Dění v Iráku a Libanonu se v posledních týdnech vyvíjí jako přes kopírák. Demonstrující opozice v obou zemích ztotožňuje politické elity v Bagdádu i Bejrútu s „režimem“, který dle nich musí „padnout“. To logicky znamená požadavek na konec daných elit, a to včetně jejich společenského vlivu, majetků i moci.
Zatímco v Iráku už jsou mrtví, Libanon se takovému scénáři snaží za každou cenu vyhnout. V Paříží Východu panuje mezi bezpečnostními složkami a demonstranty určité porozumění, kdy každá strana zatím ví, kam může zajít. První krev by tu znamenala narušení tohoto ekvilibria, zároveň prudkou diskreditaci vlády na mezinárodním poli (rozuměj především u „mezinárodního společenství“, resp. na „Západě“, což samozřejmě není málo…). V Iráku si všichni na smrt zvykli, tj. při adekvátním kulturním překladu tu, jakkoli je to cynické říct, jsou události zhruba stejně vyhrocené jako v Libanonu, resp. ani zde se za určitou mez zatím nejde.
Určitou mezí mám přitom na mysli taková (násilná) opatření proti demonstrujícím, která by významná (s největší pravděpodobností zahraniční) síla považovala za nutná aplikovat pro to, aby stávající politické systémy udržela v chodu za každou cenu, tedy i naproti vůli lidu, resp. „ulice“. USA či Západ by libanonskou a/či iráckou vládu byly proti demonstrujícím ochotny podpořit pouze v případě, že by přes ně měly rozehránu natolik sofistikovanou strategickou partii, že by ji jejich pád(y) zásadním způsobem ohrozil(y). Nic takového ale USA ani Evropa nemají – stran daných dvou teritorií mají pouze série strategicky nenavazujících nekoncepčností, případně (nanejvýš) řemeslně propracované taktiky k rozvrtání stávajících pořádků; nikoli však ucelené postupy k budování či aspoň nabízení alternativ. Izrael by mohl mít zájem na chaosu i pádu obou vlád, protože přes ně v obou zemích svůj vliv zručně uplatňují entity loajální Teheránu. Důvody, páky či prostředky k tomu, aby obě vlády držel, naopak nemá. Izraelské, západní a americké zájmy tak stojí spíš na straně protestujících.
Jde-li o KSA, pak ta může mít zájem na udržení se (libanonského premiéra) Harírího, nebude za ním ale stát bezvýhradně. Tvrdě bude obhajovat výhradu premiérského postu pro sunnitu (v Libanonu), přičemž bude doufat, že se na něj podaří prosadit někoho, kdo bude Království nakloněn. Tak či onak bude ale nadále prosazovat „své“ koně, tj. v Libanonu především Samíra Džadža, v Iráku pak sunnitské vlivové skupiny. KSA není primárně proti obměně libanonské (a zejména irácké!) vlády ve prospěch svých chráněnců, chce si ale celý proces maximálně pojistit. V žádném případě nemá zájem na chaosu, pokud by z něj měla vzejít „nepřehledná“ demokracie, případně – Alláh zapověz! – podobně „nepovedený“ sunnitský premiér jako (dřívější, prodamašský) Nadžíb Míqátí.
O Rusku se v případě obou teritorií nedá mluvit; situace pro něj představuje maximálně soubor proměnných, které se později pokusí zúročit vlivově, obchodně a strategicky, zatím ale nenazrál čas. Průběžně sice probíhají jednání (zejména na úrovni vojenských expertů plánujících přípravu cesty k tomu, aby jednoho dne bylo možné zemi cedrů dodat kompletní leteckou obranu i stíhací letectvo, které – na přání Izraele a v důsledku toho i v důsledku „zákazu“ ze strany USA – dodnes nemá; pochopiteně s tím, že taková dodávka bude zcela v gesci Moskvy). Podobně v Iráku, přestože tam jsou stávající závazky ze strany Moskvy v rámci možností plněny. Obecně lze ale říci, že Rusko se k současné situaci v Libanonu a Iráku staví zhruba tak, jako Čína k Blízkému východu posledních deseti let jako celku – zatím vyčkává.
Vylučovací metodou docházíme k tomu, že jediným hráčem, který by mohl mít (v pokročilejší fázi protestů) zájem na jejich eliminaci za „každou cenu“, je Teherán, resp. íránský revoluční klérus. Ten je nicméně nyní ve fázi, kdy jednak a) velmi důsledně zvažuje každý další krok (protože pokazit násilím se toho dá skutečně hodně, velmi rychle, nenávratně a hlavně zbytečně), zároveň b) horečnatě hledá „náhradní řešení“.
V jeho rámci tu jsou dvě hlavní složky: důsledné a) oddělování obou témat (tj. řešení Libanonu i Iráku striktně separátně a dle specifik i potřeb obou zemí, a to i přes to, že Teherán a Revoluční gardy mají tendenci vnímat nepokoje v obou zemích jako provázané činnosti, namířené primárně na destabilizaci role Íránu v Iráku a v sousedství Izraele); dále b) čas a forma (za co nejméně drastických okamžitých opatření proti demonstrujícím je potřeba získat co nejvíce času pro to, aby bylo nalezeno záložní řešení; příjemným vedlejším produktem může být opotřebování davu, únava a další objektivní faktory – nutnost živit rodinu, dennodenní fungování apod.).
Kýženým výstupem pro jednu z alternativ, s níž „teheránští“ stále více počítají jako s jednou z reálně „stále pravděpodobnějších“ (tj. vystříhání se násilí a nahrazení mocenských struktur v přinejmenším jedné /Libanon/ či obou zemích) je pochopitelně „předání moci“ do co nejprověřenějších rukou tak, aby maximum existujících, resp. složitě vytvořených vazeb zůstalo zachováno; ba co víc – bylo tak ještě lépe kryto. To znamená najít natolik důvěryhodné a zároveň nezdiskreditované tváře, které budou svěřenou roli plnit tak dlouho, jak to jen bude možné. Pokud se totiž na věc podíváme realisticky, pak současný stav opravdu není dlouhodobě udržitelný. Lidé v obou zemích mají za desítiletí „okoukaných“ politických tváří prostě dost, a to do takové míry, že odmítají „občansky spolupracovat“ už i tím nejelementárnějším způsobem. A byl byl hloupý ten, kdo by to nechápal, přičemž teheránští analytici hloupí nejsou.
Podobně ale ani ostatní, tudíž „bylo by velmi pošetilé“ myslet si, že takto uvažují pouze oni sami. Jde spíš jen o to, že íránské vlivové síly jsou momentálně nejexponovanější entitou v tom smyslu, že se od nich čeká a) tvrdý zásah, v důsledku kterého pak přijde b) oprávněná mezinárodní kritika, a tedy i c) jejich finální diskreditace, ideálně ještě d) opravňující k jakékoli „protiakci“ vůči Teheránu. Nicméně opět: tak hloupí, aby jim nedošlo toto, íránští analytici také nejsou. V „hlavním štábu“ Revolučních gard tak aktuálně probíhají vzrušené debaty mezi „jestřáby“ a revolučně-exportními „holubičkami“ (!) o tom, s jakou mírou (buď) násilí, nebo rafinovanosti postupovat, stále víc to ale vypadá, že poslední slovo bude mít – i zde – řešení šalamounské.
Na druhé straně je to vlastně jednoduché a známe to i sami: nejdřív máme a) revoluci znamenající příchod nových společenských pořádků; pak ukáže, že to bylo „jen“ b) předání; a v momentě, kdy i toto vyčpí a na povrch se vyvalí něco, co ani radši nechceme vědět, přichází nutně nějaká obdoba schování (moci či čehokoli jiného) do c) svěřenských fondů (= resp. po Pohádce o Spravedlnosti následuje ta o Královně Koloběžce).
Takže nyní jde vlastně jen o to, aby jejich pravou formu našly v co nejbližší době (ideálně) všechny relevantní síly v Iráku i Libanonu – a to pokud možno co nejhladčeji.
Ondřej Krátký, Rebuildsyria.cz / Dealtrade Group.
