Přinášíme další komentář k výběru z aktuálního dění posledních dnů, tentokrát s lehkým dotekem magična, nicméně pevně zakotveného v samé podstatě jinak řádně zemitých jevů i okolností.
I. Lucie. Fotka s mladou skautkou konfrontovanou se skinem je technicky i umělecky působivá, jen nevím, jestli by si na autora neměly došlápnout úřady kvůli posilování stereotypů: skinhead má holou hlavu, černou bundu a působí podrážděně, skautka je asertivní, hýří barvami, a zatímco Forrest Gump měl peříčko, ona má bublinku. Je s podivem, že se natolik sugestivního výjevu chytila periodika, která jinak stereotypy odsuzují. Nebo jen nějaké stereotypy? Dobrá, zaměřme se raději na poselství: mladá slečna, která něčemu věří, diskutuje s o něco starším mladíkem, který něčemu věří. Dívka působí křehce a je v lehce strnulé pozici připomínající ohroženou veverku, on gestikulací a profilem evokujícím ještěra působí jako agresor. Tudíž síla fotky je hlavně v tom, že ačkoli jsme tam nebyli, může si tam každý z nás dosadit cokoli, co nám vyhovuje. Tím se z těch dvou stává platforma pro našich pár sekund mediální hygieny, což by ale ještě šlo. Závažnější jsou jiné věci – namátkou mediální mašinerie, kterou to všechno vyvolalo, podobně jako to, do jaké míry musí ti dva být svým způsobem produkty okolí, která na ně působí. Tak trochu mi totiž přijde, že zatímco naoko reprezentují každý svou svobodu či ideál, ve finále jsou jen hadrem na koštěti vyšších sil, které si přes ně hlavně v médiích řeší své účty, a to aniž by je jak skin, tak Lucie zajímali o moc víc než potud, pokud jsou takhle využitelní. V neposlední řadě ale oba mají, co chtěli – jsem přesvědčen o tom, že v rámci svých paradigmat a mentálních limitů umí oba argumentovat skvěle, nicméně obecným výstupem bude dost pravděpodobně stejně zjištění, že jak ona, tak on vidí věci stejně jen svým vlastním pohledem; pokud ovšem jeden i druhý nesleví a nezamyslí se nad tím, proč se protějšek dostal tam, kde je, případně neprojeví elementární množství empatie, nebude mít ještě dlouho jakákoli diskuse žádný smysl (komentář: Ondřej Krátký).
II. Macron. S vítězstvím Emmanuela Macrona to mám podobně jako s Erdoğanem v Turecku – osobně bych to rád viděl jinak (za mě určitě Le Penová, protože na mě působila sympaticky a lidsky, a protože jen u tzv. „extremistů“ – mimochodem v čem je extremistka? – je záruka, že aspoň něčím pohnou /přičemž všichni víme, že systém zůstane více méně ten samý, aspoň se ale vymění okoukané obličeje a obnošené fráze/). Dalším důvodem je námi řešená Sýrie, kdy je skoro jasné, že Macron půjde na ruku „duchovním“ otcům její destabilizace. V neposlední řadě je ve hře stále argument, že jeho role bude natolik udržovací, až alternativa v roce 2022 bude ještě intenzivnější. Ale kdo ví? Prozatím to realisticky a pragmaticky beru tak, jak to je. Na paměti mám přitom 3 věci:
První je ta, že výrazná osobnost s alternativními nápady s sebou vždy přináší jedno základní riziko, lze ho nazvat třeba „manažerské nebezpečí“. Tj. zatímco „autoritář“, „extremista“, popřípadě jiný „krajní“ může být za určitých okolností sám o sobě docela cool, přitahuje svérázný druh jeho charismatu obvykle psychopaty, kteří se ve stínu jím představované svíce mohou plně realizovat. Takový Miloš Zeman, kterému jsem vděčný za nejeden postoj z minulých let (včetně těch týkajících se Sýrie), by mohl vyprávět – jestli totiž politicky sejde, nebude to určitě virózou, ale spíš partou profitérských tupců, kterou si kolem sebe vystavil a kteří mu na jedné straně pochlebují, na druhé jim ovšem Miloš, jeho energie a koneckonců i post, který zastupuje, dlouhodobě slouží jen jako prostředek k dosažení vlastních zájmů či ventilaci ega.
Druhou věcí je vznik nové disciplíny pro zápisy do Guinessovy knihy rekordů, a sice „rychlosti absorbce rebela establishmentem a míry následně vzniklé deziluze u všech, kdo věřili v jeho opravdovost“. Momentálně s přehledem vede Donald Trump, nikde ale není psáno, že by mu Le Penová nemohla přinejmenším (obrazně) dýchat na záda.
Třetí věc, zdaleka ale ne poslední významem, je to, že jde o vůli lidu. Přičemž bych si na sto procent netroufl tvrdit, že Macron vyhrál díky zaslepenosti nebo mediální masáži, ale skutečně i díky tomu, že situace se nějakým záhadným způsobem lepší. Nevím, jestli se o kritických věcech tolik nemluví, nebo jestli byly vyřešeny či jsou řešeny, případně jestli je ve vzduchu skutečné zlepšení. Faktem ale je, že vývoj typu Trump, Brexit či vývoj v Turecku zřejmě splnil několikerý účel: původně kritizované tahy v daných zemích se ukazují (minimálně tam) jako základy překvapivé stability, ač to každý není schopen připustit; Evropě došlo, že by si měla vybrat, jakou cestou chce vlastně jít; a dost možná návazně na to se (aspoň některé) elity probraly a zjistily, že aspoň něco je třeba dělat (komentář: Ondřej Krátký).
III. Márquez. Možná je to (viz předchozí téma) prostě jen tím, že tu opravdu máme magický realismus v praxi – v tomto případě v podobě efektu, který si nikdo nedokáže vysvětlit. Momentálně se totiž zdá, že minimálně evropský („bruselský“) establishment svou pozici ukočíroval. Je sice na diskusi, zda se o to zasloužil víc strach z vnitřního „nepřítele“ v podobě obyčejných lidí a případných důsledků jejich nespokojenosti, nebo prodej víry v moc oblíbených strašáků vnějších (v první řadě Ruska) a jejich případného vlivu na oslabenou EU, případně obavy z toho, že ruský či kterýkoli jiný strašák by se při pokračující nespokojenosti lidí s chováním elit byl schopen s nimi domluvit jaksi napřímo a lépe – tudíž bude lepší, když mu drobnými zlepšeními sebereme vítr z plachet.
Jde-li skutečně o „magický“ real(polit)ismus až márquezovského střihu (a mluvili-li jsme minule o „Babišově“ kronice ohlášené smrti), vypadá to nyní, že v rámci stejně magického efektu (nebo snad kouzla nechtěného?) je i v případě Miloše Zemana a jeho aktuálních taškařic (které jejich povahou a závažností velmi důsledně odlišuji od toho, co Zeman dělal, jak vystupoval a co pro mě osobně reprezentoval před tím) na místě nestora Garcíu znovu vzpomenout – konkrétně se podle mě dá mluvit přinejmenším o podzimu patriarchy, případně ještě jinak: velmi pravděpodobně to vypadá, že pro mnohé ze suverénů, kteří ještě nedávno symbolizovali div ne avantgardu nadcházející de-elitizace, se za chvíli nenajde nikdo, kdo by jim psal (komentář: Ondřej Krátký).
