Předsíň byla poměrně prostorná, se starým jekorem na zemi. Kromě několika nepotřebných drobností na poličkách vpravo ode dveří v ní nezbývalo nic. Přímo naproti vchodu byla kuchyně, podlouhlá a těsná. Stará linka s vyviklanými dveřmi u několika skříněk měla zašlou, světle žlutou barvu. Prostor stěny mezi vrchní částí kredence a deskou, na které se připravují pokrmy, byl pokryt čtyřmi horizontálními řadami nemoderních dlaždiček s černým spárováním.
Po levé straně chodby byly, umístěné vedle sebe, dveře vedoucí do koupelny a na záchod. Obě místnosti byly zanedbané, špinavé a zatuchlé. Pokud si některá část bytu žádala naléhavě rekonstrukci, pak to byla právě tato.
Dalšími dveřmi, zasazenými jen pár desítek centimetrů od těch kuchyňských, se vcházelo do obývacího pokoje. Ten byl vysmýčený a beze zbytku vyklizený. Těžkou dřevěnou skříň, která byla v pokoji snad odjakživa, Editin otec rozebral a po dílech ji naložil do svého auta.
„Bude se hodit na chatu“, řekl své dceři tenkrát. „Rozštípu ji a až přijde zima, tak s ní zatopím.“
Obývací pokoj musel být kdysi dobře vymalován, omítka neopadávala. Na zemi byly parkety, staré a ochozené, ale bytelně a zručně nainstalované.
„Jenom je nechám zbrousit a znova je nalakuju“, plánovala Edita.
V celé místnosti bylo jediné osvětlení – uprostřed stropu se houpala lampa se stínítkem zhotoveným z úzkých a dlouhých kousků propletených dřívek a připomínajícím proutěný košík. Jak žárovka svítila, procházelo světlo tisícem úmyslných otvorů a společně se stínem pak na pokojových stěnách vytvářelo klikaté mozaiky. Když někdo o lampu zavadil nebo stínítko záměrně roztočil, změnily se mozaiky okamžitě v neposedný rej propletených šmouh. Svým černobílým skotačením po zdech pustého pokoje plnily duši zvláštním pocitem. Tomu, kdo je delší dobu v šeru místnosti pozoroval, způsobovaly lehkou závrať.
Okno místnosti bylo neprodyšně uzavřené. Venku už několik hodin pršelo. Po skle v dlouhých štíhlých provazcích vytrvale stékaly na římsu kapky deště.
Právě v pokoji teď Edita i její kamarádky seděly. Byly vprostředku na malém koberci, který šťastnou náhodou přesně stačil na to, aby se na něj vešly. Vedle koberce stály tři prázdné láhve od vína, dva zapalovače a sklenice naplněná vodou, ve které plavaly nedopalky cigaret. Dívky seděly na skrčených nohou a předkláněly se, aby rukama dosáhly na koberec. Měly zavřené oči. Jejich ruce, dlaněmi obrácené dolů a připlácnuté na podložku, se jedna druhé dotýkaly pouze malíčky a palci. Bylo krátce po půlnoci a dívky ani nedutaly. Všechny měly trochu strach; ten byl ale tlumený jak vypitým alkoholem, tak i neklidným zájmem o to, co bude následovat.
Sešly se tu odpoledne. Oficiálně to bylo z toho důvodu, aby Editino nové bydliště obhlédly a pomohly do něj doporučit nábytek a tapety. Ve skutečnosti se tak však dálo i kvůli tomu, že se už delší dobu nesetkaly; kolaudace bytu, jak této příležitosti říkaly, jim k setkání mohla sloužit jako dobrá záminka. Všechny byly šťastné, že jsou po dlouhé době zase spolu. Edita připravila chlebíčky a dívky přinesly každá po láhvi vína. Povídaly si a sdělovaly své zážitky.
Potom se řeč stočila na byt. Dívkám se příliš nelíbilo, že byl malý, ale nahlas žádná nic neřekla. Jen přikyvovaly, opatrně se snažily radit a usmívaly se na Editu. Byly rády, že ji opět vidí.
Jediné, co je trochu rozčilovalo, bylo, že z ní stále nemohly dostat, za kolik byt vlastně pořídila. Z nějakého nepochopitelného důvodu pořád odváděla řeč jinam – dokonce i na bývalého majitele, starého a nemocného důchodce, který před nedávnem zemřel.
„Ten jeho syn, co mi to prodával“, vyprávěla, „ani nevěděl, kde to je, když mě sem poprvý ved. Asi sem za nim vůbec nechodil.“
„To víš“, řekla jí jedna z kamarádek, „shráb prachy a víc s tím nechtěl mít nic společnýho.“
„To jo“, přisvědčila jí Edita, „ale aspoň to moh líp vyklidit. Domluvili jsme se tak i ve smlouvě.“
Ostatní jí přikyvovaly. Potom jedna řekla:
„Ale třeba tu nechal nějaký zajímavý věci, možná i peníze. Starý lidi je občas schovávají po skříních a tak…“
„Tady nic nebude“, opáčila Edita, „všechno ze skříní, co ještě k něčemu bylo, si odnes kámoš. Já jsem ani nic nechtěla… používat věci po mrtvým člověku… br… to by mě trochu děsilo…!“
„To jo, to jo“, kývala hlavou další kamarádka. „A to ho tu nechal ten jeho syn úplně samotnýho?“ , chtěla pak vědět.
„Určitě, kdo by tu s ním byl?“, potvrdila Edita. „Naše bábi taky žije sama.“
„Naše je zase v nemocnici“, zasmála se jiná dívka, „jenom jednou za měsíc si za ní máma jezdí pro důchod.“
„No to jo“, přikývla Edita, „tam ho stejně nemá za co utratit. Ale takhle, úplně sám…“
„To náš děda je na tom mnohem líp“, řekla dívka, která mluvila jako druhá, „je normálně v domově důchodců a je tam celkem spokojenej. No, sice tam za nim asi už půl roku nikdo nebyl, ale určitě mu tam nic nechybí. A část důchodu posílá tátovi na konto, takže ho s tím naši aspoň neotravujou…“
Chvíli bylo ticho. Dívky pokuřovaly a usrkávaly víno.
„To já“, zamyslela se potom další, „to s našima udělám jinak. Jestli to půjde, tak je dám do pečovatelskýho domu. Něco se tam sice platí, ale pár korun z důchodu jim určitě ještě zbyde i na to, aby si sem tam něco koupili. Občas za nima budu moct přijít i na návštěvu, popovídat si…“
„To je pravda“, řekla hned jiná, „to je dobrej nápad! Naše máma vždycky říká: rodiče maj bejt tak daleko, aby ti nekecali do života, ale tak blízko, aby ti mohli vždycky pomoct, když bude potřeba…!“
Povídaly si dál, popíjely a pokuřovaly. Jak se na ulici smrákalo a lahve vína se vyprazdňovaly, stále více se jejich pozornost upínala jiným směrem. Mluvily jedna přes druhou a témata jejich hovoru byla stále podivnější.
„Holky“, řekla jedna z nich znenadání, „já mám nápad! Pamatujete si, jak jsme na základce vyvolávaly duchy? Nezkusíme to ? Za chvíli je půlnoc!“
Překvapeně se na ni podívaly. Edita jí okamžitě začala všechno rozmlouvat.
„Já nebudu vyvolávat duchy v bytě po mrtvým člověku!“
„Každej jednou umře!“, reagovala dívka pohotově, „tak koho si, holky, vyvoláme?“
Tvářily se zpočátku neochotně, ale brzy poskládaly ruce k sobě a zavřely oči. Dohodly se, že se ze záhrobí pokusí vyvolat jejich nedávno zemřelého oblíbeného zpěváka.
Tiše seděly a jedna z nich polohlasně mumlala záhadná slova. Ostatní měly, i přes lehký pocit obav z neznámého, co dělat, aby se nezačaly smát. Jediná Edita si v duchu říkala, že tohle nemá zapotřebí.
Ještě chvíli tiše seděly.
Krátce nato se za oknem zablýsklo a místnost, do té doby pošmournou a ztemnělou, ozářilo jasné světlo. Netrvalo dlouho a ozval se hrom. Déšť se znovu ohlásil zesíleným bubnováním kapek do okna i na jeho římsu.
Jedna z dívek vykřikla.
Ostatním teprve v tu chvíli došlo, že v místnosti zhaslo světlo. Netrvalo ale dlouho a znovu se rozsvítilo. V elektrárně se s náhlým problémem zřejmě pohotově vypořádali. Když v chabém osvětlení lampy s proutěným stínidlem obrysy místnosti znovu vystoupily, dívky si s úlekem všimly, že jedna z nich leží nehybně na zemi.
„Vodu!“, vykřikla druhá a ustrašeně si zakryla obličej dlaněmi.
Když se rozechvělá Edita se sklenicí vody z kuchyně vrátila, uviděla, že se její kamarádka už probírá. Přesto na ni několik kapek chrstla a pak jí opatrně dala napít.
„Jsi v pořádku?“, ptaly se jí všechny naráz.
Dívka jen přikyvovala a třesoucíma se rukama si přidržovala sklenici u úst. Když dopila, odložila ji a vyděšenýma očima s rozšířenými zorničkami se na ostatní podívala.
„Něco asi viděla…“, šeptla jedna z dívek druhé.
Zesláblá dívka ještě chvíli mlčela. Pak sípavým, pozměněným hlasem promluvila.
„Stařec…“, vydralo se jí z úst, „nemocný stařec…“
Pochopily, že má na mysli bývalého majitele bytu.
„Byl tam…“, pokračovala dívka dál, „…a říkal“, ukázala na Editu, „…že tě… mladej… nejmíň o milion… natáh!“
Edita, jakkoli byla vystrašená, cítila, že v ní narůstá zlost.
„…taky mu… prej máš… vzkázat“, kouskovala větu dívka, „…mladýmu, až ho uvidíš… že ten jeho… hrob může… klidně zrušit. Stejně prej oba ví, že dřív než …se mladej příde podívat tam, to už spíš dorazí …na návštěvu …on za ním…“
Jakmile domluvila, upadla vyčerpaná dívka podruhé do mdlob. Její kamarádky se znovu vyděsily. Když však zjistily, že pravidelně dýchá a její tep je hmatatelný, rozhodly se, že ji zatím nechají odpočívat a teprve, až se probudí, rozhodnou se, zda zavolají na pohotovost, nebo vše vyřeší pouze přiložením obkladu.
