Pro velký čtenářský ohlas jsme připravili další rozhovor s předním odborníkem na problematiku aktuálně probíhajícího syrského konfliktu, jeho kontextu a souvislostí. Cílem bylo zjistit, jaká je situace, pohled, motivace jednání i případné ambice jednotlivých menšin a frakcí, které v současné komplikované situaci hrají větší či menší úlohu.
V našem posledním rozhovoru jste mimo jiné potvrdil, že vojensky nejsilnější a nejbohatší část syrské opozice má ideologické kořeny v radikální větvi sunnitského fundamentalismu. Zároveň ovšem platí, že významná část syrských sunnitů z různých důvodů více či méně podporuje Baššára al-Asada, či jej alespoň chápe jako „menší zlo“ oproti povstaleckým strukturám či Islámskému státu. Dnes se na věc podíváme z odlišného úhlu. Jak se žilo syrským menšinám pod Asadovou vládou?
Určitě bych se klonil k tomu, rozdělit minority v Sýrii na náboženské a etnické, případně etnonáboženské, jakými jsou v syrském případě drúzové či jezídi. Mluví-li se o vztahu baasistického režimu a minorit, nezřídka se dnes předválečná Sýrie prezentuje jako téměř ráj pro menšiny. To do značné míry platí pro menšiny náboženské, neboť režim vystupoval navenek nadkonfesionálně a praxí byl v oblasti náboženství dosti tolerantní. U menšin národnostních to už ovšem zdaleka tolik neplatilo, neboť syrský baasismus byl založen na idejích panarabismu a arabského supremacismu. V rámci této ideologie hrála Sýrie úlohu revolučního předvoje arabského světa. Arabizační tlaky na nearabské menšiny byly v zemi poměrně silné.
V této souvislosti je v případě ozbrojené opozice zajímavé zmínit, že čím víc se která skupina vzdaluje islamismu, respektive salafismu, tím má velmi často blíže právě k arabskému supremacismu. Oproti tomu jsou džihádisté, jejichž odmítání světského jde až k jakémusi náboženskému anarchismu, až úzkostlivě korektní a antirasističtí.
Pojďme se podívat na syrské menšiny jednu po druhé. Zajímal by nás především postoj jejich příslušníků v rámci syrské krize a jejich vztah k Asadově vládě. Začněme křesťany, neboť ti mnoho lidí na Západě zajímají nejvíce…
Křesťany v Sýrii lze rozdělit do tří základních velkých skupin, a to křesťany arabského, arménského a asyrského původu. Arabští křesťané byli a jsou jednoznačně na straně režimu, což je, vedle jejich arabství a tradičních obchodních vazeb s centrem, dáno například i tím, že jejich čtvrti byly v Aleppu mohutně ostřelovány opozičními bojovníky, aniž by za tím byl nějaký přímý vojenský cíl. Jejich pocit ohrožení ze strany ozbrojené opozice je zcela oprávněný.
U Arménů je otázka, kolik jich vlastně dnes v Sýrii zbylo. Arménská enkláva v Aleppu, v níž byly tradičně významné obchodní kruhy, stojí na straně režimu. Pakliže někteří z těchto lidí na počátku povstání přešli na stranu opozice, domnívám se, že toho dnes velmi litují a žijí někde v ústraní nebo v zahraničí. Další velké arménské enklávy byly na území, jež dnes kontroluje Islámský stát. Významné arménské populace, jež byly v Raqqa či v Dajr az-Zawr, vznikly v důsledku mladoturecké genocidy, kdy tam byli Arméni v podstatě navezeni do pouště. Většina z nich zemřela, část přežila a uchytila se na místě. Tyto komunity budou dnes rozvrácené, část bude v zahraničí, část na územích kontrolovaných režimem nebo Syrskými demokratickými silami (SDF).
Asyrští křesťané neměli na vládu v Damašku až tak silné vazby, což je rozdíl oproti sousednímu Iráku, kde byli do baasistického režimu zapojeni mnohem více. Můžeme vzpomenout případ Saddámova ministra zahraničí Táriqa Azíze. Vzhledem ke geografickému uspořádání měli asyrští křesťané v Sýrii naopak silnou vazbu na kurdskou minoritu, velká část z nich dnes žijí na území pod kontrolou SDF, ve kterých jsou zapojeny i politicky a vojensky ne nevýznamné asyrsko-křesťanské ozbrojené milice. V oblasti Qámišlí a Hasaky působí i asyrské milice zapojené do provládní sítě Národních obranných sil (NDF), ale jejich počty jsou výrazně nižší oproti těm, které jsou součástí SDF.
Co se týče opozice, v ní působily i jednotlivé významné křesťanské osobnosti, mluvíme-li tedy jednak o opozici předváleční exilové, tak té vzniklé po roce 2011, tzv. hotelové. Příkladem je někdejší vůdce Syrské národní koalice (SNC) George Sabra. Ideologicky se jedná ale spíše o marxistu starého střihu, byť nutno podotknout, že na Blízkém východě náboženská a radikálně levicová inklinace nestojí v příkrém rozporu. Přímo v Sýrii byly také křesťanské figury v rámci komunistické opozice. Vývojově to byli z velké části odpadlíci od levého křídla syrského režimu a jejich identita se až tolik neodvíjela od křesťanství jako spíše od kritiky z levých pozic.
Co se týče ozbrojené opozice, někdy na počátku 2012 jsem zaregistroval fotografie maskovaných skupin, které se zaštiťovaly jak křesťanskou, tak revoluční symbolikou. Nejsem ovšem schopen posoudit, zda se nejednalo o pouhou propagandu ve stylu „podívejte, bojují za nás i křesťané“ nebo dokonce fotografie naaranžované jako interní vtip v kostele opozicí obsazeném. Jisté je nicméně to, že žádná křesťanská skupina Svobodné syrské armády (FSA) nebyla významná, nekontrolovala žádné území, nevyhrála žádnou důležitou bitvu a neustavila žádnou lokální samosprávu.
Přejděme k alawitům. Ti, jak známo, představují zhruba kolem deseti procent Syřanů, nicméně jejich zastoupení v nejvyšších politických a vojenských kruzích je výrazně nadproporční. Z alawitské minority pochází i rodina Asadů, často se tudíž hovoří o alawitském režimu. Objevily se v této skupině vůbec kdy nějaké opoziční tendence?
Alawité představují minoritní směr šíitského islámu a z pohledu sunnitských fundamentalistů se jedná o heretiky mnohem horšího typu, než jsou šíité hlavního proudu. Proti alawitům se od počátku rétoricky, spíše mocensky než teologicky, vymezovaly i skupiny zastřešené pod hlavičkou FSA, tedy tzv. umírněná opozice. Mezi dodnes existující a relevantní opoziční ozbrojené skupiny, jež dříve nevedly vůči alawitům sektářskou rétoriku, patří 13. divize, Liwáʼ suqúr al-džabal a Liwáʼ fursán al-Haqq. Ty jsou dnes sdruženy v tzv. Svobodném idlibském vojsku a protialawitskou rétoriku již dávno vedou, včetně užívání hanlivého středověkého termínu „nusajrovci“, odkazující na údajně heretickou podstatu alawitů. Dříve bylo toto staré označení slyšet v současném kontextu jen od salafistů.
Samozřejmě existuje velké množství různých provládních alawitských milic. Na druhou stranu, pokud v samotných počátcích povstání vůbec existovala nějaká ozbrojená alawitská opozice, tak byla vojensky zcela nevýznamná a dnes již neexistuje. V oblasti Aleppa existovala asi dvaceti až třiceti členná alawitská marxistická ozbrojená protirežimní skupina, dnes se několik jejích zbylých přeživších připojilo ke Kurdy dominovaným Lidovým obranným jednotkám (YPG) ve čtvrti Šajch Maqsúd. U zahraniční alawitské opozice, podobně jako u ostatních menšin, můžeme mluvit o jednotlivcích. Vliv těchto jednotlivců na politické dění v Sýrii, a tím spíše na dění vojenské, se limitně blíží nule.
Šíité hlavního proudu budou patrně v naprosté většině též stát za vládou v Damašku?
Šíité, ať již příslušníci šíʽy dvanácti imámů (ithnáʽašaríja) či ismáʽílité, žijí především v severozápadní Sýrii. Jedná se spíše o izolované ostrůvky, vesnice a městečka, v nichž si člověk připadá téměř jako v Íránu. Silně podporují Asada, kdyby ne z jiného důvodu, tak už jen z oprávněného pocitu ohrožení. Nedaleko Aleppa je zajímavost v podobě šíitské kmenové milice Liwáʼ al-imám al-Báqir, jež má dlouhodobě velmi dobré vztahy s YPG. Když po dobytí Aleppa opozice zveřejnila fotky mající za cíl zdiskreditovat YPG na základě obvinění z kolaborace s Asadovým režimem, tak se jednalo o společné fotky YPG právě s těmito šíitskými kmenovými milicemi. Je velmi pravděpodobné, že tyto skupiny spolu měly už v minulosti obchodní a dost možná i rodinné vztahy. Jinak jsou vztahy mezi YPG a milicemi působícími v rámci NDF spíše problematické až chladně nepřátelské a toto je jedna mála z výjimek. Roli v tomto případě bude velmi pravděpodobně hrát i fakt, že YPG z oblasti Afrínu umožnily přežít téměř čtyřleté obležení izolované šíitské enklávě kolem měst Nubl a az-Zahráʼ severozápadně od Aleppa.
Tím se dostáváme k syrským Kurdům. Jejich vztah s baasistickým režimem byl velmi rozporuplný…
U syrských Kurdů byl vztah s centrem dosti nejednoznačný. Háfiz al-Asad dlouhou dobu hostil Stranu pracujících Kurdistánu (PKK), jejíž bojovníci získali vojenské zkušenosti ve spolupráci se syrským režimem a ve spolupráci s Lidovou frontou pro osvobození Palestiny (PFLP) v libanonském údolí Biqáʽ (resp. Beká), tehdy kontrolovaném syrskou armádou. Na konci devadesátých let ovšem začala být PKK pro Háfize přítěží, tak se zbavil jejího vůdce Abdullaha Öcalana, výsledek čehož je dobře znám. V souvislosti s Kurdy v Sýrii je také nutné zmínit arabizační kampaně. Je ale třeba uvést, že ty arabizační kampaně v Sýrii nebyly proti Kurdům zdaleka tak brutální jako arabizační kampaně v Iráku či turkizační kampaně v Turecku, kde na obou místech v určitých momentech nabíraly etnicko-čistkové až genocidní podoby. To v Sýrii nebylo. Napětí mezi centrem a kurdskými oblastmi vyvrcholilo v letech 2003 – 2004, kdy nepokoje po fotbalovém utkání v Qámišlí v podstatě přerostly v ozbrojené povstání nízké intenzity.
Je tu tedy dědictví problematického vztahu, nicméně i tak se syrští Kurdové na straně ozbrojené opozice či Islámského státu zapojili jen minimálně. Můžu ovšem zmínit jednu pro pozdější události významnou výjimku s tragickým koncem. Na východě a severovýchodě od Aleppa je poměrně velká kurdská enkláva kolem města Tal ʽAran. Zde měla velmi silné pozice opoziční Džabhat al-Akrád, což byla svého času opravdu významná a vojensky schopná skupina zformovaná důstojníky syrské armády kurdského původu. Tito lidé měli dostatek zbraní, měli výcvik a do roku 2013 ovládali rozsáhlé území. Pak ale v létě 2013 do oblasti vtrhla islamistická opozice, zahrnující formálně umírněné Liwáʼ at-Tawhíd (tehdy americkou administrativou jednu z nejprotežovanějších skupin), Džabhat an-nusra, Ahrár aš-Šám, ale i Islámský stát. Dnes se často zapomíná, že až do začátku roku 2014 tyto skupiny tvořily jeden celek jednající ve shodě. Tito islamisté bojovníky Džabhat al-Akrád, své tehdejší formální spojence, neboť to byli skutečně lidé, kteří bojovali proti režimu (a užívali k tomu i patřičnou symboliku), napadly s obviněním z bezvěrectví a ze spojenectví s PKK (označení PKK užívají opoziční síly jako apelativum pro všechny složky dnes začleněné v SDF). Snad první várky fotografií uřezaných hlav ze Sýrie jsou právě fotografie uřezaných hlav těchto opozičních Kurdů. Dnes jsou jejich pozůstatky buď přímo začleněné do YPG, nebo působí jako přívažky YPG v rámci SDF. Dokonce ze své symboliky až relativně nedávno odstranili opoziční syrskou vlajku. Oblast kolem Tal ʽAran je dnes pod kontrolou režimu, tamní Kurdové vytvořili domobranu začleněnou do NDF a v oblasti vedle sebe visí portréty Asada i Öcalana,
Jinou zajímavostí je, že v rámci Ahrár aš-Šám působila kurdská brigáda, tzv. Kurdská islámská fronta, nicméně v rámci vnitrokurdské scény se nejednalo o nijak významný jev a brigáda samotná čítala spíše jen desítky osob. Můžeme mluvit o jednotlivcích či rodinných klanech, které se na stranu islamistů přidaly patrně z konzervativně náboženských důvodů, na bojišti ani v lokálních otázkách ale nesehrály žádnou zásadní roli. Jejich účast je spíše věcí propagandy.
Na nedávných ženevských jednáních participovali zástupci Kurdského národního výboru (KNC), ale neumím říci, jaký mají reálný vliv či do jaké míry se jedná o prodlouženou ruky Ankary a prezidenta irácké kurdské autonomie Masʽúda Bárzáního. Navíc se podle posledních informací stáhli z jednání poté, co neuspěli s návrhy zařadit národnostní otázku na program jednání. Navíc například v zejména v oblasti Afrínu dochází k postupnému oteplovaní vztahů mezi PYD a KNC a emancipaci KNC od Ankary a irácké Regionální vlády Kurdistánu (KRG). Také může docházet k jevu, že si Ankara či Bárzání zaplatí určitého kurdského klanového šéfa, jenž reprezentuje určitou skupinu lidí, čtvrť, vesnici či oblast. Takto byla zformovaná v iráckém Kurdistánu tzv. „Rojava“ pešmerga, skupina rekrutovaná převážně v uprchlických táborech pod kontrolou Kurdské demokratické strany (KDP). Odhady jejich počtů jsou 2000 – 10000 členů. Můžeme jenom spekulovat, jaký je jejich skutečný význam a bojové schopnosti, do jaké míry je jejich loajalita daná vlastními politickými názory a do jaké míry se jedná o lidi z táborů, kteří za dvou set dolarový žold podporují svoji rodinu a slouží především jako protiváha proti ambicím PKK a YPG v oblasti jezídského Sindžáru. Nedávné třenice by tomu nasvědčovaly.
Souhlasíte, že mezi Asadem a YPG jako majoritní kurdskou frakcí dnes de facto funguje opatrná spolupráce a pro obě strany se jedná o v zásadě logický krok?
Ano, je to logické. Požadavky obou stran na tu druhou jsou uměřené a splnitelné. YPG na rozdíl od ozbrojené opozice nikdy neusilovaly dobýt Damašek, ustavit tam na trůně nějakého levicově orientovaného Kurda a vládnout všem. Zásadním způsobem se tedy zájmy režimu a YPG nekříží, byť problémy stále přetrvávají. Rusko se dlouhodobě snaží tlačit Asada k poskytnutí autonomie oblastem pod kontrolou SDF a ke změně názvu země ze Syrské arabské republiky na Syrskou republiku, což režim zatím odmítá, ale myslím, že do budoucna nejsou takovéto „ústupky“ vyloučeny. Kurdové na severu Sýrie neusilují o odtržení a získání vlastního samostatného státu. To je dáno i ideologickou změnou, k níž došlo v rámci celé PKK, což byli dříve nacionalisté klasického národně-osvobozeneckého typu. Tuto ideologii ale dnes již opustili, na srazech PKK již nevisí kurdské vlajky, nehraje se kurdská hymna, klasický etnický nacionalismus byl odmítnut jako ideologický koncept minulého století.
V Sýrii se můžeme setkat též s náboženskou komunitou jezídů, u nichž je problematické již to, zda bychom je měli řadit mezi Kurdy či nikoliv…
Zda jsou jezídi stále etnicky Kurdové nebo se z kurdských řad již vyčlenili vzhledem ke své striktní endogamii, je otázka, na kterou se odpovědi různí. Pokud jde o jejich náboženství, tak měli ze strany Asada volnost ve svých kultovních záležitostech, nicméně byla tady ona zmíněná nedůvěra plynoucí z toho, že byli považováni za Kurdy. Jezídi v Sýrii dnes existují tak nějak sami pro sebe. Dříve s majoritními Kurdy neměli dobré vztahy, což se nyní, zdá se, prolomilo. Ani v Iráku ty vztahy po de facto vzniku kurdské autonomie po vyhlášení bezletové zóny v roce 1991 nebyly růžové, což bylo částečně dáno tím, že se mnoho sunnitských Kurdů na jezídy dívá z náboženských důvodů skrz prsty coby na satanisty, což je tradiční obvinění jezídů. Spolu se vzrůstajícím sekularismem značné části Kurdů je však nyní tato otázka upozaďovaná a nejen z interních mocenských důvodů v oblasti k určité integraci jezídů došlo a dochází. V Sýrii jsou ovšem jezídské komunity oproti Iráku dosti malé a izolované, politicky i vojensky. Část z nich žila na území mezi Idlibem a Latákíjí, jež dnes ovládají džihádisté. Jezídi buď uprchli, nebo byli násilím donuceni konvertovat k sunnitskému islámu. Další komunity jezídů jsou pak na území od kontrolou SDF kolem města Afrin, kam přesídlila i část uprchlíků z oblasti kolem Idlibu.
Z náboženských, respektive v tomto případě etnonáboženských skupin je třeba zmínit ještě drúzy. Jaké ti zastávají pozice v syrském konfliktu.
Naprostá většina syrských drúzů podporuje Asada. Obzvláště na jihu země, kde jich žije nejvíce, je množství lokálně jako domobrana působících drúzských milic zapojených do prorežimních NDF. Mimo tuto oblast nejsou drúzské komunity početné. V okolí Idlibu směrem k Latákiji byly lokální drúzské vesnice, které jsou dnes vesměs buď vysídlené, nebo jejich obyvatelé byli nátlakem sunnizováni, případně zabiti.
Drúzové měli na Asadův režim poměrně silné vazby a dost se politicky ztotožňovali s protiizraelskou rétorikou Damašku, neboť cítí silnou vazbu na Izraelem okupované Golany. Přesto lze uvést, že i mezi drúzy se vyskytla určitá kritika, zvláště ve městě Suwajdá na jihu země. Určitá menšina drúzů zde kritizuje automatickou loajalitu vůči Damašku, aniž by za ni tato komunita získala určité výhody. Hodně v tomto směru poukazují na Kurdy a YPG. Vrátíme-li se ale k reálnému odporu, tak nevím v žádné fázi konfliktu o jakékoliv skupině, která by byla drúzská a byla součástí ozbrojené opozice. Nemohu stoprocentně vyloučit, že v počátcích nějaká takováto skupina možná lokálně existovala. Pakliže ano, její vojenský význam byl nulový a dnes již rozhodně neexistuje.
Zmínil jste protiizraelskou rétoriku Damašku, čímž se můžeme plynule přesunout k významné komunitě palestinských uprchlíků v Sýrii. Jak se ti zorientovali v syrské krizi?
Nejvýznamnější z palestinských skupin, jejichž příslušníky Asad před vypuknutím krize hostil, byly Hamás a Lidová fronta pro osvobození Palestiny – všeobecné velení (PFLP-GC). PFLP-GC zůstala loajální, zatímco Hamás se rozhodl jet po pansunnitské linii a od počátku podporoval ozbrojenou opozici, zvláště v době, kdy byla snaha využít exilového syrského Muslimského bratrstva. Hamás se tím dopustil dle mého názoru zásadní strategické chyby, jeho exilový vůdce Chálid Mašʽal byl nucen odejít do Kataru. Hamásovské struktury jsou dnes v Sýrii zcela bezvýznamné. Buď se rozložily v džihádistických skupinách, nebo na politiku zcela rezignovaly. Významnou pozici měl Hamás v uprchlickém táboře, přesněji spíše uprchlické čtvrti, Jarmúk, ležící jižně od centra Damašku. Tam byl ale převálcován na jedné straně salafisty a na druhé straně prorežimními frakcemi včetně sympatizantů Fatahu (a jeho odštěpenců z Fatah al-intifáda), jehož představitelé na Západním břehu jinak spíše usilují o přízeň zahraničních nepřátel režimu v Damašku. Bez ohledu na budoucí konečné výsledky války a poválečné uspořádání se nebojím Hamás klasifikovat už teď jako entitu, která nebude hrát významnou roli v táboře jakéhokoli z vítězů.
Sekulární palestinské organizace jako zmíněná PFLP-GC či kupříkladu baasisté z as-Sáʽiqa bojují na straně režimu v příhraničí s Libanonem a v severní části Golan. Izraelské letectvo je příležitostně bombarduje, hlavním cílem Izraelců je však na území Sýrie libanonský Hizballáh. K tomu mají tyto palestinské skupiny čím dál blíž coby satelity, což je dáno také posunem Hizballáhu směrem k pragmatismu a „rozkročování“ jeho fakticky uplatňované politiky. Hizballáh již na konci osmdesátých let oficiálně deklaroval, že jeho cílem není vytvořit po vzoru Chomejního teokratickou republiku, do značné míry se emancipoval na Íránu a dnes zastává pozice libanonského nacionalismu.
Máme-li shrnout Palestince v Sýrii, lze konstatovat, že struktury, jež si stále drží palestinskou identitu, jsou napojeny na režim, zatímco ty, které se rozpouští v džihádistických skupinách, se spíše „odpalestinšťují“. A mezi tím vším figuruje Hamás, jehož obojetnost z něj nakonec činí přítěž pro všechny strany.
Jaké postoje zastávají syrští Turkomané? Hodně se hovoří o jejich vazbách na Turecko…
V první řadě není vůbec jasné, kolik vlastně syrských Turkomanů je. Dostupné údaje se pohybují mezi 200 tisíci až 3 miliony, lze se domnívat, že to bude patrně spíše blíž nižšímu údaji. Dost Turkomanů je napojených na opoziční ozbrojené skupiny, jež jsou klienty Ankary a turecké tajné služby MİT. V Turecku je dnes přítomen silný neoosmanský panturkický resentiment, s nímž začal v druhé půli svého premiérování silně pracovat nynější prezident Recep Tayyip Erdoğan a „jeho“ bývalý premiér Ahmet Davutoğlu. V Sýrii je mezi těmito skupinami zřetelně silný vliv ultranacionalistické ideologie Šedých vlků, kteří naopak čím dál více z původně sekulárních kořenů přistupují na kooptaci sunnitského politického islámu jako jedné ze složek panturkické identity. To je vidět například i na faktu, že šíité turkického původu v Iráku nejsou vůbec zapojeni do panturkického třeštění jak v linii Erdoğanovy Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP), tak struktur provázaných se Šedými vlky. Šíitští Turkomané v Iráku naopak tvoří důležitou část provládních Jednotek lidové mobilizace (PMU).
Jistá část Turkomanů v Sýrii má ale naopak, možná překvapivě, vazby na syrské Kurdy. V rámci YPG působí turkomanský Liwáʼ as-saládžiqa, tedy Seldžucký prapor. Mluvčí SDF je Turkoman Talál Silo, bývalý plukovník syrské armády. SDF fakt, že jsou v nich zastoupeni Turkomané, náležitě propagandisticky využívají. Celkově bych to formuloval tak, že význam Turkomanů v syrské válce je více politický a propagandistický, než vojenský nebo územní.
Asi poslední významnou minoritou v Sýrii jsou Kavkazané. Pomiňme početné čečenské interbrigadisty a soustřeďme se na Kavkazany žijící v Sýrii dlouhodobě. Kde stojí ti?
Přítomnost kavkazských komunit se v Sýrii datuje minimálně již od etnických čistek v Rusku prováděných Kateřinou II. a jejími nástupci, tedy od konce osmnáctého století. Tito lidé jsou v Sýrii velmi pevně zakořeněni a v naprosté většině se nezapojili do ozbrojené opozice. Jejich kavkazská identita je spíše kulturní až folklorní, nikoliv politická, jako je tomu v Iráku a hlavně v Jordánsku v případě tamních Čerkesů. Kavkazané tedy nejsou, abych tak řekl, příliš „vidět“. Vím o tom, že jeden poměrně bohatý a významný čečenský obchodní klan působí v rámci YPG. Šéf tohoto klanu je často k vidění na fotografiích z tiskových konferencí YPG. Stejně tak vím, že Čečenci a Čerkesové bojují na straně Asada v rámci NDF, nejsem ale schopen posoudit jejich početnost.
Z toho, co jste uvedl, vyplývá, že se příslušníci syrských minorit do opozičních struktur zapojili jen velmi okrajově, což není příliš velké překvapení, vzhledem k inklinaci většiny opozičních ozbrojených skupin k džihádismu či alespoň k radikálním formám sunnitského fundamentalismu. Existovaly či dokonce existují také nějaké významné skupiny rebelů, které bychom mohli označit za tíhnoucí k sekularismu?
Již jsem zmiňoval tři někdejší relativně sekulární, respektive nesektářské skupiny, jež jsou dnes sdruženy v tzv. Svobodném idlibském vojsku. U nich však již v současnosti o jakémkoliv sekularismu nemůže být řeč. Sekulární byla také částečně vyvražděná Džabhat al-Akrád. Je třeba uvést též kdysi slavnou 16. divizi, jež byla aktivní především v Aleppu a blízkém okolí. Ta byla opravdu sekulární, multietnická, možná i multináboženská. V jejím vedení byli i Kurdové, Arméni či lidé nábožensky vlažní. Její původní těžiště však bylo v organizovaném zločinu, byly to struktury navázané na pašování zboží z Turecka a do Turecka a její velitelé zbohatli na plenění aleppských průmyslových zón po roce 2013.
Vedle toho existovaly ještě dvě poměrně významné relativně sekulární skupiny: Džabhat thuwwár Súrijá a Harakat Hazm. Ty operovaly v oblasti mezi Idlibem a Hamá, svého času byly vojensky významné. Těžiště měly v armádních dezertérech, ale také v lokální mafii. Byly to jediné případy nedžihádistických entit na severu země, které měly tendenci si na ovládaném území vybudovat svůj vlastní mini-stát, vybírat daně, mít vlastní policii a soudnictví. Sekularismus těchto skupin ale nevycházel z ideologických pozic a přijetí demokratických, či chceme-li západních hodnot. Jejich sekularismus vyplývá z toho, že nebyli zapálenými islamisty, ale mafiány a warlordy, pro něž je ideologie přítěží. Dnes se tyto skupiny rozpustily ve všech stranách konfliktu, poté co byly ze svých základen vypuzeny salafisty z Džabhat an-nusra a Ahrár aš-Šám a jejich skladiště byla vypleněna.
Ptáte-li se na skupiny tíhnoucí k sekularismu či alespoň pragmatismu, dosti paradoxně zmíním také Zahrána Allúše a jeho uskupení Džajš al-islám. Zahrán Allúš, jenž byl zabit na konci roku 2015, měl organizační schopnosti, disponoval nesporným charismatem, byl vynikajícím řečníkem. Nejsilnějším bojištěm Džajš al-islám byla oblast Východní Ghúty a Východního Kalamúnu, jež se nacházejí na jihu, tedy na bojištích, která dnes hrají v syrské válce druhé housle. Byla to ovšem vojensky významná opoziční skupina, asi první, jež začala formovat specializované oddíly, měla své ženisty, své tankisty, své ostrostřelce, vyznačovala se vojskovým stylem, disciplínou. Zároveň byl Zahrán Allúš, jenž byl mimo jiné synem významného konzervativního učence, znám svými vazbami na saúdskoarabské mocenské kruhy, svojí vyhroceně sektářskou rétorikou a jednáním, které snese být označeno za válečné zločiny. Na druhou stranu, dle mého názoru, byl v klíčových momentech schopen pragmatismu a ústupků. Jsou zdokumentovány případy kompromisních dohod mezi jeho skupinou a vládními vojsky ve stavu, kdy byly jeho i režimní sily ohroženy náporem Islámského státu. Osobně jsem Zahrána Allúše spatřoval jako možného vůdce opozice, se kterým se dá jednat a který bude v budoucnu schopen fungovat v rámci mírového uspořádání jako například vůdce konzervativně-sunnistkého bloku v budoucí mocenské šachovnici. Nabízí se tu paralela se zmíněným Hizballáhem, který vznikl de facto také jako hnutí náboženských lunatiků a dnes je pragmatickým a nebojím se říci i prostátním uskupením ve složitých libanonských poměrech. Allúš měl zdroje, kontakty v zahraničí, měl respekt. Kdyby nezemřel, mohl být podle mě budoucím vysokým syrským politikem vzešlým z povstaleckých struktur, což není nic neobvyklého ve vojenských konfliktech leckde na světě. Ačkoliv rozhodně nebyl sekularistou, byl pragmatikem, který by, domnívám se, byl kupříkladu ochoten účastnit se voleb, na rozdíl od anarchistických džihádistů. Vždy když slyšíme o nutnosti sesadit Asada, nesmíme zapomenout na to, co je cílem skutečně relevantní části dnešní ozbrojené opozice. Je legitimní a správné mluvit o zločinech všech stran zapojených do syrské války, jsem ale přesvědčen, že kdyby zvítězila a moc nad státem a silovými složkami převzala tzv. ozbrojená opozice ve své současně majoritní podobě, úroveň brutality bude ještě mnohem horší, nehledě na další milióny uprchlíků.
Jakub Ježek je podnikatel a odborník na asymetrické konflikty a Blízký Východ.