Opakovaná úmrtí vysokých íránských důstojníků v Sýrii během minulých let, jakož i četná setkávání vojensko-politických představitelů obou režimů, jsou jedněmi z mnoha doprovodných jevů intenzivního íránského angažmá v Sýrii (na pozadí tamní občanské války od r. 2011). Ve své následující analýze se Tomáš Raděj podrobně vyjadřuje k jeho jednotlivým vybraným aspektům.
Zvláště před rokem a půl, na podzim 2015, se ukázalo, že Teherán nemá v Sýrii jen hrstku poradců, která by v teple kasáren radila svým syrským protějškům, což do té doby Írán vehementně tvrdil. Smrt význačného íránského generála Hosejna Hamedáního (HH) a o pár dní později zabití dvou dalších význačných íránských důstojníků (gen. Hamíd Mochtárband a plk. Faršád Hasúnizáde) tehdy poukázaly na intenzitu íránského angažmá ve více než 6 let trvající občanské válce v Sýrii. Přestože základní premisy íránského vměšování do syrského konfliktu zůstávají de facto nezměněny, přece jen stojí tato íránská politika za detailnější rozbor, mimo jiné též v interakci s ruskou vojenskou intervencí na podporu Damašku. Vraťme se však k vysoce postaveným obětem z řad íránských složek.
Brigádní generál HH nebyl lecjakým generálem ani na íránské poměry, v nichž navzdory obecnému laickému pohledu není – či spíše v minulosti nebylo – až tak pekelně obtížné získat generálskou hodnost, tehdy mimo jiné i díky neochvějné loajalitě vůči režimu, nezpochybnitelnému kádrovému profilu a také na základě všelijakých zásluh z dob irácko-íránské války (1980-88). Ostatně podíváme-li se do historie tohoto krvavého konfliktu, jenž dodnes patří k nejvíce připomínaným formativním obdobím islámské republiky Írán, můžeme zaznamenat i 30leté generály, po nichž jsou dodnes pojmenovány významné dálniční tahy, školy, kulturní centra apod. (za mládí tehdejších vojenských lídrů však částečně mohou i brutální čistky, jež se po r. 1979 bolestně dotkly důstojnického sboru šáhových ozbrojených sil, přičemž stojí za zmínku, že svým rozsahem a zaslepeností připomínají Chomejního čistky z l. 1979-80 bezuzdnou decimaci důstojnických kádrů z dob stalinismu – pozn. autora).
Brig. gen. HH si však získal skutečné ostruhy již na konci 70. let jako mladý důstojník IRGC (íránské revoluční gardy, ozbrojená páteř íránské teokracie) během potlačování komunisticky orientovaných nepokojů v íránském Kurdistánu, a posléze byl „ukován“ v irácko-íránské válce, po níž prošel různými vysokými velitelskými funkcemi – stal se mimo jiné samotným zástupcem velitele IRGC gen. Mohammada Alí Džafarího, dlouho odpovídal za oblast Teheránu (tzv. Greater Tehran) a stál nejen za utišením studentských bouří v r. 1999, ale též za brutálním potlačením povolebních demonstrací v r. 2009. (Pro svou roli v tvrdých zásazích a represích proti demonstrantům v roli velitele nechvalně proslulé divize IRGC Mohammad Rasúlalláh byl následně HH zařazen na mezinárodní sankční seznam – pozn. autora). Podle íránských zdrojů byl HH v Sýrii jen na několikadenní inspekci a v noci z 8. na 9. října 2015 poblíž vojenského letiště u města Halab (Aleppo) „se stal mučedníkem“ i s několika svými bodyguardy, aniž bychom se přesněji dozvěděli, jakým způsobem byl HH zabit – obecně se jeho smrt připisuje operaci tzv. Islámského státu (IS). Oslavné procesí dne 11. října 2015 v Teheránu a pohřeb o den později v rodném Hamadánu na západě země doprovázela uctivá slova uznání z úst nejdůležitějších íránských představitelů, včetně prezidenta Hasana Rúháního či Nejvyššího vůdce (rahbar) Alí Chameneího, jenž označil HH za muže, který „v posledních letech zasvětil svůj život ochraně svatých míst v boji proti bezohledným a protimuslimským takfíristickým teroristům – na této stezce cti se stal mučedníkem“. Bývalý kontradmirál Alí „Admirál“ Šamchání, šéf Nejvyšší národní bezpečnostní rady, slíbil při pohřební ceremonii „odvetu“ a „úplné zničení“ nepřátelských skupin v Sýrii.
HH je jednou ze skutečně výrazných postavou IRGC, padlých v syrském konfliktu (a jen v r. 2015 druhou po brigádním generálovi Muhammadu Alí Alláhdádím, jenž v lednu 2015 zahynul při izraelském náletu v oblasti Golanských výšin na jihu Sýrie. Při tomto izraelském úderu zahynul též Džihád Mughníja, proslulý operativec Hizballáhu a syn velmi známého Imáda Mughníji. Není ovšem jisté, zda Izrael na dané osoby cílil vědomě, či zda se jednalo o útok bez znalosti složení skupiny, navíc existují i další verze smrti íránského generála, jež ji zasazují do jiného data a na jiné místo. Existuje ale mimo jiné předpoklad, že skupina zabitých v oblasti Golan pobývala kvůli detailnějším informacím o izraelské přeshraniční pomoci raněným syrským teroristům – pozn. autora). K vysoce postaveným íránským obětem v syrské válce patří dále nesmírně zkušený expert na Libanon, brigádní generál Hasan Šáterí, zavražděný v únoru 2013 západně od Damašku při své pozemní cestě do Bejrútu, když se vracel ze severosyrského Aleppa. Není úplně jisté, zda lze autorství útoku připsat protirežimním islámským radikálům, ale jeví se to jako zdaleka nejpravděpodobnější verze, i když z Teheránu se vyrojila řada typických obvinění proti „sionistickým vrahům“. Uřezaná hlava Šáterího, vystavovaná vrahy na obdiv, tehdy oblétla svět prostřednictvím internetu. Následovali další zabití íránští generálové, jmenovitě už zmiňovaní Alláhdádí a Hamedání.
Smrt dvou dalších zkušených íránských důstojníků z IRGC, jimiž byli brigádní generál Hamíd Mochtarband a plukovník Faršád Hasúnízáde, oba zabití 12. října r. 2015 v jižní Sýrii, přišla velmi krátce po úmrtí HH a i v tomto případě byly zprávy o jejich úmrtí velmi kusé – každopádně podzim 2015 byl pro Íránce v Sýrii velmi nešťastným.
Navzdory občas oznamovaným úmrtím příslušníků íránských bezpečnostních složek na syrském území rétorika z Teheránu důsledně označuje roli Íránu za „poradenskou“, padlí tak nejsou součástí kontingentu ozbrojených sil ve smyslu bojových jednotek, které by se v Sýrii zapojovaly do přímých bojů, nýbrž vždy jen „vojenskými poradci“. Předpokládá se, že kromě IRCG (jež nepochybně mají na íránském angažmá lví podíl) se v Sýrii pohybují operativci z íránských zpravodajských služeb (jejichž aktivity jsou zaštítěny ze strany MOIS – Ministry of Intelligence and Security) a dokonce i z policejních složek, trénovaných na potlačování demonstrací (součást tzv. LEF, neboli Law Enforcement Forces, prokázala svou účinnost v r. 2009, když potlačovala demonstrace proti znovuzvolení prezidenta Ahmadínežáda – i když některé důležité detaily nejsou přirozeně známy, LEF si tehdy očividně počínali dosti schopně, když musely reagovat na nečekaně velkou vlnu občanských nepokojů. Vezmeme-li do úvahy šíři protestů a následný počet obětí z řad civilistů, z technického hlediska nebyl tento nikterak vysoký a lidové nepokoje se podařilo efektivně zvládnout. Rolí LEF – jakkoliv paradoxně to může znít – je tak naučit syrské policejní složky potlačovat civilní nespokojenost bez „zbytečných“ masakrů. Prosakují informace, že z pragmatického pohledu považoval kupříkladu Teherán masakr takřka 100 civilistů při nepokojích v regionu Húla v provincii Homs v květnu 2012 za primitivní a „neužitečně“ těžkopádnou odpověď. Íráncům prý také nejednou vadilo, že jejich rady na použití policie v městských celcích nebyly vyslyšeny a namísto toho byla opakovaně a těžkopádně nasazena syrská armáda a provládní milice, zvané „Šabíha“ – pozn. autora). Nic nenasvědčuje tomu, že by se v Sýrii – byť jen okrajově – objevovali instruktoři z řad pravidelné íránské armády (tzv. Arteš), ale už jen fakt, že kromě elitní části IRGC pro úkoly v zahraničí (tzv. expediční sbor Qods, neboli Jeruzalém – vede jej věhlasný genmjr. Qásem Solejmání, který má dle předpokladů na starost „syrskou kampaň“ – pozn. autora) se syrského dobrodružství účastní pozemní síly IRGC, stojí za zmínku, jelikož se tak patrně děje v historii IRGC poprvé. Přesto ale zatím nelze mluvit o masivní přítomnosti Íránců, v Sýrii totiž Teherán zjevně upřednostňuje „kvalitu nad kvantitou“ a posílá do terénu svou skutečnou elitu. Nemluvě o tom, že na straně proasadovských sil spíše fyzicky bojují od r. 2012 příslušníci libanonského hnutí Hizballáh a k tomu i členové iráckých šíitských milicí, jež ideologicky vzhlížejí k Íránu a jsou jím – plně či částečně – cvičeny a financovány (kromě iráckých milicí Asá´ib Ahl al-Haqq a Katá´ib Hizballáh vznikla v r. 2012 rovněž poněkud vágní mezinárodní šíitská formace s názvem „Brigáda Abú al-Fadl al-Abbás“. Ta zřejmě může shromažďovat vybrané kádry z Hizballáhu a ze „zavedenějších“ iráckých uskupení, plus nové rekruty jak z Iráku, Libanonu a Sýrie, tak též potenciálně z Íránu a z dalších zemí – tedy jakási forma šíitských „interbrigadistů“, leč naše informace jsou přirozeně mlhavé – pozn. autora). Role Teheránu je tedy skutečně zatím spíše poradenská a koordinační, můžeme ovšem předpokládat, že měl-li by být syrský režim ohrožen fatálnějším způsobem, Írán by jistě uměl své angažmá intenzifikovat zcela zásadním způsobem (a to patrně od masivnějšího verbování iráckých šíitů a přesvědčování Hizballáhu, aby navýšil své úsilí, až po přímější angažmá svých vlastních; velký potenciál by pak mohla představovat i afghánská komunita v Íránu, z jejíchž řad by na základě rozličných motivů mohli proudit na území Sýrie další bojovníci, a to nejen z protežovaného (šíitského) hazárského etnika – pozn. autora).
Základní motivy Íránu pro tak pevnou podporu režimu Baššára al-Asada zůstávají v průběhu konfliktu neměnné – Sýrie pod taktovkou Asada je součástí tzv. „rezistence“ proti západní hegemonii ve formě nespravedlivých politik (nejen) USA a Izraele, ale představuje také spojence, díky němuž lze mnohem snadnějším způsobem kooperovat s Hizballáhem, uskupením vytvořeným během revolučního kvasu íránské islámské revoluce na počátku 80. let (kdy se stal Hizballáh ve víru libanonské občanské války dítkem, stvořeným íránskými „pásdárány“, neboli IRGC). Dnes stále platí, že Hizballáh je prodlouženou a disciplinovanou paží Íránu, která může velmi schopně vést (zástupné) války a operace nejen v regionu. Nesmíme však opomíjet ani významnou symboliku íránské pomoci Sýrii, tedy státu, který kdysi jako jediná arabská země stál na straně zle krvácejícího Íránu v době války s Irákem, již v Teheránu důsledně nazývají „vnucenou válkou“ a íránskému válečnému úsilí se neřekne jinak než „svatá obrana“. Tehdejší podpora ze strany Háfize Asada (otce současného syrského prezidenta) bývá mimochodem Íránci oficiálně zmiňována jako jeden z důvodů, proč Teherán prostě neopustí Sýrii v jejím boji proti teroristickým skupinám.
Argumentace íránské diplomacie, vysvětlující pozice země ve vztahu k očerňovanému asadovskému režimu, vychází jednoduše především z toho, že legitimní prezident Sýrie bojuje proti násilné opozici, která navíc ve své současné většině představuje globální bezpečnostní hrozbu. V současnosti Teherán zdůrazňuje, že umíněným trváním na odchodu Asada jeho oponenti nejenže přehlížejí fakt, že Sýrie by se propadla do ještě většího chaosu (nověji se v Íránu používá módní výraz „libyjský scénář“ – pozn. autora), ale také přehlížejí „vůli lidu“, kteréžto sousloví Írán s oblibou používá i pro Irák, Bahrajn či Jemen. Podle íránských diplomatů je nutné si uvědomit, že ač prezident Asad ztratil velkou část Sýrie, na jím ovládaných územích stále žije 70-80% populace. Krátkozrakost USA a Evropy ve vztahu k tzv. „umírněné opozici“ (jež podle Teheránu vlastně neexistuje) Írán kritizuje, zatímco politiku absolutistických monarchií Perského zálivu (Saúdské Arábie a Kataru) v Sýrii považuje Teherán za zcela promyšlenou a inherentní zlovolnost. Rijád je trnem v oku Íráncům i proto, že ve vztahu k němu je Západ shovívavý a mnohdy mlčenlivý (proto neustálé – a vpravdě leckdy trefné – výtky vůči dvojím standardům Západu, který usilovně přehlíží „saúdskou agresi“ v Jemenu a šíření rigidního saúdského wahhábismu po celém světě jakbysmet – pozn. autora). Rozmanité islámské radikální skupiny na území Sýrie označuje íránská propaganda mnohdy za (přinejmenším částečně) západní výtvor, jenž má zasít svár na Středním východě a posloužit západním zájmům a ambicím. Ostatně mnozí (nejen) íránští konzervativci ani na chvíli neváhají považovat celkovou západní strategii v oblasti za snahu změnit režimy na Středním východě v poslušné poskoky/spojence USA, potažmo Izraele.
Ruský zásah v Sýrii íránská diplomacie dlouhodobě vítá, je nasnadě, že dlouhodobější ruské záměry vyhovují i strategickým cílům Teheránu, k nimž patří především přežití syrského režimu a potírání islámských radikálních uskupení, jež jsou mnohdy ze své podstaty nenávistně protišíitské a navíc (nikoliv překvapivě) podporované úhlavním nepřítelem v regionu, tedy Saúdskou Arábií. Třebaže se vícekrát vynořily hlasy, jež mají za to, že Írán může být svým způsobem rozhořčen z náhlého ruského vstupu na scénu v r. 2015, kdy jaksi hrozilo, že Putin „ukradne show“ pro sebe, opak je podle mého názoru pravdou. Navíc i podle oficiálních vyjádření z Teheránu Írán beze zbytku podporuje ruské rozhodnutí vystoupit rezolutněji ve prospěch Baššára al-Asada, ve veřejných prohlášeních pak Írán mluví například o „koordinaci leteckých úderů s Ruskem“ či o „společných konzultacích Íránu, Iráku, Sýrie a Ruska“. Pevné rusko-syrské spojenectví je dále záležitost trvající dlouhá desetiletí a v podstatě již od 60. let lze hovořit o nadstandardních vztazích mezi Moskvou a Damaškem. Pro Rusko představuje Sýrie nejen zemi, z níž může projektovat svou vojensko-politickou moc ve východním Středomoří, ale ruský kalkul musí evidentně brát v potaz také fakt, že na území Sýrie namnoze bojují četní ruští občané muslimského vyznání, kteří představují teroristickou hrozbu do budoucna. Je lepší zabíjet své radikální občany na území Sýrie, anebo po jejich návratu čelit problémům na ulicích ruských měst?? Dalším strašákem je pro Moskvu potenciální destabilizace Kavkazu a Střední Asie, již radikálové původem z těchto regionů mohou započít po svém návratu ze syrského konfliktu. (Skvělým příkladem jsou epizody z 90. let a z počátku 21. století, kdy hrstka zocelených veteránů z Afghánistánu hraje nepoměrně velkou roli v subverzivních operacích proti státu /např. Alžírsko, Jemen či Maroko/, a to jak díky zkušenostem a navázaným kontaktům, tak v neposlední řadě i díky inspiračnímu potenciálu, jejž zhusta představují pro nejen muslimskou mládež – pozn. autora). Významným faktorem je pro Rusko i rozšíření jeho operačních kapacit, v tomto ohledu je oprávněně zmiňována zvláště námořní základna v přístavu Tartús na syrském pobřeží; zdejší přístavní kapacity občas využívá též íránské vojenské námořnictvo. Z tohoto pohledu je naprosto logické, že Rusko nemá až tak úpěnlivou strategickou potřebu útočit na východní Sýrii pod nadvládou IS, ale za palčivější problém považuje ohrožení západních částí země, kde jsou Rusové dislokováni – za hrozbu tak Moskva považuje rejdy Džabhat an-Nusra na severozápadě země a dále v r. 2015 vytvořenou koalici teroristických skupin Džajš al-Fath (DF), podporovanou Rijádem, Katarem a Tureckem. Rusko pochopitelně nestojí o radikály, kteří jsou nepříjemně blízko operačním prostorům ruských ozbrojených sil.
Navzdory nejen americké propagandě mají Rusové v Sýrii několik obrovských výhod, jež mohou jejich letecké údery učinit ve srovnání s těmi „koaličními“ efektivnějšími a pro syrské teroristické skupiny mnohem nepříjemnějšími. K tomu může třeba přispět menší (?) ruská starost o tzv. colaterall damage (což souvisí i s postojem ruské veřejnosti ve srovnání s postojem citlivějších – a pokrytečtějších – západních voličů), ale především skutečná zpravodajská kooperace se Sýrií a s Irákem, přičemž zvláště Damašek stále jistě umí výborně vytipovat vhodné cíle pro účinné letecké údery. Ruské zaměření se na všechny teroristické skupiny v Sýrii bez rozdílu také představuje svého druhu výhodu, poněvadž oslabení různých uskupení – bez prapodivné americké potřeby rozlišovat mezi skutečně zlým IS a „umírněnějšími islamisty“ – potenciálně znamená různorodější územní zisky pro syrské vládní síly.
Závěrem můžeme konstatovat, že ačkoliv íránské vměšování do konfliktů v cizině není ničím novým, syrská kampaň Teheránu představuje – především kvalitativně – skok kupředu, což zřetelně svědčí o silném přesvědčení íránských elit, že Sýrie a její udržení jsou strategickým národním zájmem Íránu. Ostatně byl to sám Chameneímu blízký hodždžatolislám Mehdí Tá´eb, vlivná figura v čele tzv. Strategické základny Ammár (organizace, která bojuje proti západní „soft war“ vůči Íránu), kdo již v r. 2013 prohlásil, že Sýrie je „35. (a strategickou) provincií Íránu“ a že „pokud padne Sýrie, neudržíme Teherán“.
Mgr. Tomáš Raděj, Ph.D. Vystudoval politologii, mediální studia a žurnalistiku na Fakultě sociálních studíí MU v Brně. Doktorát z politologie obhájil na Katedře politologie v lednu r. 2010, jeho disertační práce vyšla knižně pod názvem Irácké povstání v letech 2003-2009. Strategie, taktika a ideologie islámských radikálních a nacionalistických uskupení. Působil rok jako konsul na Velvyslanectví ČR v Bagdádu během sektářské války mezi sunnity a šíity (2007) v Iráku, dále v l. 2010-2011 pobýval jako výzkumný stipendista na American University of Beirut (AUB) v Libanonu a v l. 2013-2015 byl 1. tajemníkem (a zástupcem velvyslance) českého zastupitelského úřadu v íránském Teheránu. Odborně se zaměřuje na islámský radikalismus, sebevražedný terorismus a zahraničně-bezpečnostní otázky zvláště Blízkého východu. Je autorem řady odborných analýz, článků a publicistických textů.
