Fanda dostal v pátek výpověď a téměř celý víkend prospal. V pondělí ráno se probudil a zjistil, že má hlad. Poslepu nahmatal krabičku cigaret. Protože měl druhou ruku pořád ještě pod peřinou, donesl krabičku beze spěchu k obličeji a o bradu ji otevřel. Kryt podepřel ukazováčkem a ve vnitřku obratně zalovil. Když zachytil cigaretu, nechal krabičku volně dopadnout na poodhalený hrudník. Konec trubičky si vložil do úst a na stole nahmátl zapalovač. Donesl jej tam, kde tušil konec cigarety, a bříškem palce prudce hýbl kolečkem na jeho vrchu. Trochu pohnul hlavou, zakroužil rty a nechal oheň působit. Tabák za chvíli chytil. Fanda zhluboka potáhl a teprve potom otevřel oči.
Cigáro snižuje potřebu jíst, řekl si, takže do oběda snad vydržím.
V ledničce nic neměl a na nákup se mu nechtělo. Chvíli jen tak ležel v posteli a pokuřoval. Jak měl cigaretu v ústech, zaměřoval obě oči zároveň na její konec, aby věděl, kdy má odklepnout. V takové chvíli připomínal slunečního boha, který přísným a šilhavým zrakem zkoumá dým, linoucí se mu ze zaoblených rtů. Vzal ze stolu kus papíru a vždy, když bylo třeba, odklepl cigaretu na něj. Pozorně přitom dohlížel, aby popel papír nepropálil, nespadl na postel a on jej neopatrným pohybem nerozmazal. Postupně dokouřil, položil papír na stůl a cigaretu o něj típl.
Mohl bych si pustit televizi, napadlo ho potom, možná tam něco bude. Třeba nějakej dokument o zvířatech.
Nahmatal na stole ovladač a na něm pak tlačítka programů. Prstem po nich zašátral a pak namátkou jedno zmáčkl. Obrazovka zasyčela a krátce nato se ozval zvuk, připomínající hovor. Ještě chvíli ale trvalo, než naběhl i obraz. Černá se pomalu rozestupovala a na obrazovce bylo nejprve možné rozpoznat mlhavé obrysy. Ty se po krátké chvíli ustálily na zřetelných tvarech, a Fanda tak byl schopen identifikovat několik mluvících a pohybujících se postav.
To ale není o zvířatech, došlo mu po chvíli, když zjistil, že jde o telenovelu.
Aniž by jakkoli pohnul hlavou, nahmatal na ovladači další tlačítko a zmáčkl ho. Obraz přeskočil na jiný program, kde zrovna běžely zprávy. Fanda zafuněl a s námahou se pokusil navolit další program. To se mu nedařilo, protože držel ovladač ve špatném úhlu. Nakonec přijímač zareagoval a znovu změnil obraz. Fanda uviděl jehličnatý les, zabíraný z ptačí perspektivy. Kamera pozvolna klouzala dolů, až čočka jejího objektivu přešla k téměř detailnímu prozkoumávání větvoví. Vše bylo doprovázeno podmanivou hudbou.
To bude možná něco o zvířatech, napadlo Fandu. Upustil ovladač na postel a chvíli sledoval obrazovku. Najednou ale střih prudce změnil scénu a v záběru se objevila skupina krojovaných žen, které začaly sborově zpívat. Nedaleko nich táhle vyhrávala mužská kapela. Hudebníci byli oblečeni do vybělených a pečlivě nažehlených lemovaných košil, černých prošívaných kazajek a elegantních tmavých kalhot, u pasu zdobených složitými dekorativními vzory. Fanda na televizi ještě chvíli překvapeně zíral.
To asi taky nebude, došlo mu potom, dokument o zvířatech.
Dál a dál přepínal programy. Když dostal znovu hlad, zapálil si další cigaretu. Přepínal a kouřil. Když bylo pět hodin odpoledne, s námahou a hekáním se zvedl. Bolestně se došoulal k ledničce a otevřel ji. Místností se zataženými záclonami jako by projel blesk od jejího světla. Fanda se opřel o robustní bílé dveře. Dlouho hleděl dovnitř a kus po kusu zkoumal obsah vnitřku. Nakonec zraněně protáhl pravou ruku a zalovil jí ve třetí přihrádce. Zachytil do ní něco, co na omak připomínalo sklenici. Pomalu ji přitáhl k sobě a očima ji prozkoumal. Byly to zpola snězené okurky v octovém nálevu. Fanda pro sebe tichým hlasem něco zamumlal a jemně dveře ledničky dovřel. Sledoval, jak světlo mizí a kus plastu se přisává k bílému kovovému okraji přístroje. Na okamžik ho něco zaujalo. Ještě dvakrát ledničku otevřel, aby se přesvědčil, jestli světlo zmizí dřív, než se dveře dovřou. Pak se, uspokojen, tiše a skučivě sám pro sebe zasmál a odbelhal se zpět do postele. Ze sklenice odloupl víčko a nechal ho dopadnout na peřinu. Jedl okurky a očima sledoval, jak ve sklenici rychle ubývají.
Najednou se z reproduktoru televize ozvalo mohutné sloní zatroubení.
Fanda přestal jíst a s kusem okurky v pravé ruce a sklenicí v levé sledoval dokument nepřetržitě až do konce.
„Tak to je hustý“, říkal si každou chvíli při pohledu na dominantního sloního samce a obdivně kýval hlavou, škoda, že nejsem jako von…“
Když dokument skončil, dojedl okurky a sklenici postavil na stůl. Víčko smetl s postele na zem a zapálil si. Potom hledal další program o zvířatech. Znovu přepínal a kouřil. Několik minut po desáté televizi vypnul, odložil ovladač na stůl, zakouřil si a šel spát.
Úterý proběhlo stejně. Fanda se probudil, poslepu nahmatal cigarety a zapálil si. Pak otevřel oči a kouřil. Potom cigaretu típl a nahmatal ovladač televize. Namátkou vybral jeden program a zapnul ji. Chvíli přepínal a hledal dokument o zvířatech. Krátce před večerem dávali reportáž o afrických šelmách. Fanda na ni náhodou narazil.
„Tak to je hustý“, řekl si potom při pohledu na scénu, v níž si lev pohrával s chycenou antilopou. Fanda ho sledoval a tiše vrtěl hlavou.
Fakt bych chtěl bejt jako von…!, pomyslel si vzrušeně.
I středa proběhla stejně. Krátce po třetí se Fandovi povedlo přepnout na dokument o jihoamerických pavoucích. Stihl ještě víc než polovinu.
„Tak to je hustý“, řekl si v okamžiku, kdy mohutný exemplář sklípkana v souboji o samičku vítězil nad svým protivníkem. Obdivně chvíli kýval hlavou.
Kdybych jenom já byl jako von…!, napadlo ho hned.
Čtvrtek byl podobný. Až do devíti večer ale nic zajímavého nedávali. Pak přišlo překvapení v podobě exkluzivní reportáže z málo známého světa raritních guinejských žraloků. Fanda napjatě sledoval, jak podlouhlí mořští tvorové s ostrými zuby cílevědomě pronásledují svou kořist.
„Tak to je hustý“, řekl si v momentě, kdy už měli žraloci oběť na dosah, „bejt jako voni – to by bylo něco …!“
Ani pátek nebyl výjimkou. Přírodopisný dokument o bílém medvědovi zpestřil Fandův den hned deset minut po druhé hodině. Kromě savcovy síly, vytrvalosti a odolnosti vyzdvihli reportéři především schopnost splynout s okolím, jíž příroda tuto šelmu obdařila. Vše se odehrávalo v nehostinných končinách severních krajů, v prostředí ledově chladného moře a věčných mrazů: medvěd tu odvážnými manévry ve vodě lovil tuleně a lstivě se schovával za bělostnými krami, číhaje na nic netušící polární lišky.
„Tak to je hustý“, řekl si při pohledu na něj Fanda a potřásl hlavou, „bejt takovej jako von – to je pak něco…!“
O víkendu pořádala Renata oslavu narozenin. Fanda chtěl před odchodem z domu trochu poklidit, ale nakonec se rozhodl, že vše nechá na příští týden. Vzal tedy alespoň první sprej, který mu přišel pod ruku, a celou místnost jím minutu vystřikoval. Pak za sebou zavřel a vyšel na ulici. Na oslavu přišel jako jeden z prvních a hned ve dveřích se omluvil, že nic nenese.
„Nic si z toho nedělej“, řekla mu Renata, „já vím, jaký to je bejt na podpoře…“
Fanda se v průběhu večera uvolnil a krátce po desáté se dostal do nálady. Své známé pak jednoho po druhém obcházel a všem bez přestání opakoval: „Já mám fakt rád přírodu. Přemejšlím nad tím, že si dodělám maturitu a pak půjdu na vejšku studovat něco zajímavýho. Třeba ekologii.“
Obcházel kolem, popíjel, pokuřoval a vyprávěl o svých plánech.
„Ale i pavouci by mě bavili“, ujišťoval krátce po půlnoci Luboše.
Jeho známí přikyvovali, popíjeli, kouřili, podávali si navzájem zapalovače a cigarety, poslouchali hudbu, probírali události minulého týdne, diskutovali o problémech v práci a doma, vzpomínali na minulé oslavy i na všechny ostatní přátele, kteří dnes nepřišli, vtipkovali a smáli se.
Domů se vrátil v neděli brzy ráno. Vešel do pokoje a zašátral rukou po vypínači. Nahmatal ho a zmáčkl. Světlo na stropě se rozsvítilo. Už od úterý fungovaly ze tří žárovek jenom dvě. Mdlým svitem nedostatečně ozařovaly místnost, která byla kvůli zataženým závěsům i tak dost temná. Fanda se s třeštící hlavou tápavě rozhlížel po pokoji. Očima zkoumal jeho strop, stěny, závěsy, ulepený stůl, vypelichané křeslo, neuspořádané věci na stole a své útočiště v posteli. Těkal z jednoho předmětu na druhý, ruku stále připláclou na vypínači. Pak ji spustil a udělal první krok dovnitř do pokoje. Jeho zrak padl na stěnu za televizorem. Fanda protáhl hlavu a na chvíli se zastavil. Asi půl minuty zůstal stát a celou dobu pozoroval zeď. Natáhl hlavu ještě víc a udělal další krok. Potom ještě jeden. Nakonec se pravou rukou zachytil televizoru, podobně jako se veslař zachytává výstupku ve vodě, aby se od něj vzápětí odrazil. Fanda prošel kolem přijímače, stále upřeně pozoruje zeď. Zdálo se však, že se čím dál tím víc soustředí jen na jeden bod na ní. Když přistoupil až ke zdi, mírně se pokrčil v kolenou a oběma rukama se o opřel bílou stěnu. Hlavu pozvolna přiblížil až k ní a svůj pohled zaměřil na drobnou černou skvrnu, stoupající pomalu a trpělivě kolmým terénem směrem ke stropu. Fanda okamžitě zkameněl a ve vytržení drobný pochodující hmyz sledoval.
První, co ho zaujalo, byla jeho barva. Tehdy poprvé jej zamrzelo, že nestihl vyměnit žárovku v lustru na stropě. Najednou měl pocit, že nic krásnějšího v životě neviděl. Impozantní čerň malého pohybujícího se tělíčka působila na bílé stěně důstojně a ve Fandovi neprodleně vzbudila náležitou úctu. Naklonil hlavu ještě blíž, aby si mohl stavbu hmyzího těla důkladněji prohlédnout.
Jeho tvar uchvátil Fandovu pozornost ještě víc: tělíčko bylo štíhlé a podlouhlé, jen nepatrně článkované. Kdyby si odmyslel šestero nohou a tykadla, dalo se téměř říci, že připomíná rybku. Hlavička s kusadly tvořila nepravidelný půlkruh, na jehož protáhlém konci byly uchyceny antény tykadel, které, podobny tvaru nedokončené číslice nula, elipsovitě celý korpus ohraničovaly. Na ni skoro plynule navazovala hruď, která se i v nejasném světle lampy zdála být o něco světlejší barvy; přibližovala se hnědé. Prostředkem zad vedla svislá symetrická čára upozorňující na přítomnost složených a velmi pravděpodobně i zakrnělých křídel. Při soustředěnějším pozorování bylo na jejich povrchu možné pozorovat jemné vroubkování. V krátkých rovnoběžkách o šikmém náklonu ke středové čáře ubíhalo ze shora dolů, kde mizelo do vytracena. Předěl hrudi a tvorova zadečku byl nejvýraznější – jeho zadní část vyplňovala prostor mezi spodním koncem křídel a z poměrně úzkého masivního pruhu hned za nimi se při pohledu zpovzdálí zvonovitě rozvírala do podoby klínu. Při pohledu zblízka před pozorovatelem vyvstal detail dvou větších a dvou menších kuželovitých výběžků, vytvářejících spolu s masou zadečku mírnou prohlubeň. Právě díky ní tento tmavě hnědý úsek obrysu těla bezobratlého živočicha vzdáleně připomínal škvoří klíšťky.
První pár nohou začínal nedaleko za hlavou, hned v přední části hrudi. Při svrchním pohledu tak jako jediný protínal osu tvořenou tykadly. V extrémní poloze konečky nohou dosahovaly o něco dál, než špička hlavy. Zbylé dva páry vybíhaly ze zadní části hrudi a polohou svého uchycení i tvarem si přibližně odpovídaly. Všechny tři páry tvorových končetin byly štětinkaté, s miniaturními drápky na konci.
Elegantní dominantou těla byla tykadla, kterými živočich po celou dobu své ochablé chůze mátožně mapoval průběh dosavadní trasy; v celém pokoji byl ještě teď cítit pach insekticidu, který Fanda použil jako čistič ovzduší.
Jak Fanda hmyz unešeně pozoroval, všiml si, že živočich již delší dobu nepohnutě stojí a jen zkoumavě tykadly osahává své okolí. Po chvíli ale přestal i s touto činností a zcela znehybněl. Fanda jej nepřestával sledovat a s napětím čekal, co bude následovat.
Pak to přišlo: hmyz jemně uchopil jedno z tykadel mezi svá kusadla a pomalu jej začal popouštět, tak, aby lehce a plynule prokluzovalo. Když doleštil jeho povrch, provedl stejný úkon na druhé straně. Pozorně, nakolik mu jeho stav dovoloval, pohladil rozvážným stiskem svých miniaturních čelistí ohebnou hmotu pružného čidla. Celou činnost ještě několikrát zopakoval. Pak ustal, tykadly znovu ohmatal terén a pokračoval ve stoupání.
Fanda přidušeným hlasem radostně zaskočil. Jakmile uviděl, že hmyz očistu dokončil a dal se do pohybu, rozhodl se, že mu v tom zkusmo zabrání. Chtěl vidět, jak si malý živočich poradí. Vytvořil kolem něj na stěně neprostupnou čtvercovou bariéru – na jedné straně se konečky prstů levé ruky dotýkaly konečků prstů ruky pravé, na straně opačné spojil Fanda obdobným způsobem dolní konce svých dlaní. Hrana u malíčku těsně přiléhala k bílému povrchu a tvořila tak spolu s hlavní konstrukcí souvisle uzavřenou překážku, se kterou se malý organismus očividně nebyl schopen vypořádat.
Tykadly si nejprve osahal dolní stranu pravého malíčku. Potom provedl stejný výzkum u levé ruky. Pak se otočil a ve snaze najít cestu oklikou se vrátil k levé dlani, podél které pokračoval dál až k místu jejího spoje s dlaní pravou. V drobné proláklině se chvíli schovával, jakoby blízko ní tušil cestu ven. Když čekání k ničemu nevedlo, vrátil se znovu k místu, od kterého začal. Fanda celou dobu unešeně jeho cestu pozoroval. Obdivoval vytrvalost, s níž se hmyz znovu a znovu pouštěl do průzkumu, který z Fandovy perspektivy nemohl k ničemu vést.
Tak to je hustý, řekl si při pohledu na něj a obdivně chvíli kýval hlavou. Mít tak jeho náturu…!
Znovu slabě zaskučel. Uvolnil hradbu ze sevřených rukou a nechal zmateného členovce pokračovat v cestě. Pak se odpotácel do křesla a chvíli přemýšlel. Celou dobu ale nespustil pohled z drobné černé tečky, trpělivě se sunoucí směrem ke stropu.
Už vím, co udělám, napadlo ho zanedlouho. Chvíli hledal nějaký placatý, tvrdý předmět. Vrhl pohled na stůl, na skříň, nakonec pod ni. Vytáhl odtud starou krabici na boty a zbavil jí víka. Spodkem krabice pak brouka opatrně přimáčkl.
Hlavně ho nepoškodit.
Otočil krabici a opatrně na její spodní desce mrtvý hmyz vyrovnal. Jak držel krabici v rukou, rozhlížel se po místnosti a hledal, na co by mohl bezobratlé tělo položit.
Musí vydržet do pondělí, uvědomil si.
Netrvalo dlouho a zahlédl kus papíru, na který odklepával cigaretový popel.
Snad se na něj nenabalí, prolétlo mu hlavou.
Kus papíru odtrhl a hmyz na něj položil.
Tááák, zajásal v duchu a chvíli se na výsledek své práce radostně díval.
Pak začal přemýšlet a výraz jeho obličeje byl stále radostnější.
V pondělí zajdu za Zetíkem, jásal si v mysli.
Nehnutě stál a bez přestání lesklého živočicha pozoroval.
Vezme mě určitě hned, pokračoval v myšlence a dál se kochal hmyzem.
Posadí si mě do křesla, nenechal svému mozku odpočinout a nesměle natáhl ruku, aby se strnulého těla dotkl.
Vyberem barvu, snoval plány a prstem si s mrtvolkou dál pohrával.
Velikost a místo, pokračoval a obracel tvora sem a tam.
A pak mi ho tam pěkně…, uchopil nakonec švába palcem a ukazováčkem, …vykéruje. Opatrně černého živočicha zvedl, přitáhl si ho před obličej a umístil do takové polohy, aby mohl v záblesku vycházejícího slunce dobře rozlišit jemnou siluetu jeho těla, končetin i nečetných výstupků.
„Ať všichni vidí“, pronesl nakonec nahlas, „že to s tou přírodou myslím vážně!“
