Banner v záhlaví
Banner v záhlaví
Banner v záhlaví

Libanonské protesty: lid proti všem… i samému sobě?

Libanonské protesty: lid proti všem… i samému sobě?

Na počátku libanonských protestů se střetly dva jasné principy – požadavky lidu a zatuhlost stávajícího politického establishmentu. Přestože daný establishment sám není jednolitý a jeho obě hlavní soutěžící frakce se každá postavily k probíhajícím protestům vlastním pragmatickým způsobem, libanonskou ulici si nezískala ani jedna z nich. Protože neschopností využít demonstrující ve svůj prospěch ani jedna z částí establishmentu nezískala konkurenční výhodu nad svým protivníkem, nezbývá oběma frakcím než pokračovat v manželství z rozumu a tímto dočasným pragmatickým spojenectvím čelit libanonské ulici společně – jen možná rafinovaněji a bez případných tragických následků, které by s sebou nesl jakýkoli jiný postup.

Měli-li bychom současnou situaci prakticky shrnout, lze říci, že od začátku protestů se operuje se třemi základními variantami:

1) vláda padne, resp. odstoupí a nastane „vakuum“. Vakuum by nemuselo být úplné, pakliže by taková „revoluce“ měla své zřetelné hlavní lídry. Zatím se ale dle všeho dá hovořit maximálně o „výraznějších postavách“ jako jsou Usáma Saad, Šarbel Nahhás či Nadžáh Wakím. Výhodou daných postav je, že jsou vnímány jako nezkorumpované a nepostižené skandály či nevalnou pověstí hlavní politické garnitury, nevýhodou v zásadě to samé – v kritických momentech dělby politické moci (včetně vypjatějších a násilnějších zvratů) byly většinou nevyhraněné, a jsou tedy vnímány jako relativně slabí či nevýrazní hráči s malou (reálně mocenskou/silovou) základnou. Kvůli jejich především levicové a sekulární orientaci je také otázkou, nakolik skutečně reprezentují zájmy všech protestujících, a jsou-li tedy schopni stát se přesvědčivými zaštiťujícícmi „tvářemi“, které celou (potenciální) revoluci důvěryhodnou a jistou rukou převedou i do nového úředního, adminstrativního a společenského pořádku.

2) některé postavy či strany z Aliance 14. března „ukradnou“ revoluci, resp. se na ní „svezou“ jako „hlas lidu“. Takto („společně“ s lidem) zvítězí nad establishmentem (z něhož se okamžik předtím „vymanily“ svým odchodem z vlády), reálně tedy nad zbývajícími vládními elementy, které jsou – jakoby „náhodou“ – shodné s jejich úhlavními politickými i společenskými rivaly, tj. Aliancí 8. března. Některé tváře 14. března (konkrétně především Samír Džadža z Libanonských sil) zde mohly počítat se dvěma hlavními riziky: a) lid jej mezi sebe nepřijme, a jim se tak nepodaří stát se „jedním z nich“; b) pokud by šlo do tuhého, může se za 8. březen postavit kdokoli od Berrího milicí přes Hizballáh až případně (v určité, pokročilejší fázi) finální stabilizátor situace v podobě vybraných jednotek syrských vojsk (které minimálně jednomu z členů 8. března výrazně dluží za několikaletou „brigádní“ výpomoc při potírání syrských protivládních elementů). Mučednický i akční rozměr Džadžovy osobnosti si nicméně ohledně lákavého fetiše v podobě druhé varianty může nechat zajít – hlava Libanonských sil byla totiž hned po své demonstrativní rezignaci libanonskou ulicí odmítnuta coby jednoznačná součást zkorumpované elity, vůči které protesty v ulicích běží.

3) hlavní zájmové skupiny (tj. v Libanonu vzájemně soutěžící Aliance 8. a 14. března, ze zahraničních patronů obou těchto frakcí pak a) Sýrie, Írán, částečně Rusko; dále b) KSA, Francie, Spojené království, USA a částečně i EU) překonají své rozdíly (potažmo pokušení na vítězství nad svými rivaly „za využití energie vygenerované lidem, ulicí apod.“) a „společně“ najdou řešení, jak udržet své (sice různorodé, stále ale dlouhodobě budované a z pragmatického hlediska i nadále výhodné) pozice „vůli lidu navzdory“.

Zatmco lid se drží první varianty, začíná být stále jasnější, že ta nenabízí ani řešení, ani přesvědčivé a jednoznačné garanty procesu jeho hledání. Lid zároveň odmítl jak ty, kteří v rámci teatrální a oportunistické „solidarity“ s ním odstoupili z vlády na počátku protestů (tj. zejména již uvedené Libanonské síly v čele se Samírem Džadžou), nadále ale odmítá i zbytek vlády, který zůstal (ve většině tedy prosyrský/proíránský blok 8. března – Svobodné vlastenecké hnutí (FPM), Hizballáh, Amal). Nejen proto si možná dosavadní hlavní političtí rivalové uvědomili, že jsou opět „na jedné lodi“ – zatímco 14. březen byl demonstranty odmítnut a je bez reálné zahraniční pomoci, nechce být 8. březen v žádném případě donucen sáhnout k násilí; nikoli tedy proto, že má rád lidi, ale proto, aby nebyl za despotu a politicky se tak navěky nezdiskreditoval. Do toho mohou být obě hlavní frakce pod stále větším tlakem svých zahraničních sponzorů – od Saúdské Arábie, Francie a Západu (v případě Libanonských sil, ale i Harírího sunnitského Mustaqbalu) až po Írán či latentně Rusko a Sýrii (v případě Hizballáhu a „Awnova“ FPM). Všechny tyto zahraniční síly přeci investovaly obrovské množství času, peněz a sil do toho, aby si své pozice vybudovaly a obhájily ve stávajícím pořádku – a ne aby vše začaly budovat znovu v jakémsi „demokratickém bordelu“.

Hlavní rivalové se tak s největší pravděpdobností budou nuceni dříve či později dohodnout efektivě mezi sebou, překonat (iluzorní) momentální pokušení k využití zdánlivé výhody oproti protivníkovi – a (opět) zaujmout společný postoj proti lidu. Samozřejmě tak, aby byl výsledek co nejpřirozenější a co nejméně násilný. A možná se to už děje – vláda totiž, jak se zdá, vůči demonstrantům aktuálně zaujala taktiku zakomponování „vnějšího“, resp. „objektivního“ faktoru, tj. nutnosti zprovoznit cesty proto, aby bylo zachováno „právo na volný pohyb“. Což je moudrá orwellovština, protože na takovém základě už se dá rozumně nasadit armáda, přičemž nikoli proti demonstrantům, ale pro hájení základních práv občanů. Pak už je jen otázkou, za jak dlouho začne revoluce „požírat“ své vlastní děti, resp. za jak dlouho se proti nim postaví ti samí, za které se demonstrati berou – tedy obyčejní lidé, kteří chtějí jet do práce, do lékárny, na nákup či (až je otevřou) do škol nebo bank.

Armáda tak bude moci asertivně – a zároveň s ospravedlňující spoluúčastí lidí ochotných pokračovat v dosavadním životě – začít postupně (a legálně, zároveň bez dohledatelného autorství té či oné politické strany) rozmělňovat původní silný revoluční náboj až do toho stádia, kdy mu dojde energie úpkně. Nejrealističtějším scénářem dalšího vývoje tak momentálně je aplikace salámové metody či „vyhnití“. Což mimo jiné ukazuje, že co se zdá být typicky českým know-how, může dost dobře fungovat i jinde.

Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group

Related posts