Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Jan Kondrys: Egyptský hlavolam – změna kursu, či diverzifikace aliancí?

Jan Kondrys: Egyptský hlavolam – změna kursu, či diverzifikace aliancí?

Aktuální egyptská politika vůči Sýrii, ale i dalším aktérům na regionální i globální šachovnici podnítila divoké spekulace, že se režim Abdulfattáha as-Sísího hodlá připojit do řad Ruskem dominované „osy resistence“ a tím definitivně zpochybnit prozápadní orientaci země na Nilu. Ta byla neměnnou konstantou mezinárodních vztahů od roku 1972, kdy Anwar as-Sádát v rámci zúčtování s domácí násirovskou a levicovou opozicí vykázal z Egypta sovětské poradce a navázal strategické partnerství se Spojenými státy. Střízlivější pohled však ukazuje, že pravděpodobnějším Sísího cílem je co možná nejvíce diverzifikovat egyptské zahraniční aliance a pragmaticky vytěžit maximum z redefinované mezinárodněpolitické úlohy Egypta coby „hráče ve středu“.

Egypt na domácí scéně v současnosti čelí dvěma fundamentálním problémům: terorismu a špatné ekonomice. Terorismus se odehrává především na Sinaji prostřednictvím místní filiálky Islámského státu, ale nejnověji také v metropoli, jak ukázal prosincový útok v Chrámu svatých Petra a Pavla. Z něj Káhira v rámci již tradičních rétorických cvičení promptně obvinila Muslimské bratrstvo a jeho sponzora Katar, přičemž pravděpodobnost této varianty se limitně blíží nule. Objektivní fakt existence terorismu dává na jedné straně režimu možnost „utahovat šrouby“, na straně druhé ale země ekonomicky trpí úpadkem životně důležitého turismu a citelným poklesem zahraničních investic. Dva převraty (2011, 2013) a zhoršená bezpečnostní situace vedly k tomu, že Egypt začal být v zahraničí vnímán jako vcelku nestabilní stát, jemuž je skoro lépe se vyhnout, ať již jako turista, či jako byznysmen.

Nedobrou ekonomickou situaci přirozeně fyzicky pociťují především obyčejní Egypťané, kteří byli ochotni Sísímu odpustit restauraci diktatury „na steroidech“, ale nárůst cen základních potravin, léků a pohonných hmot už u nich vyvolává „blbou náladu“. Egyptský prezident tak dnes již není oním milovaným vůdcem z doby před třemi lety, poté co svrhnul svého značně nepopulárního předchůdce Muhammada Mursího, jenž během jediného roku v úřadě stihl vinou politického amatérismu a neschopnosti zabezpečit plynulé fungování státní správy promrhat většinu kreditu, jímž jako první svobodně zvolený prezident disponoval. Sísí oproti tomu může zatím celkem dobře spoléhat na značnou apatii Egypťanů, kteří se již tolikrát spálili, že je masově zpět do ulic hned tak někdo nebo něco nedostane.

Egypt nyní stojí před naléhavými výzvami, v jejichž rámci je třeba nastartovat produkci, vytvořit příhodné investiční prostředí, rapidně pozvednout zahraniční důvěru v egyptskou ekonomiku a zajistit základní ochranu nízkopříjmových domácností. V souvislosti s v listopadu schválenou půjčkou 12 miliard dolarů od Mezinárodního měnového fondu jsou však zatím slyšet spíše vážné pochybnosti, zda budou tyto prostředky vynaloženy efektivně či to dopadne „jako obvykle“.

Neúspěchy na domácím poli se tak Sísí snaží vyvažovat zvýšenou asertivitou směrem k zahraničí. Zářným příkladem je právě změna přístupu Egypta k syrské krizi. Sísí již od léta 2013 postupně zmírňoval vyhrocený egyptský postoj k režimu Baššára al-Asada z období vlády Muslimského bratrstva, čímž způsobil trhliny v dosud jednotné „sunnitské frontě“, za jejíhož přirozeného vůdce se pokládá Saúdská Arábie. Odhlédneme-li od vcelku očekávatelných sympatií egyptského maršála k národní armádě potlačující ozbrojenou rebelii, usnadnilo nepochybně sbližování Egypta a Sýrie také sdílení společných nepřátel – jmenovitě džihádistů a tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana.

Egyptský příklon k Sýrii kulminoval 8. října, kdy Káhira překvapivě podpořila ruský návrh rezoluce o příměří v Aleppu v Radě bezpečnosti OSN, aby poté 22. listopadu Sísí v rozhovoru pro portugalskou televizi jednoznačně podpořil Syrskou arabskou armádu v jejím tažení „proti extremistům“. Následné tvrzení libanonského listu o přítomnosti egyptských pilotů na syrském území Káhira rezolutně popřela, možnost participace egyptských vojáků na širší „protiteroristické operaci“ v Sýrii však zůstává ve hře.

Změnu postoje vůči Sýrii je třeba vidět na pozadí všestranně se rozvíjejících vztahů Egypta s Ruskem. Ty jsou logickou reakcí na postoj Američanů, kteří kritizovali Sísího převrat a následnou razantní konsolidaci poměrů, jež definitivně ukončila neperspektivní egyptský pokus o demokratickou transformaci. Americkou kritiku doprovodilo přerušení anuální vojenské podpory Egyptu ve výši necelé jeden a půl miliardy dolarů. Sísí, poučen hořkou zkušeností Husního Mubáraka, jehož ani třicetiletá věrnost vlajce Spojených států neuchránila od pádu přes palubu, přikročil k jednání o dodávkách zbraní a ekonomické spolupráci s Rusy.

Rusové a Egypťané jsou ve shodě, ať již se jedná o způsob boje proti terorismu či odmítnutí licoměrné západní kritiky porušování lidských práv. Pro Rusko navíc představuje nejlidnatější arabská země pomyslnou bránu na Blízký východ, kde by rádo obnovilo svoji ztracenou velmocenskou pozici. Obě země navíc sdílejí historii politických a ekonomických vztahů a současná dohoda o stavbě atomové elektrárny v al-Dab’a nemůže nepřipomenout šedesátá léta a éru budování Vysoké Asuánské přehrady.

Vedle takto konkrétních výsledků se jednání s Ruskem ze strany Sísího ukázalo být též taktickým gestem ve vztahu k Američanům, neboť již na jaře 2015 Barack Obama ve strachu z hrozící „ztráty Egypta“ ohlásil, represím vůči opozici a potlačování svobody slova navzdory, obnovení americké vojenské pomoci Káhiře. Nový šéf Bílého domu Donald Trump jistě nebude vůči egyptskému diktátorovi, jehož žoviálně označuje za „úžasného chlapíka“, sdílet resentimenty svého předchůdce a lze tak předpokládat renesanci egyptsko-amerických vztahů. Nadcházející období “macho-diplomacie“ bude Sísímu nepochybně vyhovovat a Egypt v něm může mnohé vytěžit díky paralelně kvalitním vztahům se Spojenými státy a Ruskem, ale konec konců i Čínou.

Otázkou samozřejmě zůstává vývoj egyptských regionálních vztahů. Svým postojem k syrské krizi se Sísí zle rozkmotřil s tradičním spojencem Saúdskou Arábií. Ta svržení vlády Muslimského bratrstva, na rozdíl od Američanů, v létě 2013 s úlevou přivítala a v následujícím kritickém období spolu s dalšími státy Zálivu (Spojené arabské emiráty, Kuvajt) do Egypta „napumpovala“ finanční pomoc celkově přesahující 20 miliard dolarů, za což pochopitelně očekávala bezvýhradnou podporu svých ambic stát se blízkovýchodním hegemonem. Egyptské říjnové hlasování v OSN tak Rijád přirozeně interpretoval jako „bodnutí nožem do zad“. Bezprostředně poté Saudi Aramco bez udání důvodu přerušilo smluvní měsíční dodávky ropy do Egypta a rovněž se objevily spekulace o možném saúdském financování projektu etiopské přehrady „Obrození“, jejíž stavbu vnímá Egypt jako zásadní hrozbu své vodní bezpečnosti.

V této souvislosti je třeba zmínit i posuny egyptského přístupu k Íránu. Obě země spolu mají od íránské islámské revoluce roku 1979 konstantně špatné vztahy dosud vytrvale odolávající nesmělým pokusům o normalizaci (2003, 2013). Na egyptské straně reálným krokům k sblížení s Íránem v recentní době bránily především ohledy na USA, Izrael a Saúdskou Arábii, nyní však vše nasvědčuje, že by mohl Egypt sebrat odvahu se v tomto ohledu emancipovat. Je však krajně nepravděpodobné, že to udělá způsobem, jenž by mu definitivně uzavřel cestu k obnovení vazeb s wahhábistickou monarchií. Je téměř jisté, že Sísí by sám sebe nejraději viděl jako určitého prostředníka mezi „sunnitskou frontou“ a „šíitským půlměsícem“, což je pozice, z níž pro sebe za dané situace může země na Nilu vytěžit maximum.

Egypt tak v nadcházející etapě čeká komplikovaná hra, v níž, pakliže se nebude držet zkrátka, může na mezinárodní scéně více získat, než ztratit. Na druhé straně, jestli se mu po mnoha desetiletích podaří dosáhnout nezávislosti na exkluzivních partnerstvích a zvládne důmyslně balancovat mezi globálními a regionálními aktéry, stoupne mezinárodně politická cena Egypta na úroveň, jež by lépe odpovídala jeho reálnému geostrategickému významu. To by pochopitelně velmi významně napomohlo i v nezbytné ekonomické stabilizaci země.

Egypt – ostatně stejně jako Sýrie – má přes aktuálně poškozenou reputaci ideální výchozí pozici pro to stát se (na rozdíl od zemí například subsaharské Afriky či zemí „klasického“ třetího světa zahraničními partnery plně respektovaným) zdrojovým teritoriem s výrazným potenciálem technologického a infrastrukturálního růstu i společenské obrody. Obě země mají své vlastní vstupy, možnosti a objem zkušeností, přičemž je třeba konstatovat, že Egypt oproti Sýrii trpí stále ještě relativně nevalnou úrovní technologického rozvoje a z toho plynoucí nízkou přidanou hodnotou výrobního procesu. Sýrie má též výrazně diverzifikovanější strukturu ekonomiky, propracovanější systém investičních pobídek včetně několika průmyslových zón, kvalifikovanější pracovní sílu. Je však vystavena mezinárodním sankcím a je v očích investorů, podnikatelů i výrobců diskreditována mediálním tlakem vytvářejícím nerealistický dojem všudypřítomnosti konfliktu.

Startovní pozice Egypta a Sýrie jsou tedy odlišné, přesto tradiční vazby obou zemí nabízejí široký prostor pro spolupráci v průběhu čelení nadcházejícím politicko-ekonomickým výzvám. V této kooperaci již zcela jistě nebude prostor pro pískem dávno zavátý idealismus období Sjednocené arabské republiky (1958 – 1961), ale bude se jednat o tvrdou a pragmatickou „realpolik“ zahrnující notné elementy konkurence vyplývající z některých oběma státy sdílených charakteristik. Výsledný vztah Egypta a Sýrie ovšem bude v konečném důsledku spočívat především na realitě regionální situace, na realitě globálních vztahů a potřeb a četných specifikách lokální povahy, jež je nezbytné při pohledu nejen na obě země, ale i region Blízkého východu jako takový, brát neustále v potaz.

Mgr. Jan Kondrys, Ph.D. vystudoval obory blízkovýchodní studia a historie na FF ZČU v Plzni. Absolvoval několik studijních a badatelských pobytů v Sýrii a v Egyptě. Je specialistou na moderní dějiny Egypta a reformní proudy islámu se zvláštním zaměřením na téma islámského modernismu v Egyptě. Je autorem řady odborných studií (Religio, Nový Orient, Acta FF ZČU, Dingir). V současnosti se věnuje též publicistice, pravidelně přispívá svými články v deníku Právo a čtrnáctideníku A2. Od roku 2016 působí jako spolupracovník Dealtrade Group.

Related posts