„Jo, maminka, ta to má těžký, ta tvoje maminka, Jácíčku, od té doby, cos onemocněl… ale my to zvládneme, neboj, maminka se o tebe pěkně postará, spolu to určitě všechno překonáme. Pojď, hezky zabalíme, tak, chvilku si odpočiň, polež, maminka zatím zajde vedle, hned jsem ale zase zpátky u tebe, změříme teplůtku, za chvilku ti dám do pusinky léky, pak uvařím čajíček, polštářek dáme pod hlavu, aby si Jácíček odpočinul. Nic se neděje, to bude určitě dobrý, a vůbec nevadí, že to už pár týdnů trvá, u maminky ti je stejně nejlíp, ta se o tebe nejlíp postará! Tak, ukaž, malinko dáme na stranu peřinku, trošku ti tu vyvětrám, abys tu měl čerstvý vzduch, pak odhrneme nohavičku na jedné noze, namažeme těma mastičkama, položíme pravou nožičku, pak levou nožičku, malinko přetočíme, aby ses neproležel, a zase můžeš odpočívat chvilku dál, jen se hezky prospi. To by bylo, Jácíčku, aby ti maminka nepomohla, však my si poradíme! My si úplně nejlíp poradíme, my to všechno vyležíme, vyléčíme, my budeme co? – no budeme bojovníci!! Takoví, co to všechno zvládnou a spolu hezky překonají! Tak, šup, zas se pěkně uzdravíš, postavíš a rozpohybuješ, prostě mezitím jen musíme zabojovat, ták… pojď, zas takhle tu ručičku, hezky natáhneme, namažeme, položíme, podložíme, odpočíváme, Jácíčku, ničím se netrap, na nic nedbáme, ani na ten telefon, co zvoní, nebo na to klepání na dveře, co je sem tam slyšet, a už vůbec ne na ty sousedky, co si pořád něco šeptají, když mě vidí, a co je sem tam přes kukátko zahlédnu, jak stojí na chodbě, zacpávají si nos, ukazují k našemu bytu a říkají, že to na chodbě – nebo snad právě u nás? – naprosto šíleně páchne: prý jako bysme tu snad měli mrtvolu!“
