmi, mimo jiné byznysmenem Chamísem al-Chandžarem či poslancem Ahmadem al-Misárím.
3. Sunnitské kmenové a místní aliance. Ty mají v obecné rovině obdobné programy jako velkých sunnitské koalice, liší se v detailech vedení politické práce.

• Kurdské aliance a uskupení

Od roku 2005 bylo pravidlem, že dvě hlavní kurdské strany – Demokratická strana Kurdistánu (KDP) Masʽúda Bárzáního a Vlastenecký svaz Kurdistánu (PUK) Džalála Tálabáního – šly do všeobecných parlamentních voleb coby jednotná koalice pod názvem Aliance Kurdistánu, resp. Seznam Kurdistánu. Tato koalice zahrnovala kromě většiny dalších kurdských politických aktérů i některé křesťanské osobnosti. Celkově se vyznačovala značnou stabilitou a soudržností jak před volbami, tak po volbách, kdy jednotně vstupovala do jednání o vytvoření centrální vlády v Bagdádu. Letos je však odlišná situace a vůbec poprvé v historii iráckých voleb vytvořily KDP a PUK samostatné kandidátky. Samostatně jdou do voleb i další strany a hnutí, mezi nimiž vynikají především strana Změna (Gorran), Islámská unie Kurdistánu (KIU) a Islámská skupina Kurdistánu (KIG). Je ovšem velmi pravděpodobné, že se po vyhlášení volebních výsledků kurdská uskupení opět sjednotí, aby posílila své pozice ve vztahu k šíitským a sunitským koalicím.

• Občanské a sekulární aliance a uskupení

Je velkým překvapením, že se šíitský vůdce Muqtadá as-Sadr, známý svým vedením širokého lidového náboženského proudu, stal v těchto volbách nejvýznamnějším spojencem stran a sil fungujících na občanském a sekulárním principu. Je tak vůbec prvním šíitským vůdcem, který opustil rámec tradičních šíitských aliancí. Sadr ohlásil založení koalice pod názvem Přicházíme (Sáʼirún), v níž spolupracuje s Iráckou komunistickou stranou (al-Hizb aš-šujúʽí al-ʽiráqí) a dalšími občansky a sekulárně orientovanými stranami a rovněž stranami prosazujícími arabský nacionalismus. Pod vedením Sadra vznikla též nová strana pod názvem Bezúhonnost (Hizb al-istiqáma), aby nahradila dosavadní Liberální blok (Kutlat al-ahrár), který reprezentoval Sadr v parlamentu. Nová Sadrova koalice představuje na irácké politické scéně nevídaný jev a kolem její budoucnosti a celkového vystupování panuje nejvíce nejasností.

• Aliance a uskupení reprezentující náboženské a etnické menšiny

Je zvykem, že irácké minority utvářejí uskupení a aliance, které zastupují jejich zájmy a snaží se prosadit k výkonným, případně i ministerským funkcím. Většina těchto uskupení je nicméně záhy dotlačena k připojení k některé z velkých koalic, aby získaly alespoň určitý politický vliv.

Souhrnem lze konstatovat, že s nejvyšší pravděpodobností se většina iráckých politických sil uchýlí k taktice předvolebního rozptýlení za účelem zisku co největšího počtu hlasů, aby se tyto síly vzápětí znovu spojily do velkých koalic. Tři hlavní bloky ustavení na bázi šíitsko-sunnitsko-kurdského trojúhelníku budou irácké politické scéně i nadále dominovat, a to i v případě, že v letošních volbách dojde k některým významným změnám. Tyto hlavní bloky jsou zcela neoddiskutovatelně zakořeněny na lidové úrovni. Díky politickým zkušenostem, které během uplynulých patnácti let, kdy prakticky kompletně řídily státní mechanismy, získaly, dokážou umně pracovat s lidovými náladami. V současnosti si tak nelze ani hypoteticky představit radikální změny ve vládnoucí struktuře. Lze nicméně očekávat, že v reakci na proměny lidových nálad dojde na irácké politické scéně alespoň k určitým formálním a dílčím změnám.

Politický problém v Iráku má ovšem hlubší kořeny a systém zadrhává jako celek nad rámec současných otázek spjatých s volbami. Problém počíná u ústavy, která je doposud předmětem protichůdných a selektivních interpretací, pokračuje přes konsenzuální, leč zahnívající tradice politického procesu, jež se neblaze odrážejí v zákonodárství, a končí u nedůvěry občanů v politický systém jako takový a jejich neochoty účastnit se voleb. Vzhledem k tomu, že současný volební zákon nestanoví minimální hranici volební účasti, současná politická vrstva má zajištěna parlamentní místa i při účasti naprosto mizivého procenta voličů. Tato situace ovšem stávajícím stranám vyhovuje.

Na každý pád je v letošních volbách oprávněno hlasovat zhruba 24 milionů Iráčanů. Mají možnost vybrat své reprezentanty v 325-místném parlamentu z celkem 7147 kandidátů. Ti zastupují 204 volebních aliancí, stran a uskupení. Pestrost volebního výběru ovšem nemusí nutně znamenat následnou pestrost v politických rozhodnutích. Volební preference jsou i nadále utvářeny především kolem náboženských, etnických a kmenových linií. Lidé volí spíše dle osobností, nikoliv dle politických programů. Jak nám ukazují zkušenosti ze světa, cesta k demokracii je složitá a trnitá a Irák v tomto ohledu ušel pouze několik prvních kroků. Je nezbytné, aby Iráčané konečně pochopili, že demokracie představuje nepřetržitý, nikdy nekončící, kumulativní proces, který se neomezuje pouze na vhození hlasovacího lístku do volební urny.