Mimikry – ono se to jednoduše řekne, přemýšlel jednou vpodvečer u ledničky Mirek, ale o to hůř udělá! Ba co víc – ještě těžší to je na pochopení. Protože je tam docela dost nejasností, tedy když o tom člověk začne dumat do detailu.
Mirek se do úvah o přírodních souvislostech nořil velmi rád, přírodou a přemýšlením o ní byl vášnivě zaujatý; někdo by dokonce možná řekl, že doslova posedlý.
Dobrá – takový brouk, který se chce schovat, může vypadat buď jako nějaký flek, a pták nebo jiný predátor ho tedy nevidí, anebo může naopak vypadat jako obličej, který ten pták vidí, a kterého se bojí. No jo, ale odkud ten pták ví, že se má bát obličeje (anebo zrovna toho obličeje), když třeba nikdy předtím nikoho, kdo takový obličej nosí, neviděl, natož aby mu někdo takový někdy předtím ublížil, a on si na základě toho pamatoval, že od takového obličeje mu možná hrozí nebezpečí? A i pokud se ho má bát, jak zase může vědět ten brouk, že se zrovna toho obličeje, který svým tělem na toho ptáka udělá, ten příslušný pták bude bát? A i kdyby to ten brouk věděl, jak by po tom, co to zjistil, dosáhl toho, že má zrovna takový tvar, aby z něj ten potřebný obličej mohl vytvořit? Jinak řečeno: je snad pravda, že existují – chudáci! – brouci, kteří sice vědí, že ten a ten pták se bojí „obličeje“ (případně jednoho konkrétního obličeje), a proto by ho rádi udělali, ale buď to neumí, nebo by to i uměli, ale prostě nemají tělesné dispozice na to, aby z nich to zdání obličeje poskládali? Dobře – ale i kdyby se kdysi původně v takovém stavu nacházeli ti brouci, kteří to dnes umí, opravdu by jen to, že něco „vědí“ a případně i něco moc chtějí umět, na to, aby jim evoluce postupně dala všechny dispozice, které jsou nutné k tomu, aby ten obličej (po několika tisících či milionech let) udělat mohli? No, a i když připustíme, že by to tak šlo, nemohlo by se náhodou stát, že by během všech těch milionů let, co by se ten brouk vyvíjel k tomu, aby uměl na toho ptáka udělat ten obličej, kterého by se ten pták měl bát, ten pták, který by se na začátku toho broukova vývojového procesu toho obličeje (který by se ten brouk prostřednictvím evoluce chtěl naučit umět udělat), bál, se ho třeba bát přestal, nebo by třeba jen „sprostě“ vymřel? Ale i jinak: i kdyby nevymřel nebo se nepřestal bát a ani se nezměnily ty podmínky, ve kterých by se to preventivní zastrašování za využití „obličeje“ mohlo úspěšně dít, co bude ve finále tou silou, prostřednictvím které ten náš – jinak co do IQ v podstatě debilní – brouk dosáhne toho, že se do toho obličeje vyvine? Ten (co do IQ v podstatě debilní) brouk sám? Příroda? – ale co si pod tím představit? Nebo snad nějaká jiná síla?
Michal uvažování vyčerpalo. Zamířil k ledničce, vytáhl z ní minerálku a lačně se napil. Labužnicky vydechl a uvažoval dál.
Ale i s tím flekem je to úplně to samé – jak brouk, který je relativně malý a má určitě nic moc zrak (a i kdyby ten zrak měl kvalitní, tak má určitě limitovanou schopnost „rozhlídnout“ se, aby zjistil, jak vypadá jeho okolí) ví, že se zrovna na tom či onom místě má schoulit nebo nakrčit tak, aby z pohledu toho ptáka vypadal jako kus stromu, plísně, lišejníku či kdovíjakého jiného sajrajtu, který má zrovna poblíž? A zase – i kdyby to uměl, jak by v začátku svého vývoje dosáhl toho, aby se postupem času dostal do takové tělesné vybavenosti, která by mu dovolila se tomu sajrajtu podobat? Nebo jinak – může se stát, že někde na světě se zrovna teď nějaký černý zakulacený brouk, který žije v oblasti zelenavých lišejníků, rozhodne, že kvůli bezpečnosti by bylo dobré časem zezelenat, mít protažený tvar a tělo připomínající spíš trávu než malý oblázek, a „začne na tom pracovat“? To on je natolik empatický a má natolik analyticky vyvinuté myšlení, že je schopen si uvědomit sebe sama v lišejníkovém porostu z pohledu letícího ptáka – predátora, tedy i vyhodnotit svoji vlastní aktuální podobu jako takovou, která ho samotného spíš ohrožuje, než chrání, a rozhodnout se, že na tom evolučně zapracuje? Nebo tohle všechno „za něj“ vidí „příroda“ či nějaký jiný vyšší princip, a ten je zároveň natolik schopný, že na té jeho evoluční změně začne pracovat za něj?
Michal vzrušeně dýchal. Bylo mu jasné, že zřejmě dotkl jednoho ze zásadních témat (či aspoň významných neznámých) současné biologie.
Ona totiž není evoluce jako evoluce – jedna bych řekl, je taková ta postupně vybroušená prací, tj. přímým kontaktem či používáním té či oné části těla. Další je přirozená selekce, tj. že slabí vymřou a dědí se jen geny těch nejsilnějších. Je-li ale možné za evoluci považovat vývoj druhů selekci nebo prací, jakého druhu je pak ta evoluce, kterou prochází ten náš brouk?
Michal se znovu lačně napil, pak se na sklenici podíval, zamyšleně zavrtěl hlavou a ještě chvíli postál. Pak – a to už mu došlo, že daný problém toho večera zřejmě uspokojivě nevyřeší – sklenici vrátil do lednice a zadumaně vrtě hlavou se šouravým krokem odebral zpět do obýváku.
